„Neměl jsem se ptát?“ zeptal se Matěj nejistě, když osaměli. Theodor se na něj po celou tu dobu ani nepodíval. Hanka se před chvílí pro jistotu rychle vypařila, protože cítila nebezpečí ve vzduchu. A spočítala si, že by vše spadalo na její hlavu, protože se dotkla citlivého tématu. Odpovědi se mu ani tak nedostalo. Chvíli se rozmýšlel, než se zvedl a přešel k načertěnému Mozartovi. Prohrábl mu vlasy. „Země Mozartovi. Slyšíme se?“ usmál se lehce.

„Kašlu na Zemi,“ zabrblal Theodor s pohledem stranou. Matěj se na něj zavěsil a opřel se o jeho rameno.

„Tak Matěj Mozartovi. Na mě snad nekašleš…“

Theodor k němu pohlédl. „Fakt to chceš vědět?“

„Jestli mi to nechceš říct, pochopím to.“

„Ale už ses zeptal…“

„Můžeš předstírat, že jsi to neslyšel.“

„Stejně to tady vědí všeci.“

Matěj se usadil vedle Thea, když se posunul trochu stranou, aby mu uvolnil místo. „Jestli je to něco citlivého-…“

„Když to řeknu tobě, nebude mi to vadit.“

Sice na sobě nedal nic zdát, ale Theova slova ho potěšila. Chtěl ho chytit za ruku, ale rychle tu svou stáhl, když viděl, že se Theo odhodlal začít znovu hrát, a dělal, jakože nic. Theodor si jeho pohybu všiml a smutně se pousmál pro sebe, zatímco hrál.

„Není to nic… ošemetného. Jen se to neříká snadno,“ uznal Theodor po chvíli hraní. „Mamka zemřela, když mi bylo sedm. Byla to ona, kdo mě přivedl ke klavíru a celkově k hudbě. Díky ní miluji hudbu. A chci být nejlepší… Byla hodně nemocná. Ale přesto se neustále smála, podporovala mě. A i když jsem něco pokazil, tak mě povzbuzovala. Byla to ona, kdo mě naučil hrát na klavír. Byla to silná žena.“

„A paní Katka…?“

„Sestra,“ usmál se Theodor. „Otec se snažil, abychom zůstali rodinou. Abychom nevyrůstali jenom s ním. Katka se snaží, to uznávám… jen někdy nechápe, že mi matku prostě nenahradí. Chtějí si hrát na dokonalou rodinu, ale mají tady vetřelce…“

„Theo,“ dloubl ho Matěj trochu do ruky. Theodor se ušklíbl.

„Nikdy jsem jí nebyl schopný říct mámo… Nejde to. Jako dítě jsem ji za to nenáviděl. Přestože jsem ji předtím miloval jako tetu, když se měla stát mou dočasnou mámou… choval jsem se k ní hnusně. I nyní… I když mě to mrzí, je to… jakási má obrana. Aby mi nesebrala vzpomínky na mamku. Aby to nebyla ona…“

Matěj mlčel a nechal Theodora, aby mluvil, aby mu řekl své tajné myšlenky a obavy. A Theodor mluvil. Mluvil dlouho. Občas se na chvíli odmlčel a v místnosti opět zněl jen klavír, než se ozval i jeho hlas. Vysvětlil mu svou smutnou minulost, kdy žil v nevědomí, že jeho matka každým dnem může zemřít. A když se to dozvěděl, už bylo pro ni pozdě.

„Žila ještě rok poté, co mi to otec podrobně vysvětlil… Ale malé dítě to sotva dokáže pochopit. Myslel jsem si, že má prostě rýmu nebo tak něco. Že se uzdraví. Slovo ne neexistovalo v mém slovníku. Jen stěží něco takového vysvětlíš tvrdohlavému dítěti. Ale možná proto jsem se snažil víc, než kdokoliv jiný. Vždycky říkala, že ji moje hudba uklidňuje. Hrál jsem jenom pro ni. Moje první skladby byly její vlastní. Měla talent, sama hrála na klavír, sama tvořila písně. Zpěváci se mohli přetrhnout, aby pro ně něco složila… A ve finále zemřela sama. Ani jsem u ní nebyl, když k tomu došlo. Řekla mi, že koncert je důležitější, než ona, že jsem se na to prý strašně těšil…“

   Nedomluvil.

