Matěje ráno probudilo něco těžkého a teplého, které mu drtilo asi tak půlku těla. Rozespale rozevřel oči a zůstal chvíli vyjeveně hledět na rozčepýřenou hlavu na jeho rameni. To něco byla asi tak dobrá půlka těla dospívajícího kluka, který si z něj nejspíš udělal polštář a matraci v jednom. A přesto spící Theodorova tvář měla své vlastní kouzlo. Sice netušil, jak se spolu dostali do jedné postele, ale moc si tím hlavu netrápil. Stejně si toho moc ani ze včerejšího večera nepamatoval. Opatrně posunul ruku z břicha, aby ji dostal zpod spícího Theodora, aniž by ho probudil. Druhá ruka mu může klidně odumřít. Váhavě mu prohrábl vlasy. Pousmál se, když pohyb ruky pomalu zopakoval ještě několikrát. Překvapilo, když svou ruku sňal, Theodor k němu vzhlédl s dotčeným výrazem.

   „Přestals,“ vyčetl mu.

   Matěj se rozpačitě usmál. „Pardon,“ zkusil.

   Theodor si protřel oči, ale nezvedal se. „Vadím ti?“ zeptal se po chvíli.

   „Jestli ti je blbě, tak koupelna je na konci chodby.“

   Theodor si povzdychl. Zaklonil hlavu, aby na něj trochu viděl. „To není odpověď na mou otázku.“

   Matěj zaváhal. Nakonec uhnul pohledem.

   „Tak nic,“ zabrblal Theodor spíše pro sebe a líně se zvedl. Matěj si pohrával s dekou mezi prsty.

   „Díky,“ špitl.

   „Za málo,“ ujistil ho Theodor trochu odměřeně, když si masíroval krk.

   Pokud si před chvílí byli o něco blíž, Matěj věděl, že mezi nimi udělal další mezeru. Litoval toho. Ale přátelství si člověk nevynutí jenom slovy. A pokud by se z přátelství někdy stalo něco víc, důvěra byla podstatná.

 

   „To už odcházíš?“ zeptal se Igor, když vylezl z pokoje se strništěm na všechny strany a zápachem alkoholu jako závojem kolem sebe. „Vždyť ještě není ani poledne.“

   „Chci se projít na čerstvý vzduch,“ pousmál se Matěj.

   „Theo už vypadl?“

   „Netuším.“

   Igor pokýval hlavou. „Nic ti neudělal, že ne?“ ujistil se najednou.

   „Co by mi měl udělat?“

   „No, ty pomluvy si snad slyšel i sám.“

   „Na pomluvy nejsem. Pouze spolu hrajeme v baru.“

   „Tak to většinou zkouší na každého.“

   „Igore, starosti si nech na jindy. Ujišťuji tě, že se nic nestalo.“

   „Jestli jo, tak bych mu vrazil.“

   Matěj nad ním zakroutil hlavou. „Doufám, že tady mohu ještě dnes přespat?“

   „Určitě. Jestli mi pomůžeš uklidit ten bordel odpoledne…“

   „Co mám s tebou dělat?“ zakroutil nad ním Matěj hlavou, než se vydal ven.

 

   „Najednou ses vypařil,“ slyšel o chvíli později známý hlas. Neotočil se ani nijak nereagoval. Theodor po chvíli s ním srovnal krok. „Promiň. Po ránu mám vždycky blbé kecy,“ zkusil opatrně.

   „Nic špatného jsi neřekl.“

   „Ale očividně jsem tě něčím naštval.“

   „Ne, jen… Asi jsem něco špatně pochopil.“

   „Co jsi špatně pochopil?“

   Matěj opět o něco zrychlil, ale Theodor se nenechal odradit a krok také zrychlil.

   „Měl jsi říct, že ses chtěl proběhnout,“ zažertoval.

   Náhle se Matěj prudce zastavil a o krok později se Theodor také zastavil.

   Dusno a hrozné ticho je obklopovalo. Slova, která chtěli vyřknout, ale báli se, že by tím ztratili to, co nyní měli. Váhavé pohledy na toho druhého a poté rychlé uhnutí pohledem, když si toho pohledu všiml jejich objekt zájmu.

