Matěj sledoval, jak starší spolužák sestoupil nasupeně z pódia a balil si věci.

   „Když jsi mimo, tak se na mě nemůžeš zlobit,“ pokrčil Theodor lhostejně rameny.

   „Cos to řekl?“ vyjel po něm spolužák a praštil se svou mikinou o zem. Hned byl zpátky nahoře a už to vypadalo, že Theodora udeří, ale v čas se zastavil. „Nevím, kdo tady byl tentokrát mimo rytmus, jak rád říkáš, a kdo se celou dobu díval kamsi doprčic!“

   „Mimo rytmus jsi byl ty,“ zhodnotil Theodor klidným hlasem.

   „Aha, takže já?“ zasmál se jeho spolužák ironicky. „Už jsem ti říkal několikrát, že ještě jednou zrychlíš rytmus, tak s tebou končím! Už na tebe nemám nervy, pane Dokonalý!“

   „Kdybys alespoň jednou poslouchal, jak hraju, abych se ti přizpůsobil, nemuselo k tomu dojít,“ prohodil Theodor jako by omylem.

   Jeho spolužák ho žduchl tak, aby skončil na zemi. „Jdi do prdele!“ ulevil si znovu, popadl své věci a během pár vteřin zmizel hlavními dveřmi z baru. Matěj starostlivě pohlédl na Matěje, ale překvapilo ho, že už byl zase na nohách a sedal si zpátky za klavír. Nijak nekomentoval nastalou situaci. Nebylo to poprvé, kdy se na něj spolužák vykašlal a předvedl podobnou scénu. Nebyl první ani poslední. Na klavír začal něžně vyťukávat hluboké noty. Matějovi chvíli trvalo, než poznal tóny písně The sound of silence. Ve velmi zpomalené a depresivní verzi.

   Během svého sóla se na něj Theodor ani jednou nepodíval.

   V baru bylo ticho. Ti, kteří byli pravidelnými hosty, jen mezi sebou tiše prohazovali vtipy, jak dlouho bude Theovi hledání nového partnera trvat tentokrát.

   „Mrzí mě to, Theo,“ řekla starostlivě servírka, když se Theodor usadil na volnou židli u baru.

   „Jako bys neznala háravé duše umělce,“ ušklíbl se na ni místo toho.

   „Možná to tentokrát nebude trvat takovou dobu,“ kývla hlavou za něj. Theodor se otočil a všiml si blížícího se Matěje. Smutně se usmál.

   „Ano, jsem na tom opravdu mizerně,“ zhodnotil, aniž by mu dovolil promluvit. Matěj ani sám netušil, co by měl říct. Usadil se vedle něj se svou z půlky vypitou Kofolou a mlčel. Hledal správná slova, jak by ho mohl uklidnit. Ale Theodor nepotřeboval uklidnit. Aspoň se tak jevil. „Sabi, nemáš něco lepšího? Kofola mě fakt nenakopne, když jsem zase dostal kopačky,“ prohodil směrem k servírce.

   „Není ti osmnáct, tak jedině limču, zlatko,“ mrkla na něj Sabina hravě, než se vydala s další objednávkou ke stolu.

   „Bodlo by něco ostřejšího, když mám zlomené srdce!“ volal za ní Theodor se smíchem.

   „Dobře, takže to bude Fanta!“ souhlasila s ním Sabina.

   Theodor se zasmál a opřel se o pult. „Promiň,“ stočil provinile pohled k Matějovi. „Fakt jsem nečekal, že by vybouchl jenom proto, že si sem přivedu nového posluchače.“

   „Ne… Asi jsem neměl chodit. Byla to blbost,“ reagoval Matěj ihned. Vypadal, že už se má zase k odchodu. Theodor ho rychle chytil za ruku a zabránil mu tak v pohybu. Nejistě se na něj usmál a s omluvou ho pustil.

   „Já jen…“ začal nejistě a podrbal se na hlavě. Sám netušil, co chtěl před chvílí říct. Protřel si obličej. „Dneska jsem mimo,“ zhodnotil po chvíli.

   Matěj jen mlčky přikývl.