   „Jak sis všiml, Katka a moje máma byla dvojčata. Ale… jejich přístup byl odjakživa jiný.“

   „Umí Katka hrát na klavír?“ zeptal se Matěj, aby odvedl konverzaci ze smutných vod. Theodor se příjemně rozesmál a přestal hrát.

   „Každý klavír by se před ní spíš rozpadl, než aby ji nechal se ho dotknout!“ odůvodnil svůj předešlý výbuch smíchu. „Vždyť to by byla vražda každé klávesy!“

   „Nebuď hrubý,“ šťouchl ho Matěj, ale smál se s ním.

   „Ne, vážně. Jednou to zkusila. Málem mi začaly krvácet uši.“

   „Detailisto. Aspoň se snažila.“

   „Máš štěstí, že aspoň umíš hrát, jinak by sis prošel se mnou peklem.“

   Matěj ho zatahal za vlasy. „To peklo už mám tak či tak!“ smál se a šťouchl ho.

   „Hej! Nejsem až tak přísný. Nebo jo?“ šťouchl ho Theodor na oplátku.

   „Nehraj si na neviňátko!“

   „Jsem přece anděl.“

   „Anděl s rohama!“

   Chvíli se pošťuchovali navzájem, než Theodor málem sklouzl ze židle, kdyby ho Matěj v čas nechytil.

   „Jestli máte čas se pošťuchovat, co si takhle dát něco k pití?“ objevila se ve dveřích najednou Katka.

   „Jsme moc hluční?“ ušklíbl se Theodor.

   „Hm, méně než kamarádky Hanky,“ uznala a podala jim sklenice s chladnou vodou s citrónem.

   „Jenom jeden?“

   „Na víc nemáš nárok.“

   Matěj poděkoval za sklenici. „Jak to, že on má dva?“ trucoval Theodor.

   „Protože je host.“

   Katka se zasmála, když viděla Matěje spěšně dávat Theodorovi svůj citrón, aby nezačal zbytečnou hádku. „A zákusek nebude?“ provokoval plavovlasý ďábel.

   „Pokud si ho namaluješ, můžeš ho mít.“

   Matěj se kousl do jazyku, aby se nerozesmál. Theodor místo toho předvedl téměř dokonalý infarkt, když se skácel na Matěje. Katka nad nimi zakroutila hlavou.

   „Moc Matěje nezlob, nebo ti uteče,“ dodala a spiklenecky mrkla na Matěje.

   „To by si nedovolil, na to jsem příliš velké klíště,“ vyplázl na ni Theodor jazyk, když odcházela. „Že jo?“ vzhlédl k Matějovi s hravým úšklebkem.

   „Jestli už nebudeš hrát, můžeme se projít,“ navrhl Matěj, když upil ze své sklenice.

   „Co když tě budu chtít odvést někam stranou jenom pro sebe? Rodinka si tě až moc všímá.“

   „Hm, to bys měl.“

   Theodor se hravě ušklíbl a zvedl se znovu do sedu. Samotného ho zarazilo, když sám Matěj zneužil situace a ukradl mu polibek. Nebránil se, spíš mu vyšel vstříc. „S radostí tě ukradnu,“ zazubil se Theodor po chvíli, než si tentokrát ukradl další polibek on. Vyměnili si ještě pár rychlých polibků, než se konečně zvedli od klavíru a zamířili ven.

 

   Aby se vyhnuli nechtěným zrakům nebo otázkám, vzali si s sebou spiklence. Alexandr byl rád za procházku a ocasem doslova čistil cestu, kdykoliv se ti dva zastavili, a s vypláznutým jazykem sledoval náklonost svého pána k tomu novému človíčku. Někdy to nevydržel a také se pokusil slízat toho človíčka. Jeho páníček sice žárlil a tahal ho pryč, ale nejvěrnější přítel člověka chtěl také dokázat svou radost a náklonnost. V hnědých, oddaných očích neviděl pokaždé překvapení, kdykoliv čumákem jemně šťouchl do ruky toho cizince, když chtěl, aby ho podrbal za ušima a věnoval mu také pozornost.

   „Výborně, dokonce tě uznal i Alexandr. Jsme kompletní,“ zasmál se Theodor.

   „Dokud mě nekousne, můžeme být kámoši,“ podotkl Matěj, který mírně nadskočil, sotva znovu ucítil vlhký čumák na svém lýtku. „A pokud mě přestane takhle lekat!“ dodal. Theodor se rozesmál a podrbal psa na hlavě.