   „Omlouvám se, pokud jsem tě nějak znechutil,“ začal Theodor opatrně. „Je to blbý zlozvyk, já vím. Teda… jestli se to dá považovat za zlozvyk… Nemyslel jsem tím něco hnusného nebo… Prostě se to stalo. Ale nic jiného. Slibuji, že jsem se tě nijak nedotkl nebo něco podobného. Jo, měl jsem zůstat na zemi nebo si jít lehnout jinde. Ale… Po půlnoci už moc volných míst nebylo.“

    „Nezlobím se,“ překvapil ho Matěj. „Jen… jestli nebudeš mít potom nějaké problémy?“

    „Mohu se ptát na to samé.“

    „Jsem spíš flegmatik, nějak bych to rozchodil.“

Theodor se trochu ušklíbl. „Takže by ti bylo jedno, kdyby tě házeli do jednoho pytle se mnou?“

    „Hrajeme spolu v baru, nic víc se zatím nestalo. Nebudu se vzrušovat kvůli pomluvám.“

    „Pravda… Zatím?“ zopakoval po něm překvapeně. Matěj si rychle odkašlal, aby ho přehlušil a zase vyrazil kupředu.

    „Zatím, co se týče těch pomluv,“ zalhal Matěj.

    „Třeba ti pak začnou lézt krkem… Klidně to pak můžeme ukončit, pokud ti to bude vadit příliš.“

    „A nechal tě ve štychu?“ otočil se na něj a pousmál se. „To budeme řešit, až se tak stane.“

   ‚Budeme?‘ pomyslel si Theodor a úsměv mu opětoval. Čekal spíše jednotné číslo.

 

   Matějovi se vracet k Igorovi příliš nechtělo. Rozhodně nechtěl zakopávat o spící spolužáky nebo jiné lidi, kteří ještě vyspávali opici. Překvapilo ho Theodorovo pozvání aspoň na pomyslnou pozdní teplou snídani. Párek v rohlíku u stánku za pár korun jako snídaně? Pořád lepší než klobása s chlebem a hořčicí, kterou si s velmi labužnickým výrazem dával nějaký postarší pán, stoje vedle stánku. Nebo čínská polévka, kterou za chůze pojídala nějaká ženská na podpatcích, div nespadla na zem, jak rychle a neohrabaně kráčela. Aniž by se nadál, Theodor ho vtáhl do pomyslné hry kontrastů. Bílá tramvaj. Černé auto. Modré nebe. Červená barva na semaforu. A mnoho dalšího, kdy se snažili být co nejrychlejší. Tato dětská hra je zabavila na pár minut aspoň během snídaně.

   „Potřebuji zapít tu pachuť,“ svěřil se Theodor po chvíli s trpkým výrazem. Káva, o jejímž složení Matěj značně pochyboval, byla naštěstí zamítnuta. Za drobný příplatek jim majitel stánku uvařil čaj. Horký čaj v úmorném létě, když si s každým loknutím spálíte jazyk i hrdlo, je ale dobrý vyprošťovák, jak se Theodor hned za rohem přesvědčil.

   Sám zhodnotil, že z toho stánku už si rozhodně nikdy nic nedá.

 

   „Přísahám, že přestanu pít i to nealkoholické pivo,“ svěřil se Theodor, zatímco ho Matěj sem a tam po očku kontroloval, zda mu není zase špatně.

   „Spíš to byla ta snídaně,“ zhodnotil.

   „Nebo to,“ pokrčil rameny s trpkým výrazem na tváři.

   „Už je lépe nebo se ti pořád stahuje žaludek?“

   „Raději to ani nechci vědět…“

   „Dobře, změňme téma.“

 

   Zastavili se v parku. Matějovi se k Igorovi domů příliš nechtělo, když si vzpomněl na spoušť kolem, které se snažil vyhnout, ale nemohl s sebou tahat Theodora, kterému očividně bylo pořád špatně.

   „Mám tě dovést na intr?“ zeptal se nejistě.

   „Klid, nějak to přežiju,“ ušklíbl se Theodor, který měl hlavu zakloněnou a loktem si kryl oči, aby mu do nich nesvítilo slunce. Jeho popelavá tvář jeho slovům moc pravdy nepřidala. „Jen potřebuji pár minut, pak budu v pohodě.“

   „Nemusíš se přemáhat, víš to?“

   „Je to jen žaludek.“

   „Mohlo by to být ale něco horšího.“

   Theodor si poodkryl oči a s úšklebkem se zeptal: „Bojíš se snad o mně?“

   „Docela jo. Za dva dny máme být zase v baru u Sabiny a vystupovat lomeno cvičit,“ připomněl mu.

