16.

Jo, přiznám se vám, v dalších dnech po té události jsem vážně neměl zrovna moc klidné spaní.

Elimu jsem přikázal přes jeho protesty rekonvalescenci v posteli. Nechtěl jsem, aby se mi zbitý s obličejem hrajícím všemi barvami vláčel po domě, a ještě k tomu uklízel nebo vykonával jakoukoliv manuální práci. Paní Hutchinsonová na něj dohlížela a pokaždé, když jsem se vrátil z práce domů, mi hlásila jeho stav.

„Ani nemluví, chuderka malá, a sotva jedla,“ spráskla znepokojeně ruce s dalším dotazem, jestli bych tu chudinku neměl zavést do nemocnice. Jak znám Eliho, který má z naší hospodyně permanentní vítr, beztak byl zalezlý celý pod peřinou a koukaly mu jen oči, když u něj byla. Nemohla ho ani vidět, natož stanovit nějakou diagnózu.

Ujistil jsem naší hospodyni, že to fakt nebude nutné, že se brzy uzdraví, ale pro jistotu jsem se ho večer, když odešla domů, šel zeptat.

„Nepotřebuju doktora, Miky,“ odpověděl mi Eli potichu a jeho hlásek byl opravdu nešťastný. Seděl na posteli jak hromádka neštěstí, potichounku si vzdychl, přitáhl si kolena k bradě a koukal kamsi do tmavého kouta místnosti.

„Tak co potřebuješ?“ zeptal jsem se, v marné snaze rozptýlit jeho chmury. Neúspěšně, bylo mi jasné, že na tohle je jen jediný lék. A ten bych mu musel podat já – a já k tomu neměl odvahu. Jo, jsem srab.

Nepodíval se na mě, stále zíral kamsi do rohu a jen lehce usmál. „Nic, Miky, jen…aby ses na mě nezlobil. Táta….jen vyhrožuje, ve skutečnosti by nic neudělal. Promiň, zkazil jsem ti večírek,“ zamumlal a přitáhl si k sobě peřinu, jako by se bál, co mu na to řeknu.

„Večírek je mi šumák, hlavně, že jsi v pořádku. A znovu ti opakuju, že se nic nestalo,“ pravil jsem už asi po tisící, a nalijme si čistého vína, oba jsme se vlastně chtěli vyhnout tomu, co bylo řečeno. Eli si to zřejmě nepamatoval, nebo jo a nechtěl se k tomu vracet, protože se styděl. A já proto, že jsem zbabělec. Jenže tam seděl jak spráskaný štěňátko, a já jsem to prostě nevydržel a přitáhl si ho k sobě.

Alespoň na chvíli, než vymyslím, co s touhle situací mám dělat.

Nebo než mi narostou nový koule.

Eli si opřel hlavu o moje rameno a já viděl tu kupu prášků na jeho stolku. Některý věci mi prostě dochází se zpožděním. „Tak proto tě tak často bolí břicho, viď?“ zeptal jsem se toho blonďatého klubíčka v mém náručí, které právě kývlo hlavou. Prostě je pořád ve stresu. I když s tím ožralou už nebydlí, pořád se ho hrozně bojí. Kvůli sobě….a teď i kvůli mně.

Vzal jsem ho za bradičku a jeho velké modré oči se na mě upřely. „Nemusíš se bát. Vyřešíme to,“ usmál jsem se na něj a modré oči zamrkaly na souhlas. Byly by ještě krásnější, kdyby kolem sebe neměly ten fialovo modrý závoj….

Eli měl v očích pořád ten svůj štěněcí výraz, ale trošku mu stoupla nálada, protože najednou jsem měl jeho rty přitisknuté na těch svých a byly tak dychtivé, horké a nedočkavé, že jsem zapomněl na všechno okolo.

Teda….skoro na všechno.

Když to beru zpětně, možná jsem se v té chvíli měl víc řídit srdcem, a ne mozkem, který momentálně a očividně pracoval víc než ty ostatní (obvyklé) části mého těla.