   Když před Theodorem přistála sklenička s Fantou, aspoň mohl nějak zaměstnat mozek i ruce. Sabina nic neřekla. Věděla, že nejlepší bude mlčet a nechat Theodora, aby se vyvztekal, až přijde na internát, sám. Jen jednou si s ním o tom chtěla promluvit. Měla co dělat, aby jí nerozbil několik lahví, jak se jí horlivě snažil vysvětlit, jak dlouho daného spoluhráče hledal a jak jim to spolu klapalo a jim se to pak přestalo líbit.

   Nikdy nic nenamítala. Věděla, že je Theodor dobrý. A bohužel pro něj, až moc dobrý. Myslí to sice dobře, ale když přijde na hudbu, nebere ohled na city druhých. Dokáže být sobecký a krutý. Někdy až moc. Stačilo jí jen sem a tam poslouchat jeho zkoušky s předešlými partnery. Stačilo málo a Theodor se změnil v malého čertíka v krabičce, který vyskočil a prskal všude kolem.

   „Dneska už to zabal, Theo,“ řekla vlídně. „Dej si chvíli pauzu a soustřeď se na studium.“

   „Rada za všechny prachy,“ zabrblal Theodor, když měl skleničku u úst.

   „Cože?“ zeptala se Sabina s vřelým úsměvem, ale byl to takový ten vřelý úsměv člověka, který má blízko k tomu vám něco udělat. Matěj se jen tiše přikrčil na stoličce a přemýšlel, jak se odsud rychle dostat pryč.

   „Ale nic,“ prohodil Theodor a podepřel si hlavu.

   Matěj váhavě pohlédl k hodinám. Měl by vážně vyjít, nebo přijde pozdě. A přednášku od Jaška opravdu dnes večer poslouchat nechtěl.

   „Už opravdu musím jít,“ prohodil a nenápadně se sunul ze stoličky. Theodor ho tentokrát nestihl zastavit v čas. „Máme večerku a nerad bych si vyslechl proslov dozorčího,“ vysvětlil. Sabina se zasmála.

   „Spíš ve vězení?“ zeptala se s úsměvem.

   ‚Tak trochu,‘ napadlo Matěje.

   „Doprovodím tě,“ nadhodil Theodor jakoby nic.

   „To není třeba,“ ujišťoval ho Matěj, který spěšně zaplatil, a aniž by čekal na vrácení peněz, popadl své věci a hnal se rychle pryč. Theodor se za ním díval, než si povzdychl. Také zaplatil, sebral své věci a vydal se za ním.

 

   „Můžeš zpomalit?“ zeptal se Theodor, když ho velkými kroky skoro dohnal.

   „Říkal jsem, že mě nemusíš doprovázet,“ připomněl mu Matěj.

   „Ale já chci.“

   „Není třeba.“

   Theodor nad ním zakroutil hlavou. Copak mu nestačí, že se za ním takto žene už nějakou dobu? Copak nemá srdce? ‚Sakra, chlape, zpomal!‘ pomyslel si Theodor otráveně, když se k němu opět o něco přiblížil. Matěj se po chvíli skutečně zastavil. Ale jenom kvůli přechodu. Sklopil zrak stranou, aby se na Theodora nedíval. A přitom si nadával.

 

   „Tady to stačí,“ prohodil konečně, když se blížili k budově internátu. Když se mu povede se ho zbavit tady, třeba se nebude muset ptát, proč není na soukromém internátu. Theodor se rozhlédl kolem, jakoby zhodnocoval situaci, a pak pohledem znovu spočinul na Matějovi. „Co?“ zeptal se zaraženě.

   „Tohle mi moc jako budova pro studenty nevypadá,“ řekl svůj názor nahlas a pohodil hlavou k rozpadajícímu se domu. Matěj se nuceně usmál.

   „Je to už jen kousek, tam dojdu,“ odpřisáhl mu. Theodor pokrčil rameny.

   „Fajn, tak jdeme.“

   „Sám.“

   „Bojíš se snad, že tě kousnu?“

   „Ne. Prostě chci jít sám.“

   „Cítil bych se provinile, kdyby se ti něco stalo.“

   ‚Tohle je výmluva za 100 bodů,‘ pomyslel si Matěj, kterému ale docházely jeho vlastní výmluvy, jak se Theodora zbavit. Rozhodně nebyl připravený na to, aby ho někdo v jeho věku doprovázel na internát. Na druhou stranu to až taková hrůza nebyla, ne?