   „Dva dny na vyležení opice jsou víc než dost.“

   „Ale ne, když to není opice.“

   Theodor se krátce zasmál. „S tebou se člověk nenudí.“

   „Většinou slyším opačný výrok. Nemám ti aspoň skočit pro vodu?“

   „Nevyšiluj, prosím tě. Ale jo… ta voda by se i celkem hodila.“

   „Ani se nehni,“ vstal Matěj.

   „Haf,“ zasmál se Theodor a pohlédl na něj zpod lokte. „Jako bych měl na výběr…“

 

   Voda naštěstí pomohla a Theodora i trochu probrala. Dokonce i souhlasil, že ho Matěj může nyní odvést na internát, protože vracet se k Igorovi a pak zpátky domů by pro něj byl pořád problém v jeho současném stavu.

   „Jak velká je naděje, že když mi slíbíš, že zůstaneš v posteli, tak že tam skutečně zůstaneš?“ zeptal se Matěj vážně, když mu otevřel dveře.

   „Hm, asi hodně mizivá,“ uznal Theodor upřímně. „Bývám málokdy nemocný a jsem vždycky protivný až běda.“

   „Nechceš mi snad naznačit, že tě mám přijít zítra zkontrolovat, zda ležíš, či nikoliv?“ pozvedl Matěj obočí.

   „Hm, nemusíš, ale můžeš.“

   Matěj se pousmál a následoval ho do schodů. „Nechceš použít raději výtah?“

   „Nohy mi neupadly.“

   „Dobře, jen jsem se zeptal. Tobě je blbě.“

   „Těch pár schodů ještě vyšplhám. Klidně i po čtyřech.“

   ‚Tomu bych se právě chtěl vyhnout,‘ pomyslel si Matěj, když ho následoval do schodů. Naštěstí Theodor žertoval. Když cítil, že další schody by byly pro něj už příliš, poraženecky se zeptal, zda mu pomůže.

   „Tady doprava,“ navigoval Matěje, když se o něj opíral. „Bacha na schod,“ upozornil ho, aby postřehl téměř neviditelný schůdek, jehož přítomnost zde byla naprosto zbytečná, jenom pro pobavení starších, když o něj zakopávali nováčci nebo návštěvy. „Páté dveře vlevo,“ dal mu poslední instrukci, když se Matěj bezradně zastavil uprostřed chodby. Tiché přikývnutí mu bylo odpovědí. Než se dobelhali ke dveřím, podal mu klíče. „Raději vždycky zamykám, i když jdu jen na chodbu. Byť je to soukromý intr, nikdy nevíš,“ zodpověděl otázku v Matějových očích. Reakce se nedočkal, ani na ni nečekal. Stinné stránky soukromého intru nebývaly nikdy milé téma k řešení.

   Matěj si ihned ovšem udělal poznámku, že pokoj, který Theodor jen tak mimochodem sdílel jenom sám, byl mnohem větší, než jeho dvoupokoj s Kamilem. Dokonce tu bylo i čistější prostředí, větší skříň. Ale za vyšší peníze. Raději prostor moc nekomentoval a dovlekl Theodora k posteli. Ten se na ni s radostným úsměvem složil.

   „Asi už půjdu,“ zhodnotil Matěj váhavě situaci. „Máte tu nějaký dozor?“

   „Opouštíš nemocného? Styď se,“ ušklíbl se Theodor do polštáře.

   „Nejspíš ti moc nepomůžu.“

   „Můžeš to zkusit.“

   Matěj se rozhlédl kolem. „Je tady někde blízko kuchyňka? Udělám ti čaj.“

   „Mám lepší nápad,“ přetočil se na Theodor na záda.

   „Jaký?“ přešel k němu Matěj.

   Theodor se potutelně usmál a nastavil ruku. Matěj nechápavě zamrkal. Přešel k němu. Než stihl zareagovat, Theodor ho stáhl dolů k sobě do postele a uvěznil pod sebou. „Můžeš tu zůstat, dokud neusnu,“ ušklíbl se hravě.

