8.

Ráno vypadla poměrně brzy, kupodivu s úsměvem na tváři, protože možná byla naštvaná, ale rozhodně ne hloupá. Spíš vypočítavá. A já byl nevyspalý, unavený a překouřený (z cigaret, prosím).

Dal jsem si sprchu, v zrcadle zkontroloval kruhy pod očima dosahujících obřích rozměrů, a odšoural jsem se do kuchyně, kde už vonělo ranní kafe. Paní Hutchinsonová dělala snídani, Eli seděl v koutku, tiše a nenápadně, jak bylo jeho zvykem, usrkával kafe a rýpal se ve smažených vajíčkách se slaninou. Řekl bych, že se paní Hutchinsonové pořád ještě trochu bál.

Moje hospodyně se na mě podívala, změřila si mě od hlavy až k patě a uchechtla se. „No vy vypadáte. To jste měl pořádně divokou noc, co?“ Pravděpodobně to myslela dobře a jako vtip, ale ve mně prostě zničehonic hrklo. Podíval jsem se na Eliho, a ten sklopil oči a věnoval se i nadále rýpání ve své nesnězené snídani.

Co by na to mohl říct? Věděl o ní. Věděl, a přesto je tady.

Ale najednou mi to prostě přišlo…….líto?

„Ne tak, jak si myslíte,“ zavrčel jsem potichu, a vzal jsem si kafe a snídani k sobě nahoru, protože jsem se o tom absolutně nechtěl bavit. Nejraději bych sebou flákl znovu do postele a prospal celý den, ale to šlo jen těžko. Práce čekala.

Přesněji řečeno, na mě čekal můj právník, a protože jeho kalendář byl stejně natřískanej jako ten můj, schůzku jsem mu odvolat nemohl.

„No ty vypadáš,“ zachechtal se taky, když otevřel dveře od mojí kanceláře. Ušklíbl jsem se na něj, stejně tak jako na svoji sekretářku, která měla při mém příchodu do kanceláře naprosto stejný stupidní a přidrzlý komentář k mému vzhledu.

„Jdi do háje, Ericu,“ zavrčel jsem a napil jsem se kafe. Eric Preston, můj kamarád už od střední školy. Zažili jsme toho spolu poměrně dost, mejdany, divoký večírky s holkama a litry alkoholu. Naše cesty se na chvíli rozešly s vysokou školou. Já zamířil na ekonomiku a management, on si vybral práva. Vždycky byl chytrý. A vždycky to byl hajzl, co chtěl peníze. Hodně peněz a šel si za tím.

Po škole začal jako malý bezvýznamný právniček v jedné maličký firmičce, teď už měl svou, a byl tvrdý, nesmlouvavý a šel z něj strach. Vypočítavej parchant, který věděl, jak se všeho vytřískat prachy. Najímal jsem si ho, kontroloval mi obchodní smlouvy a zastupoval naši firmu, když se objevil nějaký větší průšvih.

Kam já se na něj hrabu. Proti němu jsem jako roztomilý štěňátko proti rozzuřenýmu pitbulovi.

Teď seděl naproti mně, v tom svým luxusním obleku a cenil na mě zuby.

„Carin ti dává zabrat, co,“ řekl úlisně a já věděl proč. Děsně se mu líbila, vím, jak po ní vždycky koukal. Koukal a slintal u toho vždycky tak, že jsem mu chtěl nabídnou kapesník, aby si utřel bradu.

Možná by se k němu hodila líp.

***

To mě jen tak napadlo.

Zajímavá myšlenka. Možná by se k sobě vážně hodili. Snob s prachama a zlatokopka. Luxusní páreček v luxusních hadrech s luxusním bytem a autem. Byli by výstavní pokrytecký pár, ovšem ve vyšší společnosti by se nádherně vyjímali.

Zajímavý bylo, že jsem o tom nikdy takhle nepřemýšlel ????

„Těžko, prostě jsem nespal,“ hlesl jsem úsečně svoji odpověď, protože jsem se o tom naprosto nechtěl bavit. Eric si mě přeměřil pohledem a jako správný právník věděl, že se něco děje. A že mu s největší pravděpodobností lžu.

„Copak, nestál ti?“ zeptal se mě jízlivě. Myslím, že kdybych mu to odkývl, byl by to nejšťastnější chlap v týhle budově. A možná i na celým světě. Protože by po ní dychtivě skočil, hned.

„Troubo,“ ušklíbl jsem se a Eric se ke mně naklonil a upřeně se na ni podíval. „Takovou babu si musíš hýčkat, rozumíš? I v posteli, jasný, to je prostě zákonem daný,“ pravil důležitě a mě by zajímalo, v jaký právnický knížce tuhle kravinu vyčetl.

„Na to jsou taky paragrafy, nebo co?“ zeptal sem se zvědavě a Eric se pohodlně rozložil na židli a zachechtal se. „To je příroda, kamaráde, příroda.“

Nehodlal jsem se o tom dál bavit, bylo mi úplně šumák, co na to příroda, protože v mém případě byla v poslední době dost zmatená, vyjevená a značně rozpolcená. Ale na Ericovi bylo vidět, že větří. Tak jako žralok cejtí ve vodě krev na kilometr daleko, tenhle predátor dokázal zjistit problémy na míli daleko. Chtěl je, vyhledával je a svoji kořist pak nemilosrdně rozcupoval na kusy.

„Máte nějaký problémy?“ zeptal se pátravě a já mu znovu úsečně odpověděl, že ne. Nedal pokoj a nedal, šťoural se ve ještě notnou chvíli, než to nechal být. Konečně pak vytáhl smlouvy a začal se soustředit na svoji práci, kvůli který jsem mu už pár let platil nekřesťanský peníze. Dvě hodiny trvalo, než jsem se dobrali konce, všechno prošli a zkontrolovali. Jedno se mu muselo nechat, jeho práce byla jako vždy precizní a bez chyby.

„Tyhle smlouvy jsou v pořádku, tohle taky. Jo, a mám tu nějaký oznámení z vaší pobočky v New Yorku, nějaká slepice strkala ruku, kam neměla a mašina jí přiskřípla prst. Prej vina seřizovače, asi tě chce žalovat, že prý došlo k pracovnímu pochybení,“ ušklíbl se ještě, „no nic, zase nějaká socka, co nemá zdravotní pojištění, přece jí nebudeš dávat prachy, sto tisíc je docela dost ne?“ Jeho tvář měla lehce sadomasochistický výraz, pravděpodobně si už teď představoval, jak dotyčnou ženskou sedře u soudu zaživa z kůže.

„No nic, podívej se na to,“ hodil mi na stůl žoviálně papír, co držel v ruce a pak vstal. „Já to s ním vyřídím. Jo a abych nezapomněl, za čtrnáct dní mám narozky a pořádám večírek, nezapomeň, budou tam samý nóbl lidi. A vezmi Carin.“ Otočil se na patě a odešel.

Jo, tu hlavně. Na ni nesmím zapomenout. Aby měl nad čím slintat.

K narozeninám mu asi koupím bryndák.