21.

A musím říct, že úspěšně.

O pár vteřin později se otevřely dveře a za nimi se objevila drobná postavička a modré oči, které se na mě vyděšeně podívaly. A stejně tak i mě vylekal pohled na Eliho, srdce se mi rozbušilo, ale spíš hrůzou než radostí.

Nestačila ta modřina na tváři, na krku měl velkou fialovou podlitinu a jeho vlasy…. Jeho krásné dlouhé plavé vlasy byly pryč, a to, co mu zbylo na hlavě, vypadalo jako šeredný rozdrbaný zubatý drn.

„Eli,“ vydechl jsem zděšeně a on se pokusil rychle zavřít dveře. Nepodařilo se mu to, byl jsem rychlejší a hlavně silnější.

„Miky,“ vydechl a já viděl, jak se mu oči zalily slzami, „běž pryč, prosím, běž pryč,“ vzlykl a pak rychle otočil hlavu k místnosti za ním. Hrála tam televize a mě bylo jasné, kdo tam sedí. Jeho otec, pravděpodobně pod vlivem něčeho ostřejšího, jako vždy.

Tak strašně se bál. „Miky, odejdi, odejdi, prosím,“ šeptal a snažil se mě vytlačit z bytu ven. Nedal jsem se. Teď, když jsem ho našel, jsem to rozhodně nehodlal vzdát. Pokud odsud odejdu, tak jen s ním.

„Ani náhodou,“ řekl jsem rozhodně a popadl jsem ho za ramena. „A jestli půjdu, tak jen s tebou.“

Eli zavrtěl hlavou a snažil se mi vysmeknout. „Ne, Miky, nikam nejdu.“ Viděl jsem, jak se snaží neplakat a s hrdě vztyčenou hlavičkou se na mě podíval. „Miky, vrať se domů, prosím. Máš svůj život, máš krásnou snoubenku a brzy se budeš ženit. Nechtěj to po mě. Jen bych ti tam překážel. Nevrátím se, nezlob se.“

Ach, můj zlatý Eli. Za každých okolností se choval tak, aby neublížil ostatním okolo sebe. Na sebe nemyslel, ať bylo jeho srdce zraněné sebevíc.

Musel jsem mu všechno objasnit. „Už nemám snoubenku,“ řekl jsem a Eli se na mě překvapeně podíval. Zíral na mě s otevřenou pusou. „Jak nemáš….ty….ty jsi….,“ koktal a já se musel začít smát.

„Jo, přesně tak. Rozešli jsme se, nebudu se ženit. Tedy, alespoň s ní ne,“ začal jsem uvádět věci na pravou míru a trochu se kochal se vykuleným obličejem. „A přišel jsem si pro tebe, slyšíš. Chci, aby ses ke mně vrátil. Oficiálně, už žádný skrývání, rozumíš? Už nikdy.“

Držel jsem ho ramínka a viděl, jak se mu roztřásla brada. „Miky, opravdu? Ne, ty mi určitě lžeš,“ zasténal a znovu mě chtěl odstrčit, ale já ho k sobě rychle přitiskl. Měl jsem taky na krajíčku, přiznám se, ale teď, když jsem ho našel, jsem ho už nikdy nechtěl pustit.

„Přísahám, přísahám Bohu Eli, že teď mluvím pravdu. Věř mi, prosím tě věř mi,“ šeptal jsem mu do ucha. „Běž se sbalit, vypadneme odsud.“

A přesně v tu chvíli se ve dveřích objevil jeho otec. Opilec s rudou tváří a flaškou vodky v ruce, v umaštěným triku a s pupkem, se zapotácel a opřel se o dveře. Eli ztuhl strachy a pomalu přestal i dýchat. Bylo mi naprosto jasný, kdo má na svědomí jeho modřiny a vlasy.

To individuum ve dveřích si hlasitě odkrklo a zaměřilo se svým opileckým pohledem na nás. Měl jsem ho chuť zmlátit, za všechno, co kdy Elimu udělal. Přemýšlel jsem, jak něco takovýho mohlo zplodit tak užasnou osobu, jakým byl jeho syn.

