6.

Chtě nechtě, musel jsem Eliho opustit.

Poté, co jsem ho několikrát ujistil, že paní Hutchinsonová je skutečně hodná ženská a nekouše, a rozhodně se nemá čeho bát, jsem to svoje vyplašený kuřátko nechal jí napospas, a vydal se do práce.

Přijel jsem jen o dvě hodiny později, než je u mě normálně zvykem, protože jsem ten ranní sex s Elim musel rozdýchat, vysprchovat se, dojíst palačinky, a hlavně si v klidu dopít svoji kávu. Ještě, že se nemusím nikomu zpovídat, například svojí drahé sekretářce Belle, která mi mávala před obličejem štosem papírů a nasupeně mi připomněla jednání s Japoncema.

„Ale Belluško,“ pravil jsem klidně, čímž jsem ji vytáčel do běla, poněvadž ona byla dost velký detailista a puntičkář, který snad nikdy v životě nepřišel ani o minutu pozdě a nesnášela, když jsem jí tak oslovoval, „oni počkají. Protože oni potřebujou nás, ne my je.“ Asi si taky o mě myslela, že jsem nadutý blbec, tak jako většina tady, protože se ušklíbla a rozvážně pravila, že si to jen myslím.

Myslím a vím, usmál jsem se a odkráčel do své kanceláře, vstříc složitému jednání, které mě čekalo zhruba za hodinu. Zase takový idiot nejsem, jak si myslíte, připravený jsem na ně byl dobře a stihl jsem ještě jednu kávu, při které jsem dolaďoval poslední detaily smlouvy a urputně zaháněl myšlenky na vzrušující koupelnové ráno s Elim.

„Konnichiwa, za chvíli jsou tady, jednací místnost je připravená,“ vkráčela Bella ke mně do kanceláře a položila mi na stůl další papíry, a přidala k tomu dlouhosáhlou poučku o tom, jak je japonská kultura specifická, ať si nezapomenu vzít od nich vizitku, kterou si pečlivě přečtu, uložím, a hlavně ať jim proboha nepodávám první ruku, nekoukám jim přímo do očí atakdále. Trvalo jí to pět minut, než se vykecala.

Laxně jsem zavrčel, že to vím, ale ona byla taková vždycky. Občas jsem měl dojem, že tu moji nervozitu přebírá na sebe a vzhledem k tomu, že jsme podobný jednání měli docela často, musel to za těch pár let, co u mě dělala, být pochodující uzlíček nervů. Teda někdy mi tak připadala.

Samochvála smrdí, samozřejmě, ale jednání jsme nakonec zvládli na jedničku, protože když chci, jsem prostě diplomat a neskutečně milý a příjemný člověk. V dravce a parchanta se měním ve chvíli, když jde do tuhýho, a to dnes nešlo.

Další obchodní kontrakt byl navázán, odcházel jsem nad míru spokojen a Bella se nakonec zklidnila. Jsem hodnej šéf, dal jí pro zbytek dne volno, ona na mě vyvalila vyděšeně oči a pak se mě zeptala, jestli nejsem nemocnej. Občas byla i dost drzá.

Já jsem si volno vzít nemohl, pár věcí jsem ještě musel vyřešit, a domů jsem se dostal až večer.

***

Doma mě nečekal žádný uvítací výbor.

To nikdy nečeká, ale domem vonělo úžasné kuře na kari paní Hutchinsonové, což byla moje pravidelná večerní jistota, a já si uvědomil, že jsem vlastně skoro celý den nejedl. Šel jsem po čichu, doslova, a těšil jsem se na tu lahodnou porci jídla, a hlavně horkou vanu, kterou jsem si naplánoval hned potom.

„No, že jdete,“ pravila moje hospodyně a loupla očima po hodinách. Pokrčil jsem rameny, sedl si ke stolu, čekal, až mi naservíruje ten lahodný pokrm na talíř, a zeptal se na naši novou výpomoc. Potřeboval jsem vysondovat, jestli náhodou nepojala nějaké podezření a tak.

„Moc jsem ji neviděla,“ obeznámila mě paní Hutchinsonová se situací, „občas se tu mihla s kýblem, prachovkou, asi gruntovala nahoře. Ale vždycky jen proběhne a když jsem jí dávala oběd a večeři, sotva pípla,“ mračila se a pak se na mě pátravě podívala.

„Kdeže jste jí sebral?“

„V baru,“ odpověděl jsem jí. No, alespoň v něčem jí nelžu. Bylo vidět, jak urputně přemýšlí.

„Hm, a nejela v něčem? Jako v drogách nebo tak? Že vůbec nemluví. Nemám se naučit znakovou řeč?“ vychrlila na mě kupu zmatených otázek a já jsem se na ni škaredě podíval. Jako trochu rozzlobeně, aby přestala rýpat a starat se konečně o věci, do kterých jí nic není. Rozpačitě zmlkla a já jsem zavrtěl hlavou.

„Nejede, je to prostě tichá holka. Neměla to v životě jednoduchý, umřela jí máma, táta alkoholik, tak co byste chtěla? Bydlí v hrozným pajzlu, tady jí bude dobře,“ provrtal jsem ji přísným pohledem, poodhalil jí krapet detailů z Eliho těžké minulosti, a paní Hutchinsonová zvedla ruce před sebe v jakési sebeobraně.

„Dobře, dobře, jen se ptám. Očividně pracovat umí, líná není, a když tady nebude krást, je mi to jedno,“ sdělila mi a já jsem na ní viděl, že určitě ještě pár otázek na svým zvědavým srdíčku má, ale neodvažuje se na ně zeptat. Jako třeba jestli s ní spím a tak, když jsem si ji nastěhoval sem, což jsem nikdy u žádný uklízečky a pokojský neudělal.

Odešla si po své práci, já dojedl to naprosto božský kuře a vyběhl nahoru. Eliho jsem nahoře nikde nenašel, bylo mi jasné, že bude zřejmě u sebe v pokoji. Sešel jsem dolů, zkušeně prokličkoval domem, abych se vyhnul vrchnímu konstáblovi paní Hutchinsonové, proklouzl chodbou kolem kuchyně a zaťukal na jeho pokoj.

Byla tam tma, ale když jsem rozsvítil, viděl jsem, jak sedí na zemi, opřený o postel, schoulený si rukama objímal kolena.

A byl smutný.