Matěj vzhlédl k učitelovi, který něco vysvětloval, než znovu sklopil zrak ke Kamilovu mobilu. Onen ShadowKnight chodil do této školy. Mohl to být kdokoliv. Přesto klidně postupoval podle plánu, jak se s Igorem domluvili. Osoba za směšnou přezdívkou překvapivě rychle souhlasila a moc se nevyptávala na podrobnosti. Odložil mobil a sevřel si ruce v klíně. Pohlcovala ho nervozita. Rozhodl se správně? Když pohledem zavadil o Igora, získal jeho morální podporu z upřeného pohledu. Váhavě se na něj usmál jako poděkování. Očima nejistě pohlédl na hodiny. Každá vteřina se pro něj stala nyní mučivě dlouhou. Chtěl odepsat na Theovy zprávy. Chtěl ho ujistit, že se nic neděje. Chtěl ho vidět. Ale když už sebral v sobě tuto odvahu, nemohl ji nyní zahodit tím, že ho zase uvidí a nechá ho, aby to vyřešil za ně za oba. Snad si Igor všiml jeho vnitřního boje a poslal mu povzbuzující zprávu.

   Protože se jednalo o takový ten strašně dlouhý, rozkládající se den (jak to popsal sám učitel) za úporného horka, byla výuka ukončena v polovině a učitel odkázal své naprosto znechucené studenty na učebnici a sám se odklidil z vyhřáté místnosti.

   „Nervózní?“ upřel se někdo o jeho lavici. Vzhlédl k Igorovi.

   „Trochu.“

   „Budeš mě mít jako morální, skrytou podporu.“

   Matěj se pousmál. „Vážím si toho.“

   „V pohodě.“ Igor zabloudil pohledem ke dveřím. „Neozval se Theo?“

   „Neodpovídám mu.“

   Igor na něj váhavě pohlédl. „Co když udělá scénu?“

   „Budu muset doufat, že bude rozumný.“

   „Theo a rozumný?“ zeptal se Igor a rozesmál se. To moc Matějovi na klidu nedalo. Ale řekl si, že ho zná přece lépe, než on. Aspoň v to doufal.

   Když nastala velká přestávka, hrdlo se mu sevřelo. Nebyl hrdina. A obával se odhalení osoby za přezdívkou ShadowKnight. Když ho ale Igor doprovázel, uklidňoval ho slovy, že kdyby se něco dělo, tak se taky ozve.

   „Přece z toho teď nechceš vycouvat?“ zeptal se, když si zalezl na své místo pod učitelský stůl.

   „Ne,“ špitl Matěj.

   „Tak vidíš! Hlavu vzhůru, zatni zuby a nedej se, ať už je to kdokoliv. Případně vyletím já a dám mu pár výchovných.“

   Matěj se musel pousmát. Byl Igorovi neskutečně vděčný za to, že jeho myšlenky neustále odnášel pryč od reality, aby ho uklidnil.

 

   Když se po chvíli otevřely dveře, hrdlo se mu znovu sevřelo a srdce zběsile rozbušilo. Nebyl až tak překvapený, jak si myslel, že bude. Spíše ho mrazilo zjištění, že jeho myšlenka byla od počátku správná. Stejně tak Michal, bývalý spoluhráč Theodora, jejichž společné hraní skončilo poměrně neslavně, byl mírně zaražen, že místo Kamila vidí zrovna jeho. Zamračil se. Ano, pořád ho nesnášel. Kdyby nikdy na Thea nepromluvil, časem by mu možná jeho skryté city opětoval. Nebyl by to on, kdo ho líbá, ale Michal! Už tak pro něj bylo těžké si přiznat, že k tomu namachrovanému umělci něco cítí. Když si to uvědomil, myslel si, že se zbláznil, ale po odloučení ty city byly ještě silnější a nutily ho šílet. A dělat nehezké věci. Aby své překvapení skryl, sebejistě se usmál, zavřel za sebou dveře a opřel se o ně.

