19.

Carin.

V nejnevhodnější chvíli přijít nemohla. Neslyšel jsem zvonek, nic, prostě se najednou objevila ve dveřích a se vzteklým výrazem zírala na mě a na Eliho.

„Miko,“ zasyčela vztekle, já jsem pustil Eliho bradičku a o krok ustoupil. Eli se zmateně a s úděsem v očích podíval na moji potencionální snoubenku, pak na mě a rozpačitě couvl.

„Raději půjdu,“ špitl, otočil se zamířil ke dveřím se skloněnou hlavou, snažíc se o to, aby mu Carin pokud možno neviděla do obličeje. Ale v klidu se to neobešlo. Nevím, proč se tu najednou s takovou náladou objevila, ale rozhodně si nebrala servítky.

„Děvko,“ zasyčela na procházejícího Eliho a pak se její pozornost naštěstí zaměřila na mě. Eli rychle zmizel a zůstali jsme sami.

„Carin, nech toho, přeháníš,“ zamračil jsem se a snažil se trošku Eliho bránit, leč neúspěšně. Jenže jsem teď musel hodně opatrně našlapovat. Otočil jsem se a popošel jsem k baru, potřeboval jsem pár vteřin na to, abych tuhle situaci ustál. Protože Carin zuřila a hodlala mi to pořádně osladit.

„Ty s tou děvkou spíš, co?“ zaječela na mě znovu, tak nahlas, že to muselo být slyšet až dolů v kuchyni. „Spíš, že jo? Ale já jsem tvoje snoubenka, ne ta coura, slyšíš mě.“ Věděl jsem, proč ječí tak nahlas, chtěla, aby to bylo pořádně slyšet. Aby to slyšeli naprosto všichni v tomhle domě.

Nevěděla jistě, jestli ji vážně podvádím, spíš střílela od boku a jen se jí to, co viděla, hodilo do krámu. Prostě jen potřebovala rychle najít něco, za co na mě mohla svalit vinu. Pravda, překvapila mě, nečekal jsem to, ale krok to byl dobrý. Když hodí vinu na mě, líp skryje tu svoji. Podvedla mě s mým nejlepším kamarádem a netuší, že to vím. Zatím.

„Uklidni se,“ zamručel jsem a vytáhl jsem z baru další skleničku, do které jsem pomalu nalil whisky. Tušil jsem, že tenhle rozhovor nebude příjemný, snad mi ta sklínka nepřistane v obličeji. Carin ale pít nehodlala, místo toho praštila kabelkou na stůl tak prudce, až mi popadaly složky na zem. Nechal jsem je tam a otočil se k ní.

Její pohled by mohl zabíjet. „Já to tušila, tušila jsem to, Miko,“ prskala vztekle, „v poslední době jsi divnej, chováš se naprosto nenormálně.“ Našpulila pusu a oči se jí stáhly do tenkých škvírek.

„Nechovám,“ odvětil jsem nepřítomně a snažil se uklidnit.

Tohle musím ustát v klidu. Ale jak?

„Chováš? I Eric to říká,“ zaječela a pak se zarazila. Tohle z ní vylétlo raz dva a asi lekla toho, co sama teď vypustila z pusy. Nadechla se, naštvaně se na mě podívala a pak si jako by nic vzala tu nalitou skleničku.

„Takže Eric ti to říkal? Ale nepovídej? Kdypak jsi s ním mluvila,“ procedil jsem skrz zuby a trošku jsem se tomu musel usmát. Carin se pořád zatvářila, jako že nic, a znovu se na mě úsečně podívala. „No, na tom večírku, přece. Když jsi odešel, dělal mi společnost. Co mu tak asi jinýho zbylo, když jsi mě tam nechal samotnou,“ zavrčela a napila se. Ale do očí se mi podívat nechtěla, zírala do okna a kamsi do tmy.

„Za ten večírek se omlouvám, Carin, bylo to opravdu důležitý,“ pravil jsem shovívavě a ona se ušklíbla. Bylo, nebylo, jí to bylo jedno.

Prudce se ke mně otočila a rozhodně se na mě podívala.

„Víš co, to máš vlastně jedno. Já teď chci, aby ses konečně vymáčkl, Miko,“ řekla pomalu, „chci, abys mi konečně řekl, kdy se vezmeme. Chci termín svatby a chci ho hned!“

No nemazala se s tím, holčička.

