Byl vevnitř, slyšel jeho kroky a když se dveře otevřely, nejistota ho znovu ovládla a on bojácně o krok couvl. Klika cvakla, Gar najednou stál mezi dveřmi, a už při pohledu na něj se Fimurovi sevřelo hrdlo a jeho srdce pojednou chtělo vyskočit z hrudi. Na sobě měl jen košili, lehce rozhalenou, kalhoty, a pohled na jeho částečně odhalenou hruď připravil Fimura o poslední slova a málem i o dech. Možná, že Gar tušil, jaký boj se v mladíkovi, stydlivě postávajícím přede dveřmi, odehrává. Usmál se na něj, ostatně, jeho návštěva pro něj nebyla žádné velké překvapení. Dobře věděl, že to nevydrží a že za ním přijde. I to, jak to jejich další setkání bude asi probíhat.

„Půjdeš dál?“ zeptal se nervózně přešlapujícího Fimura, který zrudl a rozpačitě přemýšlel, čím vlastně začít, a zda jít či nejít. Stál tam a zíral na žoldáka, který tu jeho nejistotu vyřešil prostě za něj. Než ze sebe dokázal vysoukat nějakou souvislou odpověď, popadl ho za ruku a vtáhl ho do svého pokoje.

Zavřel dveře, slyšel ho, jak zamkl. Stále ho držel za ruku a pak si ho drsně přitáhl blíž k sobě. Když se k němu naklonil, roztřásly se mu nohy. „Dneska tě nenechám jen tak odejít, je ti to jasné, Fimure?“ zašeptal mu do ucha. Ano, tušil to, že když sem půjde, neodejde. Věděl, co se pak bude dít. Kývl hlavou a nechal Garabanovy rty, aby si našly ty jeho.

„Přišel jsem ti poděkovat,“ vydechl Fimur, když mu Gar dovolil nadechnout se, a věnoval se na chvíli líbání jiných částí jeho obličeje. „Času dost,“ zněla tichá odpověď, „máme přece celou noc. Není kam spěchat.“ Další polibek zpečetil jeho slova, ale Fimurovu nejistotu nezklidnil. A ještě víc se zvětšila, když Gar začal rozepínat jeho vestu. Zachvěl se, ale nechal ho, aby pokračoval. U všech bohů, chtěl to, chtěl se s ním milovat, toužil po tom jako nikdy po ničem. A ta spalující touha rozechvěla jeho tělo i srdce. Ne, poprvé to nemohlo být s nikým jiným. Jen s ním. Ani sám netušil, co ho k němu tak táhlo. Ta drsnost, zvláštní příchuť tajemství, která ho obestírala jako mlžný závoj. A taky uměl božsky líbat.

„Gare,“ zasténal potichu, když mu Gar svlékl košili a svými ústy laskal jemnou kůži na jeho krku. Vzrušení v jeho těle stoupalo, stejně tak jako jeho strach. Přece jenom….

Ani nevěděl jak, ale ocitl se v jeho posteli a když si Gar sundal košili a nahnul se nad něj, roztouženě vzdychl při pohledu na jeho polonahé tělo.

„Gare, já….,“ nevěděl, jak to říct, tu trapnou, hloupou věc, že se ještě nikdy s nikým nemiloval.

„Já vím,“ pohladil ho Gar po tváři a jeho laskavý úsměv pomalu smýval všechnu jeho nejistotu, která ulpěla na tomto toužebně očekávaném okamžiku. „Neboj se, neublížím ti.“ Svoje slova stvrdil dalším vášnivým polibkem a myslel to smrtelně vážně. Ne, tohohle mladíčka, který se pod ním chvěl strachem a touhou zároveň, celý nedočkavý a vyděšený zároveň, s rozpálenými tvářemi nervozitou, si bude hýčkat a rozmazlovat.

A také to dodržel, rozmazloval ho něžnými polibky a Fimur se při každém cítil jako v sedmém nebi. Bylo to vzrušující, doslova nebeské, když se dotýkal jeho rozpálené kůže. A Gar si dával neskutečně záležet, aby v něm zažehl ten skutečný plamen vášně. Jeho tělo i stud ho vzrušovaly na nejvyšší míru, ale dokázal se ovládnout.

