„Takže - vy tvrdíte, že pan Jamnický narazil nosem do kliky a pan Čech spadl ze schodů?“ zeptal se ředitel.

   „Ano,“ souhlasil Theodor, který měl naprasklý horní ret, čelist ho trochu bolela a pod levým okem se mu pomalu tvořil monokl. Však dva výše zmínění a mnoho dalších dopadlo mnohem hůř.

   „A pan Kupka jistě vrazil do té zdi úmyslně?“ ptal se ředitel dál s ironickým hlasem. Theodor si odfrkl a odvrátil pohled. To tlusté prase by mu stejně nikdy nevěřilo. A to ještě neví, kolik ubožáků mu přijde klepat na dveře, až odsud vypadne.

   „Nechcete to zkrátit? Nemusíte si hrát, že nevíte, co se stalo,“ navrhl Theodor drze.

   „Pozor na slova,“ varoval ho ředitel ještě krotce. Jistě, soukromá škola má svá vlastní pravidla (někdy) a za jistou sumu je ochoten něco občas taky přehlédnout. Ale pověst je pro školu podstatná a zde sedící mladý nadějný umělec ji svými činy nejednou málem ohrozil. Nejen svým chováním na půdě školy, ale i mimo ní. A určitě nechtěl mít hromadu stížností na to, že se jeden žák neumí chovat. Nepříjemně mlaskl, když zvažoval, jak by měl pokračovat. „Co takhle přejít k dohodě?“

   „Co mi takhle pomoct najít jedno hovado?“

   „Pane…“

   „Nechte si toho pana,“ přerušil ho Theo vztekle. Nesnášel, že se tady téměř neustále oslovovalo příjmením a přitom si všichni šlapali na jazyk, aby se náhodou neurazili přímo.

   Ředitel si povzdychl. „Dobře. Pro tentokrát napomenutí. Pokud se chcete prát, jděte na veřejnou školu. Pokud chcete tvořit a být známý ve světě, zklidněte hormony. To je vše.“

   „No konečně,“ neodpustil si Theo sarkastickým hlasem, když konečně vstal, popadl svůj batoh a s prásknutím dveří vyšel ven na chodbu.

   „Theo,“ oslovil ho tichý, vystrašený hlas a ruka chytila tu jeho. Hned se zastavil. Neměl odvahu se mu podívat do očí. Předtím se ho snažil Matěj zastavit, ale on i tak do nich tvrdohlavě začal bušit. Co měl taky dělat? Musel ten vztek ze sebe nějak dostat. A ty jejich debilní vtípky prostě nemohl neslyšet. A sázky na to, kdo je jeho další obětí, ho rozzuřily doruda. Chvíli váhal.

   „Promiň,“ hlesl potom šeptem. Matěj ho překvapil, když se postavil před něj, aby mu ustaraně pohlédl do očí. Přejel mu po monoklu. Prsty se blížil k jeho naprasklému rtu. To ho ovšem Theodor rychle zastavil a uhnul pohledem. Přitom se opatrně rozhlédl kolem. Ty fotky byly naštěstí tak šikovné, že šlo poznat jenom jeho. Nikdo netuší, kdo jen ten druhý. A tak to musí zůstat. Dokud je Matěj v bezpečí, klidně bude snášet opakující se poznámky, které na jeho hlavu padají už delší dobu. Ale kdyby to samé měl zažívat Matěj kvůli němu… Konečně se mu zahleděl do očí. ‚Kdyby se měli zaměřit i na něj, neudržel by se. Rozpadl by se mi před očima,‘ pomyslel si. Matěj byl citlivý a Theodor to věděl. Neunesl by tolik, co Theodorovi nedělalo problém. A aby ho všichni pomlouvali kvůli němu, si nepřál. Věnoval mu drobný úsměv. „Trochu jsem to přehnal,“ uznal tiše.

   „Nebolí to?“ zeptal se Matěj starostlivě. Dostal odpověď zakroucením hlavy do stran. Očividně ho to moc nepřesvědčilo, ale pokusil se o nejistý úsměv. Theodor mu sevřel jemně ruku v té své.

   „Dostal jsem i horší rány,“ pokusil se mu ulehčit trápení, moc to nepomohlo. Obezřetně se znovu rozhlédl kolem. Na chodbě nyní už nebylo bezpečně. Zatáhl ho do opuštěné učebny chemie, kde ho sevřel ve svém objetí. „Promiň.“

   „Ne. Je to i moje vina,“ špitl Matěj smutně.

