„Určitě jde o omyl,“ slyšel Matěj z mobilu pana Jaška hlas své matky. „Matěj je vzorný student, který by nikdy večerku neporušil. A pokud ano, určitě se zdržel ve škole.“

   „Pochybuji, že škola zavírá po desáté večer,“ zasyčel Jašek otráveně, zatímco se snažil hadrem vysušit svou košili, na které si hověl velký hnědý flek od kávy přes celá prsa.

   „Myslím si, že svého syna znám lépe než vy. Takže se mohu zaručit, že cokoliv vám řekne je určitě pravda.“

   ‚A ty jsi kráva nebeská, když tomuhle děcku všechno zbaštíš,‘ pomyslel si Jašek znuděně. Protřel si kořen nosu. „Znáte pravidla mojí budovy,“ ozval se po chvíli.

   „Ano a jistě je zná i můj syn,“ reagovala Matějova matka ihned. „Takže není potřeba ubírat mu nyní spánku tímto hovorem, nemyslíte?“

   Ještě chvíli si vyměňovali zbytečné argumenty, než pan Jašek vycouval. „Dobře, omlouvám se, že jsem zdržoval,“ řekl nakonec.

   „Ale kdeže!“ zasmála se Matějova máma. Vstřícné rozloučení, které bylo tak falešné, jak to dospělí uměli nejlépe.

   „Na pokoj a hned,“ zavrčel Jašek směrem k Matějovi, kterého tak zdržel minimálně půlhodinu. Ten si posbíral svoje věci a raději se rychle vypařil. Pan Jašek mezitím nadával, když se snažil svou bílou košili znovu vyčistit, ale marný souboj od počátku prohrával.

 

   „Já zírám,“ zasmál se Kamil. Matěj na jeho slova nereagoval a shodil ze zad batoh a opatrně opřel pouzdro s kytarou o zeď. „Přijdeš pozdě a tvoje máma ještě seřve Jaška, že je to jeho chyba! No, ty vole.“

   „Je dost náladová,“ pokrčil Matěj rameny.

   „Mohl jsi zavolat, kryl bych tě.“

   „To mě nenapadlo.“

   „Takže?“ posadil se Kamil a překřížil ruce na prsou.

   „Takže co?“ nechápal Matěj, když se převlékal.

   „No čekám.“

   „Na co?“

   „Nehraj si na neviňátko a vybal to,“ šťouchl do něj, div Matěj nespadl na postel. „Ty, takový vzorný, co chodí vždycky načas a všechno možné, najednou přijdeš pozdě a pomalu seřveš Jaška samotného, že si tě dovoluje potkat uprostřed cesty na pokoj?“

   „Nic takového se nestalo.“

   „Ale mohlo.“

   Matěj si povzdychl. „Běž spát.“

   „Ne, dokud mi neřekneš, kde vězí pravda.“

   Matěj se usadil na postel a váhal. Věděl, že Kamil si to jistě nechá pro sebe, ale sám netušil, co by mu měl říct. Nic oficiálního zatím ani jeden z nich neřekl, ale oba to nejspíš podvědomě věděli. A věděl, že se Kamil jistě bude ptát i nadále. Spojil dlaně a snad hledal vhodná slova. Nakonec si řekl, že oznámit to přímo bude asi nejlepší. Ale měl právo to oznámit zrovna takto? Netušil. Ale byly to jeho zmatené pocity. „Někoho jsem potkal,“ řekl narovinu.

