17. 

Zatímco já zpracovával ten bordel ve své hlavě, kolotoč v mým životě začal nabírat na obrátkách. Jo, sice jsem nikdy nevěřil na osud, náhodu, karmu a tyhle blbosti, ale když se to všechno začne sypat a kazit, začnete přemýšlet, kde jste vlastně udělali chybu.

„Za půl hodiny se dostaví pan Preston,“ nakoukla ke mně Bella do kanceláře a zamračila se, když mě viděla. Já jsem opravdu v noci dobře nespal, a to jsem si nenalil ani krapet whisky. Ty kocoviny byly ráno hrozný a já měl dnes důležitá jednání.

Málem jsem na to kvůli událostem minulých dnů pozapomněl. „Díky, Bello,“ pokusil jsem se vyčarovat na tváři nějaký úsměv, ale spíš to vypadalo, že mě chytla křeč. Bella vzdychla, zavrtěla hlavou a udělala pár kroků k mému stolu a lehce se naklonila, aby viděla, kolik kafe mám v hrnku. Nebylo tam žádné. Vzala ho, znovu mě sjela lítostivým pohledem a znalecky pravila, „takže ještě jedno, co šéfe?“

Kývl jsem jí na to a za pět minut mi na stole přistál plný hrnek, vůně kávy se rozlila po kanceláři a já měl chuť sebou praštit sebou do postele, zapnout si televizi a prostě si ji vychutnat v klidu pod peřinou. Jenže jsem seděl v kanclu a měl jsem před sebou schůzku se svým kámošem právníkem.

O půl hodiny později se Bella znovu objevila ve dveřích a v její tváři jsem viděl prapodivné zmatení.

„Co je?“ zeptal jsem se, a ona na mě vyvalila oči. „No….přišel někdo od pana Prestona, šéfe,“ vykoktala a pak ustoupila, aby dovolila vejít příchozímu.

„Díky,“ hlesl jsem a Bella vycouvala z kanceláře. Prohlédl jsem si nově příchozího. Brýlatý mladík v nažehleným kvádru a stejně nažehleným obličejem mi podal ruku a představil se jako pan Anderson. Mávl jsem rukou, aby se posadil a on tak udělal, očima rychle špicloval moji kancelář a pak se jeho úlisný pohled zastavil na mě.

Bože, ten Eric má opravdu neskutečný vkus, co se týče výběru svých zaměstnanců. Tenhle kluk vypadal jak Flubber zkřížený s kobrou. Měl jsem z něj úplně husinu.

„Pan Preston je velmi zaneprázdněn a z časových a pracovních důvodů se bohužel nemůže dostavit,“ pravil mladík, sedící na židli tak, jako by měl na zádech pravítko, na moji otázku, kde je Eric. „Vzhledem k tomu mne požádal, abych vám další informace sdělil já.“ Mluvil tak naškrobeně, a tak strašně spisovně, že by se i pravopisnýmu slovníku začaly kroutit listy.

Takže moment. Eric že je zaneprázdněn? To se nikdy nestalo. Jo, naše diáře byly narvaný k prasknutí, ale vždycky si tu skulinu našel. Byl jsem jeho klient, ale i kamarád. Tohle se stalo poprvé.

Neměl jsem moc času na přemýšlení, protože škrobená tvář pokračovala. „Mám vám vyřídit, že newyorský případ s paní Phyllis Atkinsonovou byl již uzavřen. Ta dáma, zřejmě po poradě se svým právníkem, přistoupila na vaši nabídku. Toť vše,“ řekl a podal mi složku papírů.

Odkývl jsem mu to a byl jsem rád. Trošku mě to zahřálo u srdce a napadlo mě, že Eli bude mít určitě taky radost. Musím mu to říct hned, jak přijedu z práce.

Myslel jsem, že setkání s Ericovým poslíčkem bude u konce, ale další darda měla ještě přijít.

