„Budíček,“ zatřásl nehezky se svým vetřelcem. Ten s sebou trhl a spadl ze židle. Vzhlédl k tomu, kdo ho tak originálně probudil.

   ‚A to je co za pobudu?‘ pomyslel si Matěj překvapeně.

   Trhl s sebou, když se starší spolužák nohou opřel o židli a nahnul se k němu. Jakoby přímo vyskočil z knihy o nějakých grázlech.

   „Co tady děláš?“ zeptal se ten kluk.

   „J-Já…“ zakoktal Matěj. Pak si odkašlal a snažil se znít tvrdě: „Cvičím!“

   Kluk pozvedl obočí. „Cvičíš?“ zeptal se ironicky. Matěj rázně přikývl. Kluk se zasmál. „Slintání na lavici, předpokládám?“ ukázal na drobnou louži, kterou po sobě Matěj zanechal. A ten se nemohl cítit trapněji. Vrhl na něj nehezký pohled.

   „Ale už mizím, tak se nemusíš obávat,“ řekl tvrdohlavě a dostal se na nohy. Kluk se uchechtl, ustoupil o krok stranou a poklonil se mu. Dělal si z něj blázny! Každý by usnul v takovém horku! Popadl svou tašku a kytaru a beze slova odešel. Nevšiml si však zkoumavého pohledu od kluka, jehož jméno neznal.

 

   Člověk se jistě řadí mezi řád nejlínějších stvoření na světě. Taky patří do řádu zvířat, která mají tu nejhorší kondičku. Jinak si Matěj nemohl vysvětlit svůj vypláznutý jazyk, koláče od potu pod podpažím a kolem krku a na zádech, plíce skoro v krku a srdce pro jistotu vyplivl už za rohem. Nebo je to jenom tím, že dneska se opravdu nedalo ani dýchat. Ikdyž slunce už bylo mimo dohled na město, přesto po sobě zanechávalo rozpálenou silnici a dusný vzduch, který plíce dráždil při každém nádechu.

   Proto Matěj nyní připomínal ukázkového neandrtálce, který šel shrbený až k zemi pod tíhou batohu a kytary, potácel se ze strany na stranu jako opilý a co pět metrů se zastavoval, aby popadl dech. O to horší byl pohled na pár stařečků, který si v klidu vykračoval, bez hůlek a ještě se bavili mezi sebou. Matěj si připadal, že se svět vzbouřil proti němu a slunce nyní mířilo svou moc a pozornost jenom na něj.

   „Sakra,“ ulevil si zadýchaně, když se svalil na lavičku v parku. Pohnul několikrát límečkem, aby aspoň trochu vzduchu proniklo pod mokrou látku, ale marně. Sám sebe se ptal, co udělal špatně, že se mu někdo mstí tímhle peklem. Opravdu nepočítal s tím, že by měl dneska zemřít. To by se oblékl trochu pohodlněji. A už vůbec nepočítal, že jeho život vyhasne na lavičce v parku. Trapná smrt, jak jinak. S námahou se přinutil, aby zase vstal.

   Spásnou se pro něj stala místní večerka, kam spěchal v naději, že tam bude klimatizace. Jaké smutné zjištění ho čekalo, když viděl majitele namáčknutého na malém větráku, jak sám umírá horkem. Litoval, že zbytečně vyčerpal svou energii během a s unaveným sbohem odešel z večerky. Po chvíli se tam vrátil a koupil si alespoň pití. V naději, že bude studené, když je z ledničky, strčil brčko dovnitř a hned se pořádně napil. Ústa se mu zkřivila, když se mu do úst dostala vlažná tekutina.

   ‚Proč musí být takové vedro?‘ zeptal se sám sebe v mysli a se zkřivenou tváří se plahočil na internát.

 

   Padl na postel. Zapnul si větrák a natiskl se na něj po vzoru majitele ve večerce. Teplý vzduch ho trochu ovál. Pootevřel víčka. Jak tohle má proboha ještě dlouho snášet? Jak má v tomhle horku trénovat nebo vůbec se učit? Vždyť to musí být trestuhodné po něm chtít, aby něco udělal.

   „Už jsem se bál, že tě někdo přepadl,“ slyšel za sebou hlas svého spolubydlícího, letos maturujícího Kamila, obor: Cestovní ruch. Tedy - alespoň to plánoval. Než mu škola zjistila velký počet neomluvených hodin.

