Takže hlídky v lese.

Strážce obchodních cest.

Fimur se pomalu vracel domů, kráčel po hlavní ulici, hlavou mu zběsile poletovala kupa myšlenek a on jim za žádnou cenu nemohl dát nějaký řád.

Vlastně ani netušil, jestli má mít radost nebo strach. Protože jedna z myšlenek byla plná obav, druhá bylo zase roztrpčení, že se ho opravdu chce princ kvůli Vlkovi zbavit, ale znovu ji zahnal pryč. Ne, to by princ neudělal, slíbil mu, že zůstanou přátelé. I když měl někdy takový vtíravý pocit, že Vlk ho moc v lásce nemá, a že na něj možná trochu kvůli jejich přátelství s Arlenem trochu žárlí. A ani se mu nedivil. Ale Vlk to na sobě nikdy nedal znát a jejich případné rozhovory vždy probíhaly v přátelském duchu.

Ach ano, obavy z toho, že tak důležitý úkol nezvládne, tak ty možná převažovaly. Ale na druhou stranu, bylo na tom i něco pěkného a pozitivního, strávit celý den v lese. Čerstvý vzduch, slunce, a tichá hudba lesa. Tedy, pokud se člověk nacházel v té lepší, zdravější části hvozdu. No a pak tu byla i lítost, protože ho jeho veledůležité pochůzky po městě dost bavily. Byl pravá ruka prince Arlena a to bylo co říct! Ale nic naplat, rozhodnutí prince respektoval a jeho nabídku přijal. Už není cesty zpět.

Vzdychl si, když vcházel do domu své babičky. Stále tam bydlel, neměl zatím potřebu si hledat jiný dům. Ona se o ně starala, když byli s bratrem malí a přišli kvůli válce o rodiče. Nechtěl ji nechat samotnou, teď na stará kolena, když jí už stáří barvilo hlavu do šeda a pomalu ubíralo sil. Starala se zde ve městě o nemocné, však její pečlivé ruce a vědomosti pomohly jak princi, tak Vlkovi. Chtěl jí být oporou, oplatit jí její lásku a péči, a nechat ji opuštěnou v tom velkém domě, to vůbec nepřipadalo v úvahu.

„Co vzdycháš,“ zamračila se na něj Belda, když se Fimur s hlubokým povzdechem složil na lavici u stolu, a přitáhl si k sobě připravenou misku polévky.

 „Vypadáš jako raněný štěně. O čem pak jste s princem zase diskutovali?“ otázala se a přísně si svého vnuka prohlédla.

„Arlen chce, abych dohlížel na tu poslední obchodní cestu, co teď konečně obnovili, babi,“ zamumlal Fimur zasmušile a Belda zavrtěla hlavou.

„No to bys měl být spíš rád, ne? Taková pocta, co by za to jiní dali, a ty tu sedíš jak zmoklá slepice a kňouráš,“ pravila svým obvyklým tónem a Fimur se zaškaredil.

„Celé dny teď budu bývat pryč, babi. Najdu ti někoho na výpomoc,“ přemýšlel nahlas, zatímco si Belda dala ruce v bok a pohledem ho propíchla skrz na skrz, až málem nadskočil, jak se lekl.

„No, a že jsi tady toho času strávil. Co si dobře pamatuju, tak když tu ještě nebyl Vlk, tak jsi byl od rána do večera s princem, a teď zase celý den lítáš po městě a něco zařizuješ,“ láteřila a Fimur jen pokrčil rameny. Vlastně, bylo tomu tak.

„A výpomoc si najdu sama, na to tě nepotřebuju,“ pokračovala v láteření, ale když viděla, jak tam její vnuk sklesle sedí, přece jen se na něj usmála.

„Ale no tak, Fimure, snad se toho nebojíš. Ty ses přece nikdy ničeho nebál, tak proč bys teď měl. Arlen dobře ví, co dělá, a já jsem si jistá, že ty si s tím dobře poradíš,“ řekla, teď už smířlivějším hlasem, a pohladila svého vnuka po hlavě. Upřel na ni svoje kaštanově hnědé oči a konečně se mu objevil na tváři malý úsměv.

„Díky, babičko.“ Měl ji moc rád, i když to byla krapet sekýrnice a pusu měla prořízlou jako málokdo.

„Není zač,“ zasmála se, ale než stačila cokoliv dalšího říct, ozvalo se bouchnutí venkovních dveří a domem se rozlehl známý hlas.

„Hej, je tu někdo? Jsem tady,“ načež následovalo třísknutí dveřmi a další bouchnutí, jak něco tupého a velkého dopadlo na zem. Zřejmě brašna. Belda si povzdechla a Fimur jen s úšklebkem zavrtěl hlavou.

„Skvělé, tvůj bratr se uráčil přitáhnout domů,“ zavrčela vztekle a vzápětí se na prahu kuchyně objevila postava.

„Nazdar bráško, jak je,“ zahlaholil hnědovlasý mladík, zatímco se přitočil k Beldě a dal jí pusu na tvář. „Babi, vypadáš dobře.“ A tím se většinou odbylo přivítání.

„Já mám hlad, je tu něco k jídlu?“ plácl sebou na lavici a zazubil se na Beldu, protože věděl, že jídlo by svému vnukovi neodepřela, i když se na něj zlobila sebevíc.

„No, že jsi taky přišel domů. Byl jsi pryč celý týden. Můžeš mi sakra říct, kde jsi byl, Farane?“ zasyčela na nej Belda, ale tu polévku mu přece jen nalila.

„V Sarganově královském městě, měl jsem tam nějakou práci,“ zachechtal se mladík a pak se vyhladověle pustil do polévky, ke které přikusoval chlebovou placku.