   „Jo, to jsem si všiml,“ ušklíbl se Kamil. „Chci podrobnosti.“

   „A je to oboustranné. Nejspíš.“

   „No to je skvělé! Počkat - nejspíš? Co tím myslíš?“

   „Chci říct - oba to cítíme stejně, ale…“

   „Ale?“

   „Nevím…“

   „Co nevíš, sakra? Tak ji miluješ nebo ne?“

   „To zatím určit nemohu.“

   Kamil se praštil do čela. Zřejmě strávil se svým spolubydlícím málo času, aby poznal, kdy se jedná o vážný vztah a kdy pouze o povyražení. „Hele, skvěle dodržuješ pravidla, takže je to asi vážný.“

   Matěj si povzdychl. Neměl moc náladu si povídat. Raději by odešel za Theodorem na pokoj a vykládal si s ním. A možná, že by došlo i na víc než jen na slova. Rty mu hořely při vzpomínce na poslední rychle vyměněné polibky. A místa, kde se ho dotýkal, také hořela. Zhluboka se nadechl. Ano, už tomu tak bylo. Zamiloval se. Do kluka. Staršího. Chodí na stejnou školu. Hrají spolu v baru. A on je nyní sám na pokoji a přitom by si přál, aby tady Theodor byl. Stačilo by mu jenom tohle. Ano, toužil po jeho polibcích a dotycích, ale nyní by mu bohatě stačilo, aby tady byl s ním. Byla to skutečně láska, co cítil, nebo jenom touha? Netušil. Praštil s sebou na postel a hleděl do stropu. Zmaten vlastními city nevěděl, co dál. Vytáhl svůj mobil, ale hned se zastavil. Položil ho na stolek vedle a spojil ruce na hrudi. Vždyť tady ještě před chvílí byl… A mu to připadá jako věčnost…

   Několikrát se zhluboka nadechl nosem, ale moc mu to nepomohlo. Pořád myslel na Theodora. Jeho oči. Úsměv. Rty. Teplo. Polštář mu posloužil jako obrana před světem. Cítil nepříjemnou bolest na hrudi a špatně se mu dýchalo.

   Skutečně to byla láska nebo jenom touha?

 

   Vzdal to. Popadl mobil, vstal a odešel do koupelny. Kamil se za ním zmateně díval, než se ušklíbl pro sebe. „Jo, láska umí být potvora,“ poznamenal si nahlas pro sebe. Když uslyšel cvaknout zámek, uchechtl se. Netrvalo dlouho a po chvíli slyšel i zvuk sprchy. Soukromý hovor by neodposlouchával. Alespoň ne celý. Měl aspoň trochu úcty.

   Matěj seděl na zemi a nejistě si natahoval límec u pyžama, který ho rázem nepříjemně škrtil, byť byl od jeho krku na míle vzdálený.

   „Dobrý večer, má múzo,“ ozval se Theodorův hlas a Matěj téměř s úlevou vydechl, když ho uslyšel. „Copak se děje? Měl jsi velký problém? Jestli jo, tak se tam ráno mohu stavit a omluvit se za tebe.“

   „To… není třeba,“ zvážil svá slova Matěj a kousl se do rtu. Stačilo mu, aby slyšel jeho hlas.

   „I tak se tam mohu stavit a doprovodit tě do školy,“ nabídl Theodor. Matějovi na chvíli nejspíš srdce zapomnělo bít. Zhluboka se nadechl nosem a Theodor to slyšel. „Jestli ovšem chceš,“ dodal po chvíli s úsměvem.

   „To… To by bylo fajn,“ odpověděl Matěj náhle přiškrceným hlasem.

   „Matěji?“

   „A-Ano?“

   „Všechno v pohodě?“

   Matěj zaváhal. Ne, nic nebylo v pohodě. Myšlenky měl zmatené, sotva mohl pořádně dýchat a myslet, a cítil nepochopitelnou samotu. A zimu. „Ano…“ řekl však po chvíli. „Jen… mi to tu připadá najednou… prázdné.“

   Zákeřné myšlenky Matěje pohltily. Co když ho otravuje? Co když k němu necítí to, co k němu on možná cítí? Co když je to pro Thea jenom hra, kterou hraje s každým? Co když jeho city nejsou opětovány stejnou mírou?