   „Ale kdeže,“ usmál se Matěj. „Jen jsem umíral cestou.“

   „Proč jsi domů neběžel?“ zašklebil se Kamil a usadil se na svou postel. „Já jsem letěl, div jsem nepovalil nějakou ženskou na zem. Musel jsem být u svého větráku, jinak bych zdech‘. Ale vítej mezi živými, zítra to bude ještě horší.“

   „To není povzbuzující.“

   „Co se dá dělat, musíme si zvykat.“

   Matěj mu dal za pravdu a zabořil tvář do polštáře, který během chvíle zvlhl od potu. Jen z posledních sil se zvedl na lokty a pak na nohy, aby zamířil do koupelny. Krátce poté jen zavolal: „Co to je za smrad?“

   „Asi neodtéká záchod,“ zhodnotil Kamil, který se mezitím začetl do časopisu s lákavou dívkou, která se nebála ukázat víc, než bylo slušné. Matěj si povzdychl. To mu tak chybělo. Představa horka a tohoto zápachu nebyla vůbec hezká. Na otázku, zda může otevřít okno, Kamil uznal, že se pokusí, až se trochu seznámí s dívkou na straně sedmnáct. Matěj si znovu povzdychl. S nechutí se zavřel v koupelně, aby se mohl rychle osprchovat studenou vodou. Jako na potvoru na něj vytekla vařící voda. Zanadával na Kamila, který snad horko kolem sebe necítil. Opřel se o stěnu, když začala téct studená voda. Byla to příjemná změna oproti tomu vedru tam. Jen kdyby kolem nepoletoval zápach ze záchodu…

 

   Na další den slibovala předpověď ochlazení. Tak proč se Matěj přistihl, že hledí stejně tupě jako jeho spolužáci, zatímco venku opět pařilo slunce a ve třídách bylo nedýchatelno? Kvůli tomu horku málem zapomněl, co se včera odehrálo. Vzpomněl si na to až o přestávce, kdy viděl, že se Igor svalil na lavici.

   „Nutně potřebuji větrák,“ zavzdychal. „Jinak umřu!“

   Matěj častokrát říkal, že měl Igor jít spíš na hereckou školu. V průběhu třetí hodiny musel učitel napomenout jednoho ze žáků, protože si sundal košili a mával s ní kolem sebe, aby rozvířil teplý vzduch. Bohužel pro učitele - ostatní, doposud zdechlí studenti, se toho chytili, a jako opice učinili po vzoru. Učitel to vzdal, posadil se za stůl a počkal si, až se jejich hormony zase zklidní.

   Aby se vtipálkům (a bohužel všem ostatním taky) pomstil, navrhl, aby všichni zahráli nebo zazpívali něco, co prozatím složili. Dočkal se s nesouhlasem. Pod výhružkou propadnutí z jeho předmětu však přiměl své lenivé studenty, aby se zvedli ze židlí a každý postupně mu předvedl, jak se svědomitě připravuje. Tato škola měla dost pitomý zvyk. Na konci roku musel každý předvést před komisí, jak moc se zlepšil, popřípadě co vytvořil. Pokud se to komisi nelíbilo, často ukončil školu nebo opakoval ročník, v lepším případě. Komise se bohužel skládala především ze starých lidí, kteří ctili klasiku. Takže jinými slovy - cokoliv, co jste vytvořili vy sami, je nezajímalo, pokud to nesplňovalo jejich kritéria. Když se poštěstilo a oni měli dost Mozarta nebo Bachových skladeb, řekli vám, abyste zahráli něco svého. To ani neposlouchali a hned během prvních pár akordů vám řekli, že jste uspěli. Jednalo se spíše o formalitu, známky se zde dávaly běžně.

   Matěj zvedl palec k Igorovi, který znaveně klesl na židli a začal ladit svoje obří violoncello. Igor měl jeden velký talent - musel umět hrát na violoncello i ve spánku. Jinak si Matěj nemohl vysvětlit jeho kolébavé tělo a skoro usínající výraz s pohupující hlavou, zatímco jeho prsty se hýbaly po strunách a smyčec činil, jak činil. A že činil velmi dobře. Ve finále ale Igor vypadal, že má skoro vzteklinu. Učitel ho musel zastavit, div se Igor neskutálel na zem od únavy. Třída se rozesmála. Jako vždycky zhodnotili jeho výkon stejně.

   Vzteklina.

   Protože ke konci Igorovi tekly sliny od úst, zatímco jeho mozek ukončoval provoz.

   Učitel ho však pochválil a podotkl, že se mu líbí jeho osobitý styl. Igor se doplahočil zpátky do lavice, kde zalehl a usnul.

