„Co myslíš? Obstál jsem před tvou rodinkou?“ zeptal se Matěj provokativně, když našli volná místa ve vlaku.

   „Jejich názor je mi ukradený. A i kdyby ne, mě se nezbavíš,“ ušklíbl se Theodor hravě.

   „Nevím, zda mám být rád nebo raději vzít nohy na ramena.“

   Schytal ránu do ramene. „Opovaž se. Kdo by se za tebou furt honil?“

   „Třeba ty?“

   „Nezneužívej mé dobroty.“

   Matěj chtěl říct nějakou poznámku, která by toho malého čertíka vedle něj jistě nějak rozohnila, aby hned musel sám sebe hájit, ale raději ji spolkl. Když se Theodor konečně usadil, opřel se mu o rameno.

   „To tě má rodina tak zmohla?“

   „Ne, cesta je dlouhá a já mám svůj polštář na místě, tak se chystám spát.“

   Theodor se zazubil a rozcuchal mu vlasy. „Už tak je tu na zdechnutí, nelep se na mě,“ tlačil ho od sebe se smíchem. Po krátkém hraném boji to vzdal. Netrvalo dlouho a Matěj skutečně usnul. A Theodor si hned vybral svou daň za nadměrné pocení a bolavé rameno v podobě fotky svého spícího přítele.

   I on to po chvíli vzdal, opřel se o Matěje a usnul.

 

   „Můžeš mi říct, jak jsi mohl zaspat naši zastávku?“ zhrozil se Matěj, když vystoupili na konečné, která byla o dobré čtyři zastávky později než jejich plánovaná.

   „Úplně normálně. Tys ji taky zaspal,“ pokrčil Theodor ledabyle rameny.

   Matěj si povzdychl a hned hledal v jízdním řádu nějaký zpáteční spoj.

   „Hele, mohlo to dopadnout i hůř.“

   „Jo, mohli jsme skončit někde úplně na druhé straně, že?“

   „Třeba by ten vlak jel zpátky? Už mlčím.“

   Svůj dodatek vyslovil, když se na něj Matěj otráveně podíval, protože do té doby doposud hledal v jízdním řádu. Když zjistili, že mají půlhodinu volného času, na Matějův protest se rozhodl Theodor také reagovat protestem. Seděli vedle sebe, ale nemluvili spolu. A protože Theodora to ticho kolem znervózňovalo, poklepával patou o zem a rušil tak Matějův klid. Když si všiml jeho bedlivého pohledu, rozhodl se zabavit jinak. Matěj se k němu zvídavě nahnul, když chvíli sledoval, jak něco píše do sešitu, ale Theodor ho hned zavřel.

   „Nebuď zvědavý,“ odstrčil ho se smíchem.

   Matěj si odfrkl, jen na oko samozřejmě, a pohlédl stranou. Ale zvídavost byla větší. Netrvalo dlouho a znovu se k Theovi nahnul, opřel si bradu o jeho rameno a sledoval, jak na papíře vytváří nějaké noty.

   „Něco jsem ti říkal,“ šťouchl ho Theodor tužkou do čela.

   „Můžu ti poradit?“

   „S čím?“

   „Tady,“ ukázal na místo, kde bylo znatelné, že Theodor už minimálně třikrát použil gumu na druhém konci tužky.

   „Do toho,“ ušklíbl se Theodor provokativně. Ptáče chce učit lepšího letce létat? Předal mu poslušně tužku i sešit. Po chvíli slyšel, jak nohou vydupává rytmus. A musel se usmát pro sebe. Podepřel si hlavu a užíval si pohled na Matějovo svraštělé obočí, semknuté rty, tužku, která se jich jen jemně dotýkala, soustředěný pohled. Když pohlédl na svůj sešit, pousmál se. „Díky,“ odvětil, když se mu po chvíli vrátil sešit zpátky. „Co ty na to?“

   „Zní to dobře. Jen bych to možná upravil tady a tady,“ ukázal Matěj na místa.

   „Drobné detaily se dořešíme později.“

   „Dořešíme?“

   „Jasně, to skládám pro nás dva.“

   Matějovi se rozzářily oči. „Skutečně?!“ Div se na něj nenalepil radostí.

