18.

Věřte mi nebo ne, ale přijít na to, co se vlastně děje, naštěstí netrvalo tak dlouho. Náhoda je blbec, jak se říká….

Jednání ve Stanton Clubu patřilo vždycky mezi ty příjemnější činnosti. Tohle byl takový ten snobský pánský klub, který normálně znáte z televize. Manageři, právníci, obchodníci, majitelé firem a vůbec ten zlatý výběr vyšší společnosti se tam scházel. Tady se dojednávaly obchody, uzavíraly smlouvy, získávali noví obchodní partneři, uzavíralo přátelství a taky se tam pilo, kouřilo a hlavně – drbalo. Jo, když jste chtěli novinky, informace, museli jste jít sem.

Já tady měl jednání, nebyl jsem tu poprvé a chodil jsem sem rád. Když člověk chtěl, někdo na kus řeči se našel a když nechtěl, sedl si k baru a jediným společníkem mu mohl být jen číšník a bourbon. Já si odbyl svoji naplánovanou schůzku s dlouhodobým klientem, ale vlastně jsem teď toužil jen po té samotě. Neměl jsem myšlenky ani chuť na žádnou konverzaci, dneska jsem se maximálně hodlal ponořit do svých depresivních myšlenek a zpít se do němoty.

Nebylo mi přáno. Zašil jsem se na bar, poručil si dobrou skotskou a hodlal začít se svým sebetrýzněním. Smůla.

„Nazdar, Bensone,“ ozval se za mnou hlas a někdo mě přátelsky praštil po zádech tak, že mi málem vylítla sklenička z ruky. Paul Lewinston, obtloustlý a mrňavý majitel jakési firmy vyrábějící nějaký součástky do aut, si za hlasitého smíchu přisedl na bar vedle mě.

Bože, proč mě týráš?

Poručil si whisky a začal vykládat nějaký kraviny, které doprovázely hlasité výbuchy jeho smíchu. Připadal si děsně vtipný sám sobě, což je krutá kombinace, zvlášť, když nemáte náladu se smát. Mlel asi deset minut a já mu maximálně tak stačil ty jeho přiblblé vtípky odkývávat. K odpovědi mě většinou nepustil.

„Tak co, starý barde, a kdy se vlastně budeš ženit,“ chechtal se na celý kolo a upřeně na mě zíral. Pokrčil jsem rameny, poněvadž jsem vlastně ani neměl sám tušení a popravdě, o tomhle jsem ani nechtěl přemýšlet.

„To je blbý, že nevíš,“ pokračoval a jeho červený nos se až nebezpečně přiblížil ke mně, „sem viděl u Erica na večírku tu tvoji kočku, no pane, já bych neváhal ani minutu,“ uchechtl se a napil se whisky. Matně jsem si vybavil, že na tom večírku fakt byl.

„Všechno má svůj čas,“ pravil jsem a přemýšlel, jak se ho co nejrychleji zbavit, protože mi narušil můj plán opít se a vyčistit si hlavu.

„Abys nějakej měl, sem se díval, jak se ta tvoje kočička vinula k Prestonovi. Těžko říct, s kým vlastně chodí,“ pokračoval a já viděl, jak je celý dychtivý mi to všechno vyklopit.

Nechápavě jsem se na něj podíval. „Cože?“

Lewinson na mě vycenil zuby, naklonil se spiklenecky ke mně, až mě ovanul ten jeho alkoholový dech, a vážně pravil. „No jo, odvezl si ji z večírku domů, chacha, vždyť víš, že bydlím kousek od něj, jsem je viděl spolu vystupovat z taxíku, chacha. No dávej si bacha, kamaráde, aby si ta tvoje hrdlička nenašla nový hnízdečko, než se rozmyslíš.“

Znovu mě přátelsky praštil do zad, sesunul se ze židle a odpotácel se obšťastňovat svou přítomností někoho jiného.

A mě konečně začalo svítat.