   „Dobře, Matěji? Co ty?“ stočil učitel pohled k němu a spravil si brýle. Matěj na chvíli zaváhal. Měl zatím jenom kusovité melodie, které dohromady moc dobře nezněly. A navíc mu vadilo hrát před celou třídou. „No?“ pozvedl učitel obočí, když na něj trpělivě čekal. Chvíli váhal, než vstal, vzal svou kytaru a usadil se na židli. Přejel pohledem po tupých výrazech svých spolužáků, kteří byli myšlenkami mimo. Sundal pouzdro ze své milenky a začal ji něžně ladit. Učitel mu dal čas, jako všem předtím.

   Matěj vytáhl sešit, který se mu jako naschvál musel rozpadnout. Ti, kteří vnímali, se rozesmáli. Učitel tak poznal, že ostatní nedávají pozor a jsou myšlenkami už někde u vody. Ale nezlobil se. Taky se díval z okna a moc nevnímal, co jeho žáci hrají. Matěj s nervozitou nalistovat na něco, co se dalo zahrát pohromadě. A přesto mu chyběly tóny, které by spojily ty předešlé. Doposud nepřišel, jak spojit jednotlivé části. To ale učitelovi říct nemohl. Vysmál by se mu. A měl by na to právo.

   Umělec, který má jen kusy melodie, není umělec, řekl by.

   Neměl ani podporu pohledu Igora, protože ten odpadl po svém vystoupení do sladkého bezvědomí.

   Jistě, mohl do toho zapojit jinou melodii, kterou měl v paměti od jiných velkých umělců nebo ze současné hudby. Ale to by učitel poznal. Vycítil by každý pohyb ruky, když by vydal jiný tón, než svůj vlastní.

   Vzpomněl si na toho kluka ze včerejška a ještě víc znervózněl.

   „Matěji, začnete už tedy konečně hrát nebo čekáte, až vás snad políbí Schubert a dodá vám nějako inspiraci?“ zeptal se učitel ironicky.

   „Omlouvám se,“ reagoval Matěj rozpačitě.

   Zkazil hned první notu. Katastrofa na sebe nenechala dlouho čekat. Přestal v polovině. Bylo mu jasné, že učitel slyšel dostatek. A dostatek smíchu od třídy taky.

   „Vskutku… originální,“ řekl učitel váhavě, aby se nedotkl mladých citů. Sám student cítil, že to bylo mizerné.

   Proto nesnášel hraní před třídou.

 

   „Hele, taky jsem byl na nervy. Jašek je prostě pošuk, který mučí své studenty tím nejhorším způsobem!“ pokýval Igor hlavou a zamračil se. „I ta moje vzteklina byla tentokrát mizerná. Zvoral jsem prostředek.“

   „Ale tys aspoň začal,“ otočil se na něj Matěj, skoro až vyčítavě.

   „Proč takový tón?“

   „Že bys třeba usnul? A nechal mě v tom?“

   „Tvoje milenka ti nestačila?“

   Matěj si povzdychl. „Tentokrát mě zradila i ona.“

   „Ou, rána přímo do srdce. Sto bodů!“ řekl Igor, snaže se svého kamaráda rozveselit, což se mu moc nepovedlo.

   „Půjdu zase cvičit,“ zhodnotil Matěj své možnosti na postup do dalšího ročníku.

   „Takže rybník zase padá,“ zhodnotil Igor zklamaně.

   Matěj jen přikývl.

   „To si budu pamatovat pro příště,“ dodal Igor s úšklebkem.

   Rozloučili se tichým zamáváním. Až poté si Matěj vzpomněl, že se chtěl Igora zeptat na toho kluka ze včerejška. Ale bylo pozdě. Jeho kamarád už byl mimo dohled. Pokrčil rameny. Třeba ho už víckrát nepotká.

   Vplul do třídy a zavřel za sebou dveře.

 

   Pokud si Matěj myslel, že dnešek byl nesnesitelný jenom horkem a nehorázným ponížením přímo od učitele, nečekal šok, který byl pro něj skoro infarktem. Zrovna když doladil svou kytaru a začal pomalu hrát, aby našel chybějící tóny ze své sloky, dveře se s prásknutím otevřely a on nadskočil, jako polekaná kočka. O to horší bylo zjištění, že je šest hodin odpoledne. Tudíž čas, kdy ho včera probudil tenhle kluk. Starší spolužák vešel dovnitř, střelil po něm pohledem. Hned sundal batoh a razil si cestu k němu.

   „Ty jsi zase tady?“ zeptal se zle.

   Matěj neměl moc, kam utíkat. Ne s kytarou v klíně, uvězněn mezi dvěma lavicemi.

   Kluk se zastavil u něj a tyčil se nad ním, ruce založené na prsou.