„Dále mám povinnost vám sdělit, že spravovat právnické záležitosti vaší firmy nebude od nynějška pan Preston, ale já.“

Jo, přiznám se, v první moment to byl pro mě šok. Ale nebyl jsem zas tak mimo, aby mi nebylo jasné, že za tuhle firmu se tenhle cucák postavit nemůže. Nedám svoje miliony a reputaci do ruky někomu, kdo sotva vylezl ze školky, a ještě mu teče mlíko po bradě.

„Takže vy?“ vydechl jsem a asi jsem nevypadal zrovna přívětivě, protože škrobená tvář si lehce odkašlala a upravila kravatu.

„Ehm, ano, pan Preston….,“ začal znovu, ale já jsem rezolutně mávl rukou a přerušil ho. „Ano, slyšel jsem. Stačí! Jak dlouho jste u pana Prestona a jakou máte praxi?“ přešel jsem do útoku. Nebyl jsem idiot, bylo mi naprosto jasné, že kromě obleku a pár paragrafů naučených z knížek mi tenhle kluk nemá co nabídnout.

„Ehm, nastoupil jsem před dvěma měsíci..,“ ošil se právníček přede mnou a znovu se přiškrtil kravatou, „Pan Preston říkal, že mohu získat cenné zkušenosti a vyzkoušet…“ zakuckal se, ale snažil se udržet svoji sebejistotu a nabubřelost. S tou jsem ale rychle zametl.

„Ale rozhodně si nebudete nic zkoušet tady,“ zvýšil jsem razantně hlas, protože jsem ho měl plný zuby, „a svoje zkušenosti si získejte, kde chcete. Ale na mojí firmě se rozhodně učit nebudete,“ pronesl jsem s ledovým hlasem, a ještě ledovějším obličejem. „Vyřídil jste, co jste měl, můžete jít,“ procedil jsem skrz zuby a mladík s nejistým a lehce vyděšeným obličejem vystřelil ze židle a stejně rychle i z mé kanceláře. Zase takový hrdina to nebyl.

Tak to by bylo. Podpásovka, kterou jsem nečekal a jejíž důvod mi nebyl jasný. Přemýšlel jsem o tom, jestli by mě Eric hodil přes palubu jen kvůli jednomu případu, který mu nebyl po chuti a kvůli tomu, že jsem odešel z jeho večírku. Něco mi v tom najednou nehrálo, ale setkání s jeho nástupcem mělo docela hořkou pachuť.

Vyšel jsem ven z kanceláře a Bella na mě překvapeně pohlédla. „Co je šéfe? Chcete ještě kafe?“ zeptala se mě opatrně.

„Jo,“ odvětil jsem, „kafe a novýho právníka, prosím.“ Asi nic nepochopila, ale já neměl chuť jí nic vysvětlovat. Ne teď.

Ericovi jsem se nedovolal a neodpověděl mi ani na esemesku. Měl štěstí, diář jsem měl ten den narvaný k prasknutí a večer jsem byl tak unavený, že jsem neměl ani chuť ani náladu někde ho nahánět a dožadovat se vysvětlení.

Ale tu novinku jsem chtěl říct Elimu. Chtěl jsem, aby měl radost, tedy doufal jsem v to. Chtěl jsem ho vidět šťastného, se zářícíma očima a nevím proč, hrozně jsem od něj chtěl slyšet, že jsem ten nejlepší šéf na světě.

Jenže mi neotevřel dveře. Nevím, jak moc se na mě zlobil, ale zamkl se a neotevřel mi. Chvíli jsem ťukal, ale bezúspěšně. Eli mě dnes nehodlal pustit k sobě. Tu zprávu jsem mu sdělil alespoň přes ty zavřený dveře a doufal jsem, že měl slyší.

Do třetice všeho jsem zkusil zavolat Carin, protože jsem ji od toho večírku ani neviděl, ani neslyšel, ale nezvedala mi telefon.

To se mnou jako nikdo nebude mluvit?

A tu hořkou pachuť, co jsem měl od rána na jazyku, nedokázala spláchnout ani na nejlepší whisky, co jsem měl doma.