„Země volá Matěje! Spíš, nebo jsi mimo, pako?“ šťouchal do něj Igor ustavičně, dokud si nezískal jeho pozornost. „Chci znát podrobnosti - proč se můj nejlepší kamarád usmívá jako blbeček a sluníčko na hnoji a mně přitom neřekne ani dobré ráno, přestože jsem v tomhle dusnu dorazil o několik minut dřív jenom kvůli tomu, abych svého nejlepšího kámoše mohl otravovat?“

   Matěj k němu pomalu vzhlédl a usmál se ještě pitoměji, jak Igor neopomenul poznamenat.

   „Jedeš tenhle víkend k rodičům, než to prdíš?“ Zamilovaný pohled se rázem vytratil a nahradila ho Matějova bledost. Igor se však rozesmál. „Neplánoval jsi jen takovou náhodou Thea představit vašim?“ smál se. V Matějovi by se v tu chvíli krve nedořezal. Snad úplně zapomněl, že se skutečně domlouvali na tento víkend. A on to při posledním hovoru s rodiči jenom nadhodil. Někoho přivedu, možná. Dál se o tom nebavili, protože jeho rodiče zajímaly jeho známky.

   „A sakra,“ reagoval pomalu po chvíli.

   „Neříkej mi, žes jim to ještě neřekl?“ uchechtl se Igor. Když se ale Matěj nesmál, dodal po chvíli nejistě: „A jéva. Stihneš to vůbec?“

   „Sám nevím. Ani nevím, jestli budou doma…“

   „Jestli to není pevně domluvený, tak to můžete prostě přesunout, ne?“

   Matěj nerad měnil své plány, když je jednou měl nastavené. „Hlavně nevím, jestli potom bude mít Theo ještě čas…“

   „Proč se ho jednoduše nezeptat rovnou?“

   Matěj mu dal za pravdu. Ale tohle nechtěl řešit SMSkou. Ale kvůli dusnu mu bylo jasné, že i Theo bude rád, když bude moct jenom sedět a tupě zírat před sebe, dokud poslední hodina neskončí. A zrovna dnes musel končit pozdě. I tak by na něj čekal, ale tohle chtěl vyřešit, co nejdřív.

   Po zbytek dne se už na učení nesoustředil. Když ho učitelka vyvolala v literatuře, nevěděl, co za text dělají. V matematice měl starou učebnici. Celkově ten den byl najednou úplně jiný, špatný. Proto byl neskutečně rád, když zvonek oznámil konec poslední hodiny. První půlku chodby běžel, než se zastavil a splašeně dýchal, jakoby právě uběhl maraton v tomhle vedru. A taky ho zamrzelo opětovné uvědomění, že na Thea bude muset tak či tak čekat. Povzdychl si pro sebe a loudavým krokem se vydal kupředu.

   Nakoukl do třídy, kde měli mít další hodinu, a tajně toho plavovlasého ďábla, momentálně rozplácnutého na lavici, sledoval. Musel se usmát pro sebe. Byl rád, že není jediný, kdo tohle horko nezvládá. Sotva si však všiml blížícího se Michala, uhnul mu rychle stranou, div v tu chvíli nesplynul se dveřmi. Michal kolem něj ale prošel bez povšimnutí a znuděně přitom zíval. Matěj ho chvíli sledoval, než se znovu zadíval na Thea, který se pouze z jedné strany tváře převalil na druhou. A nyní, když si ho všiml, rychle se zvedl a zeširoka se usmál a zamířil ke dveřím k němu.

   „Krátký den?“ zeptal se s úsměvem, jakoby jenom spatření Matěje mu dodalo potřebnou energii, aby mohl ještě pokračovat. Matěj se pousmál a přikývl. Theodor se rozhlédl po chodbě, než zašeptal: „Můžu tě chytit za ruku?“

   Matěj se také opatrně rozhlédl kolem, než ho stydlivě, aspoň na chvíli, za ruku chytil sám. Theodor se zeširoka usmál. Věděl, že Matěj je příliš tichý a nesmělý na to, aby před lidmi dokazoval, že Theo je jen jeho, přestože to oba věděli. A proto byl rád, že se nyní odvážil sám ho chytit za ruku.

