Další týden a půl se nestalo ve Fimurově životě nic, co by stálo za řeč. Babička ho vyhnala z postele, aby si rozhýbal ztuhlé svaly a dostal se taky na čerstvý vzduch. Šlo to sice pomaleji, než si představoval, ale vlastně nebylo kam spěchat. Turr už byl zpět na severní cestě, Arlen mu znovu přikázal nevzdalovat se z města pro jeho vlastní bezpečí, a tak mu nebylo nic jiného než být k ruce babičce a dát se po svém zranění trochu dohromady. Jeho bratr byl zřejmě někde na svých pijáckých záletech, protože už týden nebyl doma, kde byla mimochodem hrozná nuda. Fimurovi chyběl les a jeho volnost, ale Arlenův příkaz si netroufal porušit. A tak se tak smutně ploužil domem, potají, aby to babička nevěděla, si modřinu natíral mastí od Garabana, a jeho zvláštně zmámené myšlenky se pořád toulaly okolo Dolního hostince.

„Ukaž ten svůj obličej,“ zamračila se na něj Belda, když seděl u stolu u nachystaného jídla, a chytla ho za bradu, „no to mi nejde do hlavy, že se ti to tak rychle hojí,“ zabručela nechápavě. Z modřiny zbývalo jen pár flíčků hrajících všemi barvami.

„To bude asi tím ovocem, co ti Arlen nosí,“ pokrčila rameny a Fimur jí rychle přitakal.

Jo, to bude ono, babi. Naše zázračné ovoce, jak jinak.

Přitakávat, to mu ještě šlo, ale vnímat a soustředit se na to, co mu říká, to už bylo mnohem těžší. Její slova mu šla jedním uchem se a druhým tam, protože jeho mysl teď byla zaměstnána naprosto něčím jiným. Nebo spíš někým jiným.

„Posloucháš mě vůbec?“ Belda bouchla dlaní do stolu tak, že nadskočil nejen Fimur, ale i misky a lžíce, co na něm ležely. Právě dovečeřeli a Fimur měl takový nejasný dojem, že při té večeři ještě něco říkala. „Fimure, co je s tebou? To ti tak vadí, že ti Arlen zakázal služby? Chodíš tu jak mátoha celý den a nic s tebou není,“ vzdychla a propíchla Fimura přísným pohledem. Jo, to taky uměla, další její specialita k její prořízlé puse.

„Poslouchám tě, babi, nic mi není,“ zamumlal, ale na její otázku, co mu teď říkala, odpovědět nedokázal. „Co s tebou, chlapče,“ zakroutila s povzdechem hlavou, „ještě pár týdnů vydrž, však ono se to spraví,“ usmála se na svého skleslého vnuka. Ale uchlácholit jeho melancholickou náladu nedokázala. Mohla ho leda něčím zaměstnat.

„Můžeš odnést tyhle byliny dolů ke starému tesaři Bronovi? Trápí ho klouby a mě už se nechce. Jsem dnes nějaká unavená,“ položila na stůl hnědý plátěný pytlík a trošku si odkašlala. Bylinky zavoněly a Fimur nasál nosem jejich omamnou vůni. „Mast mu pošlu zítra, vyřiď to, ano? Vnímáš mě?“ zvedla hlas a Fimur přikývl. „Ano, babi.“

Až pak si uvědomil, že starý Bron má dílnu jen kousek od Dolního hostince. Vylítl od stolu a popadl pytlík, který si narval do kapsy od kabátu.

„Co tak najednou? Aby ses nepřetrhl,“ vydechla Belda a zavrtěla hlavou, když ho viděla, jak vylítl ze dveří. Ale těžko mohla pochopit, co se teď jejímu vnukovi honí hlavou.

