„Měla byste mu to říct.“

Garaban zavřel svoji brašnu a smutně se podíval na ni podíval. Žena, jejíž obličej zrosený kapkami potu byl bledší než její bílé vlasy, ležela na posteli, zoufale se snažila přemoci dusivý kašel a přerývavý dech Garabanovi naznačoval, že je hůř, než si původně myslel. Drahnou chvíli mu trvalo, než ji vůbec přesvědčil, aby mu dovolila podívat se na ni blíž. Láteřila, že Fimur přehání, nadávala a odmítala, že na ni nikdo cizí sahat nebude a že je jí dobře, ale zdaleka tomu tak nebylo, naopak. Fimur rozhodně nepřeháněl, naopak, bylo to horší, mnohem horší.

„Co bych mu říkala, je to velký kluk. Jednou by se to stejně stalo, dřív nebo později. Každý musíme jednou umřít, ne?“ odsekla mu protivně mezi pokašláváním, a bylo na ní vidět, že jí nic z toho není po chuti. Ani Garova návštěva, ani jeho poslední poznámka. Jenže Gar teď myslel jen na jediné. Na pohledného hnědovlasého mladíka s kaštanovýma očima, který vyděšeně stojí za dveřmi a čeká na něj. Ale jeho srdce se bránilo tomu, aby tím poslem špatných zpráv musel být zrovna on. Nechtěl ho zranit.

„Jste nemocná, Beldo, a Fimur má právo to vědět. Musíte mu to říct,“ pokračoval, protože tušil, že nebude zrovna lehké jí přesvědčit. Ale tvrdohlavá uražená Belda si to nemyslela. Jen cosi tiše zavrčela a málem se k němu otočila na posteli zády. „Co vy víte,“ odsekla mu znova a Gar se musel navzdory vážné situaci usmát. Ta její prořízlá pusa a sekernická osobnost si prostě nenechala nic diktovat.

„Beldo,“ pravil rozvážně, „možná nemám váš věk a možná ještě ani tolik vědomostí a zkušeností jako vy, ale nevzdělaný nejsem. A problémy se srdcem dobře poznám. A vy dobře víte, že mám pravdu,“ zahleděl se na ni, zatímco ona koukala někam do okna, rty pevně sevřené. Slzy, které se jí najednou zaleskly v očích, ho však překvapily.

„A co, teď už mi stejně nikdo nepomůže,“ vzdychla a Gar věděl, že má zřejmě pravdu. Ale jen tak to přece nevzdají. Musí zkusit bojovat. Alespoň trochu.

„Namíchám vám lék, dnes ho vypijte a zítra se na vás zase přijdu podívat,“ oznámil jí a ona opět jen zavrtěla hlavou. „Není potřeba, vy si snad myslíte, že už jsem všechny byliny, co znám, nevyzkoušela?“ ušklíbla se protivně, ale Gar se usmál. „Ne, vím, že jste zkusila všechno, ale mám tu lék, který jsem kdysi dávno dostal od svého učitele. Je dost vzácný, z daleké ciziny, snad vám pomůže. Můžeme to alespoň zkusit,“ nedal se odbýt, i když při pohledu na Beldin obličej by se i nejednomu válečníkovi rozklepaly kolena. Trochu z ní šel strach.

„Nic nebudu,“ prskla na něj vzdorovitě, ale Gar se stejně nenechal, opravdu měl pro strach uděláno. „Neměla byste to tak lehce vzdát, Beldo. A když už nechcete kvůli sobě, udělejte to kvůli Fimurovi. A nestavějte ho do pozice velkého kluka, který všechno hravě zvládne, když jste jediná jeho rodina. Má o vás hrozný strach. Alespoň kvůli němu trochu bojujte.“ Možná, že se teď Gar opravdu dotkl jejího srdce, protože po chvilce přemýšlení nakonec kývla.

„Dobře, tak já to teda vypiju,“ zamumlala naštvaně, ale na něj se už nepodívala. Pořád se dívala z okna, její vzdor byl příliš velký. Vzdor nebo strach ze smrti? Těžko říct. Když se jí díváte přímo do očí, je těžké zachovat si chladnou hlavu.

Gar její chování naprosto chápal. Přikývl a vzal si svoji brašnu. „Zítra se na vás přijdu zase podívat,“ hlesl směrem k ní, odpověď či rozloučení nečekal, stejně tak jako poděkování. O to víc ho šokovala její poslední slova.

„Řekněte mu to vy,“ ozvalo se za ním ve chvíli, kdy už bral za kliku. Úplně v něm hrklo, překvapeně se točil, ale ona se pořád dívala z okna, na mraky klidně plující po obloze, na dům naproti přes ulici, a přemáhala další salvu dusivého kašle.