A tak se pomalu věnoval každému kousku jeho chvějícího se těla, a když jazykem polaskal jeho bradavky, Fimur tiše zasténal. Jeho tělo už teď mělo problém jen tak ležet v klidu, vzpínal se a zrychlený dech Garovi prozradil, jak moc si jeho hýčkání užívá. A nejen jeho dech. Bylo načase pokročit. Rozepnul mu opasek a stáhl mu kalhoty a boty. A Fimur ležel, nahý a díval se, jak se Gar svléká. U všech bohů, pomyslel si, je to tady. Teď to přijde….Roztřásl se, ale už ne strachy, ta neskutečná a prudká směsice pocitů, která ho včera dostala na kolena, byla zpět.

Gar si lehl k němu, přitiskl se k jeho nahému tělu a něžně pohladil prsty jeho hebkou kůži. Usmál se, když viděl Fimurovy hořící tváře a dychtivý pohled plný očekávání a chtíče. Jemně ho políbil a rukou mu zajel mezi nohy. Polaskal jeho penis a Fimur poprvé nahlas zasténal rozkoší. Nedalo se to dál snést. „Prosím,“ zasténal přidušeně, „Gare, já už to nevydržím.“   

„Fimure,“ zašeptal Gar a neubránil se úsměvu, „už tě nebudu trápit. Ale možná to bude trochu bolet.“ Jenže Fimurovi to už bylo jedno, naprosto pohlcen stoupající rozkoší a vášní chtěl víc. Přestal se zničehonic bát, toužil po jeho těle, chtěl ho cítit v sobě a naplno se mu oddat. Zažít konečně tu doposud nepoznanou slast a rozkoš milování, křičet a sténat ve dechberoucím orgasmu společně s ním. „Prosím,“ vyrazil se sebe a Gar kývl. Otočil se na břicho a čekal. Tu neodolatelnou chvíli přerušilo šramocení, kdy Gar cosi hledal pod postelí. „Tohle se bude hodit, bude to příjemnější,“ zamumlal a otevřel malou krabičku s mastí. Cokoliv, jen aby dychtivý nadržený mladíček měl svoje poprvé co nejméně bolestivé.

Fimur zatajil dech, když cítil jeho prsty zajíždět mezi jeho půlky. Ještě víc našpulil zadeček. Cítil jeho prst, jak krouží kolem jeho dírky. A pak….vykřikl, když jeho prst zajel dovnitř, prsty křečovitě sevřely polštář, který měl pod hlavou. Druhý prst. Zasténal, ale držel, cítil každý pohyb, bolelo to, ale vlna rozkoše, která zároveň zaplavovala jeho tělo, byla zvláštní, nepoznaná, neskutečná.

Vytáhl prsty z jeho těla. Ani Gara nemohla tato chvíle nechat chladným, už nějakou chvíli měl sám co dělat, aby se udržel. Otočil ho zpět na záda a roztáhl mu nohy. „Připraven? Uvolni se, co nejvíc to půjde,“ zašeptal mu do ucha a Fimur kývl. A pak do něj vnikl, pomalu, ignorujíc přidušený jeho výkřik. Pokračoval, začal přirážet, a s každým pohybem byla rozkoš rozlévající se jejich těly větší a větší. Nebylo možné ji ignorovat či zastavit, pulsovala, sténala, zasáhla každou buňku jejich těla a s každým jejich pohybem je hnala do náruče bouřlivého orgasmu.

„Gare,“ sténal potichoučku Fimur, když se k němu Garovo zpocené svalnaté tělo přitisklo. Teď už jen mohli v klidu odpočívat po té bouřlivé smršti neskonalé vášně. A to, že se teď Fimur chvěl, už dávno nebylo způsobeno strachem. Naprosto se nechal unášet tím neskutečným okamžikem, který před chvílí prožil.

Gar se na něj usmál, viděl, že je spokojený a šťastný. „Jsi v pořádku?“ zeptal se, i když to byla vcelku zbytečná otázka, Fimur kývl a jeho úsměv na hořících tvářích mluvil za vše. Gar si ho přitáhl k sobě, a Fimur si užíval teplo jeho nahého těla a klid jeho laskavé náruče. Nikdy v životě se necítil tak šťastný. I kdyby to měl být jen tento okamžik, i kdyby to mělo být jen jednou, poprvé a naposledy, s ním, neměnil by. Nikdy.

