Ani rozhovor z Garabanem druhý den však princovi žádný velký klid do duše nepřinesl. Protože jediné, co mohl, bylo potvrdit Garabanovi jeho podezření, že se Fimur opravdu chová dost zvláštně. Což bylo ale zoufale málo. A Garabanova zasmušilá tvář Arlenovi potvrdila, že z toho také není příliš nadšený. Jeho pátrání totiž uvízlo na mrtvém bodě. A už vůbec se mu nelíbilo, že hlavní podezřelý je bratr jeho milence. Byla to svízelná situace a její řešení nakonec přinese bolest všem zúčastněným.

„Tak co budeme dělat teď? Mám si s Fimurem ještě jednou promluvit?“ zeptal se ho váhavě princ, ale Garaban, sedící pohodlně v křesle naproti němu, se smutně pousmál a nesouhlasně zavrtěl hlavou.

„Nemyslím si, že by to k něčemu bylo. Neřekne nic. Ani mě, a očividně ani vám,“ řekl zadumaně. A znělo to i dost smutně, jak si princ všiml.  

„Dobrá, ještě mě napadla možnost, že bychom mohli ten dům prohledat. Pokud Faran ty peníze skutečně má, najdeme je,“ zamyslel se Arlen, ale ani v tom s ním Garaban nesouhlasil. Naopak, byl trochu jiného názoru a bylo vidět, že o celé téhle zapeklité situaci velmi dopodrobna přemýšlel.

„Víte, co si myslím, pane? Že v jejich domě nenajdeme nic. Víte, co mě napadlo? Podle mě Fimur o těch penězích nějak dozvěděl, možná ho s nimi načapal, a Faran ho teď nějakým způsobem vydírá. Proto se chová tak, jak se chová. Ty peníze určitě dávno nejsou v domě a my bychom nenašli vůbec nic. Nic bychom mu nedokázali, jen bychom ze sebe udělali hlupáky,“ pronesl a Arlen zalapal po dechu. Na tuhle variantu nepomyslel. Těžko mohl tušit, že muž sedící před ním, má o jeho přítele ještě větší strach než on.

Jenže, neměli v rukou naprosto nic.

„A protože máme jen pouhopouhé domněnky a nemáme jediný důkaz, že by se naše slova zakládala na pravdě, budeme muset doufat, že se mýlíme. I tak si ale myslím, že bychom měli zůstali obezřetní a dát na Fimura pozor, pro jistotu. Pokud to bude možné, zkusím s ním ještě promluvit,“ vzdychl Garaban a Arlen zpozorněl. Nebyl hloupý a taky si uměl spočítat, kolik jsou dvě a dvě. Gar se s Fimurem vídá, Fimurovy záhadné noční odchody z domu. Co když….?

Rychle zahnal z hlavy tyhle myšlenky, i když by svému příteli přál to nejlepší, a soustředil se na Garabanova slova.

„Jak přesně to myslíte, Garabane?“ otázal se ho a Gar se usmál.

„Inu, měl bych takový nápad, princi. Ale s tím mi zase budete muset pomoct vy,“ spiklenecky na něj Gar mrkl a tichý rozhovor, který pak spolu vedli, možná přinesl do jisté míry úlevu oběma. Škoda, že ani jeden z nich netušil, že jejich domněnky, které považovali za příliš nemožné a nepravděpodobné, mohou být neskutečně blízko smrtící pravdě.

Možná, že kdyby Fimur tušil, kolik starostí o něj ostatní mají, potěšilo by ho to. Zoufalství, které cítil, a které sžíralo jeho duši, bylo šílené. Měl strach o svoji babičku, a především, neskutečně se mu stýskalo po Garovi. Chodil po domě jako tělo bez duše, a ani Arlenova nenadálá návštěva mu radost nepřinesla. Opak byl pravdou. Zvedal se mu žaludek z té neskutečné přetvářky, kterou tam předvedl jeho bratr. Úžasné divadýlko, tak milý, pozorný, zábavný, slušný až běda. Bylo mu z toho zle a kudy chodil, tudy přemýšlel, jak z téhle zoufale neřešitelné situace ven. Jenže, žádná cesta ven neexistovala.

Když se otevřely dveře jeho pokoje a Faran vstoupil s tím svým kamenným obličeje plným záště dovnitř, bylo mu jasné, že žádný milý rozhovor se konat nebude. Princova včerejší návštěva mu ve skutečnosti pěkně zavařila a tušil, že odveta přijde brzy. „Včera to bylo co?“ zavrčel na něj Faran, „můžeš mi laskavě říct, co ti dva tady dělali. Doufám, žes nežvanil,“ počastoval ho nenávistným pohledem a jeho oči metaly blesky na všechny strany.

„Ne, nežvanil,“ odvětil Fimur a snažil se zachovat klid.

