Fimur se z bratrova pokoje doslova vypotácel. Nohy se mu třásly tak, že se na nich sotva udržel a ruce sotva dokázaly stisknou kliku od jeho vlastního pokoje. Opřel se o dveře, bledý a roztřesený, a svezl se po nich na zem. Chvíli seděl na studené podlaze a snažil se zklidnit bušící srdce. Strach s ním lomcoval ještě teď. Nikdy nečekal, že by se jeho rozhovor s bratrem mohl rozvinout v něco tak šíleného. Netušil, kde se v něm najednou vzalo tolik šílené nenávisti a že si byl schopen jen kvůli penězům vzít vlastní babičku jako rukojmí. Ano, doslova. Její štěstí a zdraví klidně bez skrupulí a ochotně vymění za svoje vlastní zájmy. Jeho chamtivost byla nad jeho vlastní rodinu.

Seděl na podlaze, snažil se uklidnit, dýchat, ale moc to nešlo. Pořád se třásl jako list ve větru a jeho mysl se snažila najít rovnováhu a řešení, jak z této situace ven. Jak tam má teď jít, za ní dolů a tvářit se, že se nic nestalo a jeho rozhovor s bratrem proběhl naprosto v klidu. Tolik nenávisti a výhružek jen kvůli penězům.

Jak by asi zareagovala, kdyby se doopravdy dozvěděla o jeho vztahu s Garem? Vždyť o Vlkovi a Arlenovi věděla, a nevadilo jí to, ale on byl její vnuk. Už kolikrát mluvila o tom, že by se měl oženit a přivést si nějakou krásnou nevěstu, že by se ráda ještě dočkala pravnoučat. Ach, u všech bohů, opravdu jí to může zlomit srdce?

Gar. Jeho žoldák. Ale jaký to byl vlastně vztah? Něco ho k němu táhlo, něco nadpozemského, a jeho srdce bylo oblouzněné a zmámené novými prožitky. Ale Gar jednou odejde, opustí tohle město a pak bude stejně konec. Zase zůstane sám. Možná by to bylo lepší, kdyby to ukončil hned. Neprotahoval dál tohle trápení. Zavřel oči, ale jen ta představa, že by ho měl opustit, mu vehnala do očí slzy.

Proč to nešlo? Vždyť se setkali jen několikrát. Tak proč pro něj bylo tak nemyslitelné odehnat ho od sebe?

Protože to pro něj už nebyl jen žoldák projíždějící městem. Co se to stalo s jeho srdcem? A proč všechny jeho myšlenky patřily jen jemu? Jak prosvětlil jeho nudné šedivé dny a vnesl do jeho života to světlo a lásku, po které tolik let jen tiše a vroucně toužil. On mu dal život a nové sny.

Ale ne, teď tomu je konec. Musí ochránit babičku. Ukončí to. Dnes večer za ním půjde a řekne mu to.

Nebo ne?

Chytil se v zoufalství za hlavu a najednou nevěděl, co má dělat. Nechal se Faranem hloupě vyprovokovat a zahnat do kouta. Možná by neměl jednat zbrkle a měl by si nechat všechno v klidu projít hlavou. Promyslet si pečlivě, co udělá. Třeba se to dá nějakým způsobem vyřešit, aniž by ohrozil Beldu a její chatrné zdraví.

Nevěděl, jak dlouho na té zemi seděl, ale zvedl ho až Beldin hlas, který je volal k obědu. Slyšel bouchnutí dveří a když vyšel na chodbu, jeho bratr už scházel schody. Sekl po něm nenávistným pohledem a zamířil si to ke kuchyni. Fimur se pomalu šoural za ním, ale s tím malým divadýlkem, co si připravil, Faran pěkně počkal na něj.

„Omlouvám se, babičko,“ usmál se Faran na Beldu, „přehnal jsem to, promiň mi to,“ pravil sladce, a dokonce jí dal i pusu na tvář, aby se nezlobila. Ještě pár líbivých slovíček pro ni měl, dokonce ji pomohl i prostřít na stůl, a po obědě umýt nádobí. To byla ale změna, která ovšem vykouzlila na Beldině tváři úsměv. Asi mu odpustila, že si na ni po svém příchodu tak ošklivě otevřel pusu. A Fimur jen seděl, pobledlý, s nasazenou maskou klidu plnou úsměvů, aby nic nepoznala. Musel, protože když se nedívala, Faranův pohled směrem k němu mluvil za vše.