Pomalu se začalo stmívat, když došel k Bronově dílně a předal mu byliny a vzkaz od Beldy. Byl nervózní, když proběhl kolem hostince a ještě nervóznější, když se kolem něj vracel zpátky. Na okamžik se zastavil, zíral na velká dřevěná vrata, která byla otevřená a vedla na čtvercové nádvoří, kolem kterého se krčily budovy hostince, stájí a budov, které byly určeny přímo pro ubytování pro hosty. Okna hospody byla namířena přímo do uličky, ve které stál, viděl hosty i místní, jak se baví, jí pečené maso, popíjejí pivo a medovinu při mihotavém svitu svíček a loučí. Stál tam, váhal, zda projít těmi vraty a najít ho. Ale nenašel odvahu.

Zbabělče, pomyslel si smutně, ale mohl plakat jen nad svým vlastním strachem. Pomalu se nešťastně vydal zpět, znal už pár zkratek, aby nemusel chodit po hlavní ulici. Prokličkovat mezi domy, proběhnout pár uliček a byl by doma. Jenže teď se mu nechtělo běžet, spíš se jen pomalu šoural tou tmavou uličkou mezi domy, zahlcen vlastními trudnými myšlenkami. Ruch města utichal, okna domů mrkaly do tmy oranžovou září, všechny čekal vytoužený odpočinek po perném dni a pak klidná, tichá noc.

Možná intuice ho varovala, když ucítil jemné zamrazení v zádech, nebezpečí a pohyb před sebou zaznamenal na poslední chvíli. Ze stínu se vynořila postava, která mu byla až příliš povědomá. V mihotavém světle jednoho z oken se zaleskla pleš, hora svalů se pohnula směrem k němu a Fimur na okamžik strnul strachy. V mžiku mu došla vážnost situace a úplně v něm hrklo.

Nebyl ozbrojený, meč nechal doma! Sakra, jak mohl být hloupý a neopatrný?!

Myslel si, že ti dva nadobro zmizeli, když je Arlen nechal vykázal z města, prostě nečekal, že by se mohli vrátit a on se s nimi ještě někdy střetne. Zůstal stát jako opařený, se staženým hrdlem zíral na tu mohutnou postavu, která se k němu pomalu blížila. Kroky, které zaslechl za sebou, ho donutily otočit se. Byl to ten druhý chlap. Jeho kumpán mu zatarasil cestu, Fimur neměl v té úzké uličce kam utéct, ani jak se jim vyhnout.

Tušil, že tohle pro něj bude hodně zlé. Ale bez boje se nehodlal vzdát, rozhodně si od nich nenechá zmalovat obličej tak, jako minule. Jak bláhové bylo jeho přesvědčení zjistil vzápětí. Ten druhý chlap po něm hmátl a než se Fimur stačil ohnat, sevřel ho železným stiskem tak pevně, že se sotva dokázal nadechnout. Byli větší a silnější. Neměl šanci. A věděl to.

Plešoun s jizvou na něj vycenil svoje zkažené zuby a škleb v jeho tváři nevěstil nic dobrého. Marně se Fimur snažil vysvobodit z železného sevření toho druhého zloducha, jediné, co se mu povedlo bylo, že mu dupl na nohu. Smradlavý chlap tiše zanadával a o to pevněji ho stiskl.

„Tak se zase potkáváme,“ zavrčel tiše plešoun a jeho tvář ozdobená jizvou byla až nebezpečně blízko. „Ještě si na nás nevzpomínáš, ty parchante?“ vrčel Fimurovi těsně u obličeje.

„Ne, nevzpomínám,“ hlesl a uvědomil si, že by jim možná měl vysvětlit, že ve skutečnosti hledají jeho bratra. Ale přesto, že tu teď stál v ohrožení vlastního života, rozhodl se svého sourozence ochránit, i když si to vůbec nezasloužil.

„Co po mě chcete?“ vyhrkl ze sebe, co mu jen jeho plíce v železném sevření dovolily. Ten druhý chlap ho svíral tak pevně, že mu přímo drtil hrudník.

„Ty se mě ptáš, co chceme?“ Plešounův škleb se změnil v rozzuřený a ohromná ruka, která ho před pár týdny poslala k zemi, ho chytla pod krkem.

„Přestaň dělat, že o ničem nevíš. Chceme zpátky, co nám patří, ty zmetku,“ prskal mu vztekle do obličeje a ruka svírající Fimurův krk zesilovala sevření. Najednou se Fimurovi nedostávalo vzduchu, ale ještě pořád mu zbylo dost sil na obranu.

