4.

Řekl jsem mu, ať se dostaví brzy ráno, že ho chci vidět dřív, než budu muset odejít do práce.

Típl jsem cigaretu a podíval se na hodinky. Ani nevím proč, ale trochu se mi sevřel žaludek nervozitou. Ode dneška tu bude se mnou, moje malé mlčenlivé modrooké tajemství, na které při troše štěstí nikdo nepřijde. A i kdyby, asi by to bylo jedno a hlavně – nikomu do toho nic není.

Takhle jsem si to v hlavě zdůvodňoval, když jsem v županu sešel dolů do kuchyně, kde mi už moje hospodyně, paní Hutchinsonová, chystala snídani. Mám rád jídlo, to musím dodat, ale protože chodím občas i do posilovny, nemusím se rozhodně bát dát si, co si žaludek žádá. No, musím o sebe trochu dbát, přece jenom jsem majitel prosperující firmy, ne majitel pneuservisu.

Káva voněla po celé kuchyni a paní Hutchinsonová byla dnes dobře naladěna. Očividně se ráno s panem Hutchinsonem nestačili pohádat. Hádali se často a někdy i docela hlasitě, patřilo to prakticky k jejich denním rituálům, jen denní doba byla lehce proměnlivá. Byli to postarší manželé, které jsem najmul hned, jak jsem tenhle dům koupil. Prý nemohli sehnat v jejich věku práci, nebo tak něco. Takže ona mi vaří, společně s manželem se starají o zahradu a pan Hutchinson ještě i o moje auta.

Vcelku jsme se tu sžili, a nejvíc jsem se sžil s jejím jídlem, protože fakt výborně vaří a já kvůli tomu přestal i po večerech chodit jíst do restaurací. Ale co oceňuju nejvíc je, že nevidí, neslyší a mlčí. Ne, že by měli o čem mluvit, nepořádám tu žádný opulentní večírky nebo neřízené sexuální orgie, jen občas párty pro obchodní partnery, jak se sluší a patří. A na druhou stranu, mají se u mě dobře a skončit na ulici se jim nechce, protože kdyby si pustili pusy na špacír, letěli by. Prostě si cením svýho soukromí.

Hutchinsonovi bydlí v domku pro hosty na konci rozlehlé zahrady, a dle jejich slov jsou u mě naprosto spokojeni. A mě tahle naše symbióza naprosto vyhovuje. Mám klid, dům je v dobrých rukách a jídlo je k nezaplacení.

Vešel jsem do kuchyně, kde jsem měl už připravenou kávu a palačinky, protože miluju sladký a rád si je ke snídani dám.

„Dobré ráno, dnes jste si přivstal,“ prohodila udiveně, když mě viděla v kuchyni, ale zajímavé bylo, že snídani už měla připravenou. Vstávala brzy a asi mě viděla na balkóně. To, že jsem tam v županu, ji po těch letech absolutně nevzrušovalo.

„Brý ráno, dnes přijde nová služka,“ zahlásil jsem stručně a objasnil jsem jí situaci, na což paní Hutchinsonová kývla a pronesla něco v tom smyslu, že jí pak ukáže dům a tak. A pak se mě udiveně zeptala, jestli jsem si jako přivstal kvůli tomu, a pak následoval menší křížový výslech, kolik jí je a jestli tady nebude krást. Ujistil jsem ji, že naše nová posila je mladá a absolutně spolehlivá. Obratně jsem se vymluvil na složité obchodní jednání dnes dopoledne, ze kterého nespím už dvě noci a sladce jsem se na ni usmál. To umím, když chci, ale ona už mi to nějaký ten pátek nebaští.

„Kde jste na ni přišel?“ zeptala se ještě zvědavě a já jí popravdě řekl, že v baru a ona protočila oči a raději se na nic víc neptala.

A pak….se ozval zvonek od venkovních dveří.

Byl tady.

***

Konečně.

Paní Hutchinsonová odložila utěrku a vydala se otevřít, protože to hospodyně dělají. Vaří a otevírají dveře. Nadechl jsem se, napil se kafe, ale spíš bych potřeboval panáka, a o pár okamžiků déle jsem se vydal za ní.

„Tak ji máte tady,“ slyšel jsem jí ze vstupní haly. Stála tam a pozorně prohlížela si nově příchozí osobu. Trošku se mi zastavil dech.

Sám bych ho asi nepoznal. Bože, vypadl tak rozkošně, v těch černých šatkách, co měl na sobě, na nohách bílé botasky, vlasy sepnuté dozadu. Trošku jako panenka. Klopil oči k zemi, očividně se styděl a paní Hutchinsonová, náš domovní detektiv Columbo, ho sjížděla pátravým pohledem od hlavy k patě. Kdybych tady nebyl, už by zřejmě následovalo prošacování a následný křížový výslech, snažíc se odhalit veškeré neřesti této osoby, které by mohly ublížit tomuto domu a jejímu pánu. Nebo jim.

Představila se a Eli jí decentně, velmi elegantním pohybem podal ruku. „Jak se jmenuješ?“ mámila z něj honem rychle, zřejmě z něj chtěla vytáhnout co nejvíc informací dřív, než dojdu.

„Eli,“ pípl Eli tenkým hláskem, stále klopíc oči k zemi a pak je rychle zvedl ke mně, žadoníc o vysvobození z této pro něj trapné a jemu nepříjemné situace.

„Moc nemluví, tak ji netrapte. Dům jí ukážu sám,“ řekl jsem přísně hospodyni a odtlačil jsem si honem do kuchyně.

„Je strašně stydlivá, ale potřebovala pomoct, no,“ řekl jsem jí honem, abych rozehnal její podezření, a paní Hutchinsonová se na mě podívala, jako bych byl Jack Rozparovač.

„Je na tom něco divnýho?“ zeptal jsem se jí v reakci na její pohled, ona si zapřela ruce v bok v bojovém postoji a podívala se na mě, oči přivřené do úzkých štěrbin. „Pomoct? Jako vy, jo?“

„Víte, že přispívám na charitu,“ ušklíbl jsem se a snažil se to smést ze stolu. Vzdychla si, zavrtěla hlavou a pak se podívala směrem k hale.

„No, vypadá mile, snad jste vybral dobře. Taková drobounká holčina, jestli ten kýbl s vodou vůbec unese,“ znovu zavrtěla hlavou a pak se ke mně spiklenecky naklonila. „Ale příroda jí moc nedala, co? No, v první chvíli jsem si myslela, jestli to není kluk,“ zamračila se a já se znovu lehce orosil potem.

„To já taky, ale strašně klame tělem, nenechte se zmást, paní Hutchinsonová. A mimo to, ke každému nebyla příroda tak štědrá jako k vám,“ rýpl jsem si, protože její poprsí bylo vážně velký. Mávla po mě utěrkou a šla si už bez dalších komentářů po své práci.

Je fakt, že Eli měl být holka, ale příroda si to asi na poslední chvíli rozmyslela. Anebo ty tři sudičky, co stály po narození nad jeho postýlkou, byly sjetý nějakým kvalitním matrošem.

Protože jinak si to nedovedu vysvětlit.