11.

Jo, naznal jsem, že Eli je zřejmě jasnovidec, nebo tak něco.

Anebo tušil to, co já jsem musel vidět černé na bílém, protože prostě pocházel z podobných poměrů. Z těch poměrů, kterými já byl naprosto nedotčen, a to téměř celý svůj sobecký a snobský život, z toho prachobyčejného lidského života, kdy lidi přežívají od výplaty k výplatě a někteří si nemůžou dovolit ani toho doktora.

Tak něco takového mi přistálo od Belly na stole. Hm, takže měl pravdu. Můj Eli a jeho soucitné srdíčko, který by se rozdalo pro každého, kdo to potřeboval. No jo, mohl jsem to smést ze stolu, ale rozhodl jsem se, že mu to řeknu. Aby si o mě nemyslel, že jsem necitelný parchant.

Až když večer za paní Hutchinsonovou zapadly dveře, vydal jsem se k němu do pokoje. Eli ležel v posteli, televize slabě hrála, ale mě se zdálo, že spí, protože klidně oddechoval. Nespal, otevřel oči a usmál se, když mě uviděl stát ve dveřích.

„Miky,“ vykřikl potichounku, odhodil přikrývku, vyskočil z postele, rozběhl se ke mně, a pověsil se mi na krk. Náhodou, najednou mi to přišlo hrozně příjemný, tak jsem ho pevně objal a dal mu pusu do vlasů. Držel se mě ještě chvíli jako klíště, obličej zabořený do mé hrudi. Opatrně jsem se po chvíli vymanil z jeho sevření a zvedl prsty jeho bradu. Zdál se mi bleďounký, jeho obličej neměl moc zdravou barvu a oči se mu leskly víc než obvykle.

„Běž si zase lehnout,“ zavelel jsem a dotlačil ho do postele, i když se urputně bránil a nechtěl. Asi by mi na tom krku visel celou noc, kdyby mohl. Až když jsem ho dotlačil k posteli, všiml jsem si malé hnědé lahvičky léků na stole.

„Není ti dobře?“ zeptal jsem se svého modrookého jasnovidce, ale Eli jen nejistě pokrčil ramínky a sklopil oči.

„Jen mě trochu bolí břicho. Občas…se mi to stává. Nezlob se,“ špitl potichu a trošku nejistě se na mě podíval. V očích měl bázeň a mě prolétlo hlavou, jestli se mě fakt bojí? Trošku jsem se zamračil, ale ne proto, že bych se na něj zlobil, ale proto, že jsem měl o něj v tu chvíli strach.

„Potřebuješ k doktorovi?“ zeptal jsem se a Eli rázně zavrtěl hlavou.

„Ne, ne, Miky, zítra to bude určitě dobrý, slibuju…“ drmolil rychle a určitě mi chtěl říct, že už bude fit a makat. No tak to ne.

„Zítra budeš ležet,“ nakázal jsem mu a ihned jsem zamítl všechny jeho námitky, že mu nic není. „Paní Hutchinsonová na to dohlídne. Běda, jestli vylezeš z postele, nebudou prémie. Anebo pro tebe budu muset zase vymyslet nějaký zvláštní trest,“ zašeptal jsem mu do ouška a zlobil jsem se jen naoko. Eli lehounce zčervenal, což bylo děsně sexy, sklopil oči a tiše mi poděkoval.

Nemohl jsem si pomoc a chtěl jsem ho alespoň trošku poškádlit. Opatrně jsem mu vyhrnul tričko a Eli vzdychl, ale trošku jinak než normálně, tak nějak bolestněji. „Miky, promiň, já dneska ne….“, zakňoural omluvně a já se jen usmál, dal jsem mu pusu na bříško a zase mu to tričko stáhl dolů. Přikryl jsem ho a mrkl na něj. „Já to přece vím, neboj se.“

Pak jsem si vzpomněl, proč jsem za ním vlastně přišel.

Musel jsem mu to říct.

„Měl jsi pravdu,“ řekl jsem mu a Eli na mě vykulil svoje modroučký oči. Sice neměl páru, v čem měl vlastně pravdu, ale hleděl na mě a dychtivě čekal na další moje slova. Pravda, tohle ode mě moc často neslyšel, a nakonec to samou zvědavostí nevydržel. „V čem?“ vyhrkl ze sebe zvědavě.

„S tou ženskou, jak se s námi chce soudit. Měl jsi pravdu,“ přiznal jsem pomalu barvu a Eli otevřel pusu v naprostém úžasu. Doufal jsem, že nezůstane ve stejném kómatu jako moje sekretářka.

„Počkej, Miky, ty jsi….ty jsi…co jsi vlastně udělal?“ napjatě vyzvídal a visel na mých ústech svýma modrýma očima.

„Co bych udělal, no. Zjistil jsem si o ní nějaké informace a měl jsi prostě pravdu. Je to chudá ženská, manžel jí umřel na rakovinu a na krku jí zůstaly dvě malý děcka. Jo a po manželovi jí zůstaly nějaké dluhy, a ještě se stará o starou matku. No, není na tom asi teď dobře,“ soukal jsem ze sebe, přiznám se, taky značně nejistě, ale Elimu ty jeho velký oči teď zářily jako hvězdy.

„Takže?“ zeptal se mě dychtivě.

