20.

„Miky, vzbuď se,“ zašeptal mi jeho hlásek do ucha. Otevřel jsem oči a Eli ležel vedle mě. Usmál se na mě tím svým roztomilým úsměvem a naklonil se ke mně, aby mi dal velkou pusu. Přitáhl jsem si ho k sobě a nechal se na chvíli rozmazlovat jeho rty, které začaly zkoumat můj krk a hruď. Pomyslel jsem si, jak moc mi tohle vlastně chybělo a jak jsem rád, že se ke mně vrátil.

„Eli?“ zašeptal jsem a modré oči se objevily nade mnou. „Copak chce můj šéf,“ slyšel jsem zase ten jeho hlásek. Byl jsem vzrušený, honem jsem ho zbavil jeho trička a pokochal se pohledem na jeho nahé tělíčko. Miloval jsem to. Eli mě obšťastnil dalším úsměvem, ale nenechal se vyrušovat, dál pokračoval v načaté práci. Ucítil jsem jeho jazyk na svojí bradavce a musel chtě nechtě nahlas vydechnout.

Bylo to úžasné, nechával jsem se hýčkat jeho rtíky a šikovným jazýčkem. Obojí teď směřovalo dolů, k mému podbřišku. Stáhl ze mě peřinu, aby se dostal ještě níž a já už byl na vrcholu blaha. Moje neskutečné vzrušení bylo podpořené Eliho laskavým dotekem a já sténal slastí. Bylo to naprosto božské. A pak, těsně před tím, než mě můj úžasný modrooký anděl dostal až úplně na vrchol, těsně před tím, než se dostavil ten úžasný orgasmus…..

…..mi zazvonil budík.

Měl jsem chuť ten krám vzít a vyhodit ho oknem ven. Jo, probudil jsem se, a z krásného snu mi zbyla jen boule pod peřinou a návrat do drsné reality. Nemohl jsem v noci spát a když už jsem nad ránem spíš padl vyčerpáním a trochu zabral, můj zmatený a vyčerpaný mozek mi musí naservírovat zrovna tohle. To bylo až příliš kruté. Civěl jsem chvíli do stropu a nemohl jsem se donutit vstát.

Přetočil jsem se na bok a viděl jsem ten papír. Měl jsem ho položený na posteli. Četl jsem ho v noci snad tisíckrát a stejně i tolikrát jsem se snažil dovolat se Elimu. Marně, jeho mobil byl nedostupný. Odešel a nechal mi tam jen těch pár řádků.

Miky,

nezlob se, ale musím odejít. Myslím, že bys měl být se svojí snoubenkou, určitě tě má moc ráda a já vám tu nechci překážet. Děkuji, že jsi mi dal práci a že jsem tu mohl s tebou být. Přeji ti do života jen to nejlepší. Buď hodně šťastný.

E.

To byl celý on, zase to vzal celý na sebe. Nic sentimentálního, nic, co by naznačovalo, že jsem mu rozbil srdce na kusy a že odsud neodešel, ale utekl. Nic, čím by mi ublížil nebo čím by se mě mohl dotknout. Nechtěl mě zranit a proto odešel. Protože se do mě zamiloval, trpěl a nemohl se už dívat, jak jsem tu s ní. A protože jsem se já nemohl kvůli vlastnímu strachu vymáčknout a bál jsem se opětovat jeho city.

Jak mi ještě mohl po tom všem přát hodně štěstí? A s kým jiným bych já mohl být šťastný?

Měl jsem pocit, že mám v hrudi černou díru, takovýho malýho vetřelce požírajícího všechno, co jsem cítil a vnímal.

Jenže tuhle hru jsem začal hrát já. A prohrál jsem ji.

Jít do práce ve stavu, když nespíte a sotva chodíte, to je úděsný.

Bella jen soucitně vrtěla hlavou, když mě viděla a já jí požádal, aby pokud možno na další dva až tři dny zrušila a přeložila všechny schůzky. A taky, aby se poohlédla po nové právnické firmě, která nás bude zastupovat. Navrhla mi, abych rovnou zaměstnal právníka, že mě to vyjde levněji než platit kámoše. Sice to z ní vylítlo, chytla se za pusu a zrudla, ale já se nezlobil. Dal jsem jí za pravdu a řekl jsem, ať to zařídí.