„Prosím,“ dodala ještě. Nic víc, nic míň, ale jak Gar tušil, muselo jí tohle slovo stát neskutečnou dávku její sebeúcty a dost velkou kupu přemáhání. Jenže, radost mu tím neudělala, naopak. On nechtěl být tím, kdo ustaranému mladíkovi za dveřmi tuhle neveselou novinu musí oznámit.

Zraní ho to. On ho zraní a ublíží mu. A to ho trochu děsilo. Statečnost jde vždy stranou, pokud víte, že někomu rozbijete jeho svět napadrť.

Jakkoliv se mu její prosba příčila, nakonec kývl. „Dobře, udělám to,“ vzdychl tiše a vyšel ven na chodbu. Jak správně očekával, Fimur postával netrpělivě na chodbě, nervózně přecházel sem a tam, ode zdi ke zdi, s obličejem pobledlým a očima zarudlýma. Jeho obavy o babičku mu přímo čišely z očí i jeho ztrhané tváře a Gar pocítil mírnou nejistotu. Jde vůbec něco takového šetrně sdělit?

„Gare, jak je jí? Bude v pořádku, viď?“ vrhl se Fimur ke Garovi hned, jak za sebou zaklapl dveře. „Fimure,“ usmál se Gar zlehka, snad aby trochu odlehčil celou tuhle nepříjemnou situaci a mnohem nepříjemnější rozhovor, který měl za okamžik přijít, „můžeme si někde na chvíli sednout?“

Jenže Fimur nebyl hloupý a ani Garův chlácholivý úsměv ho nedokázal obalamutit. Jeho srdce sevřela ledová ruka, viděl to v jeho očích, ten zmar, smutek, a nepotřeboval si sednout. „Gare, co je jí?“ hlesl tiše a upřel na něj svoje zoufalstvím naplněné kaštanové oči. Jak moc mu ho Garovi bylo v tuhle chvíli líto. Dostrkal ho alespoň do kuchyně, přes jeho tiché nejisté protesty, protože na studené tmavé chodbě mu žádné špatné zprávy říkat nechtěl.

„Tak mi to řekni, bude v pořádku, bude, viď?“ ujišťoval se zoufale Fimur, stále dokola. Beznadějná otázka, na níž neexistovala žádná utěšující odpověď. Gar si v tu chvíli vzpomněl na svého učitele. K životu patří neodmyslitelně i smrt. Dobré zprávy se naučíš říkat lehce, ale budeš se muset naučit sdělovat i ty špatné. Ano, naučil se to a lhát mu nemůže. A chodit dlouho okolo horké kaše také ne. Pravda bude jeho mladíčka hodně bolet, ale bude-li potřebovat, bude stát při něm.

„Fimure,“ začal velmi opatrně, „tvoje babička je velmi nemocná,“ začal opatrně, zatímco Fimur mu doslova visel na rtech a nespouštěl z něj svoje od slz červené oči.

„Jak velmi?“ vykuckal Fimur, protože jeho mysl se s pomalu předkládanými špatnými zprávami nehodlala smířit, „je to jen kašel, ne? Je jen nachlazená, viď?“ pokračoval umanutě, i když tušil, že vlastně balamutí jen sám sebe.

„Ne, není to kašel. Má nemocné srdce, Fimure. Je mi to moc líto,“ pravil tiše a narovinu Gar a Fimur na vteřinu zavřel oči. To nebyla pravda, nebyla, prostě nemohla být. Srdce mu v hrudi divoce tlouklo a jeho mysl odmítala tento fakt přijmout. Nešlo to.

„Ne,“ vydechl, a pak se na Gara podíval a tvářil se urputně nevěřícně. „Uzdraví se, viď? Viď, že ano,“ chytl Gara pak v zoufalství za ruku, a Gar ho pevně rukama sevřel za paže.

„Fimure, já vím, že je to pro tebe těžké, ale je velmi těžce nemocná. Je mi to líto, ale šance na uzdravení je velice malá.“ U všech bohů, jak těžce teď hledal ta správná slova. Srdce ho zabolelo, když ho viděl tak trpět.

„Umírá?“ zašeptal Fimur bezmocně a Gar přikývl. Dobře, že ho stále pevně svíral, protože teď nastala chvíle, kdy roztřesenému mladíkovi přestaly sloužit nohy. Gar ho pevně podepřel, odvedl k lavici a posadil ho na ni. „Nemůže umřít, nemůže,“ zoufale sténal Fimur a bolest, kterou vevnitř cítil, ho trhala na kusy. Byla celá jeho rodina, nemůže přece jen tak zničehonic umřít. Odejít a nechat ho tu samotného.

„Nemůže umřít, nemůže umřít,“ šeptal pořád dokola a dokola, téměř zmateně a beze smyslů. A ač byla šance na její uzdravení minimální, Gar se rozhodl, že udělá maximum. Pro ni. A pro něj.