„Takže….takže jsem se rozhodl, že to s ní teda zkusím vyřešit nějak mimosoudně. Nabídnu jí peníze, bude to míň než sto tisíc, ale zaplatí tím dluhy i doktora, a ještě jí něco málo zbyde,“ prohodil jsem ledabyle, jako by se nechumelilo, ale Eli na mě v tu chvíli koukal jak na pánaboha.

A pak najednou zavýskl, vyskočil a znovu se mi vrhl kolem krku.

„Děkuju Miky, ty jsi ten nejlepší chlap na světe?“

Cože, jako JÁ?

Sice nechápu, kde tuhle blbost vzal, ale no jo, přiznám se, jeho slova mě zničehonic zahřála u srdce. Dal mi velkou pusu a chvíli ještě mlel, jak jsem fajn, úžasný a že se ve mně vůbec nespletl a já si říkal, jestli si těch prášků nevzal nějak moc, protože to už musí být trochu mimo, když takhle plácá.

Pokračoval v pusinkování, no dal mi asi ještě dvě nebo tři úžasný pusy a visel mi na krku ještě notnou chvilku, než jsem ho konečně znovu setřásl, uložil do postele a nechal si slíbit, že zítra bude určitě ležel a odpočívat.

Vyšel jsem z jeho pokoje na chodbu a za chůze jsem si trochu protáhl ztuhlá záda. Trošku to křuplo, ale ulevilo se mi. Jo, páteř ještě mám. Byl to dobrej pocit, jo, prostě byl. Ovšem, něco takovýho jsem neznal. Znal jsem ten super pocit, když vyděláte hromadu prachů nebo si koupíte nový super auto.

Ale ne z toho, když vytáhnete někoho z totálního srabu. Ten ne. No, asi to nebylo špatný.

Teď jsem ale musel vymyslet jinou podstatnou, bohužel méně příjemnou věc.

Kdy a jak tuhle bombu hodím Ericovi.

Čímž jsem myslel, jestli mu to řeknu před, během nebo po tom jeho slavným narozeninovým večírku.

Nicméně, protože se mi objevil o dva dny později v kanceláři, rozhodl jsem se, že mu tenhle nestravitelný chlebíček naservíruju, pokud možno hned.

„Cože? Ty ses totálně zbláznil,“ skoro na mě zařval, když jsem mu oznámil, že se soudit nebudeme, „já už to mám nachystaný, tu babu bych sedřel z kůže. Tyhle zoufalý pokusy z nás něco vytřískat dobře znám. Ani cent by neviděla, lůza jedna,“ vrčel na mě vztekle. Nikdy, nikdy za ty celý léta, co se známe, jsem ho neviděl takhle vytočeného a rozzuřeného jako právě teď.

„Rozhodl jsem se, dohodneme se mimosoudně, pokud na to přistoupí. Domluv to s jejím právníkem,“ nedbal jsem na jeho vztek a tvrdohlavě si trval na svém. Já taky neustoupím, ani o píď.

Eric docela povážlivě zrudl a očima metal blesky. Jo, docela ho chápu, pro něj to bylo ponížení, a to on absolutně nesnesl. On, takový renomovaný právník a musí se zabývat něčím takovým. Nasupeně se zvedl ze židle a odsekl cosi, že teda jo, a že něco takovýho dělá naposledy.

„V poslední době seš vážně divnej,“ zavrčel na mě před tím, než mi ukázal záda a práskl při odchodu dveřmi od kanceláře.

Jeho slova mi utkvěla v hlavě, ale začal sem o tom přemýšlet až večer, když jsem, dorazil po dalším šíleným dnu domů. Dnes toho bylo vážně hodně, a já jsem kromě jídla toužil po sprše a pořádným drinku. Usadil jsem se v županu na gauč, pustil televizi, ale naprosto nevnímal, co tam vůbec dávají. Byla to jen směs zvuků a obrázků, který můj mozek absolutně odmítal vnímat.

Takže divnej, jo? Opravdu lidem připadám tak jinej, že v mý přítomnosti rudnou a ztrácí dech?

 Tedy, každý z jiných důvodů, pravda. 

Z letargie mě probralo až zaťukání. Eli stál ve dveřích, vypadal zase super a kouzelně, a trošku se usmíval. Pokynul jsem mu a on se rychle utábořil vedle mě na gauči.

„Jsi unavený? Nepotřebuješ něco?“ špitl jako vždy. Ne, potřeboval jsem jen klid, ticho….a jeho, asi?

„Už je ti dobře?“ zeptal jsem se ho a Eli hned pokýval hlavou. Bylo vidět, že má zdravější barvu.

„Je, už je to fajn,“ uculil se tím svým zářivým úsměvem, ale stejně jsem měl pocit, že v jeho očích ta radost nebyla. Proč jsem měl pocit, že mi něco tají?

„Jak to dopadlo s tou paní,“ nenechal mě přemýšlet nad hloupostmi a dychtivě vyzvídal nové informace.

„Řekl jsem to právníkovi, bude na tom pracovat,“ ujistil jsem ho hned vzápětí a snažil se nemyslet na rozzuřeného Erika, který teď zřejmě někde na moji hlavu svolává hromy, blesky a všechny biblické pohromy, od sarančat začínaje a tmou tmoucí konče.

„Ty jsi ten nejlepší šéf na světe,“ zubil se šťastně Eli a přivinul se ke mně. A já si to nechal líbit a moje ujetý chutě a chlípný pudy se hned rozběhly na plný obrátky.

„Já vím,“ zašeptal jsem mu do ucha, „a dostane nejlepší šéf na světě od své služtičky odměnu?“