Moje tušení bylo víc než dobré. Ranní email z Ericovy firmy mě informoval, že právnická firma p. Prestona nás do budoucna již nebude zastupovat. To byla rychlovka, ale dokázal jsem si představit, na kterém právnickém rameni se včera večer Carin vybrečela. Budiž jim to přáno, oba vlastně mají to, co chtěli. On ji, a ona prachy. Nemohl jsem jim vyčítat vůbec nic.

O dvě hodiny později jsem byl doma. Bella mi v diáři udělala volno na tři dny. Tři dny, které jsem chtěl strávit dvěma věcmi. Spánkem a taky tím, že najdu Eliho a všechno všecičko mu řeknu.

Dal jsem si sprchu a vyrazil jsem do města. Věděl jsem, kde Eli bydlí, ale byt jeho dveří otevřel naprosto cizí člověk. Prapodivná smažka s cigárem v puse a mastnými dredy na hlavě mi sdělila, že tady bydlí a co k**** chci, a vo tom minulým klukovi, co tu bydlel, neví sakra nic. Zabouchl mi dveře před nosem a já se vydal do toho baru, kde jsem se s Eli poprvé setkal. Koukali tam na mě hodně blbě, dobře si mě pamatovali, že jsem to byl já, kdo ho odvedl a neřekli mi skoro nic.

Nechodí tam, neviděli ho už dlouho.

A víc jsem neměl. Jen jeho číslo na mobil, který byl nedostupný.

Asi jsem měl ten den udělat víc, kontaktovat FBI, najmout si detektiva, prohledat píď po pídi celé město, objet všechny bary a ulice, které tady v tom městě jsou. Nedokázal jsem se soustředit, přemýšlet, a únava mě dohnala leda tak zpátky domů a do postele. Usnul jsem prakticky hned, jak se moje hlava dotkla polštáře a musím říct, že těch pár hodin mi docela bodlo. Byly čtyři hodiny odpoledne, když jsem se probudil s bolestí hlavy a chutí na hrnek kafe.

Odploužil jsem se do kuchyně, pokusil se znásilnit ten kávovar, se kterým pracovala jen paní Hutchinsonová, a který mi po chvilce vzdoru vyplivl do hrnku nějakou hnědou tekutinu vzhledově opravdu připomínající kafe. Složil jsem se na židli u stolu, zíral do prázdna a přemýšlel, kde je v tomhle domě ukrytá lékárnička s něčím na bolení hlavy.

Paní Hutchinsonová vběhla do kuchyně, v ruce papírovou tašku plnou nakoupených věcí a vyjekla. Pravda, normálně se v tuhle hodinu zrovna v této místnosti nevyskytuju. „Tfuj, to jsem se lekla,“ řekla, postavila tašku na kuchyňskou linku a podívala se na mě.

„No vy vypadáte, šéfe,“ spráskla ruce. Jo, vypadal jsem určitě k pohledání, rozdrbaný vlasy, kruhy pod očima. A sprchu by to chtělo.

Soucitně se na podívala, s takovým tím mateřským pohledem a zeptala se mě, co se vlastně děje. A já jsem najednou před ní nechtěl nic tajit, a tak jsem jí naprosto všechno řekl. O Elim, kdo je, a co tu ve skutečnosti dělal. Asi jsem si potřeboval vylít srdíčko.

Upřeně se na mě podívala a pak pomalu pravila. „Můžu vám něco říct, šéfe?“

Kývl jsem. „Vy jste ale trouba.“

Nezlobil jsem se na ní, že mi to takhle natvrdo řekla, a dokonce jsem s ní souhlasil. Jenže i ona na mě viděla, že mi z toho není ouvej, i když mi potom ještě pěkně vyčinila. Byla tu se mnou už roky, znala mě i moje nálady. Věděla, že jsem cynik, že je mi spousta věcí naprosto jedno, ale taky věděla, že nejsem zlej.

„Bože můj, tak jste teda na kluky nebo na holky. A neříkejte, že nevíte, v tom jste si snad už jasno udělal,“ posadila se naproti mně a upřeně na mě zírala.