   „Jen ho škádli dál a já toho budu využívat,“ pošeptal mu Theodor do ucha. Pes souhlasně štěkl a mlátil ocasem o zem. „Domluveno,“ nastavil mu ruku a Alexandr ochotně vložil svou packu do jeho natažené dlaně.

   „Radši se nemám ptát na tu vaši dohodu, že jo?“ ujistil se Matěj.

   „Správně,“ usmál se Theodor vesele.

   Sotva ovšem dostal Alexandr volnost na rozlehlé louce, úplně zapomněl na nového človíčka a hnal se skrz čerstvou trávu, válel se v ní a honil se za ptáky. Co na tom, že ti dva človíčci seděli na kopci a neuháněli s ním. Stejně by jeho tempu nestačili.

   „Je to pako,“ zhodnotil Theodor s úsměvem.

   „Ale roztomilé pako,“ uznal Matěj tiše.

   „Rozhodně menší, než ty.“

   „Teď jsi mě urazil.“

   „Jak to mohu odčinit?“ udělal Theodor psí oči.

   „Hm,“ zamyslel se Matěj na delší dobu. Theodor mu prohrábl vlasy a přitáhl ho k sobě. „Až se vrátíme, zahraješ mi znovu? Tentokrát ale na kytaru.“

   Theodor se vřele usmál. „S radostí,“ slíbil mu. Cítil jemný, ostýchavý dotek na své dlani. Dodal si odvahy a pevně sevřel tu ruku, která se stydlivě motala kolem té jeho. „Maty?“ zašeptal mu do vlasů.

   „Hm?“

   „Jsem rád, že jsi tady.“

   Matěj se k němu přitulil a tiše přikývl. „Já také,“ souhlasil šeptem. Tiché pobroukávání se po chvíli rozhodl umlčet, přestože by Theův hlas byl schopný poslouchat věčnost. Přivřel oči nad jeho teplými dlaněmi na svých tvářích.

   „Asi jsem se znovu zamiloval,“ zasmál se Theodor, když si zakryl tvář loktem.

   Matěj mu věnoval velký úsměv. „Do koho? Mám žárlit?“ vyzvídal.

   „Do Alexandra!“ zasmál se Theodor, když se k nim po chvíli přiřítil zlatý retrívr a rozhodl se obdařit toho nového člověka také svými mokrými polibky. A Matějovi tím málem způsobil infarkt. „No tak, budu žárlit,“ odtáhl po chvíli psa stranou, ale Alexandr rychle dýchal s vypláznutým jazykem a mlátil ho ocasem do stehna, zatímco se na něj díval, oddanost v očích a pokoušel se i jeho obdařit nejedním polibkem. „Buď hodný, ty pako,“ podrbal ho Theodor po hlavě. Vysloužil si nesouhlasné dvojité zaštěkání.

   „Tomu se říká láska,“ ušklíbl se Matěj.

   „Alexandre, trhej,“ zašeptal Theodor do ucha psa. Pes se na něj podíval pohledem, který mluvil za vše. Zbláznil ses, človíčku? Tenhle se mi líbí!

   „To by neudělal,“ poplácal Matěj psa po hlavě.

   „Hm, je pravda, že mě moc neposlouchá,“ zhodnotil Theodor s úšklebkem. „Je to tvrdohlavec.“

   „Tak to máte v rodině.“

   „Je to nakažlivé, tak pozor.“

   „Už beru nohy na ramena,“ zažertoval Matěj, než ulehl do trávy.

   „Zrádce,“ slyšel po chvíli, a tak pohlédl stranou. Mírně s sebou cukl, když viděl, že Alexandr si lehl těsně vedle něj a spokojeně sledoval svého pána vedle něj. „To jsem ti neříkal,“ šeptl Theodor spiklenecky u ucha retrívra.

   „Co po tobě chtěl? Svěř se mi, Alexandře,“ zeptal se Matěj, zatímco psa hladil po zádech.

   „Aby tě zalehl a tys nemohl utéct.“

   „A udusil se v jeho srsti?“

   „Pak bych tě mohl zachránit.“

   Oba byli rádi, že venku bylo horko. Náhlou červeň ve tvářích by totiž jen stěží uměli jinak vysvětlit, než jako příčinu horka a dusna.

 

   Alexandr ťapkal před nimi, zatímco dva mladí zamilovaní šli ruku v ruce pomalým krokem po louce zpátky domů.

   „Doufám, že pořád platí tvé hraní na kytaru?“ provokoval Matěj po chvíli. Theodor se pousmál a přikývl.