„Fimure,“ řekl potichu a musel ho vzít za bradu, aby na něj sklíčený mladík vůbec pohlédl. I když, přes ty proudy slz, které se mu valily z jeho nádherných kaštanových očí, těžko mohl něco pořádně vidět. „Poslouchej mě teď, ano? Mám u sebe lék, je dost vzácný, ale třeba jí pomůže zmírnit obtíže, ano?“ zeptal se a Fimur jen letargicky přikývl. „Prostě vyzkoušíme všechno, co půjde. Moc ho tady nemám, ale hned zítra napíšu domů, aby mi ho poslali, slyšíš mě?“ otázal se a následovalo další letargické přikývnutí.

„Fimi,“ zašeptal, zatímco Fimur se celý třásl pod náporem zdrcujících zpráv, „já vím, že je to pro tebe těžké. A pro mě taky, protože ti nemohu slíbit, že se uzdraví. Ale pomohu ti postarat se o ni, ano? Fimure, vnímáš mě?“ lehce s ním zatřásl a Fimur konečně kývl hlavou.

„Děkuji, Gare,“ zašeptal konečně, ale ani Garova slova a jeho nabídka pomoci mu nepomohla. Jakákoliv slova útěchy by v tuto chvíli nepadla na úrodnou půdu. Gar ho nechal sedět na lavici a vzal ze stolu malý hrnek, do kterého nalil z vědra stojícího u ohniště krapet vody. Pak sáhl to té jeho černé tajuplné brašny, vytáhl maličký sáček a na špičku lžíce z něj odměřil trošku bílého prášku, který pak nasypal a pečlivě rozmíchal ve vodě. Odešel, nechal Beldu vypít onen nápoj a vrátil se zpět za Fimurem, který už zase nervózně pochodoval po kuchyni, ale konečně popadl dech a začal ho trochu více vnímat.

„Mám tu s tebou zůstat?“ zeptal se ho Gar a dal by v tu chvíli cokoliv za jeho kladnou odpověď. Aby mu mohl být nablízku, utěšit ho, chránit ho, pomoci s tím, co bude následovat. Jenže bouchnutí venkovních dveří mu vyrvalo tuhle potencionální možnost okamžitě z náruče. Stačil jeden pohled na Fimura, který zbledl ještě o krapet víc, couvl o krok zpět a ihned zavrtěl hlavou. „Zvládnu to. Co mám dělat?“ zadíval se na Gara a pak opatrně sklouzl pohledem ke dveřím, ve kterých už stál jeho bratr.

Gar to zkrátil. „Lék už dostala. Zítra k večeru se na ni přijdu zase podívat. Pokud by se jí přitížilo, víš, kde mě najdeš,“ řekl Fimurovi, vzal si svoji brašnu a otočil se k odchodu. Faranovi jen kývl na pozdrav a rychle vyšel z domu ven. Přítomnost Fimurova bratra mu zničehonic nebyla moc příjemná, a stejně tak jeho byla proti srsti i Faranovi. A to dost hodně.

„Včera princ a Vlk, dneska ten žoldák. Koho sem, kruci, ještě přitáhneš,“ zavrčel vztekle Faran na svého bratra a vcelku ho ani nezajímalo, co se tu dělo či nedělo.

„Babička je nemocná,“ odvětil tiše Fimur a Faran pokrčil rameny. „No a? Já mám hlad,“ odsekl nenávistně, což Fimurovi dost hnulo žlučí. „Farane, posloucháš mě? Má nemocné srdce, umírá, slyšíš mě? Je to naše babička, starala se o nás odmala. Copak tě to vůbec nezajímá?“ vykřikl a Faran, jehož obličej se zkroutil do oporného šklebu, se zachechtal.

„Ne, bratříčku, nezajímá. Co tady, kurva, dělal ten žoldák?“ vyštěkl na bratra, který strachy o krok couvl. „Umí léčit, přišel se na ni podívat, nic víc. A bude sem chodit i dál, rozumíš? Protože je momentálně jediný v tomto městě, kdo se o ní může postarat,“ postavil se svému bratru tváří v tvář na odpor, což ovšem byl dost neuvážený krok. Věděl to, raději se nechá zbít, ale nikdo jiný, než Gar jí nedokáže v její bolesti ulevit. Vydrží každou ránu, pokud jí to pomůže. Vydrží cokoliv, pokud jí to ochrání.

A těch ran, kterých ten večer dopadly na jeho tělo, nebylo málo.

Faranův vztek byl bezmezný. Ale nejen na jeho bratra, který se příčil jeho vůli, ale hlavně proto, že ta bába asi brzy zaklepe bačkorama a jeho pojistka bude v háji. Jeho bratříček si pak otevře hubu, jeho zavřou a vezmou mu jeho peníze.

Musí jednat. A hodně rychle.