Otevři zobák, a budeš hořce litovat, bratříčku.

Žaludek měl tak sevřený, že ani nemohl moc jíst. Byl rád, když ho po obědě Belda zaúkolovala nějakými roznáškami. Nevypadala dnes moc dobře, zase trochu pokašlávala, a o to větší měl Fimur o ní strach. Vždyť byla vždycky tak plná energie, co se to s ní najednou děje? Nesmí se jí už víc přitížit, nesmí a on pro to udělá maximum.

S rozbolavěnou myslí i tělem se sotva dočkal večera. Faran, který si pro Beldu vyšetřil svoje nejlepší úsměvy a chování, zase někam zmizel a Fimur počkal, až se jeho babička uložila ke spánku. Jak moc se v něm teď jeho city praly, to by nedokázala popsat žádná slova. Zoufalství, lítost, touha, vášeň, to vše dohromady. Snad stokrát vzal za kliku svého pokoje, stokrát ji pustil a sedl si zpět na postel, a dál si dodával odvahy. A byla už hluboká noc, když se nakonec jako ve snu vytratil z domu a šel za ním.

A už mu bylo úplně jedno, jestli ho jeho bratr znovu někde uvidí. Zaťukal na dveře Garova pokoje, ale trvalo notnou chvíli, než škvírkou pode dveřmi uviděl světlo a než mu Garaban otevřel.

„Fimure,“ vydechl žoldák překvapeně, protože ho takhle pozdě v noci už nečekal. A taky nečekal, že se mu tak najednou padne do náruče. To bylo trochu jiné chování, než u doposud ostýchavého Fimura zažil. „Ale no tak, co se děje?“ zašeptal mu do ucha, a pevně ho sevřel ve svém náručí.

Fimur neřekl nic, prostě jen potřeboval jeho objetí. Byla to ale slabá náplast na jeho rozjitřenou bolavou dušičku. Ale toužil po tom, aby ho někdo alespoň na malou chvíli objal a utěšil jeho zmatené a nešťastné srdce. Alespoň na malou chvíli, protože pomoci mu už stejně nebylo….

„Jsem rád, že jsi přišel,“ slyšel Gara a cítil jeho smyslné rty na svojí tváři. Zaklonil hlavu, nechal jeho rty, aby se zmocnily jeho. Ale polibek mu útěchu ani klid nepřinesl, naopak. Bratrova slova mu stále zněla v hlavě, ani Garova přítomnost je nedokázala vypudit. A Gar by musel být úplně slepý, aby si nevšiml, jak je Fimur pobledlý a celý nesvůj. I toho, jak se v jeho náručí chvěl. Něco nebylo úplně v pořádku….

„Fimure, no tak, co je?“ zeptal se pobledlého mladíka ve svém náručí, ale sevření raději nepovoloval.

„Nic, Gare, nedělej si starost,“ zašeptal Fimur a znovu se k němu přitiskl, „prostě jsem měl jen těžký den, nic víc.“ Mohl mu říkat, co chtěl, Gar se oklamat nenechal.

Posadil ho na postel a znovu ho objal. „Na těžký den to nevypadá, Fimure. No tak, řekni mi, co se ti stalo?“ zeptal se, ale odpovědí mu bylo jen zavrtění hlavy a uhýbavý pohled.

Dobrá tedy, když nechce mluvit, stačí snad jen náznak, aby si trochu udělal jasno v tom, co Fimura trápí.

„Fimure, stalo se něco s babičkou? Je v pořádku?“ Kývnutí hlavy ho trochu uklidnilo. Dobře, jeho babička je tedy v pořádku.

„Pohádal ses s princem?“ Už věděl, že jsou velmi dobří přátele, ale zavrtění hlavy ho ujistilo, že i tady je všechno v pořádku a žádná roztržka se nekonala. Pak už jen zbývalo…

Byl to velký risk, ale zkusil to. „Fimure, něco s tvým bratrem? Pohádali jste se? Něco provedl, že ano?“ Jeho otázka zůstala bez odezvy, jen křečovité sevření jeho paže krapet zesílilo. Možná byl na dobré stopě, ale dál se nedostal. Fimur, doposud schoulený v jeho náručí, najednou zvedl hlavu, rychle zamrkal, aby si Gar nevšiml slz, které se mu draly do očí a trošku se usmál.