   „Máš spolubydlícího na pokoji?“

   „Jo…“

   „A ten tam je, že jo? Takže by ten pokoj být prázdný neměl.“

   „To nemyslím…“

   Po chvíli se váhavě ozvalo: „Chybím ti snad?“

   Nastalo hrobové ticho na obou stranách. „Ano,“ přiznal Matěj po dlouhé době ticha a poté se hned praštil do hlavy. To znělo vážně pitomě. Theodor se ovšem pousmál a Matěj slyšel nějaké zvuky v pozadí. To si jen Theodor obouval boty.

   „Dobře, myslím si, že na to znám lék,“ překvapila ho jeho další slova.

   „Lék?“

   „Vydržíš, když na chvíli zavěsím? Dej mi maximálně pět minut, pak mi zase zavolej.“

   „Ale-…“

   „Neboj se. Jen jsem si na něco vzpomněl, co musím naléhavě udělat.“

   Matěj sklopil zrak k zemi. Je méně podstatný než cokoliv jiného pro Thea. „Dobře,“ zašeptal téměř zlomeným hlasem. Nalhával si snad, že ten cit byl oboustranný? Ovládala Thea jenom touha?

 

   O to větší překvapení pro něj byla zpráva, která mu po čtyřech minutách došla od Thea a urgovala ho, aby se dostavil k zadním dveřím jeho internátu. Vykoukl zpoza dveří koupelny. Kamil snadno předstíral chrápání a tvrdý spánek. Sotva se za jeho spolubydlícím zavřely dveře, přestal a nazul si papuče. První tajné schůzky jeho spolubydlícího musí přece být svědkem! Div nezakopl o své vlastní boty, když se po tmě vydal za Matějem. Vykoukl ze dveří a počínal si stejně opatrně, jako Matěj. Potkat Jaška okolo jedenácti večer nechtěl ani jeden z nich.

   Matěj vylezl zadními dveřmi a dychtivě se rozhlédl kolem. Jeho úsměv pomalu opadl, když nikde Theodora neviděl. Pohlédl znovu na mobil. Skutečně to byly zadní dveře. Najednou mu někdo zakryl oči a on zadržel dech, div nedostal infarkt.

   „Hádej,“ zazněl mu milý hlas u ucha. Úsměv mu rozzářil tvář.

   „Netuším,“ zasmál se tiše. Dostal polibek na líc. „Pořád netuším,“ řekl po chvíli. Kousl se do rtu, když tentokrát obdržel polibek na krk. Zhluboka se nadechl. „Pořád netuším,“ zopakoval znovu. Dostal polibek na druhý líc. Chtěl víc polibků, ale smích ho prozradil. „Theo,“ řekl konečně. Byl mu navrácen zrak.

   „Správně,“ zazubil se plavovlasý ďáblík a zavěsil se na něj. „To jsem ti tak moc chyběl?“

   „Mnohem víc…“

   Theodor se pousmál a natáhl se pro pořádný polibek na přivítanou. „Budeme mít problém, pokud nás chytí.“

   „Už tak jeden mám.“

   Theodor se zazubil a věnoval mu pár dalších polibků. Stiskl mu ruce v těch svých a natiskl se na něj. Potom si začal tiše pobrukovat nějakou písničku. Matěj chvíli poslouchal, než začal broukat s ním. Theodor se usmál a opřel se o jeho hruď, nepřestával pobroukávat melodii a tisknout k sobě. Písnička, kterou si pobrukovali, se jmenovala How to save a life. Když ucítil prsty ve vlasech, Theodor přivřel oči. Jeho hlas se odrážel od Matějovy hrudi, když do ní tiše začal zpívat slova. Matěj se zamilovaně usmál a opřel si bradu o jeho hlavu. Příjemně hřál. A jeho hlas ho uklidňoval.

   Když dozpíval, povzdychl si. „Matěji?“ oslovil ho šeptem.

