1.

Dneska jsem se probudil brzy ráno.

Hodně brzy ráno, teprve začalo svítat, a ještě dřív, než mi zazvonil budík v mobilu a vytáhl mě do dalšího stereotypního chmurného rána. Vstal jsem, vyčistil jsem si zuby a jen tak v županu jsem si šel na balkón zakouřit. Tohle je moje největší neřest, ale je mi to vcelku fuk. Na něco umřít musím, ne?

Carin, moje snoubenka, mě kvůli tomu drbe prakticky pořád. Nehul, říká mi neustále a mě je to jedno. Můžu si dělat, co chci. Jsem dospělý a mám na to. Kdybych si chtěl koupit opuštěný ostrov a odstěhovat se tam, abych měl od všech klid, tak bych to klidně mohl udělat. Co je mi po kom? Nic.

Ale ne, tak úplně pravda to není. Mám velkou prosperující firmu a tam mám taky spoustu lidí. Spoustu, spoustu zaměstnanců. A ti se holt na mě spoléhají a já svoji firmu holt musím nějak vést, pokud možno tou nejlepší cestou blahobytu pro všechny. Možná ji jednou prodám a za ty prachy, co za ni dostanu, nebudu muset už do konce života hnout prstem. Nehnu ani prstem někde na opuštěném ostrově uprostřed Karibiku. To by byl ideál. Dobrý nápad, toho se musím držet, až budu přemýšlet, kde a jak strávím důchod.

Kdybych řekl, že na všechno mám lidi a že nemusím nic dělat, asi bych dost lhal. Já mám práce nad hlavu pořád, a dost často si ji beru i domů. Ale lidí mám na starost poměrně dost. Ty, co makají dole, u strojů, sekretářky, náměstky, účetní, ekonomy, právníky, správce. Jo, a taky uklízečky.

No jo, a to je ten důvod, proč jsem se dneska tak brzy probudil. Dneska nastoupí. Dneska sem, do mýho velkýho luxusního domu, nastoupí moje malý tajemství. Nesnesl jsem, že byl pořád ode mě tak daleko. Chci ho mít tady, u sebe.

Eli, tak mu říkají. Narazil jsem na něj před pár měsíci, když jsem se z nudy a vzteku po nějakým nevydařeným obchodním jednání šel opít do jednoho ze zapadlých barů ve městě. Jak se mi svěřil, tak takhle mu říkala jeho maminka, když byl malý, a protože se to k němu úžasně hodilo, a malý byl vlastně pořád, tak mu to už zůstalo.

Eli. Přisedl si vedle mě na bar, úplně náhodou, ale byl jsem to já, kdo ho oslovil. Chvilku jsem měl problém poznat, jestli se bavím s klukem nebo holkou. Měl modré oči, a tak dlouhé řasy a husté řasy, že tohle vykouzlit by nezvládla ani žádná exklusivní řasenka od Mayballine, nebo tak nějak. To měl od přírody, jak mi řekl a kvůli těm jeho očím se mi zničehonic podlomily kolena. Dokonce ještě víc, než když jsem potkal Carin.

Sakra.

Někdy si říkám, že jsem se do toho baru za ním neměl vracet.

***

Jenže jsem se tam vrátil a on tam byl zase.

Eli. Eli s modrýma očima a dlouhýma řasama. Musel jsem tam, zase a znovu, vracel jsem se tam, poddajně jako pes za svým pánem. Málem jsem začal kňučet, když jsem ho zase uviděl. Haf.

Pak jsem se teda vzpamatoval, přece já, milionář a pracháč, který může mít jakoukoliv ženskou v tomhle městě, nebudu běhat za nějakým obyčejným klukem. Nikdy. Nikdy v životě. To jsem si teda myslel, ale pak jsem se tam vracel, zase a zase. Aspoň jednou týdně, na panáka, popovídat si s tou reklamou na exkluzivní řasenku. A těma modrýma očima.

To by šlo, říkal jsem si bláhově, jen si povídáme. Jenže jsem si na něm vypěstoval závislost jako ženský na čokoládě. Moje druhá závislost k cigaretám. Ale on mě, na rozdíl od cigár, nemůže zabít. Teda mohl by, jen kdyby mě odmítl.

Takže jsem do toho baru začal chodit a některý lidi tam na mě dost blbě koukali, že se s Elim bavím a on mi věnuje víc pozornosti než komukoliv jinému. Dělal to rád a bylo to na něm vidět. A vážně vypadal jako holka, i tou mluvou, i těma gestama, třeba jak zvedal skleničku a pil. A úsměv má jak z reklamy na Colgate, každý zubař by z něj měl radost.

Jak jsem později zjistit, tak po tomhle klukovi slintali i heteráci, než jim to došlo, až tak dokázal klamat tělem. Ovšem jak se někdo takový mohl ocitnout na takovým zaplivaným místě, to jsem moc nechápal, ale jak mi pak z jeho řečí došlo, neměl rovna moc lehký život. Sourozenci žádný, o mámu přišel při nehodě, od táty raději zdrhnul, a mizernou práci měl ještě mizerněji placenou.

Vlastně jsme byli ukázková knižní dvojka. Sledujte, jo? Já milionář, on smutný chudý hošík. Jak z červený knihovny, nezdá se vám? Asi bych ho měl zachránit nebo tak něco…

No, někdo prostě nemá tolik štěstí jako já, a někdo nemá ani štěstí, ani prachy. Ale nikdy si neřekl ani o cent, i pití si chtěl platit sám. A já mu to nikdy nedovolil. Koupil bych i celou zeměkouli, kdyby ji chtěl a kdyby to šlo.

Modrooký Eli. A tak jsem tam chodil, za ním.

A jednou, ani nevím, jak se to vlastně stalo, poněvadž jsem v sobě měl už nějakýho toho panáka, jsem ho šel doprovodit domů....