A tyhle hříšně roztěkané myšlenky zaplavily jeho hlavu, a především jeho srdce. Nemusel si nic nalhávat, byl to právě princ, který před lety poprvé rozechvěl jeho srdce a díky kterému definitivně pochopil, že za děvčaty se rozhodně otáčet nebude. Jenže, princ měl svého Vlka, měl ho v srdci tak hluboko, a tak moc ho miloval, že Fimur rychle pochopil, že nemá sebemenší šanci. A tak si to svoje první poblouznění nechal pro sebe, popřál princi hodně štěstí a pak mohl jen čekat a snít. A zůstala mu jen osamělost, která občas trápila jeho srdce.

Zůstaly mu jen sny. A přání.

„Myslím, že zítra už můžeš pomalu vstát a trochu se projít. Horečku už nemáš, ta opuchlina ti splaskla, hlava tě už nebolí, je čas postavit se na nohy, mladíku. Ale ležel jsi moc dlouho, tak jen pár kroků, hezky zlehoučka,“ pravila o pár dní později, jeden krásný vlahý večer Belda, zatímco si od něj brala prázdnou misku od polévky.

„Díky, babi,“ usmál se Fimur. Tak pečlivě se o něj starala, vždyť u něj proseděla několik dní a nocí. Moc dobře to věděl. Usmála se na něj, v jejím obličeji jí přibylo pár vrásek, snad od starostí, které s ním v těch posledních dnech měla. Vše se tam odrazilo, utrpení válek, ztráta syna a snachy, péče o její vnuky. Nezlomilo jí to, dál pomáhala ostatním, co jí jen síly stačily. A její ruce, poznamenané stářím, byly stále tak laskavé a pečující. Jen ta její pusa, ta na rozdíl od ní nikdy unavená nebyla….

„Jdu do města, musím obejít nějaké marody. Chceš ještě něco?“ zeptala se, ale Fimur nepotřeboval nic. Slyšel jí, jak chvíli šramotí v kuchyni, rovnala si do košíku bylinky, pytlíčky a různé krabičky a o chvíli později slyšel bouchnout domovní dveře.

Co teď mohl dělat? Maximálně tak odpočívat, v klidu, v tichu. Nebylo mu to přáno, zavřel oči jen na malou chvíli, než ho z jeho sladkého polospánku někdo brutálně vyrval.

„Je tu někdo?“ zaburácel domem známý hlas a Fimur se probral. Faran. Jeho bratr se po dlouhé době opět uráčil dostavit domů, během chvíle prošmejdil celý dům, až vlítl do pokoje naproti kuchyni a zůstal na svého ležícího bratra chvíli němě zírat. A pak se strašně rozřehtal.

„No nazdar, bráško, kdo ti tak pěkně zmaloval ksicht?“ chechtal se na celé kolo, zatímco ve Fimurovi začala vřít krev.

No, nehodlal svého povedeného bratříčka šetřit. „To bys mi mohl říct ty, Farane. Plešatá hora svalů s jizvou na obličeji, jestli ti to nic neříká,“ vykřikl, Faran se na okamžik zarazil a v očích se mu zlověstně zablýsklo. Pak se zašklebil a znovu se provokativně uchechtl.

„Ani ne, bráško, promiň,“ odsekl, ale nato ho Fimur moc dobře znal, aby věděl, že mu jeho bratr pravděpodobně lže. A s gustem protřelého podvodníka.

„Lžeš, Farane, zase lžeš. Ty toho chlapa určitě znáš. Co s ním máš společného?“ vychrlil na něj Fimur, ale s Faranem to ani nehnulo. Jen se pochechtával a bavil se pohledem na svého zmláceného soptícího bratra. Očividně to pro něj byla ohromná legrace.

„Co bych měl mít? Nikoho takovýho neznám,“ odporoval Faran a pak se znovu úlisně uchechtl. „Máš holt smůlu, bráško, nemůžu za to, že jsi byl zase ve špatnej čas na špatným místě,“ bavil se Faran dál na bratrův účet a Fimur už zuřil.

