A začalo to všechno takovým krásným letním ránem, kdy obloha byla jako vymetená, neposkvrněná jediným mráčkem a slunce se na ně shůry smálo a zvěstovalo jim, že dnes bude opravdu, ale opravdu velké horko. Fimur tato sluncem provoněná rána miloval. Seděl v koňském sedle a všemi smysly vnímal tu krásu okolo sebe. Zavřel oči a zhluboka se nadechl. Miloval tu vůni lesa, jehličí, kterou k nim zanesl vítr a smíchal jí s opojnou vůní posečené trávy. Začaly senoseče, malé louky v sousedství města a kolem hvozdu jim daly dost krmení na zimu pro všechna zvířata. Ptáci cvrlikali jak o život a zdálky k nim zazníval ruch probouzejícího se města.

Turr si pohvizdoval a občas něco pronesl, aby řeč nestála, ale stejně jako Fimur se dnes spíš v tichosti kochal okolním létem provoněným a prozářeným hvozdem. Celý den ubíhal docela pokojně, cesta byla jako vymetená, za celičký den nepotkali ani jednoho živáčka a Turr taky pokyvoval hlavou, že se to stává málokdy. Dá se říct, že se celé odpoledne neskonale nudili. Ale bohužel, nic netrvá věčně.

„Myslím, že máme práci,“ zabručel Turr, když projeli zatáčkou a před nimi se široká lesní cesta alespoň na chvíli přestala klikatit, a proťala hvozd jako rovná přímá čára, která se po několika stech metrech zase stočila jako had kamsi do tmavé části hvozdu. A tam, uprostřed cesty, stála výprava minimálně pěti koňských povozů. A kolem toho jednoho bylo až příliš rušno. Lidé se tam hemžili jako mravenci a oběma strážcům bylo jasné, že se tam asi řeší něco vážného.

„To je v pořádku, jen se nám rozbilo kolo,“ halekal na ně jeden z postarších mužů postávacích u povozu, když přijeli až k nim, a Turr se, jako správný velitel jejich hlídky, ihned zajímal o to, co se stalo.

„Najeli jsme do výmolu, rozbilo se nám kolo u povozu, musíme to nejprve spravit nebo se nehneme,“ zvěstoval jim důležitě další z mužů a nijak si jich už nevšímali, protože bylo potřeba z jedné strany vůz podepřít a prasklé kolo vytáhnout z osy a opravit. Všichni halekali, byli zpocení a upachtění, protože tohle byla práce na pár hodin, a uprostřed hvozdu, kdy město bylo vzdáleno na půlden cesty, to nebyla žádná legrace. Turr i Fimur sesedli z koní, sice tu lidí bylo dost, ale kdyby bylo potřeba přiložit ruku k dílu, neměli problém pomoct.

Fimur se jen krátce rozhlédl, tak jako ho Turr učil a rychle si prohlédl všechny okolo postávající. Bylo jich tu dost, někteří se snažili pomoci, jiní jen koukali a se smíchem povzbuzovali. Další dva chlápci se začali dohadovat, ale jak z jejich prudkého hovoru vyplynulo, byli to dva bratři, oba obchodníci a láteřili na celé kolo, že se už dnes do města nedostanou. V tom měli pravdu, ostatně blížil se večer a bylo lepší zůstat v tábořišti, které bylo nedaleko a strávit tam v bezpečí noc. A zatímco se to Turr snažil vysvětlit hádajícím se bratrům, Fimur se nenápadně rozhlédl po ostatních.

Byli to obchodníci, dle naložených vozů, ale bylo tu i pár jezdců, kteří rozhodně k výpravě nepatřili. Spíš jen projížděli okolo a chtěli pomoci, nebo se tím jen bavili. Na dlouhé nudné cestě to mohlo být malé zpestření.  Někteří mohli být i doprovod, trhovci si často najímali bývalé vojáky či žoldáky, aby při delších cestách ochraňovali je, jejich zboží i peníze před zloději. U jednoho z povozů viděl koně, ale jeho majitele ne.