   „Z-Zešílels?“ sykl Matěj šeptem a hlasem minimálně o oktávu vyšší, překvapený jeho náhlým činem.

   Theodor si podepřel hlavu a usmál se o něco víc. „Možná,“ zavrněl hravě.

   „Vážně jsi nemocný,“ zhodnotil Matěj suše a přiložil mu dlaň na čelo. Theodor se nevinně usmál a opřel si tvář o jeho hrudník po chvíli. „Budu taky nemocný,“ zabrblal tiše, spíše omylem, a pohlédl stranou.

   Theodor se zazubil a zavřel oči.

   „Ale to je ti jedno, co?“ dodal po chvíli a s úsměvem mu prohrábl vlasy.

   Odpovědí mu byl jen pravidelný dech spící osoby.

 

   Theodora probudilo tiché pobrukování. Líně otevřel jedno oko a musel se uchechtnout.

    „Co? Na rozdíl od někoho nejsem doma,“ připomněl mu Matěj dotčeně. „A někdy cvičit musím.“

    „Kdybych ti tolik vadil, prostě bys mě odstrčil,“ podotkl Theodor.

   Matějovy tváře nabraly lehce nachový odstín. „Pako.“

    „O které se očividně rád staráš.“

    „Neprovokuj, nebo tě shodím na zem.“

    „Skutečně?“ pozvedl Theodor obočí a omotal ruce kolem jeho těla. „Pak bys spadl se mnou.“

    „Jestli budu nemocný, tak si mě nepřej.“

   Theodor na něj vyplázl jazyk.

    „Tobě to možná připadá vtipné, ale mně moc ne.“

    „Zlobíš se hodně?“

   Matěj ho rukou jemně praštil po hlavě.

    „Biješ nemocného.“

    „Zaslouží si to!“

   Theodor převrátil oči v sloup a líně se od něj odtáhl.

    „Vidíš, že to jde,“ prohrábl mu Matěj vlasy. Když se kolem něj protáhl, Theodor ho chytil za zápěstí, div neskončil na zemi. „Co je?“ zeptal se.

   Theodor se mile usmál. „Přijdeš zítra?“

    „Očividně ti už otrnulo, takže nebude mojí asistence třeba.“

    „Co když umřu?“

    „Na bolest žaludku určitě ne. Pokud to teda byla pravda.“

    „Co třeba na zlomené srdce, protože mě parťák opouští?“

    „S tím už nějak dokážu žít.“

   Theodor se chytil za prsa, zahýkal a padl na zad zpátky do postele. Matěj se uchechtl.

    „Chceš snad, abych si to začal vyčítat ihned?“ zeptal se.

    „Ne, chci, abys tu ještě chvíli zůstal,“ řekl Theodor narovinu. „Ani nevíš, jak je to strašně nudné, když tvůj jediný společník jsou čtyři stěny. K zešílení!“

    „To ti věřím.“

   Theodor nahodil psí kukuč.

    „Co mám s tebou dělat?“ kapituloval Matěj po chvíli a usadil se vedle postele. „Ale jen na chvíli.“

    „Stejně nikam nespěcháš. Nebo snad za Igorečkem a jeho whisky?“

    „Igorečka mám momentálně někde.“

    „Fakt o sobě tak mluví, když se napije?“

    „Když se hodně napije.“

    „Tak to jsou potom hodně vtipné večery.“

    „Ani nevím, často k němu na takovéto oslavy nechodím.“

    „Tak proč ta náhlá změna?“

   Matěj pokrčil rameny.

    „Nebo jsi tam šel cíleně, protože jsi věděl, že mě taky pozval?“ zeptal se Theodor škodolibě a nahnul se k němu.

   „On tě pozval?“ zarazil se Matěj a pohlédl k němu. Nyní je dělila jenom pár centimetrová mezera.

   „Jo, prej by se cítil provinile, kdyby pozval jenom tebe a na tvého společníka zapomněl.“

   Nastalo tíživé ticho. Dva zkoumavé pohledy si prohlížely zblízka tvář, kterou viděly včera ze stejné blízkosti, a snad hledaly nové detaily.

   Nakonec se Theodor jako první odhodlal a mezeru mezi nimi zrušil.

   Okusil rty, které mu takovou dobu nedaly pokoje.