9.

Domů jsem tradičně přijel až večer a když jsem vystupoval z auta, v dáli se zablýsklo.

Jestli se nám mělo blýskat na lepší časy, těžko říct, já si vezl domů práci jako vždy, a měl jsem hlad jako vlk. Paní Hutchinsonová mi připravila výbornou čínu s rýží, další super delikatesa z její královské kuchyně. Vymetl jsem talíř a nechal si přidat. Zeptal jsem se na Eliho a paní Hutchinsonová významně pravila, že k práci se má dobře, ale že se jí asi dost bojí, protože se jí vyhýbá a bojí se přijít i na oběd.

„Zvykne si,“ pravil jsem, popřál jí dobrou noc, protože po večeři umyla nádobí a odcházela do jejich domečku za panem Hutchinsonem. Koukla z okna, její pozornost připoutal blesk, který ozářil potemnělou oblohu. Bouře se blížila, začal se zvedat vítr a soudě dle kapek, které začaly dopadat na okenní parapet, zřejmě bude za chvíli začne i pořádně pršet.

Já jsem šel nahoru, potřeboval jsem sprchu jako sůl. Bodla mi moc, a nalil jsem si i kapku něčeho ostřejšího, abych spláchl tu pachuť po jednání s Erikem. Nějak mi rozmluva s ním dneska nesedla a sám jsem netušil proč.

Sedl jsem si na postel, sklenku s whisky odložil na stolek a pustil jsem se do těch papírů od mýho skvělýho právníka kámoše. Venku to zadunělo a světla v domě zablikala. Pořádná bouřka, sakra. Znova se zablesklo, ale já jsem dění venku nevěnoval nijak velkou pozornost. Bouřky mi nevadily. Tedy, mě ne, ale některým osůbkám v domě ano.

„Miky,“ ozval se od dveří slabounký vystrašený hlásek. Eli tam stál, na sobě tričko, tepláky a modré oči navrch hlavy. Když se znovu zablesklo, vytřeštěně se podíval k oknu a cukl sebou.

„Ty se bojíš bouřky?“ zeptal jsem se ho překvapeně, trošku mě to i pobavilo, a on chrabře zavrtěl hlavou. „Ne, nebojím, jen ji nemám rád.“

Věděl, jsem, co asi chce, při dalším úderu hromu nadskočil jako srnka. Přišlo mi to úsměvný, byl vážně roztomilý, jak se tam tak bál, a nevěděl, jak mi říct, že se bojí. Nadzvedl jsem peřinu, v okamžiku byl u mě, a zavrtal se pod ní až po nos.

„Máš moc práce,“ zahučel za chvíli, schovaný pod peřinou, když viděl, jak zarytě studuju papíry a nevšímám si ho. Řekl jsem mu to, stejně mi koukal přes rameno, co čtu. „Jen chce ze mě vytřískat prachy,“ přisadil jsem si a když jsem odkládal papír, všiml jsem si, jak se na mě upřeně dívá.

„Miky,“ řekl mi tiše a díval se na mě, „co když z tebe nechce jen vytřískat peníze. Třeba nemá jinou možnost. Zranila se, nemohla pracovat, třeba musí živit malý děti a nemá na jídlo. Anebo má dluhy a nemůže je splatit, třeba může kvůli tomu přijít o bydlení. Možná nemá jinou možnost, víš. Podívej,“ natáhl se a ukázal prstem na jedná část papíru, „má veřejného právníka, zadarmo. Nemůže si žádnýho dovolit.“

Podíval se na mě upřeně svýma modrýma smutnýma očima.

„Zkusil ses na to někdy podívat i z jiný stránky, Miky? Třeba byste se mohli najít nějaký kompromis, ne?“

Jaký kompromis? Ne, tohle jsem nikdy nezkusil, proč bych to sakra měl dělat?