   „Vida, došlo ti to dřív, než jsem očekával,“ řekl mu narovinu. Hlavní je zachovat viditelný klid. Detaily se mohou dořešit posléze. „Co mě prozradilo?“

   Matěj mlčel, pořád se snaže vydýchat počáteční šok. „Nějak to z toho vyplynulo,“ přiznal Matěj po chvíli. Michal se ušklíbl.

   „Ví to Theo?“

   „Ne…“

   „Jak jsem si myslel.“

   „Proč?“ nechápal Matěj. Michalův úsměv zmizel. Opravdu se na to musel ptát? Udělal pár kroků, kterými hravě Matěje uvěznil v rohu místnosti. Cítil z něj strach. Však měl důvod se ho bát!

   „Proč?“ zopakoval arogantně, zlostně. ‚Protože jsi sebral něco, co mělo být od počátku moje! Protože to, co nyní prožíváš ty, jsem měl prožívat já! To já Thea podporoval, když to potřeboval! To já ho miloval, když byl v koncích! To já jsem tu pro něj byl, zatímco tys o něm ani nevěděl! To já ho bránil před pomluvami a bitkami! To já, ne ty!‘ Ale to mu přece nebude říkat. „Prostě jen tak,“ řekl se samolibým úsměvem.

   „Jen tak?“ nechápal Matěj i nadále.

   „Chceš, aby ty pomluvy přestaly?“ zeptal se náhle a Matěj se zarazil. Michal se pro sebe pousmál. Přešel rovnou k věci. Nerad by tady s ním trávil i o minutu déle. Dá mu naději, kterou krásně pošlape hned další den. Bude trpět, stejně jako trpěl on! „Pak uděláš jednu věc,“ usmál se mile. Popadl ho za triko a přitáhl k sobě. „Rozejdeš se s Theem,“ pravil s ledovým klidem.

   Ale cožpak by to bylo možné, když spolu ani nechodili? Nikdy si své city neřekli nahlas. „Ale…“ začal.

   „Mám i pár dalších fotek. Klidně je vypustím, tentokrát v originální verzi,“ ujistil ho ihned. Udělá všechno, aby ho zničil. A až si Theo bude zoufat, objeví se před ním. Bude potřebovat nějakou oporu. I když to z něj udělá svini, s radostí bude přihlížet, jak tenhle kluk trpí. Bude to pro něj potěšení. Když mu sebral místo i osobu, kterou miloval, bude trpět. Tak moc, dokud nebude Michal spokojený. Líbil se mu bezradný výraz a zoufalství v jeho očích. Tolik mu na Theodorovi záleželo, až mu z toho bylo špatně. „Takže?“ zeptal se s úšklebkem. „Nechceš přece zničit Theovu budoucnost, že ne? Jenom proto, abys byl s ním a přitom mu nemohl ani nijak pomoct.“

   Matěj sklopil zrak k zemi. Co na to mohl odpovědět? Špatně se mu dýchalo, srdce ho bolelo při každém úderu a mysl měl zamlženou. Cožpak na to mohl nějak reagovat?! Vždyť co mu jiného zbývalo, než se podřídit? Pokud tím bude Theodor v bezpečí… Nejistě polkl. Několikrát rychle zamrkal. Žádný vztah spolu nemají, a přesto ho to bolí, jako by měli… Ale Theodor mu byl nyní přednější než cokoliv na světě.

   „Rozumím,“ špitl po chvíli tiše.

   Igor pod stolem opatrně vykoukl a vytáhl mobil. Chtěl něco říct, ale kdyby jakkoliv nyní zareagoval, mohl by vše zničit. Proto se rozhodl využít stejnou prasárnu, jako Kamil. Část jejich rozhovoru si nahrál a pořídil i pár fotek. Když si pomyslel, že by tímhle mohl podkopat plány toho zmetka, ani tak špatně se nakonec necítil.