   „Jak? Nic jsi neudělal.“

   Matěj k němu vzhlédl.

    „Nedělej ten smutný kukuč,“ ušklíbl se Theodor a pohladil ho po hlavě. „Vůbec ti nesluší.“

   „A tobě nesluší, že se pereš.“

   „Slavnostně přísahám, že se nenechám vyprovokovat.“

   Schytal ránu pěstí do ramene. Slabou. Přesto se ušklíbl. „Nevtipkuj o tom.“

   „Vynasnažím se.“

   Matěj sklopil zrak k zemi, než se opřel o jeho rameno. Theodor mu starostlivě prohrábl vlasy. Nechtěl o něj přijít. O něj ne. Vzdal by se kohokoliv jiného, jen ne Matěje. Mohou mu vzít hudbu, cokoliv, ale jen za něj se bude bít až do konce. Sevřel ho ve svém náručí o to silněji. Nechtěl ho pustit. A nepustí. Nesmí. Obával se popsat důvod té bolesti, kterou cítil při každém úderu svého srdce. Obával se, proč se mu tak špatně dýchalo při myšlence, že by ho ztratil. Ve vzduchu visela slova, kterých se oba báli, přesto o nich oba věděli.

 

   Když Matěj vstoupil do třídy, váhavě se rozhlédl. Nikdo si nešpital a nedíval se jeho směrem. Všichni spíše nahlas řešili poprask, který způsobila fotka, na které byl Theodor. Nikdo netušil, že ten druhý, byl Matěj. Holky se nemohly nabažit štěbetání, že to není jeho první zátah, kluci byli zase znechucení a pomlouvali, co mohli. Matěj se jen kousal do jazyku a zatínal pěsti, aby nevybouchl a také nepřilil olej do ohně. Nejednou ovšem hrozil, že vyletí jako čertík z krabičky, ale vždycky zvážil všechny možné reakce a pokaždé se rozhodl, že se raději projde po třídě pro nějakou věc nebo něco odnést do koše. Mluvili jenom o Theodorovi. Takže jeho tvář na fotce nebyla nebo ho nepoznali. Nebo ten, kdo to vyvěsil, jeho tvář nějak zakryl nebo rozmazal. Netušil. Protože o všechny fotky se Theodor během první přestávky postaral, roztrhal je a nenechal nikoho dalšího, aby je viděl a mohl se jim pošklebovat. A taky se stihl několikrát poprat. Sice se snažil dodržet slib, který dal Matějovi, ale v tomto případě měl hodně slabé nervy. Ať si ho klidně urážejí, je na to zvyklý, ale sotva začali zkoumat a nahlas přemýšlet, kdo je ten druhý ubožák, je jasné, že Theodor nešel pro ránu příliš daleko.

   „Až najdu toho hajzla, tak ho zabiju,“ zavrčel Theodor vztekle. Hned na to zasyčel bolestí, když mu na ráně přistála vata s dezinfekcí.

   „A já tě praštím, jestli s sebou nepřestaneš cukat!“ zamračil se Matěj.

   „Promiň,“ kapituloval Theodor tiše, poraženecky a pohlédl stranou.

   „Vím, že tě to štve-…“

   „Sere,“ opravil ho Theodor ihned.

   „Štve,“ trval na svém Matěj a pokračoval: „ale tím, že se kvůli nim čertíš, nahráváš jim do karet.“

   „A co mám dělat? Mám je nechat, aby tě taky uráželi?“

   Matěj si povzdychl. „Pokud jsem viděl dobře, moje tvář nešla vidět. Takže se nenech vyprovokovat. Nerad bych tě viděl v nemocnici.“

   „Stejně většinou ty zmetky zmlátím sám. Au!“ zaúpěl, když mu Matěj znovu zatlačil vatou na ránu. „Trošku jemněji by to nešlo?“ osočil se.

   „Ne,“ zabrblal Matěj, než mu nalepil náplast na tvář. „Takhle tě nebudu mít za chvíli kam líbat,“ postěžoval si nahlas a mělo to ten správný účinek. Theodor sklopil smutně zrak k zemi. Protože jeho polibky ho léčily lépe než jakákoliv dezinfekce nebo náplasti. Matěj se natáhl pro jeho ruku a políbil ho na zarudlé klouby. „Nebij se,“ poprosil ho tiše. Theodor mlčky přikývl a opřel se o jeho rameno.

   „Promiň,“ hlesl šeptem.