„Tak já mám smůlu? Já si spíš myslím, že jsem to zase schytal za tebe,“ vykřikl naštvaně. Pořád tomu tak bylo, i když byli malí. Vždycky to odnesl za něj. Když se někde něco stalo nebo si někdo stěžoval, jejich matka se většinou neptala, kdo z nich dvou za to může, a pár facek dostal ten, kdo byl nejblíž a po ruce. A většinou to byl Fimur, protože Faran se vždycky strategicky dokázal odklidit do ústraní.

„A nemysli si, že to tím končí. Princ s tebou chce mluvit,“ vykřikl znovu Fimur, který už se začal pomalu zvedat na posteli a Faran se znovu zasmál. „No jo, ale já nechci mluvit s ním. Kde je ta bába? Mám hlad,“ zavrčel a obrátil se z odchodu.

„Šla ven. A nechoď pryč, já jsem s tebou ještě nedomluvil,“ posadil se Fimur na posteli, ale jeho bratr už nehodlal mluvit s ním. „Jindy bráško, nemám na ty tvoje kecy chuť ani náladu,“ křikl na něj ještě mezi dveřmi a pak už Fimur slyšel, jak letí nahoru po schodech. Ani v tom zápalu boje neslyšel, že domovní dveře klaply.

Šíleně se naštval a vylítl z postele. Tak to ne, tohle si musí okamžitě vyjasnit!

„Farane, vrať se, neskončili jsme,“ vykřikl rozzuřeně, jenže Faran byl už pryč a Fimur přecenil svoje síly. Zesláblé tělo a roztřesené nohy ho zradily, hlava se mu zatočila, jak prudce vstal a dílo bylo dokonáno. Plácl sebou na zem, jak dlouhý, tak široký a zůstaly mu jen ty nadávky, vztek a slzy na krajíčku. Pěstí praštil vzteky do podlahy pod sebou, když se snažil dostat na nohy.

Ani si v tom návalu hněvu nevšiml, že kdosi vešel do místnosti. „Poslyš, umíš ty vlastně chodit? Vždycky, když tě vidím, tak ležíš na zemi,“ slyšel známý hlas, pak ho silné ruce popadly a pomohly mu sednout si na postel.

Překvapením se nezmohl ani na slovo. Byl to Garaban!

Pěkně usadil Fimura na lůžko, pak si přitáhl židli k jeho posteli a posadil se, zatímco Fimur na něj dál jen tupě a překvapeně s otevřenou pusou zíral.

„Něco mi nejde do hlavy. Přísahal bych všem bohům, že jsem tě právě viděl jít po schodech nahoru,“ namířil prst směrem do stropu. Fimur, který se konečně vzpamatoval, jen zvedl oči a pak se na něj smutně podíval.

„To byl můj bratr Faran, jsme dvojčata,“ seznámil ho nepřímo se svým bratrem, a Garaban kývl hlavou. „Hm, asi spolu moc nevycházíte, co?“ zeptal se, protože byl svědkem závěru jejich rozhovoru, a Fimur přikývl. Bohužel to byla smutná pravda, a jeho to moc mrzelo. Ale ať se snažil, jak chtěl, nic s tím nemohl dělat. Jeho sourozenec byl nepolepšitelný a nenapravitelný.

Ale jeho rebelský bratr bylo to poslední, o čem by se chtěl Fimur s Garabanem bavit. Chvíle rozčilení vystřídala chvíle rozpaků. Došlo mu, že tam sedí na posteli neupravený, rozcuchaný, oči uslzené jako malý kluk, s obličejem hrajícím všemi barvami. Musel to být úděsný pohled. Zrudl studem, ale tuhle trapnou situaci nijak nešlo napravit. Garaban snad vytušil jeho nejistotu, vzal z postele jeho přikrývku a přetáhl mu ji přes ramena.

