Svižně vyběhl schody do prvního patra a rozhodně se nehodlal zdržovat klepáním a čekáním, až ho jeho bratr pozve dál. Prostě chytl za kliku, rozrazil dveře a vlítl do jeho pokoje. Ať mu Belda říkala cokoliv, byl vzteky bez sebe a bylo mu vcelku jedno, co mu na to jeho povedený bratříček řekne.

Faran seděl u stolu na židli, nohy buransky hozené na stole a ….. přepočítával peníze! Fimurovi ten pohled v první chvíli vyrazil dech. Protože jich bylo poněkud víc, než kdy mohl jeho rozmařilý a líný sourozenec vydělat.

„Neumíš klepat,“ zařval Faran, protože se samozřejmě lekl. V mžiku měl nohy dole, prachy hodil na stůl a postavil se proti Fimurovi jako rozzuřený býk.

Fimur chvíli stál a jen civěl na ten stůl, kožený měšec naditý stříbrňáky až po okraj, a pak se podíval na svého bratra, který se od stolu nehnul ani o píď a vztekle se na něj šklebil. Chvilku to trvalo, než si všechno poskládal dohromady, ale nějak mu teď začínalo být jasné, proč ho ti dva chlapi zmlátili a pak ho chtěli zabít. Pravděpodobně chtěli zpět svoje peníze. Tyhle peníze, které se válely na stole v pokoji jeho bratra.

„Co sakra chceš?“ zavrčel Faran na Fimura, který se konečně vzpamatoval ze šoku. Chtěl toho hodně, jen přesně nevěděl, čím má vlastně začít.

„Odkud máš ty peníze,“ vydechl nakonec vztekle. Bylo mu naprosto jasné, že takovou hromadu peněz si jeho povedený marnotratný bratříček nemohl jen tak vydělat. I když předpokládal, že mu bude zřejmě tvrdit opak.

A taky že jo. „Vydělal jsem si je, co si myslíš,“ zavrčel na něj Faran a šklebil se dál. Pohrdavě a znechuceně, tyhle svoje dosti odpudivé grimasy, kterými častoval svoje okolí, měl perfektně nacvičené.

„Takovou hromadu peněz sis nemohl vydělat, nekecej mi, Farane. Tohle bys musel šetřit celé roky, a co si budeme povídat, to ty nedovedeš, protože všechno prochlastáš a prohraješ,“ odsekl mu Fimur a sledoval, jak jeho bratr shrábl peníze se stolu a nasypal je zpátky do měšce.

„Copak? Závidíš mi? No jo, ty jako ubohej strážce si asi tolik nevyděláš. Chudý město, chudý lidi,“ ušklíbl se Faran s opovržením, zavázal ten obrovský naditý měšec a hodil ho na postel. Otočil se zpět k Fimurovi a v jeho obličeji nebylo nic než pohrdání nad jeho bídným a nuzným bratříčkem.

„Měl bys být rád, že jsme přežili a mohli tady zůstat. Ale ty si nevážíš ničeho, všechno okolo sebe jen ničíš a všem lidem kolem sebe ubližuješ,“ vykřikl Fimur, ale svého bratra z míry nevyvedl. Hádky, ty byly jeho a dokázal v nich s klidem plout jako ryba ve vodě.

„Ale, no tak, bráško, nerozčiluj se. Nemusíš mi to závidět,“ rozchechtal se a Fimur zrudl vzteky.

„Nic ti nezávidím. Farane, já chci vědět, odkud máš tolik peněz,“ nedal se odbýt, ale jeho bratr si stejně vedl dál svou. „Říkám ti, že jsem si je poctivě vydělal. Jen prostě musíš vědět, kam jít. A některý bohatý ženský si rády zaplatí za dobře odvedenou práci,“ řekl úlisně a Fimurovi se zvedl žaludek. „Jsi hovado,“ pravil svému bratrovi, ale to pro něj byla spíš lichotka.

A stejně mu nevěřil. „Víš co, nevěřím ti. Nevěřím ti, že sis takovou hromadu peněz vydělal a už vůbec ne takovým způsobem, jakým mi tady tvrdíš,“ odfrkl Fimur, „naopak, víš, co si myslím? Že ty peníze možná patří někomu úplně jinému, co ty na to?“ Oči jeho bratra se na moment zúžily do malých škvírek a prohlížel si ho jako jestřáb malou myšku. Myšku, kterou si chce ulovit a sníst. Trochu z něj šel najednou strach, ale Fimur se ho nebál.

