Bylo horko. Matěj ležel na lavici a snažil se zabavit mozek tím, že počítal, kolik much už zemřelo za vězením žaluzie, které pro ně vytvořil jeho spolužák. Dopočítal se čtyř, než jeho mozek opět upadl do nečinnosti a on odvrátil pohled od mrtvého hmyzu. Nebyl jediný, kdo v tomhle horku pomalu a jistě umíral a rozkládal se. O rozkladu svědčil také znásobený pot, který se linul z každého jeho spolužáka. O to horší, když se daná osoba několik dní nemyla. Okna otevřené dokořán, dveře zajištěné židlí, přesto v místnosti neproudil vzduch, jak se je snažila učitelka přesvědčit. Matěj se na ni otupěle zahleděl. Vždycky se divil, proč na oboru, který ve výsledku budou dělat kluci, protože to holky vzdají po prvním neúspěchu, učí ženská. Jeho spolužáci nad ní vždycky slintali, nyní se místo toho potili jako o život, takže to mohli zakrýt. Znaveně položil hlavu zpátky na lavici. Ani se nedalo spát v tom horku!

   Proč je vůbec nutí, aby sem ještě hodili? Známky jsou v tomto oboru stejně k ničemu. Jak chcete posuzovat budoucí muzikanty a umělce, když se každému líbí něco jiného? A hlavně - každý má jinou múzu. Ta Matějova se před pár dny sbalila a odjela kamsi na Karibik. Nesdílel nadšení učitelky, stejně tak ostatní jeho spolužáci na ni hleděli otupěle kvůli horku. Generace skvělých umělců? Spíš generace umírajících mladých duší v tomhle skleníku! Prohrábl si tmavé vlasy, které měl mokré od potu.

   Kdyby mohl, sundal by ze sebe mokrou košili a vyhodil by ji z okna. A věděl, že by nebyl jediný, kdo by toužil po takovéto svobodě.

   Pohled stočil ke svému kolegovi napravo, který momentálně řešit nevyřešitelnou otázku typu - bylo dřív vejce nebo slepice? A přitom otupěle zkoumal povrch své tužky, se kterou si hrál mezi prsty a kroutil přitom pomalu hlavou ze strany na stranu. Spolužák před ním na tom nebyl o nic lépe, protože momentálně slintal nad výstřihem jejich učitelky, které se košile lepila na mokré tělo a zdůrazňovala tak její krajkovou podprsenku. Koláče pod pažemi byly taky samozřejmě neodolatelně sexy.

   Matěj po chvíli přemýšlení vzdal, jinak by mu nejspíš mozek vybouchl, a odevzdal se krásnému spánku.

   Probudil ho jeho spolužák, který s ním zatřásl.

   „Čas vstávat, už se jde domů,“ zazubil se na něj plavovlasý Igor.

   „Ještě pět minut,“ zabrblal Matěj otupěle.

   Igor mu pomohl odlepit se od lavice, byť se to zdálo být nesplnitelné prvních pár minut.

   „Navrhuji skočit do rybníku a nevyplavat nahoru, dokud nezapadne slunce,“ zasmál se Igor.

   „Musím cvičit,“ usmál se Matěj ztrápeně a poukázal na svůj poklad - pouzdro, které v sobě skrývalo kytaru, jeho věrnou přítelkyni probdělých nocí.

   „Takže se raději uškvaříš?“

   „Na rozdíl od někoho to beru vážně.“

   „Lépe hrát už nebudeš, když už nyní tě mají za Mozarta,“ mrkl na něj Igor škodolibě.

   „Ten ale neskládal pro kytaru,“ vyplázl na něj Matěj schlíple jazyk.

   Oba se zasmáli. Přestože vidina ponoření se do rybníka byla lákavá, musel ji Matěj odmítnout. Na internátě ho nebudou postrádat do sedmi hodin večer. Do té doby tady může být a v klidu cvičit, aniž by mu někdo věčně bušil na stěnu nebo dveře, ať jde s tím brnkáním někam. Rodiče si soukromou kolej umělecké školy dovolit nemohli. Musel si vystačit s veřejnou, kde se hromadila mládež všech různých oborů. Už tak mu bohatě stačilo, že mu platili nejlepší soukromou školu pro mladé a začínající umělce.

   Bylo to ráj i peklo na zemi.

   Viděl plno lidí, kteří odsud odešli, protože nebyli schopni vystát tlak učitelů a svých kolegů-protivníků.

   Střední škola by měla být o zábavě, ale ne pro Matěje. Ten hudbu miloval. Proto tvrdě dřel. Když mu učitel v prvním ročníku taktně naznačil, že jeho hraní je, jako když šlápne své kočce na ocas, bylo mu jasné, že ani zdaleka nesplňuje jeho požadavky. Proto se vytrácel z dohledu svých spolužáků, jeho jediným přítelem (kromě kytary) se stal jen Igor. Nenuceně se usmál nad vtipem, který Igor musel určitě vymýšlet celé dopoledne.

   „Tak já se tady odpojím,“ řekl, jako vždycky, když zaplul do prázdné místnosti na cvičení.

   „Pomiluj ji dobře,“ zazubil se Igor. Matěj nad ním zakroutil hlavou.

   „Už na tebe žárlí,“ dodal s vtipem, když mu Theodor zamával na rozloučenou.

   „To by měla!“ souhlasil vesele.

   Matěj si oddychl, když byl o samotě se svou kytarou. Zatáhl žaluzie. Usadil se na židli a začal ladit. Jemně hladil struny a poslouchal překrásný hlas své milenky. Vytáhl za své tašky sešit s notami a tiše si melodii broukal předtím, než ji změnil ve zvuk strun. Melodie to byla opravdu hezká. Napadla ho náhodou - když pozoroval přichcíplou mouchu, jak leze po okně nahoru, ignorujíc své padlé družky.

   Vytáhl druhý sešit, kde ho napadala jednotlivá slova a sloky, které posléze škrtal a zamítal. Zkusil zahrát melodii a přidal jí slova, která nezamítl. Nakonec i ona skončila zaškrtaná pod temnou barvou propisky.

   Broukal jsi, hrál na kytaru a vymýšlel slova jen proto, aby je zase zavrhl.

   Opřel se o opěradlo židle. Správná slova nepřicházela, přestože toho chtěl říct tolik. Jemně položil svou kytaru na zem, opřel ji o lavici a broukal si melodii pořád dokola. Vydupával si rytmus. Pohlédl z okna a snažil se v horkém dni najít nějakou inspiraci. Ale ta nepřicházela. Měl jen melodii.

   Tváří nalehl na stůl a sledoval tužku ve své ruce. Napadlo ho jen pár veršů, které byly dostačující pro tak pěknou melodii. Ale bylo jich jen pár. Broukal si tu melodii znovu a znovu, ale nic ho nenapadalo. Horko ho přemáhalo. Ani nepostřehl, kdy usnul. Tužka s tichým zvukem dopadla na zem a odkutálela se ke kytaře.

   Blížilo se pomalu k šesté hodině odpoledne, když do třídy někdo vešel.

   Starší spolužák si pročítal něco ve svém sešitě a zarazil se. Jeho plavé vlasy byly střižené do prapodivného účesu, levé světle modré oko skryté pod ofinou. Svěsil ruku se sešitem. V jeho skvělém doupěti, kam pokaždé v šest hodin odpoledne chodil, se nalézal vetřelec - nějaký malý hmyz. Chvíli to mládě pozoroval, než se žuchnutím doslova shodil svůj batoh na zem. Čekal, že se vetřelec probere.

   „Ten spí jak pár volů,“ zhodnotil nezaujatě.