   „Když to bude v mém pokoji, kde nás nikdo nebude rušit, klidně,“ zneužil lehce situaci. To by tak hrálo - nebude hrát pro ostatní, jenom pro něj. A u něj v pokoji se můžou zamknout. Budou tam jen oni dva a budou mít konečně klid od všech a od všeho. A dřív nebo později to Matěje přestane bavit. Pochopitelně Theodor od počátku viděl něco víc za Matějovým přáním. A doufal, že to Matěj navrhl úmyslně. A měl pravdu. Matěj sice chtěl poslouchat Theodora hrát, ale také chtěl i něco víc. Špetku soukromí, kdy bude Theodor jenom jeho. I na kolejích nebyli nikdy úplně sami. Ale když si mají na tomhle bojišti ukrást trochu času jenom pro sebe, musí to být v Theodorově pokoji. Nevěděl, kde bude v noci spát, ale pokud se ho nezeptají nebo mu pokoj sami neurčí, chtěl Theodorovi navrhnout, že si klidně vezme spacák a bude spát na zemi. A za horké noci, kdy nebudou stejně moci usnout, by si možná mohli šeptem povídat. Nebo i něco víc

   Jeho samotného překvapovalo, co ho vlastně napadalo, ale myšlenky jako takové se mu nepříčily. O nic nemravného by se nepokoušel. Jen pár polibků navíc, nic víc. A možná uklidňující spánek v jeho náručí… Pokud se nebudou oba příliš potit, samozřejmě. Neodsuzujte ho, prosím. V jeho věku sedmnácti let je přece přirozené, že od lásky i vztahu časem bude chtít vyžadovat víc než pozornost a pár polibků. Prozatím se neodvážil přemýšlet nad něčím intimnějším, ale věděl, že i Theodorovy myšlenky musejí směřovat stejným, nebo aspoň podobným směrem. A ty také směřovaly. Byly dokonce i odvážnější, než ty Matějovy. Ale aby ho nevylekal, držel se zpátky. Bylo mu jasné, že Matěj není až tak průbojný, jako on. Cenil si každé vteřiny, kdy mohl být s ním. A pokud jejich vztah prozatím pracuje jen formou několika pus denně, objetí nebo opatrných doteků, bohatě mu to stačilo. Oba si tak budovali pevný vztah do budoucna. Nespěchali. Byli šťastní za to, co mají nyní.

   Než se dostali k dohledu z domu, ukořistili si ještě pár dalších polibků bez ohledu na to, kde se nacházejí. V pevném objetí si kradli dech navzájem.

   Ještě pár minut je přece nikdo postrádat nebude

 

   Oba zarudlí a zadýchaní, s pohledy stranou od toho druhého, nejistě se vraceli zpátky. Kdyby se náhodou někdo ptal, měl Theodor skvělou výmluvu. Alexandr je lehce prohnal, nic víc. Je přece horko a oni se snadno zadýchali, když se ho snažili chytit. Co na tom, že Alexandr se od nich nikdy nevzdálil příliš daleko. To nikdo neví. A nevinné zvíře jistě přijme nálepku viníka jejich současného stavu. Jen se mu podívejte do očí, tomu malému ďáblíkovi! Ještě jiskry radosti a nezbednosti se mu v nich zračí!

   „To je venku takové vedro?“ objevila se první otázka ze strany Hanky, která si nemohla nerýpnout.

   „Alexandr je malý Forest Gump, fakt,“ ujistil ji Theodor a poplácal psa po hlavě.

   „Jen jestli na vině nebyl někdo jiný,“ odvětila provokativně starší sestra.

   „Neboj se. Byl to Alexandr.“

   Pes pohlédl na Theodora s otázkou v očích, z čeho že je vlastně obviněn. Ale jako odměnu si vysloužil drbání na břichu od Matěje, takže svou výčitku hned zahodil, ležel na zádech a spokojením div nepředl jako kočka.

   „Hezky to tu voní,“ ozval se Matěj, když už hrozilo, že se dva sourozenci do sebe zase slovně pustí. Přiměl i Theodora začít vnímat vůni kolem.

   „Maso,“ zběhly se Theodorovi sliny do úst.

   „Jsi snad zvíře, že to umíš tak snadno říct?“ zeptala se Hanka se smíchem.

   „Když jde o maso, nedělím se a neznám slitování, takže ano - jsem zvíře.“

   „Slyšíš ho?“

   Pohled padl na Matěje, který zakroutil hlavou. „To je normální i u nás,“ zažertoval Matěj.