   „Sice jsem se ptal já, ale dobře,“ ušklíbl se a pohlédl mu do očí. Matěj zaváhal, než mu ofinu dal na chvíli z modrého oka. Theův úsměv se jen zvětšil. „Můžu ti dát pusu?“ zeptal se téměř šeptem.

   Matěj se znovu stydlivě rozhlédl a ještě chvíli váhal, než přikývl. Vysloužil si pusu na čelo, ale i ta ho rozveselila.

   „Ještě jednu?“ zašeptal Matěj po chvíli. Dostal pusu na levou líc. Oba se krátce zasmáli. „Tak ještě jednu,“ zazubil se Matěj. Dostal další pusu, tentokrát na pravou líc. Oba se křenili, div se nerozesmáli. „Dobře. Ještě jednu poslední,“ zašeptal, když se zahákl o Theovo triko. Theodor se pousmál, sehnul se k němu… a políbil ho na nos. „Provokatére,“ zasténal Matěj zoufale. Nyní po té puse toužil ještě víc. Nemohl si ale dál stěžovat, když ho Theodor přitáhl k sobě do objetí a hluboce ho políbil.

   Theodor mu přejel špičkou jazyka po spodním rtu, když se odtáhl. Musel se pousmát, když viděl, že Matějovi zčervenaly uši. „Nemám tě líbat ve škole?“ zašeptal, když ho držel u sebe.

   „Můžeš… ale ne takhle,“ zašeptal Matěj stejně tiše.

   „Proč ne?“ zasmál se Theodor na chvíli.

   „Protože takhle mě můžeš líbat, jen když jsme sami dva,“ zašeptal mu Matěj proti rtům a nepřímo ho tak vyzýval, aby pokračoval. Chtěl další polibky a doteky. Jako předešlou noc. A chtěl víc, než jen to. Aby ho protentokrát uklidnil, znovu ho hluboce políbil, zatímco ho drtil ve svém objetí.

   První láska může být jenom pobláznění smyslů.

   První láska ale může být ta osudová, jedinečná, která vydrží navěky.

 

   Theodora trápila už delší dobu jedna myšlenka. Už od chvíle, kdy hráli tu osudnou hru. Chtěl si ji zahrát znovu. A chtěl ji možná dotáhnout až do úplného konce, ale sám by neměl odvahu to navrhnout. Nemějte mu to za zlé. Mladé srdce, které se poprvé zamilovalo, jenom toužilo poznat osobu, kterou miluje, mnohem víc, než by bylo hezké. Nebo víc, než by mu dovolila. Proto byla myšlenka na onu hru tak těžká a vzpomínky přitom tak příjemné, že si jeho pocity protiřečily. Nechtěl Matěje do ničeho nutit a přitom si snad přál, aby nevinný Matěj něco podobného snad sám navrhl. Ale věděl, že je to nemožné. Proud divokých myšlenek naštěstí zastavil míč, který ho trefil do hlavy, div sám neskončil na zemi. Pobavil zbytek svých spolužáků a potrápil učitelku tělocviku. Ani potom se na tělocvik příliš nesoustředil, takže do hlavy schytal míčem ještě dvakrát. Na tu poslední trefu si musel dokonce i sednout, aby se probral.

   „Co to s tebou dneska je? To tě ta první rána vyvedla z míry?“ zeptala se učitelka starostlivě, když mu v kabinetě kontrolovala, zda ho míč nepraštil příliš. Theodor na to nic neřekl, ale zase myšlenkami zabloudil do nebezpečných vod. Ještě něco mu říkala, ale on ji opět nevnímal, jak se ztrácel ve svých myšlenkách. Luskla mu před nosem a dostala tak jeho pozornost zpátky k sobě. „Posloucháš mě vůbec, Theo?“ zeptala se starostlivě. „Nebo tě něco trápí?“ zhodnotila po chvíli a posadila se naproti němu. „Chceš si o tom promluvit? Slibuji, že to zůstane mezi námi.“

   „Ne, to nic,“ zalhal Theo. Ona však naklonila hlavu na stranu. Jako původně vystudovaná psycholožka, ale především jako žena, si všimla, že to nic rozhodně není.