Eli mi pevně ovinul ruce kolem krku a jeho rty si nedaly za žádnou cenu nic vymluvit. Líbal krásně, to se mu muselo nechat, to jsem věděl od začátku.

Jenže….můj guláš v hlavě, který narůstal každým okamžikem, mi tu naši krásnou sexy chvilku, kterou bych si jinak plnými doušky užil, přeměnil na docela hořkou pochoutku.

„Miky,“ zašeptal mi Eli do ucha a tohle slůvko, které mě jindy dostalo do varu, mi připadalo tak jiný. Doplnil ho polibkem na krk a nezůstal jen u jednoho. Jindy bych ho už dávno svalil na postel a užíval si to jeho krásný bílý tělíčko…..ale teď?

Než jsem se vzpamatoval, seděl mi obkročmo na klíně a jeho jazyk prozkoumával můj krk a směřoval k uchu. Věděl, kde se mi to líbí. Jo, na chvíli následovalo mírné temno a já ho prostě nechal. Opatrně mi začal vytahovat košili z kalhot a jeho ruce jsem ucítil na svých zádech. Tiskl se ke mně tak pevně, že jsem měl v jedné chvíli problém se nadechnout.

Eli….ach bože, co to děláš? Ale houby, já vím, co dělá. Ale proč to teď sakra nechci?

„Počkej,“ zašeptal jsem a chytl jeho ruce, které prozkoumávaly píď po pídi moje záda, „počkej, Eli.“

Podíval se na mě svýma modrýma smutnýma očima a měl jsem pocit, že v ten okamžik měl i slzy na krajíčku. Nikdy, nikdy za celou tu dobu, co jsme spolu spali, jsem ho neodmítl.

„Miky,“ zašeptal vzrušeně a zoufale zároveň, „chci se s tebou milovat. Dovol mi to, prosím,“ zasténal. Vyprostil ruce z mého sevření a znovu mě objal kolem krku. Jeho nohy mě stiskly ještě pevněji, a pak se jen trošku odsunul a rukou zajel k mému rozkroku. Teď by měla bouchnout ta bomba jako vždy, slast, vášeň a chtíč, které jsme měli při každém sexu.

Jenže….před tím to byl JEN SEX. Jen obyčejný sex. A teď se z toho mělo stát něco naprosto jinýho. A já jsem se toho lekl.

Znovu jsem chytil jeho ruce a sevřel je o něco pevněji. Eli sebou škubl a zmateně se na mě podíval.

„Miky, vykřikl přidušeně, v očích strach a otázku. Jedinou. Uměl jsem ji přečíst. Nevěděl, co se děje.

„Eli,“ pravil jsem co nejklidněji, abych se z téhle trapné situace dostal, „podívej se na sebe. Jsi celý dobitý, nemocný, bude tě to bolet.“

Moji výmluvu ihned zamítl a zoufale zavrtěl hlavou. „Ne Miky, ne, nebude, jsem v pořádku, vydržím to, vážně. Chci tě,“ řekl téměř plačtivě, jenže já jsem ho prostě odstrčil.

„Počkáme, až budeš v pořádku, ano?“ dodal jsem, zatímco jsem zmateného Eliho znovu usadil na postel a přikryl přikrývkou. Nevěřícně na mě koukal, a i když už neřekl ani slovo, v jeho očích bylo najednou všechno. Zmatek, žal. A zrada.

Z jeho pokoje jsem odešel vzpřímeně, ale do toho svého jsem se pomalu dopotácel, absolutně rozpolcený. Věděl jsem, že jsem to podělal. Nechal jsem ho tam, ve chvíli, kdy potřeboval mě, moji náruč a podporu. Zbaběle jsem utekl. Znovu.

Nevěděl jsem, co mám dělat.

PS: A taky jsem netušil, že Eli probrečel celou noc.