„Myslel jsem, že už jsi odjel z města,“ vyrazil se sebe rychle Fimur, snad aby zakryl svoji nervozitu. Srdce mu zase začalo bušit jako o závod a najednou nevěděl, co si s tím má počít. Snad jako ochranu si přitiskl přikrývku více k tělu, ale její teplo jeho třesoucí se tělo zahřát nedokázalo.

„Neodjel,“ usmál se Gar a Fimur měl užuž na jazyku výčitku, že se za ním nepřišel podívat dřív. Spolkl ji, ale Garaban mu to snad viděl na očích, či co…..

„Ale dřív to asi nemělo smysl sem chodit, podle toho, jak jsi byl zraněný, mi bylo jasné, že si pár dní pěkně pospíš,“ usmál se a Fimur byl rád, že už je večer a v místnosti je už lehké přítmí. Aspoň nebylo vidět, jak se červená. Teda, aspoň v to doufal.

„Jak dlouho tu budeš?“ To byla další trapná otázka, která z Fimura vylítla, ani nevěděl jak. Garaban se usmál, ten lehce roztržitý a nervózní mladík, který před ním seděl a nevěděl, kam s očima, ho zajímal stále víc. Ale znát to na sobě nedal, zachoval si dál klidnou a přívětivou tvář.

„Nevím, možná ještě pár dní, možná pár týdnů, ještě sám netuším. Moje práce byla doprovodit tu kupeckou výpravu. A dál se uvidí,“ pravil klidně a Fimur přikývl.

Tak pár dní? Nebo týdnů? Takže se třeba ještě uvidí…..

„Ty jsi žoldák, viď?“ nevydržel to Fimur, ale pak náhle znejistěl. Na tohle se možná neměl ptát. Ale Garaban s touhle otázkou neměl problém. Protože se z ní vcelku elegantně vykroutil.

„Možná,“ usmál se, „a záleží na tom, kdo jsem?“ položil Fimurovi otázku, na kterou nakonec ani odpověď nedostal. A on nic vyzrazovat nechtěl, vždyť toho ostýchavého mladíka před sebou pořádně neznal. Neznal, ale přesto ho začal zničehonic zajímat víc a víc.

„Nebudu vyzvídat, vím, že jsi žoldák,“ přitáhl si Fimur pokrývku více k tělu, ale nejraději by se pod ní schoval celý a vybrečel se nad svojí hloupostí a neschopností. Gar tu sedí, sedí přímo naproti němu a on tu sedí jak zmoklá slepice a blábolí totální nesmysly.

A zatímco on se styděl až běda, Gar sáhl do kapsy kabátce a podal mu malou vyřezávanou krabičku. „Na, vlastně jsem ti donesl tohle,“ usmál se na překvapeného Fimura a vrazil mu krabičku do ruky, „je to vzácná mast z rojovníku. Mazej si s tím tu modřinu, dřív se ti zahojí. Je to ozkoušené,“ spiklenecky na něj mrkl.

„Proč mi to dáváš, když je to vzácné, já….,“ koktal Fimur a nevěděl, jestli takový dárek má či nemá přijmout. „Já ji teď nepotřebuji, ty ano,“ usmál se Gar a víc o tom nechtěl diskutovat. „Musím už jít, brzy se uzdrav,“ zvedl se najednou ze židle, zatímco Fimur tam seděl celý zkoprnělý a netušil, co mu má říct.

Ale přece jen! Vždyť na něco zapomněl….

„Gare, počkej, ještě jsem ti nepoděkoval,“ honem vykřikl, ještě dřív, než mu Gar definitivně zmizí. A on se zastavil u dveří a pak se otočil zpět na Fimura.

„Bydlím v Dolním hostinci. Až se zotavíš, můžeš mi přijít poděkovat,“ řekl, usmál se na něj a než se ohromený Fimur zmohl na slovo, zmizel. Bylo slyšet jen klapnutí dveří a pak bylo ticho.

A Fimurovi zůstalo jen bušící srdce a malá vyřezávaná krabička, kterou svíral ve své zpocené roztřesené ruce....