   „Tak spusť. Zůstane to jen v této místnosti,“ slíbila mu, když mu pro jistotu podala balíček s ledem v omotané látce. „Drž si to na hlavě. Pro jistotu. Taky to pomůže proti horku,“ dodala se smíchem, když si vzala nějaký papír a taky se jím trochu ovála. „Tak do toho.“

   Z Thea dlouhou dobu nevypadlo ani slovo. A když začal, ve zkratce jí řekl, co ho trápilo nejvíce. Že je zde osoba, kterou miluje, ale poslední dobou si uvědomuje, že jen občasné pusy nebo letmé doteky už zdaleka nedostačují, se studem jí také jen obrazně popsal hru, kterou vymyslel, bez těchto postranních úmyslů, ale nyní ji chtěl hrát znovu, s postranními úmysly, za které se styděl už předem. A také o nervozitě z Matějových rodičů.

   Učitelka se jen zeširoka usmála a poslouchala příběh mladé lásky. Nepřerušovala ho a dávala mu čas, aby případně dodal něco navíc, ale obrázek si už stihla udělat. Usoudila, že je zamilovaný až po uši a jejich vztah by chtěl už dávno posunout za metu velmi dobří přátelé, ale sám měl strach, co na to ta druhá osoba. Poznala, že se jedná o osobu tichou, plachou, kterou by mohla tahle náhlá prudká náklonnost polekat, odradit.

   „Máš rád tu osobu?“ zeptala se přímo.

   Theo přikývl. „Moc,“ uznal nahlas.

   „Má ráda ta osoba tebe?“

   „Ano.“

   „Pak si myslím, že jediné, co bys mohl udělat, je zeptat se přímo té osoby. Pokud je to plachý typ, zeptej se opatrně. Do ničeho tu osobu nenuť. Ať se sama rozhodne, zda je připravená na něco víc, než co doposud mezi vámi je. Ale Theo… ujisti se, že je to vzájemné a že tu druhou osobu do ničeho nenutíš. Mohlo by to váš vztah… celý zničit. Vím, jsi mladý, chceš zkoušet nové věci. Rozumím ti. V mládí děláme všichni šílené věci kvůli lásce. Pak si je někdy vyčítáme nebo na ně vzpomínáme s radostí.“ Potom se zarazila, opřela se lokty o kolena a zeptala se Theodora přímo: „Umíš si sám sebe představit vedle té osoby i za pět, deset let, jak jste pořád spolu a máte se pořád stejně rádi?“

   Musela se pousmát, když Theodorovi zčervenaly i uši. „Ano,“ řekl rozhodně však.

   „A umíš si představit sebe v téže situaci?“

   Theodor se zhluboka nadechl a cítil, že se červená o něco víc, přesto stejně rozhodně po chvíli řeklo: „Ano.“

   „Pokud tomu tak je,“ řekla a znovu se narovnala, „tak si myslím, že se stačí té osoby pouze zeptat. Když budeš mít svolení, můžete to zkusit. Když ale bude chtít na poslední chvíli přestat… nehněvej se na ni. To, co se nám samotným může zdát příjemné, může být nepříjemné pro ty druhé. Proto sleduj reakce té druhé osoby. A kdybys vycítil, že je něco v nepořádku… přestaň. Ať už budeš chtít pokračovat sebevíc, pokud se ta druhá osoba bude bát, nevznikne z toho nic dobrého. Rozumíš, co se ti snažím říct?“ zeptala se, aby měla jistotu, že skutečně chápe, o čem mluví.

   „A-Ano,“ zakoktal se Theodor a uhnul pohledem stranou, celý červený studem. Opět se pousmála pro sebe.