   „Takhle nemůžeme ani cvičit, ani vystupovat.“

   „Promiň.“

   Matěj mu starostlivě prohrábl vlasy a políbil na čelo. „Zkus to prostě překousnout,“ poradil mu. Theodor přikývl. Aby ho trochu motivoval, jemně ho políbil na natrhnutý ret. Jedna pusa samozřejmě nestačila. A Theodor nedbal na to, jak moc ho to bolí, ale chtěl víc, přestože jeho ošetřovatel protestoval. „Jsi ztracený případ.“

   „To ty taky,“ ušklíbl se Theodor, hned na to zaúpěl a chytil se za ret, který mu praskl o něco víc a tiše zasyčel nadávku. Matěj se zasmál. „Nesměj se!“

   „Promiň,“ usmál se Matěj mile a opřel si čelo o to jeho. „Neper se, prosím. Rád bych ti dal zase pusu, aniž bych se obával, že tě to bude bolet.“

   Theodor se uculil. „Tak tu sladkou bolest pro pusu klidně překonám,“ přesvědčoval ho. Matěj nad ním zakroutil hlavou. Znovu se opřel o jeho rameno a stiskl jeho ruku v té své. „Opravdu slibuji, že se pro dnešek už prát nebudu.“

   „To bys teda měl,“ ušklíbl se Matěj. Theodor se nadechoval, že něco řekne, ale v tu chvíli zazvonil zvonek. Nakonec se jen pousmál, políbil Matěje na líc a vstal.

   „Díky,“ řekl a prohrábl mu vlasy. „Kdyby něco, napiš mi.“

   „Stejně si mě zase odchytíš na chodbě o přestávce,“ usmál se Matěj, když schoval věci z lékárničky.

   „Pravda,“ uculil se Theodor o něco víc, než předtím.

 

   „Co říkáš na to o Theodorovi?“ zeptal se Igor jakoby omylem. Matěj jeho otázku opět přešel mlčením a snažil se soustředit na učitele před tabulí. „Prý ho chtěl ředitel vyloučit.“

   „Cože?“ vyvalil na něj Matěj oči polekaně.

   „Klid,“ sykl Igor tiše. „Beztak je to jen drb. Rodiče by to případně zaplatili.“

   „Proč ho chtěl vyloučit?“

   „Za to, že asi tak dobrou třetinu kluků na škole zmlátil do bezvědomí?“ zeptal se Igor s úšklebkem. „Naštěstí se mu vyhýbám obloukem, takže jsem v klidu. Ale i ty by ses měl mít na pozoru.“

   „Proč?“

   „Nikdy nevíš. Prý mlátí lidi na potkání.“

   Matěj ztrápeně pohlédl z okna. Igor si nemohl nevšimnout toho pohledu plného bolesti a trápení. A snad mu došlo něco, co mu jeho kamarád věčně ukazoval jen v nenápadných náznacích. Přesto si nebyl jistý. Když hodina skončila, odchytil si ho, aby jako poslední opustili třídu. Zeptal se přímo, aby měl jistotu.

   „Jaký je tvůj vztah k Theodorovi?“ zeptal se. Vytřeštěné oči a náhle nemajíc slova. Tuhle reakci Igor očekával. Ale snad si přál, aby se jeho kamarád zasmál a řekl jen, že spolu hrají. Nebyl až tak v šoku, jak si myslel, že bude. Dalo se to čekat. Trávili spolu poměrně dost času. Taky se často sám Matěj o přestávkách vytrácel. Nechodil s ním už tolik ven. Ani spolu tolik hry už nehráli. „V pořádku,“ řekl najednou a Matěj na něj zmateně zamrkal. „Jen se ujisti, že na to nikdo jiný nepřijde.“

   „Igore?“ nechápal Matěj.

   „Umím si dát dvě a dvě dohromady, takže budu držet jazyk za zuby. Ale ty by sis měl dát taky bacha.“

   „Co tím myslíš?“

   „Vzhledem k tomu, že mi to postupem času došlo i bez nějakého důkazu, ostatním to možná taky brzy dojde. Zkuste vaše scházení se omezit, co nejvíc to půjde. A ber to jako radu od kámoše. Nejsem svině, takže ze mě nic nedostanou, slibuji. Ale fakt si dej bacha. Nevím, jak bych ti potom mohl pomoct, kdyby se na tebe vrhla skoro celá škola, jako se to nyní děje Theodorovi.“