„Zdržíš se?“ zeptal se ho Gar, čímž myslel, jestli Fimur zase prchne zděšeně z jeho pokoje jako včera, nebo si bude nadále užívat jeho náruč a skromnou pohostinnost.

„Ano, dnes se zdržím,“ zasmál se Fimur, celý červený studem. Ne, dnes neuteče jako malý zbabělý kluk, dnes neodejde, pokud to nebude chtít on. Chtěl být tady, s ním. Ale ať se teď cítil sebelíp, s tou opojnou chvíli se dostavila i další vtíravá myšlenka. Dnes se zde zdrží, možná ještě zítra, pozítří….ale pak? Najednou mu došlo, že Gar je tu vlastně jen na přechodnou dobu, že za pár dní se může sbalit a zase půjde s jinými obchodníky do jiného města.

Odejde, a on bude zase sám. Přišlo mu to líto, najednou, zničehonic.

Nevydržel to. „A ty, Gare?“ zeptal se ho potichu a Gar se zarazil. „Tím myslíš co, Fimure?“

„Jak dlouho se zdržíš ty?“ zopakoval Fimur svoji otázku. Ucítil polibek na čele.

„Ještě nevím, možná pár týdnů, ale nic ti nemůžu slíbit.“ Jak moc Fimura z této odpovědi píchlo u srdce, Gar netušil. Ale sám si najednou uvědomil, že pár týdnů je málo. Málo na to, aby Fimura poznal blíž, aby víc pronikl do jeho duše i srdce. Do srdce hezkého hnědovlasého mladíka, kterému právě ukázal krásu milování a který si možná, ale jen možná, už ukradl kousek jeho srdce. Ale to mu říct nemohl, protože sám se s tím musel srovnat. Nevěřil na lásku na první pohled. Vlastně na ni nevěřil vůbec. Jak by mohl, když v popředí jeho zájmu nikdy nebyly ženy. Najít toho pravého je ještě těžší. O to horší, když ho možná potkáte na špatném místě.

A ještě hůř, když mu nemohl říct pravdu. Pravdu o tom, kdo ve skutečnosti je a co zde dělá.

Nic mi nemůže slíbit. Ale s tím jsi přece musel počítat, pomyslel si Fimur. „Já vím,“ zašeptal tiše, „další úkol, další město, další….“ Nedořekl to, ale bylo to pravděpodobné. Proč by se žoldák k někomu upínal. Ti jenom projdou městem a jedou dál. A jen si užívají, té své svobody a volnosti. Vzdychl a otočil se na druhý bok, nechtěl, aby Gar viděl jeho zklamanou tvář.

Ne, šel jsi do toho, se zklamáním se musíš smířit, on prostě jednou odejde, letěla mu další myšlenka hlavou.

„Další co? Myslíš si, že si v každém městě najdu někoho jako jsi ty? Jen abych se pobavil a zkrátil si čas? Ne, Fimure, tak tomu není, rozumíš,“ vysvětloval mu Gar a Fimur tomu chtěl strašně věřit. „Dobře, Gare, já ti věřím,“ zašeptal a rozhodl se, že ať to je jakkoliv, nad tímhle už nikdy nebude přemýšlet. Protože to tak zvláštně a divně zabolelo.

„No tak, Fimure,“ Gar mu přejel jemně prsty přes ucho, prohrábl jeho hnědé rozpuštěné vlasy a políbil ho na krk. Přitiskl se k jeho nahému tělu a přetáhl přes ně přikrývku. „Jsem rád, že jsi tady,“ zašeptal mu do ucha a pevně ho objal.

A Fimur si konečně vzpomněl, proč dnes za ním vlastně přišel.

„Děkuji ti, Gare,“ zašeptal, zatímco pevně stiskl jeho ruku, „děkuji ti.“

A i když mu možná některé myšlenky ještě chvíli vrtaly hlavou, tahle noc byla jedna z těch nejhezčích v jeho životě.