   „Dobře,“ usmála se mile a pohladila ho po rameni. „Hlavní je zůstat v klidu a netlačit na pilu. Nebo sebe samotného do ničeho nenutit. Máte čas. Jste mladí. Není třeba do vztahu skočit po hlavě. I když se máte rádi, není povinností to… takhle mladí dávat najevo. Ale rozhodnutí je na vás dvou.“

   Theodor mlčky přikývl. Nebyl schopný slova, protože vlastnímu hlasu už nevěřil. Nejspíš musel vypadat nemožně. Ale jedině s tělocvikářkou se odhodlal o tomhle mluvit. Působila otevřeně, mile. Jakýkoliv jiný učitel by se mu vysmál nebo ho poslal pryč. Proto jí důvěřoval, že mu poradí.

   „Ukaž tu hlavu,“ zasmála se, aby odlehčila situaci.

 

   „Děje se něco?“ zeptal se Matěj překvapeně. Theodor ho totiž stáhl do prázdné třídy a věznil ho ve svém objetí, ale nedíval se na něj a spíše se schovával v jeho rameni. A hlavně nic ani pořádně neřekl od doby, kdy si ho Matěj vyzvedl. Spíš on si vyzvedl jeho a rovnou ho zatáhl tady. „Slyšel jsem, že jsi schytal pár ran míčem. Bolelo to?“ zasmál se Matěj. „To máš z toho, že nevnímáš svět kolem sebe.“

   Prohrábl mu vlasy.

   „Theo?“ oslovil ho, když na něj doposud nezareagoval.

   Chtěl k němu vzhlédnout, ale Theova ruka ho přitiskla blíž k sobě. Nechtěl, aby ho viděl. Ne nyní, kdy jeho myšlenky byly tak zmatené, jako nikdy dřív. A sám se jich možná obával. Chtěl je uskutečnit, a přesto měl strach. Strach z odmítnutí. Strach z toho, že udělá něco, co by si sám nepřál zažít. A hlavně se bál, že to křehké pouto, které mezi nimi vznikalo takovou dobu, pomalu a klidně, nyní zničí jenom proto, že bude jednou sobcem.

   „Theo?“ zatahal ho Matěj za rukáv netrpělivě. Nelíbilo se mu, že mlčel. Tohle se mu nepodobalo. „Bolí tě něco? Je ti špatně?“ zeptal se starostlivě. Třeba ho pořád bolí hlava, když to do ní schytal tolikrát dneska. Kdyby se na něj aspoň podíval, třeba by zjistil, co ho trápí. Ale on mlčel a schovával svou tvář v jeho rameni.

   ‚To mu přece nemůžu říct jen tak!‘ pomyslel si Theo stydlivě a zarytě mlčel. „Ne,“ zašeptal po chvíli, „jen… tě chci držet.“

   Matěj si v duchu oddychl a přitulil se k němu. „Dobře, tak mě nepouštěj,“ zasmál se tiše a sám se zahákl o jeho košili.

 

   Výjimečně nemířili do baru za Sabinou, ale na nákupy. Protože byl Theo čím dál víc na nervy a Matějovi se nedařilo přijít na způsob, jak ho rozveselit nebo uklidnit, rozhodl se, že mu raději neřekne, že rodičům bude teprve volat. Spíš ho trápilo, že vždycky tak přítulný Theo byl náhle ten odtažitý, možná dokonce i stydlivý. Ani za ruku ho držet nechtěl, a to Matěje trochu i nepřímo ranilo. Udělal něco špatně? Když stáli nad čokoládami, vůbec Thea nevnímal a v hlavě si srovnával jejich poslední dny a hledal snad okamžik, kdy ho mohl nějak podráždit.

   „Země volá Matyho! Slyšíme se?“ zamával mu před očima. Po chvíli mu věnoval pozornost, ale i Theodor si všiml, že Matěje něco trápí. Úsměv mu povadl a on sklopil zrak k zemi. „Takže… mléčnou Milku? Tou se nic nezkazí,“ usmál se vlídně.

   „Mamka má ráda tu se želé,“ zabrblal Matěj spíš z povinnosti.

   „Super,“ usmál se Theo nejistě a vzal velkou Milku naplněnou želé bonbóny. „Taťkovi nějaké pivo?“

   „Je spíš na víno.“

   „Nějaká oblíbená značka?“

   „Nevím, nepiju.“

   Theodor se už více neptal. Bylo mu jasné, že se ani on příliš nežene do návštěvy svých rodičů. Ale bylo v tom i něco víc. Poznal snad na něm, co se mu poslední dny honí hlavou? Přál si, aby tomu tak nebylo.