   „Jak to mohu zastavit?“

   Igor chvíli váhal, než řekl: „Dej jim jiného obětního beránka. Něco jiného, z čeho si sednou na prdel. Ale jen svině tohle udělá. Někdo, kdo Theodora musí hodně nenávidět. Což, bych řekl, je poměrně dost jeho bývalých spoluhráčů, minimálně. Když ti jen tak řekne, aby sis sbalil švestky, že nehraješ dostatečně dobře pro něj, tak tě to asi celkem nakrkne, když ti předtím slibuje dobré zkušenosti. Nebo když na tebe zkusí… tohle.“

   Matěj jeho poslední poznámku ignoroval. V hlavě měl zmatek. Chtěl najít Theodora a obejmout ho. Nepustit ho, dokud se vše nezklidní. Ale nemohl. Ani Theodor by to jistě nechtěl. Myšlenka, že se za něj bije a on mu nemůže ani pomoct, ho bolela.

 

   „Do školy chodit nepřestanu. Abych jim dal důvod, aby si mysleli, že jsem slaboch, co nepřijme pravdu? Těžko. Mi můžou políbit, chytráci debilní,“ syčel Theo podrážděně nadávky, když opouštěli školu. „Ono je to sranda, když tě najednou přepadnou čtyři čtvrťáci. O to větší je to zábava, když je zkopeš sám do kuličky. Hovada praštěná!“ kopl vztekle do plechovky.

   „Theo!“ okřikl ho Matěj. Theodor se konečně zastavil a snad si uvědomil, že vedle něj je Matěj. Zklamaně sklopil zrak k zemi.

   „Promiň,“ špitl krotce.

   „Něco jsi mi slíbil,“ vyčítal mu Matěj.

   „Já vím.“

   „A přesto jsi ten slib porušil!“

   „Já vím. Promiň. Ujely mi nervy.“

   Matěj si jen povzdychl a věnoval mu další smutný pohled. Ten pohled Thea bolel víc, než jakákoliv jiná slova. Chtěl ho obejmout, ale Matěj kolem něj prošel. Theodor zůstal mlčky hledět před sebe. Pomyslně slyšel, že něco slabě prasklo. Svěsil pomalu ruce. Zničil snad nevědomky, co mezi nimi vznikalo takovou dobu? Přišel o něj jenom proto, že se pral? Ne… Matěj by ho přece kvůli tomuhle neopustil… že ne? Váhavě na něj pohlédl. O to větší překvapení bylo, když ho Matěj chytil za ruku.

   „Pojďme,“ špitl Matěj a sevřel mu ruku o něco silněji. Theodor mu stisk oplatil.

   Náladu na hraní v baru neměl ani jeden.

 

   Pokud si Matěj myslel, že až dojdou na intr, budou moci konečně vydechnout, o to větší šok pro něj byl, když na Theodorově dveřích byla vylepena originální fotka, bez upravené Matějovy tváře. Jeden prudký pohyb a fotka byla přetržená v půlce. A pak ji Theodor vztekle roztrhal na menší kousky, které skrčil. Chytil se za vlasy a zhluboka dýchal. Vypadal jako někdo, kdo má záchvat a hrozil brzkým kolapsem. Jen z dálky slyšel Matějův šepot jeho jména. Cítil jeho dlaně na svých tvářích. Jedna mizerná fotka a kolik toho způsobí, když jsou lidé plní předsudků. Kolik lidí ji vidělo, když kolem Theodorových dveří prošlo? Nebo jí tady nikdo nevěnoval pozornost? Matěj už začínal být stejně zoufalý. Vtáhl Theodora dovnitř a zamkl dveře. Pevně ho objal a nepouštěl. Chápal, proč se pral. Protože ho poháněl strach. Zvíře zahnané do kouta také kouše a brání se drápy, jak může. A lidé jsou snadno zmanipulovatelní. Když jeden dělá jednu blbost, následuje ho deset dalších hlupáků, co činí po něm. Ten, kdo zná pravdu, musí být umlčen. A obětní beránek se hodí všem. Kdo tu fotku vytvořil? Proč má dvě rozdílné verze? Proč ji vylepil všude po škole a Theodorovi na dveře? Pohlcoval ho čím dál větší strach. Je stejná fotka přilepená i na jeho dveřích?

   Snad si Theodor konečně uvědomil, že není jediný, koho nyní ovládá strach. Omotal kolem Matěje ruce a držel ho u sebe.