„Kam jako deš?“ zařval na Eliho. Vzhledem k jeho stavu bych s ním neměl moc práce, ale Eli mě už taky znal a při pohledu na můj obličej si moje myšlenkový pochody rychle domyslel. „Miky, ne, prosím,“ zaúpěl a postavil se přede mě.

Jen a jen kvůli němu jsem zatnul ruce v pěst a toho ožraleckýho idiota nepraštil. „Jdi si pro věci,“ zavelel jsem a sledoval tu opilou trosku mezi dveřmi. Jestli se k němu jen přiblíží, tak ho …. Eli vyběhl a zmizel rychle ve vedlejším pokoj a do dvou minut byl zpět i se svým batůžkem. Neměl nic, co by si sebou vzal, co si budeme povídat.

 

Jeho odchod byl doprovázen nadávkami a řevem.

„Jestli se tady ještě ukážeš, ty malej nevděčnej spratku, tak tě zabiju,“ slyšel jsem toho ožralu ještě na chodbě, když jsem Eliho táhl za ruku ven. Ještě pár ostřejších slov tam padlo, ale ty už k nám doznívaly jen zdálky. Eli byl statečný, nebrečel, ale měl na krajíčku. Hodně na krajíčku a v autě mu nějaká ta slzička nakonec ukápla.

„Jsem rád, že jsi ho nepraštil,“ fňukl, když jsem ho vezl k sobě domů. Vlastně – k nám domů.

„Jestli se k nám ještě přiblíží, tak ti to slíbit nemůžu,“ procedil jsem mezi zuby a rozhodl se, že tohle už nechám být. Nechtěl jsem myslet na to, jak mu ubližoval. Teď už to bude jiné. U mě bude v bezpečí a pohodlí, to bude nejdůležitější. Dám na něj pozor, už mu nikdy nikdo nesmí ublížit.

Ale Eliho trápila ještě další věc. „Miky,“ vykoktal ze sebe najednou, „víš, jak jsi říkal, že už to bude oficiální, víš, nebude to divný….paní Hutchinsonová…“ Asi mu došlo, že objevit se najednou u mě doma takto, bude asi pro další členy domácnosti nemalý překvapení.

„Paní Hutchinsonová? Ta to ví,“ odvětil jsem klidně jakoby nic a dál se věnoval řízení.

„Jak ví?“ slyšel jsem jeho překvapený hlásek vedle sebe.

„Prostě to už ví, řekl jsem jí to.“

„Opravdu? A co ti řekla?“ zeptal se mě nesměle.

„Že jsem trouba,“ zasmál jsem se a Eli se začal smát na celé kolo. „A víš že jsi?“

Jo, jsem. Odkýval jsem mu to, ale teď jsem byl alespoň šťastný trouba.

Doma nás tentokrát čekal přivítací výbor. Paní Hutchinsonová nás očekávala, celá netrpělivá a když Eliho viděla, vypadala taky pořádně vylekaně. Objala ho a dala mu velkou pusu na tvář.

„Tak tě vítám doma,“ usmála se na něj a pohladila po tváři, „tady ti bude dobře, chlapče.“ Pak si utřela oko s tím, že jí tam spadlo nějaký smítko a nahnala nás do kuchyně na výbornou večeři. Eli se snad konečně pořádně bez ostychu najedl a popravdě, já po dlouhé době vlastně taky.

Poděkovali jsme naší hospodyni za výborné jídlo, ona nám popřála dobrou noc, spiklenecky na nás zamrkala a začala uklízet nádobí. Fakt to je svatá a velmi chápající žena, jak už jsem říkal.

Konečně jsem si Eliho mohl odvést nahoru. Už žádný pokoj pro hosty, už žádné skrývání a kličkování domem, abych nebyl viděn a spatřen. Eli si odložil batoh na postel, ale popravdě, neměl ani co vybalovat. Měl tam peněženku, ale bez peněz, protože mu všechno, co měl, vzal jeho otec. Pár triček, spodní prádlo a rozbitý mobil. Proto jsem se mu nemohl nedovolat.