 

   „Mám si na tu speciální příležitost koupit oblek?“ zavtipkoval Theodor.

   „Jenom to ne. Otec by zavedl docela nevhodnou tématu na to, že si neumíš uvázat kravatu,“ zasmál se Matěj. Konečně se Theovi povedlo ho rozesmát.

   „Tak bys mi ji zavázal ty, ne? Máš jistě dostatek praxe.“

   Oba se rozesmáli. Seděli nad hrnky horké čokolády a pod stolem měli tašku s drobnými dárky (hovadinami, blbostmi a harampádím, jak to oba neskromně nazvali). „To bych ani neřekl. Vždycky se mi vyčte, že ji mám celou nakřivo.“

   „Tak bych ti ji pak upravil.“

   „Myslím, že košile bude stačit…“

   „To snad chceš, abych si teď hned šel koupit novou košili, aby se blyštila novotou, oslepila tvoje rodiče, aby mi dovolili si tě sebrat a nikdy nevrátit?“

   „Ber to tak, že tvoje sestra nám už plánuje svatbu.“

   Theodor se zakuckal nad čokoládou, jak se rozesmál. „Včera večer mi volala, jakou barvu budeme chtít mít jako hlavní na svatbě.“

   Matěj nad ním zakroutil hlavou, ale úsměv mu z tváře nezmizel. „Kde plánujeme líbánky, jen tak mimochodem?“

   „Není Havaj trochu staromódní a lehce z ruky?“

   „Co takhle Itálie?“ navrhl Matěj.

   „Tam mě nedostaneš. Na rozpadající se památky, ke kterým mám pořád úctu, se fakt dívat nechci.“

   „Dobře, tak co takhle Japonsko?“

   Theodor se rozesmál. „To bylo hodně náhodná střela úplně mimo.“

   „Pořád lepší, než říct Amerika. To bychom bylo v béčkové romantice.“

   „Kdekoliv, kde budeš ty, budou ty nejlepší líbánky,“ usmál se Theodor zamilovaně. A pobavil se nad rozpaky, do kterých Matěje dostal. Mohl by se na něj dívat věčnost, a přesto nemít stále dost.

 

   O to větší rozpaky přišly, když se měli loučit. Zaháknuti jeden o druhého, od prokleté budovy je dělilo už jen pár metrů. A raději drahocenný čas spolu trávili lépe, než mluvením. Theodor se musel v duchu pousmát, že se Matěj naučil hodně dobře líbat. A uvědomoval si, že mu propadá víc a víc. Zmocňovaly se ho touha a vášeň. Polibky mu už dávno nestačily. Ruku, ve které doposud držel tu Matějovu, pomalu posouval po jeho hřbetu ruky, po loktu, celé paži až nahoru k rameni. A jakoby omylem prostředníček jen zlehka pronikl na kůži schovanou pod tričkem. Chtěl se ho dotknout. Víc, než jen takto. Srdce mu splašeně bušilo, když si představoval, co by s Matějem jednoho dne chtěl prožít. Tváře mu znachověly a on stydlivě uhnul hlavou stranou, přerušil tak jejich skvělý polibek, po kterém nyní prahl víc a víc, ale věděl, že takhle nemůže pokračovat. Kdyby pokračoval, nemusel by se ovládnout. A přitom Matěje chtěl. A to byl ten hlavní problém.

   Matějovi ovšem neušla jeho změna v chování, která ho postihla v posledních pár dnech. Přesněji řečeno od oné lehce vzrušující hry, na kterou Matěj občas sám také vzpomínal, až se hanbil za takové myšlenky… ale byly to příjemné myšlenky, které jeho tělo vždycky rozpálily… jako tehdy, když ho Theo líbal ve svém pokoji, kdy byli oba téměř nazí a tak blízko toho druhého.