„Tak co tady dělali?“ vyštěkl Faran a popošel blíž k němu. Pěst sevřená v němé výhružce nevěstila pro Fimura nic dobrého. I tak se snažil zachovat klidnou tvář a přijít s normálním a pochopitelným vysvětlením.

„Farane, princi se na vyjížďce udělalo nevolno, tak se cestou domů zastavil za babičkou. Někdy se mu to prostě stává. Bylo tomu tak i dřív. Buď ho Vlk dovedl sem nebo nechali poslat pro babičku, aby šla za ním. Ošetřovala ho od chvíle, kdy sem do města přišel. Navštěvovali nás i dřív a zřejmě budou i nadále, protože jsme přátelé. A možná, že kdybys byl víc doma, věděl bys to,“ pravil tiše Fimur a snažil se, aby jeho hlas byl co neklidnější.

„Nechci je tady,“ prskl Faran vzdorovitě a Fimur pokrčil rameny.

„S tím se budeš muset holt smířit. Pokud princi řeknu, aby sem přestal chodit, bude to podezřelé. Přemýšlej trochu.“

Pravdu měl a jeho bratr to moc dobře věděl. „Fajn, ale je ve tvým zájmu, abys držel hubu, bratříčku,“ ušklíbl se Faran a Fimur se na něj podíval. Ale ne vystrašeně, naopak. Rozhodl se ho nebát, tedy, alespoň to pro tuto chvíli zkusit.

„A co když to neudělám? Co když sem přijdou a najdou ty peníze, Farane? Co uděláš?“ zeptal se ho a zpříma se na něj podíval.

Jenže jeho bratr se najednou začal strašně chechtat. „Jaký prachy? Tady nic nenajdou, vůbec nic, ani kdyby tuhle barabiznu obrátili vzhůru nohama. Bude to jen moje slovo proti tvýmu,“ ušklíbl se a Fimur se zamračil. Mohlo ho napadnout, že se těch peněz zbaví nebo je někde schová.

Ale už jen to, že tuhle svoji myšlenku vypustil z úst, jeho bratra neskutečně rozzuřila. Nečekal, že ho zničehonic praští do břicha. Vykřikl bolestí a zhroutil se na podlahu, zatímco jeho bratr nad ním stál a smál se. Pak si klekl k němu, popadl ho za vlasy a pořádně s ním zacloumal, až Fimurovi hrkly slzy do očí.

„A teď mě poslouchej, ty parchante jeden. Ani přemýšlet nad tím nebudeš, jasný?“ zavrčel mu do obličeje.

„Slyšíš ji?“ zeptal se. Beldin silný kašel byl slyšet až k nim nahoru. „Tý krávě dole je blbě, tak jestli chceš, ještě s ní můžu pár slovíček prohodit, co ty na to? Trošku se s ní pohádat, aby se jí přilepšilo,“ syčel mu do obličeje, zatímco Fimur se snažil popadnout dech.

„Nic jí neříkej, Farane, nech ji být,“ zoufale zaprosil, ale jeho bratr neměl žádný soucit. V jeho tvrdém černém srdci nebyla kapka lítosti ani slitování, Fimur nikdy nedokázal pochopit, kde se v něm najednou vzalo tolik strašlivé zloby a krutosti. „Jestli jenom cekneš, odnese to ona. A nejenom ona, i to tvoje princátko i ten žoldák, kterýmu roztahuješ nohy. Pamatuj si to dobře.“ Pustil ho a Fimur zůstal ležet bez hnutí na podlaze a sotva dýchal.

„Nic neřeknu,“ zašeptal a vydržel i pár dalších tvrdých bolestivých ran a kopanců. Jeho bratr už se s ním nehodlal zabývat, odplivl si, překročil jeho tělo zkroucené bolestí, a znechuceně odkráčel. Ani nevěděl, jak dlouho ležel na studené podlaze, ale zvednout svoje dobité tělo bylo docela těžké. Ale nezvedl ho ani hlad či chlad podlahy, ale silný kašel, který neustále zazníval zezdola.

Zhluboka se nadechl, aby se uklidnil, a seběhl dolů po schodech do kuchyně. Ale to, co uviděl, ho vyděsilo. Belda seděla na lavici, opírala se rukou o stůl a dusivě kašlala. Srdce se mu sevřelo úzkostí, když ji tam tak viděl. „Babi,“ vrhl se k ní a sevřel její ledovou třesoucí se ruku, „babi, co je ti?“

Jen mávla rukou, snad to bylo znamení, že se nic moc neděje. „Jen kašel, nic to není,“ vydechla chraplavě, ale tohle jí Fimur rozhodně nevěřil. Byla tak bledá, krůpěje potu jí stékaly po čele, celá se třásla a sípavý dech naznačoval, že jí rozhodně není tak skvěle, jak mu vehementně tvrdí. Ale to byla celá ona.