   „Něco vymyslíme,“ slíbil mu šeptem. Dokud byli uvězněni mezi čtyřmi stěnami, měli pocit bezpečí. Ale na jak dlouho? Na jak dlouho, než je strach znovu ovládne?

 

   Kdyby mohl, schoval by se Matěj v Theodorově náruči a nikdy už více nevylezl. Theodor mu už asi tak třikrát řekl, že ho nepustí, přestože věděl, že ho nemůže držet u sebe věčně. Ale i jeho sžírala nehezká myšlenka, co když Matěj na svých dveřích najde stejnou fotku? Nechtěli do toho zapojovat rodiče. Oba si uměli představit, co by jim s velkou pravděpodobností řekli. Vyřeš si to sám. Ty jsi gay? Neotravuj mě. Tak se s ním rozejdi a je to, pokud to teda považuješ za vztah. To byl jejich další nevyřčený strach. Co mezi nimi vlastně bylo? Touha? Zamilovanost? Přátelství? Láska? Báli se ten cit pojmenovat nahlas, protože by o něj mohli přijít.

   „Mám tě doprovodit?“ nabídl Theodor šeptem, když se připozdívalo.

   Na jednu stranu chtěl Matěj téměř křičet: Ano, na druhou (tu rozumnou) stranu ho nechtěl vystavovat dalším posměškům, které by vedly k dalším výměnám pěstí nebo kopanců. A Theodor si jeho vnitřního boje všiml. Povzdychl si.

   „Když ti slíbím, že se nenechám vyprovokovat, mohu tě doprovodit?“ zkusil jinou taktiku s neodolatelným úsměvem, která nakonec i zabrala. „Klidně jenom k poslednímu rohu, nemusíme jít přímo k bráně,“ zkoušel dál a dělal psí oči. A že se dalo jen stěží říct ne těm jeho modrým kukadlům.

 

   Theodor se rozhlédl kolem, než smutně pohlédl na ruku, kterou držel v té své. „Kdyby něco, zavolej,“ věnoval mu téměř stydlivý úsměv.

   „To platí i pro tebe. A žádné bitky,“ pohrozil mu Matěj prstem. Ani trochu se mu nelíbil Theodorův šibalský úsměv.

   „Slibuji.“

   „Nežertuji. Opovaž se nechat se vyprovokovat.“

   „Rozkaz,“ zasalutoval Theodor ve snaze ho rozesmát.

   „Když to vydržíš, třeba něco dostaneš.“

   Theodor pozvedl obočí. „Mám se těšit?“

   „Možná,“ ušklíbl se Matěj hravě, než kolem něj rychle prošel. Kdyby tady zůstával déle, možná, že chtěl ještě jeden polibek. A pak další a další.

 

   Stejně jako většina lidí Matěj nechápavě přihlížel na potácejícího, opilého Kamila, kterak strhává všechno z nástěnky a trhá papíry na malé kousíčky, zatímco se snaží udržet rovnováhu. Pan Jašek na něj sice promluvil a chtěl ho chytit nejspíš za loket, ale schytal ránu pěstí do nosu. Kamil, potáceje hlavou ze strany na stranu, mezitím trhal papír na malé kousíčky a pouštěl je do koše. Plně se soustředil na svou práci, jakoby na tom záležel jeho život.

   „Může mi někdo říct, co se tady děje?“ zeptal se Jašek zle, když se vyhrabal na nohy.

   „Nějaký kluk tu ráno byl a na nástěnku vyvěsil nějaké fotky. A Kamil se ztřískal a teď ty fotky trhá,“ šplhla si jedna dívka v brýlích.

   „Jsou to snad jeho nahé fotky, či co?“

   „Ne, jeho spolubydly, kterak se líbá s nějakou blondýnou. Asi mu ji přebral.“

   V Matějovi hrklo. Doposud si ho nikdo nevšiml, ale on viděl vše. Spěšnými, tichými kroky se snažil vypařit, ale obrýlená holka se nedala v čas zastavit.

   „Že jo, Maty?“ zeptala se ho.

   ‚Neumíš číst mezi řádky, blbko?‘ zanadával Matěj rychle ve své hlavě. ‚Tohle je situace, kdy si máš vymyslet smysluplný příběh nebo jinou kravinu a ne mu říct pravdu! A už vůbec ne na mě poukázat!!‘

   „Zase téměř po večerce?“ slyšel přísný Jaškův hlas.

   „Do prdele,“ zašeptal si Matěj pro sebe poraženě po chvíli.

   Dnešní den už opravdu nemohl být horší.