   „A co bys čekal?“ zasmál se Theodor, když se Matěj od něj po chvíli odtáhl. „Až to dokončím, budeš můj pokusný králík.“

   „To znělo hnusně…“

   Theodor na něj hravě kouknul koutkem oka. „Mám raději mlčet?“ zeptal se se smíchem.

   „Jestli chceš říct, že to mělo znít hnusně, tak ano, raději mlč,“ usmál se na něj Matěj ironicky. Schytal šťouchnutí tužkou. „Hej!“

   „Přestaň mi číst myšlenky,“ zasmál se Theodor.

   „Ty jeden-!“ zasmál se Matěj a chtěl ho povalit do trávy, ale Theodor se v čas zvedl.

   Nakonec strávili zbytek čekání naháněním toho druhého, odfukováním, pocením se a následným nadáváním, když měl vlak zpoždění.

 

   „Mohu s tebou zítra počítat u Sabči?“

   „Končíš dřív?“ pohlédl na něj Matěj překvapeně, když šli ruku v ruce nočním městem z nádraží směrem k jeho internátu.

   „Jo, někomu se strašně nechce na poslední hodinu. Tak raději napsal rovnou, že nedorazí vůbec.“

   „Závidím ti.“

   „Aspoň na tebe mohu výjimečně počkat já.“

   Matěj se usmál zeširoka pro sebe a stisk na Theodorově ruce o to víc zesílil. Pro někoho by to byla samozřejmost, pro něj nedocenitelná slova. Už jen těch pár minut navíc s Theodorem bylo pro něj darem.

 

   Theodor téměř smutně sledoval, jak se od něj Matěj vzdaluje. Ještě si chtěl ukořistit více času s ním… Ještě pár minut jsi mohl zůstat, ne? Chvíli váhal, než na něj zavolal. Dřív, než zajde za ty dveře… Matěj se na něj zmateně ohlédl, když už držel kliku.

   Chtěl na něj zavolat úplně jiná slova… ale nakonec se rozhodl, že mu je raději řekne z očí do očí. Zítra, pozítří. Bylo mu jedno kdy. Ale ostatní nemusí naslouchat jejich nočnímu rozhovoru, ne?

   „Už se těším na zítřek!“ zavolal na něj s úsměvem. Jak si myslel, že to bude mít lepší reakci, než kdyby na něj zavolal: ‚Už teď mi chybíš!‘ nebo ‚Mám tě rád!‘, tak se spletl. Protože Matěj reagoval, jako by zavolal právě jednu z těch dvou vět. Raději na to odvětil nějakým zabrbláním a rychlým úprkem pryč, čím Theodora pobavil.

   Nakonec si mladý plavovlasý umělec povzdychl a vydal se svou cestou.

   Ani jeden však tu noc usnout nemohli. Nechtěné horko a dusno bylo přítomno v jejich pokojích… stejně tak nepříjemný pocit samoty a prázdnoty. A tak Theodor za stolem pilně pracoval na melodii, která mu nedala pokoj už od té zastávky… a Matěj skrytý pod peřinou s mobilem jako baterkou, aby Kamila nebudil, vymýšlel pokračování melodie, kterou Theodor předtím vytvořil, pobroukával si v duchu a přidával slova tak, aby aspoň částečně značila jeho city. Když ho nad ránem bolely oči, nevzdával se. Věděl, že nebude mít klid, dokud vše, co měl na mysli a v srdci nedostane na papír. Ať už výsledek bude zdařilý, či nikoliv, uvidí posléze. Nyní potřeboval, aby to splašeně bijící srdce aspoň na chvíli zklidnilo a jeho mysl aby přestala myslet na Theodora.

   Se stejným problémem ale možná v trochu menší úrovni se potýkal i Theodor. Melodie, která měla být složena speciálně pro něj a pro Matěje, mu nedávala ani chvilku klidu. Dokud ji nedokončí, nejspíš z toho zešílí…

   Aspoň tak mohl zapomenout na jiné problémy, které ho trápily.

 

   Matěj už dávno postřehl, že Theodor většinu času o přestávkách tráví o samotě. I dnes si toho všiml, když mu výjimečně hodina skončila o něco dřív a chtěl ho překvapit a vyzvednout ho. Sice jen na pár minut, než mu začne další hodina… ale každá minuta s počítá, ne? Sledoval starší žáky, jak se ženou ze třídy, v párech, po trojicích nebo ve velké skupince, zatímco Theodor lhostejně zůstává pozadu. Snad jakoby čekal, až se to stádo tupohlavců vyžene ze třídy a on bude moci v klidu odejít, aniž by se bál, že bude udupán zaživa (což byla i celkem reálná možnost).