„Koupím ti jiný,“ řekl jsem a Eli rozhodně zavrtěl hlavou. „Ne, Miky, já si hledám práci, pak si ho koupím,“ protestoval, a já věděl, že moje peníze nechce a nikdy chtít nebude. Chvíli mi to dalo práci ho přesvědčit, že těch pár věcí, třeba holič, pár kousků nového oblečení a mobil mi rozhodně takovou díru do konta neudělají, a pak mi to třeba někdy může vrátit. Nakonec s tím souhlasil a byli jsme spokojení oba.

A pak jsme si napustili plnou vanu horké vody a strávili v ní minimálně dvě hodiny.

 

„Miky,“ zeptal se mě, když seděl v mém županu na posteli a já mu ručníkem vysoušel vlasy, tedy to, co z nich zbylo, „jsi si jistý tím, co jsi udělal?“

„Jsem,“ přikývl jsem, i když….“co se týče některých věcí, ještě potřebuju trochu času,“ přiznal jsem se neochotně, a políbil ho na čelo. Usmál se a kývl. Chápal to a byl ten poslední, kdo by mi dával ultimáta a tlačil na mě.

Jeho modré oči se na upřeně podívaly a já zase dostal chuť na ty jeho rtíky. Byly úžasný a já si jeho polibek vychutnával jako vždycky se vším všudy. Když jsme se dřív milovali v utajení a bylo to naprosto božský, jaký to asi bude teď, pomyslel jsem si.

Když jsem mu povolil pásek na županu, Eli dychtivě vzdychl a pevně mě objal. „Strašně se mi stýskalo,“ zašeptal mi do roztouženě ucha a já ho sevřel v náručí. Měl jsem to udělat dřív, držet ho, když to potřeboval, a nepustit ho, ano, vím to. Eliho rty si rychle našly ty moje a já se zase začal propadat do toho úžasnýho kolotoče, co jsem s ním měl vždycky.

Stáhl jsem z něj župan a Eli si lehl na postel, a pohled na jeho nahý tělíčko mě zase přiváděl do varu. Župan jsem měl dole snad během vteřiny, nedočkavostí jsem úplně hořel a Eliho oči plné dychtivosti mě přitahovaly jako magnet. Toužil jsem po jeho těle, lehl jsem si k němu, potřeboval jsem cítit teplo jeho těla, vnímat jeho hebkou kůži. Přitáhl jsem si ho k sobě, pevně a Eli si naše objetí vychutnával stejně jako já. Asi jsem prostě začal být nějaký sentimentální, ale málem mi bylo z toho do breku, že už ho mám zase zpátky..

„Miky,“ zašeptal vzrušeně, a mě už to naštěstí připadalo zase nesmírně sexy. Nedokázal jsem už víc čekat, líbal jsem ho tak horlivě, až mě bolely rty, Eli vzrušením sténal, což mě přivádělo do varu ještě víc.

A pak mi Eli zašeptal do ucha, že mě miluje a o chvilku později už jsem jeho jazýček cítil na svém krku. Postupoval níž a níž, a když začal laskal moje mužství, myslel jsem, že exploduju. Už to nešlo vydržet.

Položil jsem ho na postel a Eli toužebně roztáhl nohy. Že dnes žádná velká předehra nebude, to mi bylo jasný od začátku. Vytáhl jsem lubrikační gel a jemně jsem mu projel prsty jeho dírku, vzdychl u toho a prosil mě, abych mu to udělal. Bože, jak jsem po tom toužil. Vnikal jsem do něj, pomaličku, vychutnával jsem si snad každý milimetr, každý kousíček jeho tělíčka.

Kňučel jako štěňátko, vycházel mi vstříc, každý okamžik byl nabitý jiskřící energii, neskutečnou slastí a naprosto fascinující vášní.

„Miluju tě, Miky,“ zašeptal mi do ucha.