A na konci, až za posledním vozem, se objevili zničehonic dva jezdci. Dva chlápci, zamračení, s ostrým pohledem, ozbrojení, kteří možná chtěli jen projet. Nevěnoval jim víc pozornost, spíš sledoval Turra, který se snažil zklidnit ty dva uřvané trhovce, kteří se s ním začali hádat, a přesvědčit je, zda by nebylo lepší přeložit zboží na ostatní vozy a urychleně odjet na tábořiště dřív, než přijde večer.

Snad to byla intuice, takovéto šimrání v zádech a za krkem, které Fimura donutilo otočit se a zkontrolovat, kde ti dva divní chlapíci jsou. Neprojeli okolo a neodjeli pryč, stáli pořád tam, kousek od nich a jeden z nich na něj zíral. Velký mohutný chlap, plešatý, s jizvou na obličeji a s pohledem, který ho propaloval skrz na skrz. Byl v něm nenávist, vztek, a vůbec na něj civěl tak divně, že se z toho Fimurovi sevřel žaludek. Ale neznal je, nemohl předpokládat, že ….. Zase od něj na chvíli odvrátil pohled, což byla obrovská, ale obrovská chyba.

„Já jsem věděl, že seš to ty, ty parchante,“ ozvalo se zničehonic za Fimurovými zády. Prudce se otočil a ten chlap, mimochodem byl fakt, fakt velký, se tyčil jako hora přímo za ním. Stačil o krok couvnout, bylo mu naprosto jasné, že tenhle týpek se s ním rozhodně nechce kamarádit, ale víc už nic.

„Ty hajzle,“ zařvala znovu ta plešatá hora svalů, a než se Fimur stačil nadechnout a cokoliv říct, bylo už stejně pozdě. Ta obrovitánská pěst, co se blížila nadsvětelnou rychlostí k jeho obličeji, mu málem urazila hlavu. Jak padal, praštil se ještě hlavou o vedle stojící vůz a zbytek dokonala tvrdá matička zem.

„Zabiju tě, ty parchante jeden,“ slyšel ještě jeho řev, než se mu všechno slilo v jeden obrovský flek a obrovská bolest hlavy ho stáhla do propasti bezvědomí….

Probralo ho až drncání.

Nebo spíš ta šílená zvětšující se bolest hlavy. Jako by vzal někdo kladivo, a snažil se mu dostat spánky dostat z hlavy ven. Chtěl se pohnout, ale k bolesti hlavy se ještě přidal žaludek.

„Moc se nehejbej, mladej,“ slyšel Turrův hlas, což ho donutilo otevřít oči a rozhlédnout se. Zmatená mysl si jednotlivé střípky skládala pomaličku dohromady a nad každou věcí, kterou viděl, musel trochu popřemýšlet. Ležel na nějakých pytlích v jednom z těch povozů. Vůz nebyl zakrytý, takže viděl i koruny stromů a nebe nad sebou. A vedle povozu jel Turr na koni. Takže někam jeli.

„Ještě chvilku, než dojedeme na tábořiště, vydrž, mladej, hlavně sebou moc nemel,“ slyšel jeho hlas, takže si to konečně mohl poskládat dohromady. Ale Turrův příkaz bez problémů poslechl. Bylo mu tak špatně, že se o to dobrovolně rozhodně nehodlal pokoušet.

Byli tam opravdu během chvíle, ostatně, nebyli od něj daleko, když potkali onu výpravu s poškozeným kolem. Ani ho nezajímalo, jestli to kolo opravili nebo ne. Zastavení mu přineslo malou chvíli úlevy, protože pytle pod ním nebyly zrovna pohodlné a dost tlačily. Ovšem proti té tepající bolesti hlavy to byla maličkost. Fimur jen ležel a přemýšlel o tom, jak skvělé by bylo, kdyby se s tím nic nehoupalo, netočilo a přestal se mu zvedat žaludek.

Možná byl čas se zvednout, tedy, kdyby to jen šlo….

„Pomůžu mu, postarejte se o ty dva,“ slyšel nějaký cizí hlas a na vůz se vyhoupl neznámý muž.