   O to větší překvapení a hlavně radost se na jeho tváři objevila, když se ohlédl a viděl Matěje stát od sebe jen pár kroků.

   „Tohle se nedělá, měl jsem tě vyzvednout já,“ usmál se Theodor zákeřně a vstal.

   „Chtěl jsem tě překvapit,“ přiznal se Matěj.

   S radostí přijal objetí, kterého se mu dostalo jen pár vteřin poté. S pusou na líc sice nepočítal, ale i za tu byl nakonec rád. Když si ovšem chtěl Theodor ukrást i polibek z úst, musel ho stydlivě zastavit.

   „Pořád máš obavy?“ pozvedl Theodor obočí, nepouštěje ho ze svého objetí. „Sám jsi viděl, že tu nikdo kromě nás dvou není.“ Celkem mu i chyběla ta nově objevená, bezstarostná Matějova stránka, kdy mu sám bral bez ptaní. Chtěl ji v něm znovu probudit. Chtěl být znovu ten, kdo je líbán…

   „Nechci, aby mi tě někdo okukoval,“ pousmál se Matěj a prohrábl mu vlasy. Chvíli na to ho stáhl k sobě do pořádného polibku. „A obávám se, že mi jedna pusa nebude stačit… ale tolik času nemáme.“

   „Když si potom zaběhneme, stihneš hodinu bez meškání.“¨

   „Víš, že v běhu nevynikám.“

   „Takže mi ani nemůžeš utéct,“ zašklebil se Theodor. „Ještě ti rozmyslím, zda tě pustím nebo-…“

   „Určitě mě milerád pustíš,“ přerušil ho Matěj včas, protože mu bylo jasné, že by z něj vypadla nějaká poznámka, která by jistě způsobila změnu barvy jeho tváře. A vysvětlovat učitelce, proč je tak uřícený a proč nemůže popadnout dech nebo proč mu tak hlasitě bije srdce, opravdu do detailů nepotřeboval.

   „A co za to, když budu hodný?“

   „C-Co?“

   Theodor se ušklíbl a ukradl mu polibek. „Co za to, když budu hodný a pustím tě?“

   Matěj div nezaúpěl. „Netrap mě.“

   „Já tě netrápím. Jen tě-…“ Tentokrát ho přerušil Matěj, když mu tentokrát on ukradl polibek. Na tváři se mu objevil velký, zákeřný úšklebek. „Tohle jsem tě neučil,“ zamyslel se Theo nahlas a přejel si zamyšleně po rtech. Matěj se nevinně uculil a škádlivě si jazykem olízl rty.

   „Tak by ses to měl sám naučit,“ připomněl mu šeptem, než ho stáhl dolů pro další polibek.

   Byl to špatný nápad. Oba to věděli. Protože teprve, když se ozvalo zvonění, se oba probudili. Matěj nikdy v životě neutíkal tak rychle, zatímco se za ním Theodor potutelně smál, že si za to nakonec může sám.

 

   „Přijdem‘ pozdě,“ připomněl mu Theodor zadýchaně, když se Matěj od něj konečně odsunul, stejně zadýchaný jako on.

   „Ještě chvíli,“ zašeptal Matěj stejně bez dechu, než se natáhl pro další polibek.

   V místnosti, kde předtím tajně cvičili, se nyní ozývaly jen dva tlumené dechy a občasné šepoty zadýchaných hlasů.

   Když se znovu po chvíli odtáhli, Theodor se pousmál, když cítil, jak mu Matěj skryl v ohbí krku svou tvář.

   ‚Pořád tak stydlivý? Přesto mi motáš hlavu víc, než předtím,‘ pomyslel si Theodor s úsměvem, když mu prohrábl vlasy a přitiskl ho blíž k sobě. Vtiskl mu pusu do vlasů a čekal, až se Matějův dech znovu uklidní. Věděl totiž, že jeho společník nemá ani zdaleka dost. Noc i den byly dlouhé… a on mu byl nyní tak blízko. Byla by škoda nevyužít každé vteřiny, kterou jsou zase spolu.

   Po chvíli byl znovu vtažen do polibku.

