15.

„Zmlátil ho táta, pane Bensone.“

Parchant jeden.

To bylo první, co mi prolítlo hlavou. Věděl jsem, že s ním Eli zrovna dobře nevychází. Chlastal první ligu, věčně byl jak žmolek a jeho opilecký dýchánky odnášel jak Eli, tak i jeho matka, když ještě žila. Eli o něm moc nemluvil, ale z toho, co jsem tenkrát pochopil, tak hned po škole, jak byl plnoletý a našel si práci, odstěhoval se do vlastního. Či spíš utekl pryč. Nechtěl o něm mluvit, tohle mi řekl, když jsme se poznali a teď mi něco málo detailů přisypal i Piggy.

Nejraději bych ho zabil. Nicméně, moc času na spřádání plánů na příležitostnou pomstu jsem neměl, protože se otevřely dveře od ordinace a Eli se v doprovodu sestry objevil ve dveřích. Těch stresových situací jsem měl poslední dobou dost a pohled na něj mi fakt zrovna nepřidal.

Ach, bože, co ti to ten hajzl udělal….Eli…

Piggy tak překvapený nebyl, už ho viděl, ale mě se málem podlomily nohy. Levou tvář měl fialovou, nad obočím měl náplast, která skrývala asi centimetrovou ranku, kterou mu doktor na pohotovosti umě ošetřil. Sotva šel, oči červené od pláče a trošku se motal. Sestra nám ho předala s tím, že má v sobě prášky proti bolesti a něco na uklidnění, další si máme vyzvednou v lékárně. Vrazila nám Eliho, recept a práskla dveřmi.

Poslal jsem do lékárny s receptem Piggyho a Eliho jsem usadil na jednu ze židlí v chodbě. Asi mu tam v ordinaci namíchali kvalitní oblbovací koktejl, protože vypadal hodně mimo a chvíli na mě zíral, než mu došlo, že jsem to já.

„Miky?“ zeptal se mě nejistě a vypadal, že každou chvíli usne v sedě. Přidržel jsem ho za ramena na židli, aby se mi tam nesložil a netrpělivě čekal na Piggiho. Ten se vrátil během chvíle, v malé taštičce léky, v tváři mírně rudý a celý zadýchaný, jak spěchal, aby nás nezdržoval. Když přifuněl, vrazil jsem mu Eliho kabát a mobil ležící na sedačce, a pomohl Elimu vstát.

Jediné, co jsem chtěl, bylo dostat ho domů a do postele.

Podpíral jsem ho cestou k autu a Piggy funěl o pár kroků za námi.

„Chceš hodit domů?“ zeptal jsem se ho, zatímco jsem usazoval mátožného Eliho na přední sedadlo a snažil se mu zapnout pás. Piggy za mnou hlesl něco jako že ano, a pak se rychle nasoukal na zadní sedačku. Asi to pro něj byl zážitek, protože si moje auto prohlížel jako svatostánek. Moc času na kochání jsem mu ale nedal.

Léky omámený Eli usnul snad vteřinu po tom, co jsme se rozjeli a já měl čas vyzpovídat Piggyho. Kromě ulice, kde bydlí, jsem chtěl vědět ještě něco jinýho.

Co se to, sakra, vlastně stalo?

„Mluv,“ zavrčel jsem na Piggiho a ten se mě asi trošku bál, ale nakonec to ze sebe pomalu vysypal.

„Táta po něm chtěl nějaký peníze, tak mu je šel dát,“ kuňkal tam vzadu nejistě, protože viděl, jak se mračím.

Takže prachy. Jasně, že mě to nenapadlo hned.

„Neměl tam chodit,“ zavrčel jsem znovu a dusil v sobě zvedající se vztek. Volant jsem stiskl tak silně, až mi zbělely klouby na rukou.

Piggy, zabořený vzadu do kožené sedačky, jen nejistě pokrčil rameny a pokračoval. „No, on asi neměl na vybranou. Pořád je to jeho táta, že jo. A asi se taky nějakým způsobem dozvěděl o vás. Prej Elimu řekl, že když mu nedá všechny peníze, co má, tak půjde k vám do firmy a udělá tam nějakou ostudu. Toho se Eli hrozně bojí, tak za ním teda šel a dal mu všechny peníze, co měl. Jenže jeho tátovi se to zdálo málo, tak ho zmlátil,“ soukal ze sebe Piggy a po očku mě sledoval, co já na to.

„Parchant jeden,“ procedil jsem vztekle mezi zuby. Kdybych nevezl Eliho a jeho kámoše, asi bych to otočil a jel tomu zmetkovi rozbít hubu. Tak možná jindy.

„Tady bydlím, díky za svezení,“ hlesl vzadu Piggy a já zastavil. Rychle jsme se rozloučili a já jsem mu poděkoval, že se o Eliho postaral.

„To je jasný, je to můj kamarád,“ usmál se Piggy a zamával nám na rozloučenou svojí tlustou ručičkou. Byl to fakt milej kluk.

Další čtvrthodinu mi trvalo, než jsem se prokousal městem a jeho noční provozem. Eli podřimoval a já se snažil soustředit na cestu, protože myšlenky mi odbíhaly neustále jinam. Zaparkoval jsem před domem. Byl tma, v dálce v malém domku se svítilo, Hutchinsonovi byli očividně ještě vzhůru. Nejprve jsem musel Eliho probudit, šlo to těžko, ale zadařilo se mi, alespoň do té míry, abych ho vytáhl z auta a podepřeného odvedl k domu.

Odemkl jsem dveře. „Miky,“ zahuhlal Eli a opřel se o mě, pevně mě svírajíc za rukáv saka. Podpíral jsem ho, vtlačil dovnitř a zabouchl za sebou dveře. Rozsvítil jsem a Eli přihmouřil oči, jak ho ostré světlo zářivek bodlo do očí. Sotva stál na nohou. Vzal jsem ho do náruče.

Dal mi ruce kolem krku, s hlavou opřenou o moje rameno.

„Miky,“ slyšel jsem jeho hlas, „promiň, přidělávám ti starosti,“ šeptal a pořád se mě pevně držel.

„To nic, hlavně, že jsi v pořádku,“ hlesl jsem, zatímco jsem loktem rozsvítil světlo v chodbě.

„Miky,“ zašeptal znovu, a jazyk se mu přitom trošku pletl, „miluju tě.“

Málem jsem ho pustil na zem.

Tak tohle jsem fakt nečekal a vůbec netuším proč, ale srdce se mi rozbušilo zase jako o závod.

Ale moment – tohle v naší dohodě nebylo! Je pod práškama, napadlo mě v ten moment, totálně sjetý jen blábolí nesmysly. Na druhou stranu, je to stejný s léky jako s alkoholem. Pár skleniček a člověk je upřímnost sama.

„Miky,“ mumlal Eli, když jsem ho pomalu uložil na postel a snažil se ho převléknout, “zlobíš se?“

„Ne, nezlobím,“ ujistil jsem ho znovu. Jak bych mohl. Po chvilce se mi podařilo ho vysvléknout a s trochou úsilí mu obléct čisté tričko na spaní. Už jen něco potichu nesrozumitelně mumlal a usnul dřív, než jsem ho nadobro uložil do postele a přikryl přikrývkou.

Tu noc jsem proseděl u něj, s načatou lahví whisky a stále nalitým panákem v ruce, jsem sledoval jeho bleďoučkou fialovou tvářičku a hlavou mi svištěla jedna zmatená myšlenka za druhou. Všechno se to ve mně zoufale pralo. Sakra, tohle přece nebylo v plánu.

A co s tím mám teď jako počít?