   Michal ho surově pustil tak, aby spadl na zem. Bez dalšího slova téměř znechuceně odešel. Matěj se provinile díval do země a v očích ho pořád pálily slzy. Zhluboka se nadechl, než se objal a roztřásl se. Igor k němu spěšně přešel.

   „Asi nejsi moc v pohodě, co?“ zeptal se Igor nejistě. Matěj mlčky zakroutil hlavou. Igor chvíli váhal, než si sedl vedle něj. „Do toho,“ řekl jen, když se na něj kamarád podíval. „Nevěříš mi snad?“ podíval se na něj váhavě. Po chvíli prohrábl Matějovy vlasy, když mu jeho kamarád brečel na rameni. O tom, co udělal, mu nic neřekl. Ale sám tenhle materiál využije, jak nejlépe dovede. A pokud tím podkopne nohy jednomu hajzlíkovi, bude sám se sebou spokojený. „Uděláš to?“ zeptal se šeptem.

   „Co jiného mi zbývá?“ zeptal se Matěj zlomeně.

   Igor se kousl do spodního rtu. Bylo na čase, aby převzal otěže a pomohl mu. Nejen jako podpora, ale jako hlavní aktér. Očekával Matěj takový průběh svého plánu?

 

   „Ještě dneska mu to oznámíš. Napiš mi, kde se sejdete a kdy,“ instruoval ho Michal přes Kamilův mobil. Zarudlé oči od slz jenom pohlédly z okna. Igor ho starostlivě sledoval. Měl za úkol udržet od něj Thea po celý den, pokud možno, ale platilo to i nyní, když se jejich plán vyvinul tímto směrem? Hrál si s propiskou a pohledem skenoval svůj mobil. Nechtěl zradit Matějovu důvěru, ale taky ho v tom nechtěl plavat samotného. Nakonec se rozhodl. Raději ať přestanou být kamarádi, než aby Matěj přišel o to, co má s Theem. Však vždycky mohou začít znovu. Usmál se. Sice Thea neuznával, ale musel uznat, že s ním vypadal Matěj fakt šťastně. Takže pokud se tohle vyřeší jeho drobnou zradou, bude možná i spokojený.

   „Dojdi k nám do třídy o další přestávce,“ napsal Theodorovi zprávu. „Zbytek ti vysvětlím pak.“

   Theodor svraštil nad zprávou obočí, ale nereagoval na ni. Vyhýbal se Matějovi i rvačkám, jak jen to šlo. Až se situace uleží, lidi si najdou lepší drby. Ale asi se jednalo o něco vážného, když ho oslovil přímo Igor, který ho už od pohledu nejspíš nesnášel až do morku kostí. Trápilo ho jediné - proč mu aspoň na jednu zprávu Matěj doposud nereagoval? Aspoň pár slov. Jedno slovo, aby ho ujistil, že mu ty zprávy došly…

   Div nevyskočil ze židle leknutím, když mu konečně přišla jedna Matějova zpráva. Široce se usmál a přečetl si ji.

   „V učebně chemie po páté hodině,“ zněla krátká zpráva. Úsměv Theodorovi trochu opadl. Byla to prostá zpráva, která ho předtím potěšila, ale aby zněla tolik… cize? Asi se musí soustředit v hodině. I tak v něm převažovala radost, že mu konečně napsal. Uvidí ho, bude ho moci sevřít ve svém náručí, ujistit ho, že se dneska až tak moc nepral (a pokud ano, tak vyhrával, protože letošní prváci nebyli hrozbou).

   A zatímco Theodor byl zprávou lehce potěšen, Matěj se v duchu proklínal.

 

   „Jsem překvapen, že tak ochotně spolupracuješ,“ ušklíbl se Michal.

   „Slíbil jsi, že ty fotky stáhneš,“ připomněl mu Matěj šeptem. Michal se opřel o lavici.

   „Taky že jo. Mám mnohem lepší drb, než že má Theo dalšího do počtu.“

   Ta slova zabolela. Přesto se Matěj nezmohl na odpor.

   „Prostě udělej to, na čem jsme se domluvili, a já zmizím ze scény,“ slíbil mu.