   Nechal se jím vést. Až bude nejistý, převezme zase kontrolu on. Nechal se lovit. Pro tentokrát. Protože ho lovil Matěj.

 

   „Jak dopadl víkend?“ zeptala se Sabina, když si všimla jejich příchodu. „Nejspíš pozitivně, když máte zpoždění.“

   „Tys jí o tom řekl?“ zeptal se Matěj šeptem, když se Sabina vzdálila po vyslechnutí Theodorova pozitivního zhodnocení.

   „Měla tady menší akci, kde chtěla, abychom hráli. Ale přišla s tím pozdě,“ pokrčil Theodor rameny. „Těch akcí ještě bude, neboj,“ mávl nad tím rukou, když viděl Matějův téměř lítostivý pohled v očích.

   „Měl jsi mi to říct… Mohlo by to počkat…“

   „Ne, tenhle víkend jedeme k tvým rodičům, takže jsem to chtěl sfouknout hned po sobě.“

   „I tak…“

   „Lituješ toho snad?“

   „Ne.“

   Theodor se přívětivě usmál a stiskl mu ruku v té své. „Tak vidíš,“ pohladil ho palcem po hřbetu ruky. Překvapivě moc lidí kolem nebylo. U baru byli sami, kdesi v zapadlých koncích seděli lidi, kteří pomalu srostli s místním podnikem. Nikdo jim nevěnoval pozornost. Přesto se Theodor neodvážil k víc než jen k dotekům. Zneužil situace, šeptem zavolal na Matěje, a když se na něj podíval, zakryl je místní nabídkou nápojů a políbil ho. Už viděl Matějovy protesty v očích, ale umlčel ho, když mu jazykem přejel po rtech. „Klid, jsou tady jen ti, co jsou na šrot a ti nám pozornost nebudou věnovat,“ zašeptal. I tak viděl další pochyby a protesty v očích svého přítele, tak ho pro jejich vlastní bezpečí chtěl znovu umlčet polibkem. Tentokrát to byl ale on sám, kdo byl vtažen do hlubšího polibku. S myšlenkou, že tohle by si nechal líbit, zavřel oči a věnoval se jen Matějovým rtům.

 

   Příjemná melodie klavíru Matěje téměř ukolébala ke spánku. Pohledem zaputoval k plavovlasé hlavě, jejíž oči byly ovšem zavřené a prsty se plně soustředily na klávesy pod sebou. Mohl na něm oči nechat. Bylo to Theodorovo sólo hned na začátku téhle skladby. Matěje téměř mrazilo, jak dokonale to znělo. Mohl ho poslouchat věčnost. Přál si, aby ještě nekončil, aby svou část zahrál celou znovu a znovu… ale když se setkal s jeho očima a postřehl slabé kývnutí, téměř automaticky začal hrát také. Odměnou mu byl Theodorův spokojený úsměv. Jen občas z něj spustil oči, aby se ujistil, že nepokazí další notu, ale jinak se jeho fixovaly na Matěje. A Matěje jeho pohled trochu znervózňoval. Ale tak nějak příjemně…

   Sabina si nemohla nevšimnout změny v chování těch dvou. Pokud jim stačil jeden víkend, aby se ty občasné, stydlivé pohledy změnily na sebejisté a vzájemně oplácené, přála jim to a nemohla být pyšnější a šťastnější, když je nyní slyšela hrát společně. Protože i jejich hudba zněla jistěji. Téměř litovala, že nezačala za jejich vystoupení vybírat peníze, protože jen málokde byste pohledali něco podobného. Všimla si, že se občas objevili i takoví, kteří se nepřišli opít, ale hlavně si poslechnout ty dva.

   Protože si Theodor všiml jejího pohledu, během potlesku se k ní přesunul a zeptal se jí, zda chce nějakou speciální skladbu zahrát nyní ona. Pochopitelně zapírala a tvrdila, že to jejich skřípání se nedá poslouchat.

   „Tak proč ten zamilovaný pohled?“ zeptal se Theodor s úšklebkem a utíkal rychle pryč, jinak by schytal ránu mokrým hadrem.

   „Musíš ji provokovat?“ zakroutil nad ním Matěj hlavou.

   „Vždyť ji to baví.“

   „Nevypadá, že by se bavila.“

   „Třeba to jednou nevydrží, opije se v práci a bude nám dělat zpěvačku.“

   Matěj nad ním opět jen zakroutil hlavou.