   „Nezlobil Alexandr příliš?“ zeptal se Leoš, když došli do jídelny, zatímco stál před pánvičkou s masem.

   „Ne, byl zlatíčko,“ zanotoval Theodor ironicky.

   „Doufám, že tě pořádně prohnal za ty blbé kecy,“ plácl ho hravě po hlavě.

   Matěj si jen v duchu oddychl, že ta napjatá atmosféra byla pryč. „Určitě si ho proti mně za tu dobu poštval.“

   „To bych si nedovolil.“

   „Slyšel jsem správně ten sarkasmus v hlase?“

   „Theo,“ ozvala se Katka s úsměvem a ohnala se po něm hravě vlhkou utěrkou. Překvapilo ji, když jí ji Theodor sebral a přitiskl si ji na obličej a spokojeně vydechl. Když si ji chtěla vzít zpátky, nepustil ji. „No tak, pusť,“ zasmála se Katka, když se chvíli přetahovali o mokrý hadr. Matěj nad nimi zakroutil hlavou.

   „Můžu s něčím pomoct?“ zeptal se s pohledem na Leoše.

   „Není s čím. Maso se za chvíli dopeče, salát máme taky hotový, stačí to jen naservírovat,“ věnoval mu Leoš vlídný úsměv.

   „Taťka vařil svou specialitu. Chtěl se předvést,“ práskla na něj Hanka, nad čímž se Leoš srdečně rozesmál.

   „Práskačko.“

   „Jen říkám pravdu.“

   „Kazíš překvapení.“

   Matěj se musel usmívat. Nabídl Katce pomoc se servírováním, kterou s radostí přijala. A musela se smát, když se hned Theodor cpal mezi ně, že také chce pomoct. Hanka prohodila do vzduchu něco o zamilovanosti a nedočkavosti. Theodorovu urážku naštěstí skryl Leoš hlasitým zakašláním a varovným pohledem.

   Theodor považoval za vrchol drzosti, když se Hanka snažila vecpat mezi něj a Matěje, když pomáhal roznášet porce. Spěšně se usadil vedle Matěje a dal dva talíře na místa naproti němu. „Můžeš pomoct se zbytkem,“ usmál se na ni mile. Hanka nad ním zakroutila hlavou a podotkla, že je malá žárlivka. Matěj se kousal do kloubu na ukazováčku, aby se nerozesmál. Musel uznat, že večeře mu chutnala. Všiml si sice netrpělivosti ze strany Thea, který neustále klepal nohou o zem a snad se snažil všechno zhltnout co nejdřív, aby se mohl rychle vypařit. Chtěl mu vyhovět, ale rozhodl se, že neurazí snahu hostitele a vychutnával si každé sousto. A v duchu se mu omlouval, když cítil jeho prosebné pohledy, aby si pospíšil a už dojedl.

   „Bylo to moc dobré,“ usmál se Matěj zdvořile, když pomáhal paní Katce sbírat talíře. A málem slyšel Thea i výt úzkostí, když se nabídl, že pomůže s nádobím. Byl ovšem rád, když se Theodor rozhodl správně a jal se také pomoci s nádobím. Četl mu v očích drobnou výčitku, ale užíval si každou chvíli jeho tiché zlosti a možná i žárlivosti. Přeci jenom ho najednou neměl jenom pro sebe. A on hatil jeho plán.

   „Doufám, že nechceš ještě zůstávat na nějakou jejich pochybnou večerní zábavu z donucení?“ zeptal se Theodor šeptem. Matěj se provokativně ušklíbl. „Ne!“ zbledl Theodor náhle. „Opovaž se!“

   „Paní Katko-!“ zavolal Matěj, ale byl hned umlčen plavovlasým ďáblíkem, který mu zakryl ústa.

   „Tohle jsme si nedomluvili. Mám ti přece hrát na kytaru,“ domlouval mu Theo šeptem.

   „Ale předtím si můžeme zahrát i nějakou hru s rodinou.“

   „Opovaž se!“

   „Žertuji,“ zasmál se Matěj tiše. Rozhlédl se a rychle vlepil Theovi pusu na ústa, aby ho umlčel. „Budu tě škádlit častěji,“ slíbil mu.