„Jo práci, zase jsi tam proháněl ženský, co?“ odsekla mu Belda, a Faran hodil jeden ze svých úšklebků.

„No co, když se nechají,“ uchechtl se a pokračoval v jídle. Fimur seděl, hleděl si svého jídla, a do hovoru se jim raději nemíchal. Beztak by to pak schytal zase on, jako vždycky.

„A že bys mi tady s něčím pomohl nebo si našel práci tady ve městě? Starý Barn potřebuje pomoct v dílně, šikovná ruka by se mu hodila,“ nadhodila Belda, ale Faran se zašklebil ještě víc.

„K tomu blbýmu plesnivýmu dědkovi nejdu, je to lakomec, nechal by si pro stříbrňák koleno vrtat,“ zahučel, když hltavě spolkl poslední sousto a odsunul prázdnou misku.

„Jdu si odpočinout, díky, babi,“ vykřikl a byl pryč, slyšeli jen, jak vybíhá do schodů a třísknutí dveří v prvním patře.

„U všech bohů, kde jsme jen s tvojí matkou udělaly chybu, vždyť jsme vás oba vychovávaly stejně,“ povzdechla si a chytla se za hlavu. A bylo tomu tak.

Fimur a Faran. Dva bratři, dvojčata, podobní si jako vejce vejci. Čtyřiadvacet let už byli na světě, oba vyšší, kaštanové vlasy a oči, štíhlí, urostlí. Vzhledem si byli podobní tak moc, že je občas měla problém rozeznat i jejich vlastní matka. Ale povahami nemohli být odlišnější, přestože byli vychováni stejně.

Fimur byl jako oheň, jeho srdce planulo vášní a citem, jeho povaha byla laskavá a příjemná, ale i nespoutaná. Snad proto byli s princem Arlenem tak dobří přátelé, protože jejich povahy si byly velice podobné, a jejich duše byly stejně jemné, křehké a ušlechtilé. S každým dobře vycházel, byl ohleduplný, miloval přírodu a zvířata, a vážil všeho živého. Život a láska pro něj byla vším. Byl silný, statečný, i když někdy, ale opravdu jen někdy, když mu něco nebylo hodně po chuti, dokázal být i pěkně nevrlý a dokázal si říct své. To měl asi trochu po babičce. Ale přece jen mu něco v jeho životě chybělo. Něco moc moc důležitého.

Zato jeho bratr Faran byl jeho přesným opakem. Jeho srdce bylo ledové a chladné, jeho povaha byla jako ledová rozbouřená řeka, která se bez ohledu na následky prudce řítí krajinou a strhává sebou vše, co jí stojí v cestě. Takový on byl, málokdy bral ohled na druhé, spíše se staral jen o svoje zájmy a nezřízené chutě. Neohleduplný až na samou mez, nekoukal na city ostatních a staral se jen o svoje potěšení. Ani k práci moc nebyl, spíš se jen toulal, co vydělal, propil, vysedával v putykách a asi byste nenašli většího sukničkáře široko daleko. Žádná dívka či žena, ať už svobodná nebo vdaná, si před ním nemohla být jistá. Jenže svým chování si občas zadělal na pořádný malér, a občas nejen sobě.

A zatímco v dětství byste je možná nerozeznali, teď už to šlo o něco lépe. Ale ne podle obličeje či postavy, ale tím, jak o sebe dbali a jak se oblékali. Fimura jste vždy viděli upraveného, dlouhé kaštanové vlasy měl stažené do ohonu, na čele tenkou koženou čelenku, vestu a kabát, které mu padly jako ulité a jeho štíhlé postavě moc slušely, a vysoké boty. Každá dívka se za ním otočila, když vyšel na ulici. Zato Faran si na nějakou módu moc nepotrpěl. Hodil na sebe, co měl po ruce, flek sem, skvrna tam, vlasy rozevláté a občas na tváři i pořádné strniště. Spoléhal na svoji hezkou a mladou tvářičku, byl si moc dobře vědom toho, že se ženám líbí.  

„Ženský jsou na ty drsný typy, chápeš? Vzrušuje je to. Stačí pár pěkných slůvek a dostaneš se pod sukni každý,“ chechtal se Fimurovi, když ho tenkrát káral, za jeho chování a vzhled divocha.

„Takže já si, milý bratříčku, užiju sexu habaděj, ale ty zůstaneš panic do konce života,“ dráždil ho, „ale jestli chceš, nějakou ti seženu, ať tě toho zbaví,“ popichoval ho a Fimur byl vzteky bez sebe. Jenže u Farana to bylo jen o tom sexu, chlastu a o ničem jiném. A to Fimur nikdy nechtěl. A tak si každý z bratrů žil svůj vlastní život. Jeden v Temném hvozdu a druhý tak různě po všech královstvích, městech, vesnicích a osadách, které byly v dosahu.

A tak to bylo vždycky. Faran odněkud přišel, chvíli se zdržel, vydělal si nějaký ten stříbrňák či měďáček, a zase na pár dní zmizel neznámo kam. Jenže Fimur moc dobře věděl, jak tohle Faranovo chování jeho babičku trápí. Ale dělat s tím nic nemohl.

„Kdy vlastně začínáš?“ povzdechla si Belda, když uklidila nádobí ze stolu.

„Za dva dny, babičko,“ usmál se Fimur a Belda ho znovu pohladila po vlasech.

„Chceš něco vědět, Fimure? Jsem na tebe moc pyšná. A vaši by byli taky, kdyby žili,“ usmála se na něj a pak šla po své práci. Její slova Fimura potěšila. A udělá všechno proto, aby na něj jeho rodiče byli pyšní. I ona.

Strážce obchodních cest. Inu, vlastně to neznělo vůbec špatně.