Jasně, takže takhle to bylo? Nebyli na mě naštvaní, vyspali se spolu a teď nevěděli, jak z toho ven. Jak mi to říct, a tak si hráli na mrtvý brouky.

To jsem si alespoň naivně myslel, když jsem jel domů. Najednou jsem už neměl chuť sedět dát v baru a poslouchat další nemístný řeči mých rádoby kamarádů a známých. Zaplatil jsem, dal jsem číšníkovi pořádný dýško, ať má alespoň někdo radost ze života, a vypadl jsem.

Dal jsem si večeři a paní Hutchinsonová cosi brebentila, ovšem cokoliv mi teď řekla, mi šlo jedním uchem tam a druhým ven. Přemýšlel jsem, kde je Eli, a jestli se už zase přede mnou zamkl do pokoje jako včera večer. Poděkoval jsem svojí hospodyni za dobré jídlo a odebral se do pracovny. Zásobu kvalitního alkoholu jsem měl i tam, mohl jsem dokončit to, co jsem začal v klubu.

Zapadl jsem do křesla a zavřel oči. Byl jsem prostě unavený, protože v jsem toho v poslední době moc nenaspal. Cítil jsem zvláštní směsici pocitů, velikou hořkost a měl jsem pocit, že se mi najednou všechno začalo rozpadat pod rukama. Můj doposavad klidný a pohodlný život začal připomínat jízdu na horský dráze, ale hrozilo, že hodně brzy vykolejím, vyletím ven a pořádně si natluču.

A abych si vyřešil všechny ty pocity a emoce, co se ve mně poslední dobou praly, musel bych zpytovat sám sebe až do hloubky a do daleké minulosti. Jenže přiznat si některý věci a otevřít svoje nejhlubší, kdesi hluboko zahrabaný a do země zadupaný tajemství všem, to jen tak nejde. Prostě to nejde jen tak. Snažil jsem se najít odpověď už dřív, přičemž jsem zjistil, že na dně láhve s whisky rozhodně neleží, tam najdete leda pořádnou kocovinu, se kterou se musíte druhý den vypořádat.

Nikdy jsem si netroufl vybočit z řady. Vždycky jsem dělal to, co se po mě chtělo. Můj život byl nalinkovaný dopředu, od mládí mě ohýbali jako proutek a nedovolili mi udělat jediný krok stranou. Všichni okolo mě byli spokojení.

Ale já ne. Nebyl jsem spokojený. A nebyl jsem ani šťastný.

Moje minulost, moje tajemství. Jenže teď mě moje minulost začala dohánět, nemilosrdně mě drtila přítomností a začala ničit tu jedinou část mého těla, kterou jsem vlastně nikdy nepoužíval.

Moje srdce.

„Miky?“ uslyšel jsem najednou jeho hlásek. Otevřel jsem oči, Eli stál kousek ode mě, natolik jsem se pohroužil do svých myšlenek, že jsem ho vůbec neslyšel přijít. Bože můj, i s tou pořád lehce nafialovělou tvářičkou vypadal tak strašně sexy. Hleděl na mě těma svýma krásně modrýma očima a já byl najednou neskutečně rád, že se nezlobí.

Eli viděl, jak se na něj dívám a nervózně přešlápl. „Miky, omlouvám se, asi jsem to přehnal. Vím, jakou máme dohodu, nemám právo po tobě nic chtít. Nezlob se, prosím,“ řekl potichu, stydlivě a hodně nešťastně, modré smutné oči sklopené k zemi. To byl celý on, omlouval se, i když vlastně neměl za co.

Vstal jsem a popošel k němu. Ne, já se nezlobím, bože, měl jsem chuť padnou před ním na kolena a odprosit ho za to, že ho tak neskutečně trápím.

„Eli,“ chytil jsem ho za bradičku a chtěl jsem pokračovat. Vzhlédl ke mně, dychtivě. Chtěl jsem mu říct spoustu věcí. Ale nedostal jsem se k tomu.

Protože ve dveřích se najednou objevila nějaká postava a vysoký ženský hlas zaječel moje jméno....