   „Hm?“ reagoval Matěj zamyšleně, zatímco si pohrával s jeho vlasy. Když nepřišla žádná reakce, vzhlédl k němu. Theodor ovšem nic neřekl, jen se sehnul pro další sladký polibek. Spalovala ho touha, která toužila po víc. Nejen polibky a doteky, ale i jiné myšlenky se proháněly jeho hlavou. Přesto se usmál a shrábl je dozadu do mysli. Na to bylo času ještě spousta. Teď chtěl ochránit za každou cenu to, co mezi nimi pomalu vznikalo. To křehké spojení, kterého se bál a přitom po něm tolik prahl.

   Sám netušil, co říct, tak se nakonec hravě ušklíbl a znovu zašeptal jeho jméno. „Matěji.“

   Polaskal jeho jméno na jazyku. Matěj se usmál a stejným hlasem zašeptal i jeho jméno: „Theo.“

   Theodor se usmál a pevně ho sevřel u sebe. ‚Sakra, chlape. Ty ses fakt zabouch‘,‘ pomyslel si Theodor s křečovitým úšklebkem. Čekal cokoliv, ale tohle zjištění opravdu ne. „Matěji,“ znovu zašeptal.

   „Theo,“ ozval se najednou tak svůdný hlas v blízkosti jeho ucha, že Theovy tváře znachověly.

   „Provokatére,“ zaúpěl Theodor.

   „Zkazil jsi mě.“

   „To je dobře.“

   Téměř neslyšně, stydlivě se zasmáli. A jeden nezaujatý pár očí je škvírou mezi dveřmi tajně sledoval. Kamil se netajil svým zhnusením vůči homosexuálům a bisexuálům. Ale aby měl jednoho přímo pod nosem a vůbec si toho nevšiml, zbořilo jakési jeho pevné hradby. Takže kvůli nějaké jiné bukvici se Matěj věčně někde zdržoval? Učinil téměř znechucený výraz, když je viděl, jak se zase na sebe lepili. Existovalo sice pořekadlo, aby si každý chodil s tím, s kým chce, ale museli jste ho brát trochu s rezervou, ne? Bylo to proti jeho vlastnímu přesvědčení, ale vytáhl mobil a pořídil pár snímků. Určitě se mu brzy budou hodit. Necítil se jako svině. I ty špatné věci jsou k něčemu dobré. A Matěj nejspíš potřebuje pár výchovných lekcí. Ne od něj. Ale třeba by se jeho otec mohl starat víc, než zaneprázdněná matka. Určitě by nerad viděl, že se syn za jeho prachy místo učení slézá s klukem. A jiní taky…

 

   „Ještě se mi nechce,“ svěřil se Theodor šeptem, když seděli na schodech a on seděl za Matějem a držel ho u sebe, zatímco si hrál s jeho vlasy nebo držel jeho ruku v té své. Matěj přivíral spokojeně oči nad známým dotekem.

   „Už je ale vážně pozdě,“ zašeptal Matěj, zatímco měl nos zabořený do jeho hrudi a užíval si jeho pozornost. „Zítra je škola.“

   „Tak se na ni vykašlu a budu s tebou.“

   „Já ale do školy jdu.“

   Theodor se zazubil. „Třeba ti to nedovolím.“

   Matěj se tiše zasmál a šťouchl ho do hrudi.

   „Au, tohle bylo za padesát bodů.“

   Matěj se ušklíbl a šťouchl ho do ramene.

   „Za třicet.“

   Matěj se trochu narovnal a políbil ho.

   „Za tři sta,“ zašeptal Theodor spokojeně.

   „Dáváš zajímavé bodové hodnocení,“ zasmál se Matěj. Theodor mu zabořil hlavu do mezery mezi krkem a ramenem.