   „Hned vypadnu,“ slíbil Matěj, a kdyby mohl, skrčí hlavu mezi ramena.

   Kluk přivřel oči a skenoval ho pohledem. Asi si právě udělal nepřítele. „Tak hraj,“ řekl najednou a Matěj se zarazil.

   „Co?“

   „Říkám: Hraj,“ zazněl rozkaz.

   „Ale…“

   „Jestli nechceš, abych tě odsud vyhodil, tak hraj.“

   Starší kluk se usadil na lavici, pohodil hlavou, aby svůj beztvarý účes trochu poupravil, a jedno nebezpečné modré oko ho pečlivě sledovalo.

   „Hraj,“ řekl kluk netrpělivě.

   Matěj ještě chvíli váhal, než se roztřesenou rukou snažil nalistovat nějakou ucelenou část. Kluk se však prudce zvedl, sebral mu sešit a zahodil ho za sebou. Matěj si v tu chvíli přál schovat se za kytaru a doufal, že by ho jeho milenka ochránila.

   „Hraj,“ nahnul se nad něj kluk.

   „Ale…“

   „Co nerozumíš na slově: hraj?“

   Matěj měl srdce skoro v krku, ale obava, že by něco mohl udělat jemu, nebo nedej bože jeho kytaře, ho děsila víc. Naštěstí se kluk po chvíli znovu usadil na lavici a čekal. Sledoval ho, jak přejíždí po strunách. Mlčel a jen ho poslouchal.

   „Není to dokončené,“ snažil se Matěj varovat. Kluk k němu otráveně vzhlédl. Matějovi bylo jasné, že má být potichu a hrát. Prsty se mu třepaly, a když se párkrát nadechl a vydechl, třas se trochu zmírnil. Je to jenom jeden člověk. Jen jeden. Kluk pozoroval, jak se jeho prsty pomalu uklidnily. Když začal hrát, jakoby naslouchal všemi buňkami v těle. Ladné pohyby a přesný prstoklad. Po chvíli si nejspíš melodii zapamatoval, protože začal přikyvovat do rytmu hlavou.

   „Stop!“ zarazil ho najednou a Matěj k němu vzhlédl. „Zahraj tu poslední část znovu,“ dodal a přemístil se ke klavíru, který spěšně naladil. Matěj na něj vyjeveně koukal. „Dělej!“ zazněl hlas jeho kluka.

   „J-Jasně!“ zajíkl se Matěj nervózně a zopakoval část, kde jeho tóny končily. Kluk vypadal zamyšleně.

   „Ještě jednou,“ řekl rychle. Matěj tu melodii ještě jednou zopakoval. Kluk si jednotlivé takty vydupal nohou a díval se neznámo kam před sebe. Najednou začal hrát na klavír a Matěj po chvíli poznal celou svou skladbu, kterou složil. Slyšel ji přece jen jednou, tak jak - a poté slyšel jiné noty. Tóny, které vycházely z klavíru, zněly tak přirozeně. Vymýšlel ten kluk snad za pochodu? Vždyť to slyšel poprvé, tak jak mohl…?

   Kluk skladbu ukončil tichým zamručením, skoro polaskáním kláves, než si dal ruce na kolena. Vzhlédl k Matějovi.

   „Doufám, že jsi poslouchal pozorně,“ ušklíbl se.

   Matěj na něj vyjeveně koukal.

   „Zapsal sis to, doufám?“ zeptal se kluk, když vstal.

   „Co?“ nechápal Matěj.

   V modrých očích se zablýsklo. „Jsi vážně tak natvrdlý nebo to hraješ?“

   Matěj nebyl s to odpovědět. Kluk k němu přešel, popadl jeho sešit, nalistoval novou stránku a začal mu psát nějaké noty. „Je to sice pro klavír, ale na kytaru by se to mělo dát taky nějakým způsobem zahrát,“ zhodnotil kluk. Matěj na něj mlčky hleděl. Byl ten kluk snad génius? Tóny, které hrál, byly tak ladné a svůdné, tak živé. Když k němu posunul sešit, aby si prohlédl noty, skutečně do sebe zapadaly. „Není zač, teď jdi,“ dodal kluk chladně. Matěj k němu vzhlédl.

   „Kdo jsi?“ zeptal se.

   „Theodor. Těší mě. Teď zmiz,“ reagoval kluk ihned.


Průměrné hodnocení: 5
Počet hodnocení: 7
Vaše hodnocení: Zatím žádné :)

Pro hodnocení se přihlašte.

Pro přidávání a čtení komentářů se přihlašte. Děkujeme.