A mě tím trochu zaskočila. Ale ne na dlouho. Nevím proč, ale najednou mě napadla otázka, kterou jsem jí vlastně nikdy během našeho rádoby vztahu nepoložil. A toužil jsem slyšet odpověď, protože právě ta možná všechno právě teď rozhodne. Byla to jednoduchá otázka.

„Carin, miluješ mě?“

Asi jsem ji tím překvapil, protože na mě zůstala chvíli zírat s takovým výrazem, jako bych spolkl živou žížalu. Pak se rychle vzpamatovala. „Jasně, že tě miluju,“ odsekla.

Ale ne, takhle ne. Takhle se to přece neříká a nedělá. Měla ke mně přijít, dát mi ruce kolem krku, políbit mě a říct to jinak. Něžněji, krásněji, od srdce, se sladkým úsměvem a zářícíma očima. Tohle nebylo od srdce, teď mluvila její čistá vypočítavost. Žádná láska, jen prachy a luxus. Nevím proč, ale najednou mě trochu zabolelo u srdce. Jenže z jinýho důvodu, ne kvůli ní.

Tu pravdu jsem viděl vždycky, ale nikdy jsem neměl ve svým životě nikoho, kvůli komu bych to chtěl jakkoliv změnit. Díval jsem se na ni, jak se snaží zoufale přetvařovat a dělat, jak šíleně mě má ráda, jenže její srdce bylo někde mezi její peněženkou, šatníkem a šperkovnicí. Nebylo tam nic čistého, jen takový to nechutný pozlátko a přetvářka.

Já stál v tu chvíli na křižovatce. Buď budu milionář s krásnou ženou, kterou mi budou všichni závidět, ale nikdy, nikdy nebudu šťastný. Nebo odhodím tu letitou přetvářku a ten strach, který mě svazoval a nedovolil mi celý život udělat jediný krok stranou. Krok pravdy. Jsem jiný. A nejsem na ženský.

A z té první možnosti mi běhal mráz po zádech. Najednou jsem ji nechtěl.

Zhluboka jsem se nadechl. „Carin, nemůžeme se vzít. Ruším zasnoubení.“

Úplně zbledla a pak začala brečet. Herečka je dobrá, to se musí nechat. „To je kvůli tý blonďatý mrše, že jo,“ škytala a utírala si slzy. „Přiznej se, že s ní spíš,“ začala zase zuřit. Vrátil jsem jí to.

„A ty a Eric? Po tom večírku se dělo co?“ zeptal jsem se a Carin do sebe raději kopla celýho panáka. Obličej se jí celý stáhl do takový podivný grimasy a nevěděla, co mi v ten okamžik odpovědět.

Přistoupil jsem k ní a vzal jsem jí za ruce. „Carin, nezlobím se na tebe, opravdu. Ale nebyla bys se mnou šťastná. A já bych nebyl šťastný s tebou.“ To bylo hodně velký klišé, ale v televizi to většinou funguje.

Ale tady jaksi ne. Nevzala to, řekla mi, že jsem kretén. No, neodbylo se to jen tím. Následovaly další dvě hodiny brečení, vztekání, dušování velké lásky, přemlouvání, obviňování, vyhrožování, prošení. Nakonec po mě hodila tu skleničku, jak jsem předpokládal, zásnubák letěl hned za ní, a pak si s přívalem dalších vzteklých nadávek na moji hlavu sbalila svoje věci a odešla.

Navždy. Ale mě se najednou ulevilo. Všechno bylo najednou tak čisté a jednoduché. Musel jsem si promluvit s Elim, i kdybych ho měl vzbudit. Musel jsem mu všechno říct.

Všechno, co jsem měl ve svém srdci.

Šel jsem dolů k němu, v jeho pokoji už byla tma. Asi spí, pomyslel jsem si bláhově a rozsvítil jsem. Světlo ozářilo Eliho pokoj a já jsem strnul. Byl úplně prázdný. Eli tam nebyl, nebyly tam ani jeho věci. Byl pryč, jen na posteli ležel složený list papíru.

Stál jsem tam, uprostřed toho prázdnýho tichýho pokoje a všechno mi docházelo tak nějak strašně zpomaleně. Že jsem zůstal úplně sám. Během pár dní jsem přišel o kamaráda, právníka a o snoubenku.

A o Eliho.