„Raději žádné prudké pohyby, chlapče, opatrně, pomůžu ti,“ slyšel jeho hlas Fimur, který se snažil nevnímat žaludek na vodě a tupou bolest hlavy, která se stále zvětšovala a zvětšovala. Podepřel ho, ale každý pohyb působil Fimurovi nesnesitelná muka. Ani netušil, jak ho ten neznámý dostal až na kraj vozu.

„Sedni si,“ posadil ho ten chlap na kraj vozu a sám seskočil dolů.

„Ať jde támhle do srubu,“ slyšel Turrův hlas odkudsi z dálky. Zaržání koní, klapot přijíždějících povozů, lidské hlasy, a sprosté nadávky doléhaly k jeho uším, ale jeho hlava je jaksi nedokázala zpracovat. „Je mi zle,“ zašeptal a zhluboka se nadechl, aby si zklidnil rozbouřený žaludek a nezačal zvracet.

„To asi po svých nepůjde,“ slyšel hlas toho muže, kterému bylo jasné, že Fimur není schopný udělat krok, natož dojít až do srubu, kde by mohl konečně v klidu odpočívat. To byl ale od Turra hloupý nápad, ale jeho velitel měl teď plné ruce práce s těmi dvěma násilníky a neměl na jeho bolístky čas.

„Dobře, pomůžu ti, ano? Odnesu tě tam, chyť se mě, opatrně.“ Podíval se na toho chlapa, co stál u něj, ale nijak zvlášť si ho nestačil prohlédnout. Všechno měl tak divně rozmazané, i jeho obličej se rozplizl do divného béžového fleku. Muž chytil jeho ruku, dal si ji kolem svého krku.

„Drž se, jestli máš sílu,“ řekl, vzal ho opatrně do náručí a odnesl ho do srubu.

Co si budeme povídat, ve srubech to žádný velký luxus nebyl, jen tři široké lavice, které sloužily na sezení, ale i na případné spaní, a velké ohniště pro chladné večery. To bylo vše, ale na přespání to vždy bohatě stačilo. Muž opatrně položil Fimura na jednu z těch lavic. Bylo to tvrdé, ale vzhledem k tomu, že se lavice nehoupala ani netočila, tak to Fimurovi pro tuto chvíli vcelku stačilo.

Ležel tam, zíral do stropu a snažil se dýchat, aby si zklidnil žaludek. Slyšel kroky, neznámý odešel, ale během chvíle byl zpět a pod hlavu dal Fimurovi složený plášť.

Turr se objevil ve dveřích vzápětí, jeho hlas Fimur dobře poznal. „Na, dej mu tohle, ať se pořádně napije, já si musím promluvit s těma dvěma,“ hodil neznámému malou koženou láhev. Fimur věděl, co v ní je. Onen léčivý nápoj, který vyráběli z ovoce rostoucího na stromech uprostřed náměstí. Vždy ho vozili s sebou, pro případ nouze. Lahodný doušek Fimurovi krásně zklidnil rozbouřený žaludek, ale hlava ho zrovna moc bolet nepřestala.

Chvilku ticho, pak zase kroky. „Ještě se napij,“ řekl mu neznámý a Fimur poslechl. Cítil, jak přes něj někdo cosi přetáhl. Byl to jeho plášť, který neznámý přinesl z venku. Znovu se nad něj naklonil, cítil, jak se čísi ruka dotkla jeho čela, konejšivý jemný dotek, který ho měl zbavit starostí i bolesti.

„Ještě se napij, chlapče, ještě trochu,“ slyšel jeho hlas znovu, ale ta neznámá tekutina, která mu přistála v ústech, byla hořká a nedobrá. Otřásl se odporem.

„Pomůže ti to, teď spi,“ slyšel ještě jeho hlas, ale jestli usnul, či ztratil kvůli neustávající bolesti vědomí, to už nevěděl.

„Budeš v pořádku,“ slyšel ještě odkudsi zdáli.

A pak už nebylo nic…..