„Nevím, co tím myslíš,“ odsekl nevrle, ale Fimur vycítil, že na moment ztratil tu jistou půdu pod nohama. Trefil se, ale jeho bratr to na sobě nechtěl nechat znát. Poprvé, když ležel ještě zbitý v posteli, měl Faran výhodu. Ale teď? Řekne mu do očí pravdu?

„Tak já ti to vysvětlím. Víš, co si myslím já? Že ty prachy nejsou tak úplně tvoje. Že možná patří té plešaté hoře svalů, co mě nejprve zmlátila a pak mě dokonce chtěla zabít,“ zařval Fimur, ale odpovědí mu zase byl jen Faranův úlisný pohled a jízlivý chechot.

„Ale nezabili, jak koukám, škoda,“ prskl na něj a Fimur už ho málem chytl pod krkem, protože mu už neskutečně hnul žlučí.

„Pitomče, takže mám pravdu, viď? Tak tohle chtěli ti dva chlapi? Tyhle peníze? Uvědomuješ si, co jsem ti právě řekl, že mě kvůli tomu málem zabili?“ zopakoval mu to Fimur, ale s Faranem to prostě ani nehnulo. Ale Fimur už moc dobře věděl, že má pravdu. Že se trefil a ti dva mizerové, co teď seděli ve vězení, si ho opravdu spletli s jeho bratrem.

„Ty jsi jim ty prachy ukradl, že jo? Ukradl a oni si pro ně přijeli. Tak řekni mi, sakra, pravdu,“ vykřikl znovu, ale Farana nechával jeho zoufalý vztek v naprostém klidu. Jen se na svého rozzuřeného bratra znovu jízlivě usmál. Kochal se tím, jak Fimura jeho klid a lhaní rozpaluje doběla.

„Fimure,“ položil mu ruku na rameno, „já si ty prachy fakt poctivě vydělal. Vážně, věř mi,“ díval se na něj, ale Fimur mu nevěřil ani slovo. Nato ho znal až moc dobře, pro něj byla lež stejná jako pravda. Nerozlišoval je, lhát uměl bez mrknutí oka a jakýchkoliv výčitek svědomí.

„Ne, nevěřím ti, Farane, já ti prostě nevěřím. A máš štěstí, že si ti dva počkali na mě a neublížili babičce. Jinak bych tě zabil,“ zavrčel Fimur a Faran se posměšně uchechtl.

„Ale no tak, nečil se, nikomu se nic nestalo, né?“ ušklíbl se Faran a bylo mu to srdečně jedno, co se komu stalo a nestalo. Tenhle hovor už ho nudil a chtěl ho co nejdřív ukončit.

„Ti dva už jsou stejně ve vězení, ne? Je toho plný město, tak fakt nevím, co tady furt řešíš,“ odsekl Faran a pak se najednou na Fimura úlisně podíval a dal mu ruku kolem ramen. „Vlastně jsem rád, žes mě těch idiotů zbavil, bráško. Měl bych ti poděkovat,“ zachechtal se, ale Fimur se okamžitě vyprostil z jeho sevření.

„Těch dvou ano, ale zodpovědnosti se nezbavíš, Fimure. Ani nevíš, do jakých problémů ses dostal. Arlen s tebou chce mluvit, a ty za ním tentokrát půjdeš nebo tě tam odvleču osobně,“ odsekl drsně svému bratrovi, kterého alespoň na chvíli přešel ten jeho přiblblý škleb.

„Nepůjdu.“

„Ne, půjdeš. Půjdeš, řekneš mu pravdu a poneseš následky za svoje činy,“ opravil ho Fimur, ale Faran se na něj zase podíval tím svým divným chladným bezcitným pohledem, ze kterého šel strach. „A když nepůjdu, bratříčku?“ Jeho hlas postrádal jakoukoliv emoci, stejně jako jeho tvář.

Ale Fimur to neviděl, jen si pokračoval po svém. „Půjdu tam já a všechno princi řeknu.“ Tentokrát možná nahnal svému bratrovi strach, protože na chvíli zbledl a vyděšeně se na něj podíval.