Nevím proč, ale nějak mě tohle jeho vyjádření nadzvedlo a trochu jsem se i naštval. Proč bych se na to měl dívat z jinýho úhlu pohledu. Co je mi do koho, sakra! Nikdo mi nebude říkat, co mám dělat a jak se mám rozhodnout. Zamračil jsem se, Eli ztuhl, když viděl můj naštvaný obličej a zůstal na mě překvapeně koukat.

Stáhl jsem z něho prudce peřinu. „Je po bouřce, jdi spát.“ Vzal jsem si do ruky další papír a nevšímal si ho.

„Miky,“ zašeptal omluvně a hlásek se mu třásl, ale já nekompromisně pokynul rukou ke dveřím. „Běž.“ Byl jsem asi hodně drsný, se zarmouceným výrazem v obličeji se pomalu zvedl, podíval se na mě a já viděl, že je mu to líto. Pak se potichu odšoural a já tam zůstal sám, se svým vztekem na bůhvíco!

V posledních dnech a týdnech jsem tyhle rozpolcený pocity musel řešit už snad tisíckrát.

Proč bych měl poslouchat zrovna jeho?

Já jsem nebyl nikdy vedený k tomu, abych se na to díval z více úhlů. Můj život byl přímočarý, vedený k zisku a prospěchu, ne k tomu, abych brečel nad lidským neštěstím a nepovedeným životem jiných.

Jenže, Eliho slova se mi zavrtala jako zhoubný červ do mozku a já na to myslel i v následujících dnech.

Byl jsem na něj strašně naštvaný. Naprosto mi narušoval moji schopnost chladnokrevně myslet. Snad už po tisící.

Narušoval mi naprosto všechno……

Seděl jsem večer ve své pracovně v křesle, studoval další smlouvy a snažil se nemyslet na drobounkou modrookou postavičku, která se nešťastně ploužila mým domem s prachovkou v ruce, a bála se na mě promluvit. Věděl, že mě naštval a bál se mě. Jo, jsem necitelný prevít, chvíli to trvalo, než se mi to rozleželo. A došlo mi to….můj Eli se mě bojí.

Z dálky jsem slyšel klapnout domovní dveře, paní Hutchinsonová odcházela. V domě bylo najednou hrobové ticho. Vlastně nebylo, slyšel jsem jeho kroky, vzápětí se ozvalo slaboučké zaklepání a Eli vešel dovnitř. Podíval jsem se na něj, prostě mě v těch šatičkách rajcoval, nemohl jsem si pomoct, ale okatě jsem ho přehlížel. Šoural se ke mně tak pomalu, jako by se bál, že snad z toho křesla vyskočím a kousnu ho. V ruce nesl skleničku s whisky a opatrně ji položil na stůl vedle křesla.

„Donesl jsem ti pití,“ špitl a smutně se na díval, v obličeji bázeň. „Miky, promiň mi to, já už ti nebudu do ničeho mluvit,“ řekl nejistě a já jsem se na něj podmračeně podíval. „Děkuju, že jsem u tebe mohl být, když byla bouřka,“ dodal ještě nesměle, a chtěl se otočit k odchodu.

Jo, jsem prevít, ale to vy už víte a teď, v tuhle chvíli, jsem z toho chtěl vytřískat maximum.

„Stůj,“ zastavil jsem ho direktivně, Eli se otočil a zvědavě se na mě díval, přešlapoval a žmoulal rukou okraj svých černých šatů. Panenka k zulíbání, byl strašně moc sexy a já něj dostal chuť. V podbřišku mě zašimralo a poklopec se mi začal nadouvat. Ale hodlal jsem to vyšponovat ještě víc.

Chtěl jsem ho potrestat. Chtěl jsem ho vidět, v té nejsubmisivnější pozici, podmaněného, podřízeného mým příkazům, chtěl jsem ho naprosto ovládnout, vidět, jak sténá a křičí. Všechno, všechno najednou, v tom galaktickém vzrušujícím koktejlu.

A můj první příkaz byl vcelku prostý.

„Svlékni se.“