14.

Po dalších deseti minutách nakrucování a přesvědčování o tom, že stoprocentně nemá velký zadek, jsem ji oderval od zrcadla, nacpal do kabátu a dostrkal do auta.

„Počkej, dárek,“ štěkla na mě, když jsem ji tlačil z ložnice ven a vrátila se pro tu malou dárkovou taštičku.

„To je spona na kravatu,“ brebentila po cestě, zatímco já si oblékal kabát a sledoval Eliho, který se mihl v chodbě a připadal mi zase krapet bledý. Ale v chodbě bylo šero, třeba se mi to jen zdálo.

„Bude se mu líbit, hodí se mu k tomu novýmu obleku,“ slyšel jsem zcela neurčitě její hlas a vlastně jsem jí poslouchal na půl ucha.

No, mezi námi, možná jsem měl víc.

Eli chtěl jít dnes pryč, snad se bude bavit líp než já, pomyslel jsem si bláhově a odkýval další stupidní dotaz na téma vlasy, boty, náušnice…..atd., a poznámkami jo sluší ti to, jdeme, nebo přijdeme pozdě, a jejími poznámkami jako no jo, ty pořád naděláš a měla jsem si vzít něco jinýho….jsem ji konečně dostal z domu.

Když jsme konečně dojeli na místo určení, večírek začínal, no dalo by se říct, že už byl v plném proudu. Eric se na mě zašklebil místo pozdravu, zřejmě mi měl pořád za zlé moje rozhodnutí, zatímco Carin věnoval ten nejsladší pohled, který vyhrabal ze své skříně připravených právnických grimas. No jo, to byl prostě on. Carin se naculovala a s velkou pompou mu předala dárek, ke kterému jsem ještě přihodil lahev dobré whisky, protože na tu si Eric odjakživa potrpěl.

Potom, co jsme si odbyli očekávané gratulace a přání, jsem Carin nechal Ericovi napospas, protože to byl pro něj asi ten nejlepší dárek a vytratil se k baru pro pití. Panáka jsem potřeboval, ale neměl jsem chuť se nějak víc připít.

Vlastně jsem chtěl jen klid, bůhvíproč, nechal jsem si nalít tu nejlepší whisky a utopený ve vlastních myšlenkách stál u baru.

„Taky jsi mě tam nemusel nechávat,“ štěkla na mě Carin a posadila se na barovou židličku vedle mě. Otočil jsem se, Eric tam postával s nějakými kravaťáky v družném hovoru a mě bylo jasné, že se nudí. Neměl na ni čas a já náladu. Prekérní situace, naštěstí trvala jen chvilku, protože můj skvělý kámoš se objevil u nás o chvilku později.

Věnoval mi jeden ze svých o něco méně příjemných obličejů a začal pochlebovat mojí snoubence, která se nad jeho komplimenty uchichtávala jako malá holka. No, přiznejme si, ode mě jich asi moc neslyšela. I přes Ericův ne zrovna příjemný obličej se nakonec konverzace rozběhla na přiměřené úrovni a já byl docela rád, že jsem mohl odpovídat jen tak okrajově.

A pak mi zazvonil telefon.

Zvedl jsem ho, proč ne, jenže to, co jsem uslyšel, mě zvedlo ze židle a srdce se mi rozbušilo jako o závod.

„Nezlobte se, že ruším,“ slyšel jsem omluvný hlásek na druhé straně, „ale Eli je v nemocnici.“

Málem se mi podlomily nohy.

Eli, můj Eli je v nemocnici?

Vycouval jsem ze společnosti Carin a Erika do ústraní a dalších pět minut jsem z neznámého volající s tlukoucím srdcem a tepajícími spánky tahal další informace. Málem jsem ten telefon pustil z ruky, jak se mi začaly potit nervozitou dlaně.

Eli….bože, co se stalo?

Když se mi z neznámého volajícího rozklepanýho hlásku podařilo vytáhnout, v jaké nemocnici Eli vůbec jen, típl jsem telefon a vrátil jsem se ke Carin a Ericovi.

„Musím jít, omlouvám se,“ hlesl jsem ve spěchu, zatímco jsem si strkal mobil do kapsy a rychle hledal klíče o auta.

„To si děláš srandu,“ zasyčela na mě vztekle Carin a z očí jí sršely blesky, „večírek je v plným proudu, teď jsme přišli. Kam jako teď jdeš? Já se chci bavit, rozumíš?“

„Pracovní záležitost, klidně tu zůstaň a bav se dál,“ zahučel jsem, už téměř na odchodu, s myšlenkami někde úplně jinde, a ona mě chytla za ruku.

„V devět večer? Co máš jako teď za práci, sakra?“ pokračovala ve vzteklém syčení a její oči se zúžily do tenkých škvírek. Zrudla vzteky a její obličej měl stejnou barvu jako její šaty. Docela teď ladila, perfektní styling.

„Prostě pracovní záležitost, musím jít,“ zahučel jsem znova a mrkl na Erica, který se tvářil podobně nasupeně. Jo, holt budu mít u něj další škraloup, tohle už jen tak nevyžehlím.

 „Bavte se,“ pronesl jsem ještě a urychleně zmizel, abych nemusel čelit dalšímu výslechu a rozzuřeným poznámkám a obličejům.

Nasedl jsem do auta, šlápl na plyn a cestou porušil snad deset silničních pravidel, ale v tý nemocnici jsem byl asi za deset minut. Rychle jsem zaparkoval a jako velká voda vlít dovnitř. Eli byl někde hned v přízemí, na pohotovosti, jak jsem vyrozuměl a jedna otrávená a viditelně unavená a lehce podrážděná sestra mě po mém nesouvislém nervním dotazu nasměrovala.

Proběhl jsem chodbou, ani jsem nevnímal, že tam vůbec někdo sedí. „Pan Benson,“ ozvalo se za mnou, já zabrzdil a otočil jsem se za hlasem. Ze sedačky se pomalu zvedla nevelká postavička. Prohlédl jsem si ho. Jo, tohle byl přesně ten typ, který si asi na škole užil pořádnou šikanu. Menší, zavalitý, obličej mu zdobila malá očka s rozpláclým nosem. Vypadal trošku jako prasátko, a jak jsem se o chvíli později dozvěděl, vlastně mu tak i říkali.

„Pan Benson?“ optal se mě znovu, trochu nejistě a já kývl.

„Kde je Eli?“ vyhrkl jsem ze sebe a kluk mávl rukou ke dveřím. „Tam, teď ho ošetřuje doktor. Já jsem Piggy, teda, tak mi říkají,“ prohodil a nesměle ke mně natáhl ruku. Tipoval jsem ho na jednoho z těch Eliho dobrých kamarádů a jak jsem později zjistil, byl to docela fajn milý kluk. Stiskl jsem jeho podávanou ruku a rozčileně po něm požadoval další informace.

Piggy se chvíli ošíval a nechtěl mi toho moc říct, ale neúprosně jsem na něj tlačil. Kroutil se jak had a lezlo to z něj jako z chlupatý deky.

„Tak co se mu stalo, hergot,“ vyštěkl jsem na něj s nervy k prasknutí a možná jsem to trochu i přehnal.

Ale z Piggyho, který měl ze mě asi trochu strach, konečně vylezlo, co se stalo....