   Theodor se ovšem neomluvil, jak by měl ve zvyku. Ten dotyk pro něj znamenal mnoho. A tolik odvahy do něj dal. Měl se snad omlouvat za svou touhu? Za to, že na Matěje myslel víc, než bylo zdrávo? Ne, nechtěl se omlouvat. Chtěl tu poslední bariéru mezi nimi zbořit. Stejně jako tehdy v pokoji, kdy málem zešílel jen při pohledu na něj.

   Ještě chvíli váhal, než Matěje přiměl vzhlédnout. Zastavil se těsně před jeho rty, než je znovu okusil. Chtěl se ujistit, že ho do ničeho nenutí. A pohled, který se mu naskytl v Matějových očích, mluvil za vše.

   Pokračuj a nepřestávej. Dotkni se mě ještě, prosím.

   Sice plaché, ale přesto zaujaté Matějovy oči ho vyzývaly, aby pokračoval. Aby se dotkl toho místa, kde nechal vtištěnou svou značku v podobě hořících plamenů. Prosil ho, aby ji nyní uhasil dalším dotekem, který by po chvíli zase pálil, když by přestal. Zmateni vlastními pocity zapomněli na čas i na okolí, ponoření do polibku a moci okamžiku, ve kterém se nacházeli. Theodor pomalu, opatrně zkoumal odhalené části Matějovy horní části těla. A přál si poodkrýt pár centimetrů víc, aby nemohl přestat tak brzy.

   Cítil Matějův třesoucí se dech, pevně zaháknuté prsty o jeho triko. Ale jeho oči ho vyzývaly, aby nepřestával. A pootevřené rty ho volaly, aby je líbal. Jen poslední drobná nitka držela Thea zkrátka. Poslední nitka, která ho varovala, aby příliš nespěchal, aby kvůli vlastní touze nezahodil něco, na čem mu tolik záleželo. Na Matějově důvěře. Na Matějově lásce. Na Matějově oddanosti. Na Matějově nevinnosti smíchané s ďábelskými jiskřičkami v očích, když už tak nevinný nebyl.

   Dvojí třesoucí se dech odrážející se o kůži pronikl do tiché noci. Nechtěli přestat, ale věděli, že museli. Oba zarudlí, pohlceni láskou a vzrušením, nechtěli a nemohli skončit, když sotva začali. Chtěli objevit více, přivlastnit si více. Chtěli zůstat u toho druhého a nikdy ho nepustit. Nechtěli, aby rty toho druhého se vzdálily. Nechtěli, aby ty doteky přestaly. Ne nyní, když je našli a uvědomili si jejich moc. Dusná noc jim příliš nepomáhala. Potili se. Oblečení se jim lepilo na těla. A oni si přáli mít trochu víc času. Přáli si ukrást více od toho druhého. Touha vepsaná v očích nakonec rozhodla, že ještě pár minut mají nárok dotknout se toho druhého, pohrávat si s jeho rty, myslí a hlavně srdcem, které si přálo vyskočit jim z krků, aby bylo u toho druhého. Nehledě na horko, v těsném objetí kradli dech tomu druhému.

 

   Tu horkou letní noc měli oba problém usnout. Nikoliv kvůli dusnu, ale kvůli horku jejich vlastního těla a zmatených myšlenek a zběsile tlukoucího srdce a vzrušení, kterému sami pořádně nerozuměli. Studená sprcha jim moc nepomohla, všechny jejich problémy jen zhoršila. A tak se stalo, že oba mysleli na toho druhého. Jako první to nevydržel Matěj a napsal Theovi, zda mu může zavolat. Nečekal odpověď tak rychlou. Ujistil se, že Kamil spí, když se zamkl v koupelně. Slova po chvíli nestačila. Matěj musel uznat, že už to nebyl jen Theův hlas, který mu chyběl. Rukou si přejížděl po místech, kde se ho dnes večer dotkl, ale nebyl to ten pravý, správný pocit, který cítil díky Theovi. Když se s tím Theovi svěřil, čekal, že se začne smát. On však sám nejistě reagoval otázkou:

   „Je divné, když mi brní ruka a splašeně buší srdce, když si na to jenom vzpomenu? A… rád bych se tě takto znovu dotkl? A víc?“