„Dostaneš to,“ vydechl a kopl plešouna mezi nohy. To bylo asi tak jediné, co v téhle pozici a sevření mohl dělat, a co ho v této naprosto beznadějné situaci napadlo. Jak hloupý nápad to byl, se ukázalo za okamžik. Plešoun sice zařval a zkroutil se s bolestivým výrazem pomalu do kuličky, ale nemilosrdná odplata na sebe nenechala dlouho čekat. Sevření povolilo a plešounův kumpán s Fimurem vztekle mrskl o zeď domu. Rána to byl pořádná, ale hlavu se mu podařilo ochránit. Odneslo to jen rameno a zadek.

Ale co naplat, že teď měl jen pár modřin, když se ta plešatá hora svalů vzpamatovala ze své bolístky a rozzuřeně se dožadovala svojí odplaty. A Fimur, ležící na zemi, neozbrojený, ochromený nárazem o tvrdou zeď, teď neměl naprosto žádnou šanci.

Plešoun tasil meč. „Když se s tebou nedá domluvit, tak teda chcípni, ty parchante,“ procedil mezi zuby nenávistně.

Fimur jen stačil vykřiknout a pak….

…se ozvala tupá rána, plešounův kumpán se svezl v bezvědomí k zemi a jeho bezvládné tělo dopadlo hned vedle Fimura. Plešoun se ani nestačil rozhlédnout a pořádný kopanec do břicha mu znemožnil ihned reagovat. Rána ho donutila couvnout, vztekle zařval, držíc se za břicho, zaměřil se na nenadálého protivníka.

Černovlasý muž, který s mečem stál naproti němu, se jen zasmál. „Vida, vida, tak se vidíme znovu. Dva chlapi na jednoho neozbrojeného mladíka? Že se nestydíte,“ smál se na zkrouceného plešouna, který si stále držel svůj vypasený pupek, skučel a vztekle se šklebil. Ta rána do břicha ho ale na moc dlouho nezadržela.

„Vyřídím si to s tebou jednou pro vždy, ty parchante žoldáckej,“ prskal vztekle na vysmátého žoldáka, a rozmáchl se mečem v zuřivém útoku. Neměl moc velkou šanci a Fimur měl konečně možnost na vlastní oči vidět, jak výborný je Garaban šermíř.

Hluk, který se uličkou rozléhal, upoutal pozornost místních obyvatel a začaly se otevírat okna. Zvědavé obličeje vykukovaly ven, protože tohle se v tomto městě snad ještě nestalo. Nedaleko se otevřely i dveře a ven vyběhli dva chlapíci, dle stáří zřejmě děd s vnukem a zvědavě přihlíželi souboji.

Dlouho nebylo na co koukat, Garaban plešouna velmi elegantně poslal k zemi, a zatímco se skučící hora svalů válela na zemi a chroptěla bolestí a vzteky, křikl na přihlížející muže.

„Přiveďte stráže!“ Mužíci vyrazili a Garaban si spokojeně prohlížel svoje dílo. Nevypadal vůbec unaveně, naopak, a při pohledu na Fimura se rozesmál.

„Už zase ležíš na zemi?“ smál se na celé kolo, když podával Fimurovi ruku a pomáhal mu stát. „Jsi zraněný?“ zeptal se vzápětí o kapku vážněji, ale Fimur zavrtěl hlavou.

„Jsem v pořádku, přišel jsi včas,“ vydechl a snažil se, aby se mu hlas co nejméně třásl strachy. Ano, měl strach, byl by mrtvý, kdyby se tu Garaban neobjevil.

Blížící se dusot kroků oznamoval rychlý příchod stráží. Ve městě bylo i v noci vždy několik hlídek. A tak o chvilku později měli místní zvědavci o zábavu postaráno, když stráže odváděli nadávající a vzpouzející se surovce tam, kam patřili. Zpátky do vězení.

Ale pro Fimura večer ještě zdaleka nekončil….