 

   „Doporučuji jít zadem, jinak se skrz vaše nové fanoušky nevyhrabete ven,“ zazubila se Sabina, když skončili.

   „Díky za varování,“ usmál se Matěj nervózně. Doposud nevěděl, jak reagovat, když na něj někdo cizí vybafne a zeptá se ho na podpis nebo o společnou fotku. Stalo se to zatím jen párkrát, ale pokaždé to byl příliš velký zásah do jeho soukromí. Není hvězda, nehraje nikterak úžasně… tak co těm lidem hrabe?

   „To tak - ještě by mi tě ukradli,“ čertil se Theodor.

   „To bys jim nedovolil, co?“

   „Ani omylem!“

   Matěj se musel zasmát. Byl majetnický, až běda. Ale ochranitelský mnohem víc. A to Matěje trochu uklidňovalo. Dodával mu tak jistotu, že kdyby se něco stalo, může se na něj spolehnout. Byl mu za to hodně vděčný.

   „Pochybuješ snad?“

   „Ani omylem,“ použil jeho vlastní slova. Theodor se trochu uklidnil a na tváři se mu usadil ten neodolatelný úsměv. Posunul nenápadně ruku po stole, než se malíčkem zahákl o ten Matějův. Matěj jeho dětskou reakci zopakoval a vzhlédl k němu. Theodor se téměř tetelil blahem, když ho za malíček zatáhl, ale on se nevzdával a tahal na druhou stranu.

   „Kolikže vám je?“ zasmála se Sabina, když si jich všimla. Oba zrudli, rychle ruce stáhli pod pult a dívali se oba stranou.

   „Měli bychom jít,“ navrhl Theodor, aby zamluvil trapnou situaci a na pár loků vypil zbytek své Kofoly. Matěj souhlasně přikývl a napodobil Thea.

   „To byl vtip. Vy hned tak uháníte!“ smála se Sabina, když je viděla, jak si spěšně balí a berou věci.

   „Co naplat? Večerka je tu za chvíli,“ ušklíbl se Theodor, než popadl Matěje za loket a tahal ho k zadnímu vchodu po zaměstnance. Když v uličce na chvíli osaměli, neudržel se a musel ho políbit. Nejednou. A ne jen na chvíli. Byl rád, že nebyl jediný, kdo toužil po polibcích a dotecích. Cítil, že mu stiskl mezi prsty propocené triko. Snad aby se neopovážil se už odtáhnout. Na oplátku přitáhl Matěje blíž k sobě. Nepočítali, kolik vteřin nebo minut se nyní líbali. Věnovali se jen tomu druhému…

   Když se od sebe konečně odtáhli, oba udýchaní a zarudlí až běda, neuhýbali pohledy. Spíše kontrolovali, zda ten druhý je aspoň trochu zarudlejší než on sám. A když se ujistili, že tomu tak je, usmáli se. Ještě pár dalších pus přece nikoho nezabije

   Už tak přijdou po večerce…

  

   Kamil pozvedl obočí, když mu někdo začal bušit na okno. Když ho pootevřel o něco víc, jen vykulil oči, když se skrz něj dovnitř protáhl Matěj. Měl na jazyku mnoho otázek, ale rozhodl se zeptat se jen na jednu: „Nenašel jsi dveře?“

   „Jaška jsem potkat fakt nechtěl.“

   „Se ti nedivím. Máš dvě hodiny zpoždění. Uplatňuješ všechna pravidla bez varování? Jak mi to jako vysvětlíš?“

   Matěj se usadil na postel a téměř otupěle hleděl před sebe a Kamila si nevšímal, dokud mu nezamával před očima.

   „Vnímáš? Nebo máš místo mozku jen rozpuštěnou tkáň?“

   Matěj se na něj podíval, usmál se úsměvem zamilovaných blázínků a dopadl na postel. Všechno mu v tu chvíli bylo jedno.

   „To tu ještě nebylo,“ zakroutil nad ním Kamil hlavou. Po chvíli po něm hodil ručník. Se smíchem dodal: „Aspoň se osprchuj. Smrdíš!“


Průměrné hodnocení: 5
Počet hodnocení: 3
Vaše hodnocení: Zatím žádné :)

Pro hodnocení se přihlašte.

Pro přidávání a čtení komentářů se přihlašte. Děkujeme.