   „Takže…?“

   „Nějak to zvládnu,“ uklidnil ho Matěj, poplácal ho po rameni a rychlým maršem se vydal kupředu. Theodor si povzdychl a pomalým krokem ho následoval. „Nechoď za mnou,“ dodal Matěj. Byl rád za tmu kolem, protože si Theodor nejspíš užíval, že ho přivádí do rozpaků. Ani netušil proč. ‚Třeba je to z horka,‘ uklidňoval se v duchu.

   Theodor ho s letmým úsměvem na rtech pronásledoval. ‚Pozoruhodné,‘ pomyslel si jen. Cítil se zrazeně, když Matěj vplul za bránu internátu, a ani se nerozloučil. Ani nepočkal, aby mu mohl říct ahoj nebo něco. „Hm, další kopačky,“ pomyslel si Theodor nahlas trpce, než se vydal směrem k soukromému internátu jejich školy. Nepřemýšlel nad tím, proč tam není i Matěj.

   Matěj se obezřetně rozhlédl, když se dostal do budovy, po vstupní místnosti, vyzul si boty a tak tiše, jak jen mohl, plížil se směrem ke svému pokoji. Naštěstí pro něj, dozorčí Jašek nebyl přítomen, a tak zaplul do své cely nevšimnut.

   „Hm, takže uplatňuješ pravidlo číslo tři? To jsou mi věci,“ zazubil se Kamil.

   Matěj mu ukázal, aby byl potichu. Netušil, kde se Jašek nachází, a nerad by vysvětloval nepodstatné detaily. Rychle zaplul do koupelny. Když se dostal do postele, konečně si oddychl.

   „Tak fajn; jsem jedno velké ucho,“ ušklíbl se Kamil a přitom si prohlížel další stránku ze své sbírky časopisů s nahotinkami.

   „Není o čem mluvit,“ rozhodl Matěj a otočil se k němu zády.

   „Jistě je, jinak by ses takhle neplížil.“

   „Není. Dobrou noc.“

   Kamil se jen kousl do rtu. Jeho mladý spolubydlící se už zamiloval. Roztomilé. „Dobře, nech si svá tajemství.“

 

   Přestože se snažil usnout, moc toho nenaspal. I přes příjemný déšť, který mu byl společníkem po celou noc. Převaloval se. V mysli se mu odehrávala scéna v baru. A to po ní. Nevěděl, co si o tom má myslet.

   ‚Jen tě doprovodil, nic víc,‘ ozývala se jeho racionální stránka pohotově. ‚Udělal to proto, aby se ujistil, že se vrátíš v pořádku domů, když už tě tam dotáhl osobně, no ne?‘

   Ani racionální podklady ho nepřesvědčily.

 

   Matěj si chvíli naivně myslel, že něco před svým kamarádem utají. To by však Igor nesměl mít zavedený radar na změny. Sotva ho totiž ráno viděl, ihned se náruživě ptal, co se včera stalo, že vypadá tak jinak. Matěj žádné změny na sobě nezaznamenal. A očividně ani Kamil, kromě poznámky o jeho nepřímého uplatnění třetího pravidla. Osoba začne chodit pozdě. Vždyť to se může stát každému, že ano?

   „Tak ven s tím!“ naléhal na něj Igor zoufale.

   „Nic se včera nestalo, přísahám,“ zakroutil nad ním Matěj hlavou a odložil deštník na zem, aby mohl uschnout. „Cvičil jsem a pak šel domů. Nic víc.“

   „Jo a dneska je čtyřicet stupňů, slunečno,“ převrátil nad ním Igor oči.

   „Je to pravda.“

   „A prasata taky lítaj‘.“

   Matěj si bezradně povzdychl.

   „Fajn, budu ti věřit. Pro tentokrát,“ zdůraznil Igor svá slova.

   „Cením si toho,“ poděkoval mu Matěj sarkasticky.

   „Já si taky budu cenit tvojí návštěvy o víkendu. Ještě seženeme pár lidí a bude to super.“

   ‚Myslím si, že si bohatě vystačíme sami dva,‘ pomyslel si Matěj při představě hromadě lidí, které ani pořádně nezná. Kamarádi kamarádů, kteří pozvali své kamarády, až se z toho nakonec stane nekontrolovatelná smečka. Ne, to raději zajede za svými rodiči doopravdy. Vycouvat už ale nemohl. „Dobře,“ pokýval hlavou.