„To bys přece neudělal. Neudal bys vlastního sourozence, že ne, bráško?“ vykuckal najednou a Fimur znejistěl. Že by jediné, čeho se jeho bratr bál, bylo vězení? Když to nešlo po zlém, zkusil to tedy po dobrém. Apelovat na ten zbytek jeho cti a svědomí, které snad ještě jeho bratr měl.

„Farane, prosím, moc tě prosím, udělej to. Alespoň jednou jedinkrát ve svém životě udělej něco čestného, prosím tě,“ řekl klidným hlasem a doufal, že se v jeho bratrovi přece jen něco zlomí. A že tu správnou věc alespoň jednou v životě udělá.

Krutě se mýlil. Vyděšený obličej jeho bratra vystřídal obličej, který ještě neznal. Byla v něm totiž bezmezná spalující nenávist. Najednou ho drapl pod krkem a přitáhl si překvapeného Fimura blíž k sobě. „Tak jo, bratříčku, jdi. Jdi za tím svým princem a práskni mě, ty hnusnej udavači. Podrazíš vlastní rodinu a vlastního bráchu, jen abys byl za hezkýho, co? Kvůli pár stříbrňákům,“ zasyčel mu nenávistně do obličeje.

Jenže taky věděl, že tohle stačit nebude a vytasil svůj největší trumf, dřív, než se jeho bratr vůbec stačil nadechnout a cokoliv říct. „A na tu bábu dole si myslel? A víš co, když práskneš ty mě, tak já tebe taky a řeknu tý bábě dole, že tě šuká ten žoldák z Dolního hostince. Určitě bude mít hroznou radost, když se dozví, že její milovaný vnouček dělá děvku chlapovi,“ zachechtal se najednou a Fimur se mu prudce vyškubl. Couvl od něj, rozbušilo se mu srdce a stáhlo se mu hrdlo tak, že se sotva dokázal nadechnout. Teď na něj zase vyděšeně zíral on.

„Jak to víš,“ zasténal zděšeně. „Nad stájema je seník a v hostinci jedna pěkná běhna. A to, že nejsem doma, neznamená, že nejsem ve městě. Možná tu jsem, ale ty to ani nevíš,“ zašklebil se Faran.

Fimurovi se najednou nedostávalo vzduchu a sotva ze sebe těch pár slov dokázal vyrazit. „Ne, to neuděláš,“ zašeptal zoufale, a Faran se rozřehtal. „Udělám a tý krávě dole to zlomí srdce. Sám víš, že jí není v poslední době moc dobře. Chceš ji zabít? Tak jdi a udělej to, všechno řekni, ty udavačská děvko,“ zasyčel na něj Faran s odporem. Fimur se na něj díval a nikdy mu nebylo tak zle, jako teď. Díval se na svoji vlastní tvář, na svoji vlastní krev a nechápal, kde se v něm vzalo zničehonic tolik zloby a nenávisti vůči vlastní rodině.

„Farane, proč?“ zeptal se ho tiše a jeho bratr měl pro něj jen další znechucený pohled. Neodpověděl mu, přistoupil k němu a položil mu ruku na rameno. A pak stiskl, pevně, zaryl svoje prsty do jeho kůže tak, až Fimur zasténal bolestí. Ale nebránil se, neměl na to odvahu. Bratrova výhružka mu vzala odvahu i jeho sílu.

„Takže uděláme dohodu, bratříčku,“ zašeptal mu jeho bratr do ucha, „ty budeš mlčet a já taky. Vždyť se vlastně nic neděje, ne. Ty prachy už vlastně nikomu chybět nebudou a ta bába dole bude dál spokojená a šťastná. Souhlasíš?“

Fimur se neodvážil vykroutit se z jeho sevření, ale bolestí mu hrkly slzy do očí. Jeho bratr si ho přitáhl ještě blíž, popadl ho za vlasy a zvrátil mu hlavu dozadu. „Tak souhlasíš?“

„Souhlasím,“ vydechl Fimur a stisk povolil. „A teď vypadni, ty děvko,“ uchechtl se jeho bratr a Fimur zdrceně a bez dalších slov vycouval z jeho pokoje.

A Faran stál a díval se za svým bratrem. Moc dobře ho znal. Fimur byl vždycky ten nechutně čestný a spravedlivý. Nevěřil mu, že svoje slovo dodrží, ale aspoň získal trochu času, než se mu celá věc rozleží v hlavě a vymyslí, co dál.

Ušklíbl se.

Tohle rozhodně není konec, bratříčku…..