„Pojď si lehnout, babi.“ Chvíli to trvalo, než jí Fimur i přes její protesty, že jí nic není a má ještě spoustu práce, dostal do postele. Přinesl jí ještě jeden polštář, aby se jí dobře leželo, ale pohled na ní ho lekal stále víc a víc.

„Babi, mám pro někoho zajít?“ ptal se jí zděšeně, ale Belda jen zavrtěla hlavou a trochu se ušklíbla. „Těžko tady najdeš někoho, kdo by mi mohl pomoct. Jen si odpočinu a bude to zase dobré, tak prosím tě neplaš, ano?“ odbyla ho chraplavým hlasem.

„Trochu se vyspím a zítra budu zase jako rybička, neboj se,“ usmála se na svého vyplašeného vnuka. Skutečně byl unavená, ale stálý dusivý kašel jí nedovolil si příliš odpočinout. A Fimura děsil víc a víc, až k smrti. Co se to s jeho babičkou děje? Jenže v tomhle městě skutečně nebyl nikdo, kdo by měl s léčitelstvím takové zkušenosti jako ona.

Nikdo. Kromě…..Garabana?!

Přece říkal, že se tomuto umění věnoval, snad by jí dokázal pomoci. Má tu knížku a tu tajemnou brašnu plnou těch podivných lahviček a mastiček, třeba si s tím poradí, blesklo mu hlavou. Víc se nezdržoval, bez ohledu na kruté následky, které by pro něj mohlo toto rozhodnutí mít, v nesmírné obavě o její zdraví, Fimur vyběhl z domu a utíkal přímo do Dolního hostince. Udýchaný a vystrašený zoufale zabouchal na dveře jeho pokoje. Nikdo ale neotevřel a Fimurovi se sevřelo už tak uzoufané srdce.

Není tady? Odehnal ho od sebe a Gar odjel z města. No ano, určitě odjel, proč by tady měl zůstávat?

Jenže, ještě, než stačil zabřednout do těch ponurých zoufalých myšlenek, které zaplavily jeho hlavu i srdce, ozvaly se za ním kroky. „Fimure, copak tady děláš?“ ozval se za ním známý hlas. Prudce se otočil, Garaban právě vycházel schody a překvapeně na něj hleděl. Nečekal by ho tady, tedy ne po tom, co se stalo. Fimurovi se rozbušilo srdce, ale tentokrát radostí, a nebylo to jen kvůli jeho babičce. Pořád byl tady, nikam neodjel, pořád byl zde. Jeho Gar.

Byl stále tady.

A bude ho prosit třeba na kolenou, bude-li to třeba. „Gare,“ vyhrkl ze sebe, „babičce je hrozně zle. Prosím tě, moc tě prosím, můžeš se na ni jít podívat.“ Ani nečekal, až se Gar nadechne a odpoví mu, vrhl se k němu a popadl ho ruku. „Prosím, ty jsi mi říkal, že jsi se tomu věnoval. Prosím, pomoz jí, jestli můžeš,“ zasténal plačky, a ani se nesnažil skrýt slzy, které se mu draly do očí. Strach i radost se najednou smísily dohromady a naprosto ovládly jeho emoce a city.  

„Prosím,“ zašeptal tiše, ale Gar už dávno hledal v kapse klíč, aby mohl otevřít dveře svého pokoje. „Uklidni se, Fimure, samozřejmě, že ti pomůžu. Jen si vezmu věci a půjdu s tebou. Jen klid, ano,“ usmál se na něj a rychle odemkl pokoj. Když o chvíli později vyšel, měl přes rameno svoji tajemnou černou koženou brašnu, a společně se rychle vydali směrem k Beldině domu. Fimur těžko hledal slova, co mu po tom všem říct, a tak celou cestu raději mlčel a modlil se ke všem bohům, aby Gar jeho babičce pomohl.

„Podívám se na ni, ale ty prosím počkej tady, ano,“ řekl mu Gar, když stáli před jejím pokojem. Silné kašlání zaznívalo až ven na chodbu a Fimurova tvář byla stále bledší a bledší. Nervózně přešlápl. „Bude se s tebou hádat a možná ti i vynadá. Ale ona je taková, všechny jen hubuje. Nenech se tím odradit,“ vysvětloval mu Fimur roztřeseným hlasem, a stále se snažil zahnat slzy, které se mu hnaly do očí.

„Neboj se, mám pro strach uděláno,“ usmál se Gar. Viděl jeho nervozitu a strach, stiskl na moment jeho ruku, aby ho uklidnil a zmizel v pokoji. Zavřel dveře a nechal Fimura napospas jeho strachu a obavám. Teď už se jen mohl modlit ke všem bohům, aby její stav nebyl tak vážný a Gar pro ni našel správný lék.

„Prosím, Gare,“ zašeptal tiše, zatímco se opřel o chladnou zeď chodby, „pomoz jí.“