   „Postoupil jsi nějak s tvorbou?“ vyzvídal Igor nenuceně.

   Matěj mu věnoval pohled, který mluvil za vše.

   „Jsem rád, že jsme na tom stejně,“ poplácal ho Igor soucitně po rameni.

   „Není třeba mi nic vysvětlovat. Prostě si hledej jiného trotla!“ slyšeli oba zvýšený hlas a ohlédli se za sebe.

   „No tak, Michale, moc dobře víš, že to tak nebylo!“ ozval se Theodor, když svého kamaráda konečně doběhl. „Chtěl jsem jen, aby si nás poslechl, nic víc, nic míň.“

   „To však neznamená, že ho budeš tahat do baru a čumět na něj místo toho, aby ses soustředil!“ otočil se na něj Michal nasupeně. „Ale mně je to jedno. Prostě si najdi někoho jiného.“

   „No tak,“ přemlouval ho Theodor.

   „Jsi jako kolovrátek,“ zaprskal jeho spolužák a zrychlil.

   „Víš moc dobře, že tě nepřestanu otravovat, dokud nebudeš souhlasit.“

   „Tak to si šetři síly, chlapče, mě už tentokrát neoblbneš!“

   Prošli kolem dvou nějakých kluků, ani jednoho z nich moc neregistrovali. Ale Matěj a Igor je oba zmateně sledovali.

   „Vypadá to, že to Theo zase udělal,“ pokrčil Igor rameny a zakroutil hlavou. „Že ho to pořád baví.“

   „Co ho baví?“ zeptal se Matěj nechápavě. „A… ty ho znáš?“

   „Kdo by toho pošuka neznal? Střídá partnery na hraní častěji jak ponožky.“

   „To určitě ne…“

   „Jo, tenhle s ním prej vydržel dva týdny, což je nový rekord.“

   „Jak to můžeš vědět?“

   Igor se zastavil a pohlédl na svého kamaráda, jako na hlupáka. „Vždyť to ví celá škola,“ připomněl mu. ‚Až na tebe, nejspíš,‘ pomyslel si, ale nic nahlas neřekl.

   Ani Matěj na to už nijak nereagoval. Místo toho se snažil téma hovoru svést někam úplně mimo.

 

   Poslal rodičům zprávu, že tento víkend nedorazí, protože se musí učit. Drobná lež, která zachrání mnoho otázek. Nebude to až tak úplně lež. Igor plánoval, že se aspoň ráno spolu kouknou na Dějiny hudby nebo na něco, aby zvídavé rodiče přesvědčili, že se skutečně učí. Sotva se za nimi zavřou dveře, učebnice se schovají zpátky pod postel a vytáhnou se, až bude hrozit požár za zadky v podobě písemek nebo zkoušení.

   Opřel se o zeď a pohledem zabloudil ven z okna. Pořád pršelo. Kamil mu ráno sdělil, že bude pršet (prý) celý zbytek týdne. Takže víkend na nic.

   Ne, že by měl jiné plány, než se povalovat.

   Měl by cvičit…

   „Přestaň za mnou chodit!“ slyšel náhle zvýšený hlas a instinktivně se přikrčil za sloup. „Jasně jsem ti řekl, abys zmizel, Theo!“

   Matěj dostal pocit, že by se měl raději vypařit. Ostatně - tohle není rozhovor, který by byl určený jeho uším.

   „Ne, dokud mě nevyslechneš!“ slyšel zlý Theův hlas.

   „Nezájem!“

   Theodor ho popadl za ruku. „Jak jsem to asi měl vědět?“ zeptal se náhle.

   Chvíli potom Matěj slyšel, že jeden z nich dostal políček. Zůstal potichu a naslouchal, byť věděl, že se to nesluší.

   „Měl ses lépe dívat,“ zasyčel Michal chladně, než kolem Theodora prošel. Ten mlčel a už se mu do očí nepodíval.

   Levá tvář ho pálila pocitem viny a zároveň pocitem zrady ze strany kamaráda.