„Není to lehký, přiznat se,“ hlesl jsem a zíral to toho hrnku s tím divným kafem, „a už vůbec není lehký nechat si převrátit život úplně naruby, chápete?“ dodal jsem a mrkl na ni, co ona na to. Pořád na mě koukala, v obličeji napětí a otázku, ale nakonec to nevydržela.

„Víte, co si myslím, šéfe?“ zeptala se a já si nebyl jistý, jestli to chci slyšet, ale neměl jsem na vybranou. „Budete si muset asi urychleně ujasnit, co vlastně chcete…nebo spíš, KOHO chcete,“ pravila a na to slovíčko KOHO, dala fakt důraz. „Takže jestli chcete zpátky svoji snoubenku, vezměte to přes nějaký zlatnictví, kupte tam něco fakt drahýho, doporučuju něco s briliantem a přilezte za ní na kolenou s termínem svatby. No…a pokud chcete JEHO, asi vám budou stačit jen ty kolena a pořádná omluva. Nebo se mýlím?“ upřeně se na dívala a já věděl, že v tomhle se neplete.

Ano, polezu po kolenou s omluvou, a rád. Protože jsem trouba, a protože chci Eliho zpátky. Řekl jsem jí to, a paní Hutchinsonová se usmála. „Tak co vám brání, když už jste si to konečně přebral.“

Nevěděl jsem, kde je, nebral mi mobil, stýskl jsem si a paní Hutchinsonová naprosto nevinně pravila, „A to nemá žádný kamarády, někdo snad musí vědět, kde je, ne?“ Bože, ta žena byla snad svatá. No jasně, ve všem tom zmatku jsem si nevzpomněl. Piggy, on by mohl vědět, kde Eliho najdu! Vylítl jsem od stolu, dal paní Hutchinsonové pusu na tvář a ona se smála na celé kolo.

„A hlavně ho najděte a doveďte ho v pořádku zpátky,“ volala na mě nahlas na celý dům. Dobře jsem si pamatoval, kde Piggy bydlí. Musel jsem si na něj pár hodin počkat, měl o něco přijatelnější byt než Eli, a spolubydlícího ajťáka, co celou dobu křoupal křupky, pil colu, krkal a vypadal při tom svým ťukání do klávesnice počítače tak důležitě, jako by se právě nabourával do počítačového systému NASA.

Piggy přišel domů večer a byl hodně překvapený, že mě vidí. „Já vám to ale nemůžu říct, pane Bensone,“ vzdychl smutně a odložil si batoh na ošuntělý zelený gauč. „Nesmím vám to říct.“

Nenechal jsem se jen tak odbýt. „No tak Piggy, chci s ním mluvit, prosím, řekni mi, kde je,“ prosil jsem ho, ale Piggy jen zarytě kroutil hlavou. „Ne, Eli to nechce. Máte svůj život, snoubenku, a Eli…..“ Nenechal jsem do domluvit a rychle mu objasnil situaci minulých dnů.

Zamyslel se a pak se na mě pátravě zadíval. „Jestli je to tak, jak říkáte, tak bych vám to snad mohl říct. Ale musíte mi slíbit, že Elimu neublížíte, že jo, slíbíte mi to? On je to můj nejlepší kamarád a já nechci, aby se trápil, rozumíte mi,“ zamračil se na mě výhružně, ale tahle póza rozzlobenýho kámoše mu prostě neseděla.

Slíbil jsem mu to svatosvatě a Piggy se nadechl. „Eli je u otce.“

Chytil jsem se za hlavu. To je to poslední místo, kde bych ho hledal. Ani ve snu by mě nenapadlo, že bude tam.

„On neměl kam jít, o svůj byt přišel, a tady je nás moc. Říkal, že je to jen na přechodnou dobu, než si najde práci,“ vysvětloval mi Piggy, když viděl můj zděšený obličej.

Znovu jsem slíbil Piggimu, že ho určitě odtamtud dostanu a postarám se o něj, a on mi konečně dal adresu.

A o čtvrt hodiny později jsem už klepal v dalším ošuntělým baráku na ještě ošuntělejší dveře.....