   „Asi šílím.“

   „Taky mě to napadlo.“

   Theodor na něj pohlédl zblízka. Ani si neuvědomoval, jak moc miluje ty jeho rozzářené oči. A hravý, zkoumavý pohled. A věčně se usmívající, sladké rty. Přiblížil se, aby je znovu okusil. Tentokrát si i jemně kousl. Reakcí mu byl roztřesený výdech a nejistý pohled do jeho očí. A potom stydlivé skrytí. Theodor div nezaúpěl. Zčervenaly mu dokonce i uši a on ho nenechal se ani pořádně podívat! To by mělo být trestné! Ale neměl mu to za zlé. Pohrával si s jeho vlasy. Až bude chtít, zase se na něj podívá.

   „Podvádíš,“ zašeptal Matěj.

   „Tak jedině získám nejvíce bodů.“

   „Pako…“

   Ještě chvíli si povídali, vyměňovali polibky a užívali si přítomnost toho druhého, než Matěj smutně, ale nekompromisně upozornil, že už je po půlnoci.

   „To chceš, abych šel zase spát sám?“ nahodil Theodor smutný kukuč.

   „Spánek potřebuješ,“ prohrábl mu vlasy.

   „Ale je to daleko.“

   „Ty jsi sem předtím běžel.“

   „Protože jsi tu ty.“

   Matěj sklopil zrak stydlivě k zemi. Theodor se usmál, aby skryl zčervenalou tvář. Podrbal se na hlavě a snad přemýšlel, co říct po nepřímém přiznání svých citů, kterých se sám bál. Mohly být jednostranné, ale co když byly oboustranné? Co by dělal pak? Naštěstí pro něj se Matěj choval, jakoby šlo o vtip. To byl jenom nervózní smích v myšlence, že to vůbec nebylo přiznání citů. Oba to zametli do rohu. Ale přiznání to bylo.

 

   První věc, co Matěj ráno udělal, když opustil bránu internátu, byla, že se zeširoka usmál. Theodor se ledabyle opíral o bránu, pobroukával si a dělal, že je tam jakoby omylem. Sotva si ho všiml, věnoval mu svůj oslnivý úsměv. Matěj k němu téměř spěšně přešel. Theodor automaticky nastavil ruku, sevřel v ní tu Matějovu a vykročil s ním směrem do školy. Cestou tam mu vzal i pouzdro s kytarou.

   „Úplný džentlmen,“ škádlil ho Matěj, ale jako poděkování ho políbil na tvář. Theodor provokativně hrdě zvedl bradu, jakoby se chlubil, že získal jeho pusu, celému světu. Odměnou mu byl Matějův zvonivý smích, který jeho uším lahodil.

 

   O pár minut později však smích pominul. Dva páry očí hleděly na školní nástěnku s mnoha dalšími, zvídavými. Jeden lhostejně, chladně, téměř znechuceně. Druhý vylekaně a plný obav.

   Uprostřed nástěnky, kde by se měla vyvěšovat oznámení ředitele a připomínky nebo absence učitelů, hovělo několik fotografií. Fotografií Matěje a Theodora, kterak se vzadu za intrem líbají.

   Slabý tik v Theově oku chvíli před jeho výbuchem postřehl jen Matěj. Byla mu vrácena jeho kytara téměř s něhou, než se Theo probojoval skrz dav čumilů. Chtěl na něj zavolat, ale vlastní strach ho připravil o hlas. Plavovlasý kluk, kterého učitelé pokládali za génia v hudbě, začal strhávat fotky a škubat je na kousky. Jeden kluk ho chtěl zastavit, ale pak se zarazil sám, když si uvědomil, že je to opravdu on, kdo byl na těch fotkách. Nechvalně známý Theo a nějaká jeho další oběť.

   „Kdo to byl?“ zeptal se Theodor hrozivým šeptem. Nedočkal se odpovědi. Pohlédl na shromážděný dav. Přihlížející čumilové se dívali jeden po druhém a snad hledali viníka mezi sebou. Vztekle udeřil do nástěnky, až několik špendlíků z ní vypadlo. Vzhlédl s chladným pohledem a krev v něm vřela. „Kdo to byl?“ zavrčel vztekle s chutí někomu vrazit pěstí do nosu.