A pak se kdesi ve vesmíru srazily dvě galaxie 

 

ZÁVĚR ​…… o rok později

 

Jo, vidíte správně, o celý jeden rok později. Pokud jste si mysleli, že můj románek s Elim byl jen přechodný, že jsem se zase lekl a zbaběle zdrhl, tak jste všichni na omylu. Ano, jsme spolu pořád. A teď vám řeknu jedno tajemství – moc ho miluju. Ale nikomu to neříkejte :o)

A jak to byl dál – s námi se všemi?

Když se Eli trošku vzpamatoval a opravdu se ujistil, že nikoho jinýho nechci a myslím to s ním smrtelně vážně, byl šťastný jako blecha. Poslal jsem ho k holiči, nechal se ostříhat na krátko a musím říct, že i tak mu to pořád neskutečně sluší. Našel si práci a později se mi svěřil, že by si chtěl udělat i nějakou školu. Je vážně dobrý na jazyky, začal studoval francouzštinu. Takže se po večerech učí, našel si novou práci a překládá různý texty, články a tak. A baví ho to.

A pokud chcete vědět, kolikrát se u nás ještě srazily galaxie, tak pravidelně několikrát do týdne. Ta moje solidní závislost na něm stále přetrvává.

Určitě si říkáte, jak jsem se s tím popral já? Musím se přiznat, s barvou ven jsem šel pomalu a postupně, ale většina lidí v mým okolí to nakonec přijala. Sice po mě v práci pokukovali, štěbetali, hlavy u sebe, ale nakonec si všichni zvykli. Bella mi řekla, že jsem se hodně změnil, prý k lepšímu. No nevím, pokud jo, určitě to měl na svědomí Eli, jak jinak. Jo, přiznám se, pár rádoby snobských lidí z mýho okolí mě začalo ignorovat, ale zjistil jsem, že se to dá vcelku v klidu přežít.

Dva měsíce po Eliho příchodu k nám, nás zasáhla smutná událost. Umřel pan Hutchinson, dostal těžký infarkt. Snažili jsme se naší paní Hutchinsonovou co nejvíc podpořit a byli jsme rádi, že zůstala s námi. Stejně nám pak řekla, že nás má oba jako svoje syny, a co by bez nás dělala, což nás s Elim moc potěšilo. Nicméně, o něco později jsem musel najmout další posilu. A úplně náhodou to je postarší ovdovělý pán, který si postupně s naší hospodyní velice padl do noty. Alespoň si má s kým povídat, jak mi řekl spiklenecky Eli. A časem? Kdo ví :o)

Možná vás ještě zajímá, co Eric a Carin. Neslyšel jsem o nich pěkně dlouhou dobu, až jsem se náhodou dozvěděl, že se budou brát. Pozvánka na svatbu mi samozřejmě nepřišla. Nedivím se, ale nemrzelo mě to. Potkal jsem je o půl roku později na jednom s těch snobských mejdanů. Bylo to trapný, ale když už jsme na sebe narazili, popřál jsem jim hodně štěstí. Minulost je minulost, nemá cenu se v tom rýpat. Já jsem u nich skončil, ale nevyčítal jsem jim nic, protože to vlastně byla moje vina. Hra, kterou jsem si rozehrál, neukočíroval, ale naštěstí skončila docela dobře. Všichni jsme dostali to, co jsme si přáli. Eric Carin, Carin prachy, a já? Však víte :o)

Takže, takhle to všechno dopadlo.

A víte, co dělám teď? Stojím na balkóně a kouřím (s tím jsem nepřestal, no) a užívám si svoji skleničku whisky.

S tím rozdílem, že jsem teď šťastný. Konečně.

Jsem Miko Benson, třiatřicátník, vysoký a pohledný milionář s velkou prosperující firmou, srdcem, který už roztálo, luxusním velkým domem s ještě větší zahradou a bazénem. V garáži mám fajnový auta, v peněžence pár natřískaných kreditek a velký konto.

Ale ten největší poklad v mým životě právě teď sedí v mé ložnici a učí se.

Můj Eli.

 

 KONEC