   Theodorovy tváře znachověly, něco tiše zabrblal a pohlédl stranou. Trucoval, jak jinak. Ale zjištění, že Matěj skutečně žertoval, ho uklidnilo. Sotva uklidili nádobí a Leoš se už nadechoval, že by je pozval na večerní zábavu - pravděpodobné společné sledování nějakého filmu, co Hanka narychlo hledala v hromadě DVD obalů - s hranou lítostí pronesl, že on a Theo už jsou unavení, takže by si chtěli jít lehnout. Hanka pohlédla stranou a zadržovala hrozící výbuch smíchu.

   ‚Prej unavení!‘ říkala si v duchu, až si musela zakrýt ústa a dívat se jinam.

   „V pořádku. Asi je to z toho slunka, že?“ zeptala se paní Katka starostlivě. „Nechcete ještě vodu?“

   „Ne, to bude dobré,“ ujistil ji Theodor rychle, popadl Matěje za ruku a už ho tahal pryč. Každá další vteřina tady ho okrádá o jeho soukromý čas s Matějem. „Tak dobrou!“ zavolal už ze schodů.

   „Dobrou noc! A děkuji!“ volal Matěj taky, div nezakopl o schody při Theodorově rychlosti. „Můžeš zpomalit?“ zeptal se Matěj se smíchem tiše, když znovu málem zakopl.

   „Ne,“ ujistil ho Theodor pevně, ale málem se také rozesmál.

   „Co když se nejdřív chci osprchovat?“

   „Nemáš nárok.“

   „Budu ti smrdět.“

   To už Theodor nevydržel a na krátkou chvíli se rozesmál, než si zakryl ústa. „Pako! Takhle hatíš můj plán!“ sykl na něj šeptem.

   „Tak plán?“ pozvedl Matěj pobaveně obočí a usmíval se od ucha k uchu.

   Sotva se za nimi zavřely dveře do Theodorova pokoje, už vězel v jeho pevném objetí. Usmál se ještě víc a omotal kolem něj ruce.

   „To už jsi to nemohl vydržet?“ zeptal se tiše.

   „Musím si ukrást každou vteřinu, kdy s tebou mohu být o samotě,“ vysvětlil Theodor, než se rozhodl ukrást mu i další pusu.

 

   „Co si takhle zahrát hru?“ zeptal se Theodor najednou, kdy přivíral oči, když ho Matěj hladil po hlavě a pohrával si s jeho plavými kadeřemi a on brnkal příjemnou melodii na kytaru.

   „Jakou?“ pozvedl Matěj obočí.

   „Oba budeme hrát na kytaru,“ oznámil Theodor a posadil se.

   „A?“ Matěj věděl, že tím to nekončí.

   „Když někdo udělá chybu…“ začal Theodor a odložil kytaru stranou. Matěj ho sledoval s doširoka otevřenýma očima.

   „Ano?“ zeptal se, téměř dychtivě. Theodor se usmál a nahnul se k němu, aby ho políbil na líc.

   „Tak bude mít za úkol dvě věci,“ ušklíbl se hravě.

   „Mám se obávat?“ zažertoval Matěj.

   „Ty by ses furt jen obával! Bude tě to bavit,“ ujišťoval ho Theodor vzrušeně.

   „Fajn, co se stane, když udělám chybu?“

   Theodor se k němu znovu nahnul. „Zaprvé, musí políbit toho druhého. Na takovou dobu, jakou určí ten druhý.“

   Matěj přikývl. Tuhle část schvaloval. A obával se druhé části… ale zároveň se do jisté míry i těšil. „A ta druhá část?“

   Theodor se znovu ušklíbl. V očích měl nezbedné jiskřičky, ale tváře mu znovu zahořely, tentokrát velkým studem ale i odhodláním. „Bude ze sebe muset sundat jeden kus oblečení,“ rozhodl.

   Čekal, že Matěj bude protestovat.

   K jeho velkému překvapení se na něj ovšem tmavovlasý kluk pousmál a nahnul se k němu. „Připrav se, že ti bude horko,“ slíbil mu hravě. A Theodor na krátkou chvíli zalitoval, že se do nějaké takové hry vůbec chtěl pouštět. Ale jenom na chvíli. Pár vteřin poté se pousmál stejně a pohladil Matěje po líci. Přivřel oči, když mu Matěj přejel palcem po spodním rtu.

   ‚To už je mi teď,‘ pomyslel si.

Průměrné hodnocení: 5
Počet hodnocení: 4
Vaše hodnocení: Zatím žádné :)

Pro hodnocení se přihlašte.

Pro přidávání a čtení komentářů se přihlašte. Děkujeme.