 „Gare, nevadí ti, že jsem přišel tak pozdě, viď? Chtěl jsem tě vidět.“ Takže trefa do černého? Fimur mu to nepotvrdil, ani nevyvrátil, ale odpovědi se prostě vyhnul. Žádná odpověď, taky odpověď. A taky věděl, že dál se ptát už nemá smysl.

„Ne, jsem moc rád, že jsi tady. Opravdu, věř mi. Těšil jsem se na tebe celý den,“ šeptal mu Gar do ucha. Musel mu to říct, tak to cítil sám ve svém srdci. Nelhal mu, těšil se na jeho návštěvu, až ho zase sevře v náručí a budou se milovat celou noc. Neskutečně po tom toužil a chtěl, aby to jeho hnědovlasý strážce s kaštanovýma očima věděl.

Oba asi mysleli na to samé. „Chci se s tebou milovat, Gare,“ vzdychl si Fimur v jeho náručí. Chtěl to, protože to bude naposledy.

Gar se usmál, a i když si nebyl jistý, co si Fimur v tomto zvláštním roztřeseném stavu vůbec z tohoto včera vůbec vezme. „Dobře,“ pohladil ho po tváři. Proč by mu toto přání neměl splnit?

Políbil ho a začal ho pomalu vysvlékat, pokrývat jeho hruď něžnými polibky, které ve Fimurovi vyvolaly vlnu vášně. Zoufale se snažil vnímat jen Garovu přítomnost a vypudit z hlavy odporná bratrova slova. Nechtěl si jimi kazit ten úžasný okamžik, když ho Gar položil do postele, a když se jeho nahé tělo přitisklo k němu. Tu úžasnou vlnu vzrušení nic nemohlo překazit ani zničit. Přidušeně vzlykl, když si ho Gar připravoval svými prsty, ale vydržel to, nadále hýčkán jeho vášnivými vlhkými polibky.

„Gare,“ zašeptal roztouženě, když vytáhl prsty z jeho těla a Gar vklouzl mezi jeho roztažené nohy. Byl tak tvrdý, když do něj vnikal, Fimur zasténal nedočkavostí a vycházel vstříc každému jeho pohybu. Jen občas mu myšlenky utekly jinam, ale Gar ho nenechal odejít moc daleko. „Dívej se na mě,“ zašeptal a Fimur se naprosto utopil v jeho tmavých tajemných očích. Křečovitě sevřel jeho paže, když se blížilo vyvrcholení a pak se prohnul ve slastné křeči. Pulsující horkost v jeho nitru a Garův sten mu prozradil, že si to oba užili nadmíru skvěle.

„Netušil jsem, že budu mít dnes tak skvělou noc,“ šeptal mu Gar do ucha, když už pak leželi a odpočívali. „No tak, Fimure,“ polechtal ho, aby ho trošku zbavil té trudné nálady, ale moc se mu to nezdařilo. Viděl jeho letmý úsměv, kterým reagoval na jeho slova, ale záhadný smutek v očích nedokázal zamaskovat.

„Dobře, Fimure,“ usmál se Gar a přitáhl si ho k sobě, „zítra ráno si v klidu promluvíme, ano? Můžeš mi říct cokoliv, rozumíš, naprosto cokoliv. Pomůžu ti, věř mi.“ Místo odpovědi se k němu jeho mladíček jen těsněji přitiskl. Mlčel, ale Gar nebyl hloupý.

Tušil, že se muselo něco vážného stát. Sice ho neznal zase tak dlouho, ale z toho úžasného klidného a šťastného mladíka, který od něj ráno odcházel, byla pojednou jen smutná hromádka neštěstí. Co tak náhle změnilo jeho srdce, co ho najednou vystrašilo tak moc, že sotva vnímal svět kolem sebe? Vypadal tak vyděšeně. Začal se snad něčeho bát?

Ale čeho? Či spíše, koho?

A pokud to mělo náhodou spojitost s jeho bratrem, bylo třeba se mít na pozoru. 

Jeho podezření začalo sílit….