   ‚To je právě to…‘ pomyslel si Matěj zlomeně.

   „Sám moc dobře víš, co by následovalo, kdyby ses prořekl.“

   Zveřejnil by i zbylé fotky, tentokrát by šly vidět obě tváře. A posměváčci by si nyní hleděli dvou terčů, Theodor by měl zase zraněnou tvář a ruce… Ne. Sice je tahle oběť horší, ale raději ať trpí jenom chvíli, než aby ho měli šikanovat i neustále. Drby by sice časem vyšuměli, ale když trvají, zažívají ti zmínění v nich peklo.

   „Hodně štěstí,“ zazubil se Michal, než se schoval do skříně, aby měl co nejlepší výhled. Matěj se zhluboka nadechl a přešlápl z nohy na nohu. Už nyní věděl, že to bude bolet. Ale byl odhodlaný učinit cokoliv, aby dali Theovi pokoj.

   Přesto, když ho viděl, jak stojí ve dveřích, vyschlo mu v krku. Najednou nevěděl, proč ho sem volal. A byl přitom tak rád, že je tady… tak blízko, jen k němu přejít a schovat se v jeho objetí, svěřit se mu se vším… Zhluboka se nadechl.

   Theodor si hned povšiml, jak napjatý je. Očima prohlédl místnost, ale nikde nikoho neviděl.

   Nejistě ho pozdravil. Matěj těkal pohledem z něj k zemi.

   „Děje se něco?“ zeptal se Theodor opatrně a přiblížil se k němu.

   „Nepřibližuj se,“ zašeptal Matěj. Theodor ho nechápavě sledoval, ale poslechl ho.

   „Co se stalo?“

   Matěj se zhluboka nadechl a sevřel ruce v pěst, aby se zbavil třasu v prstech. Koutkem oka pohlédl ke skříni, kde se schovával Michal. Theodor si jeho uhýbavého pohledu všiml, ale dělal, že tomu tak není. Protože Theodorův upřený pohled byl pro něj těžší, než očekával, otočil se k němu Matěj zády.

   „Maty?“ oslovil ho Theodor ztrápeně a opět se o něco přiblížil.

   „Nepřibližuj se!“ ozval se Matějův křik. Sledoval, jak si zaryl nehty do dlaní. Hlas se mu třásl. Mlčel. Dal mu čas, aby si v hlavě srovnal, co mu chce říct. Nikdy ho neviděl takového. A děsil se slov, která měla přijít. Neviděl Matějovy slzy, které před ním chtěl skrýt. Stálo ho to veškerou sílu, aby aspoň svůj hlas ovládl, aby se netřásl.

   „Proč jsi mě sem zavolal?“ zeptal se Theodor konečně. Napjatost z Matěje neopadla.

 

   „Nenávidím tě,“ zazněl tichý šepot. Palčivá slova, která tolik bolela, musel Matěj zopakovat ještě dvakrát, než je skrz roztřesený hlas mohl říct aspoň tak, aby je Theodor slyšel. Otočil se k němu čelem. „Nenávidím tě! Nenávidím to, jak jsi namachrovaný! Jak si myslíš, že tě všichni obdivují! Ale všichni tě jen nenávidí! A nejvíc já!“ A mnoho, mnoho dalšího. Ale Theodor nevěřícně na Matěje hleděl a zbytek neposlouchal. Viděl jenom, jak se mu rty pohybují a formulují slova, která nechtěl říkat. Každé z nich bylo jako dýka přímo mířená na srdce. Přesto mlčel a nijak se nebránil. Jen v něm rostla nenávist vůči tomu, kdo tohle způsobil.

   „To je vše?“ zeptal se po chvíli, kdy už Matějovi došla slova a on otvíral ústa na prázdno.

   „Jo,“ dodal Matěj šeptem, přesto se mu do očí nedíval.

   „Dobře,“ reagoval po chvíli chladně. „Měj se.“

   Když se za Theodorem zavřely s prásknutím dveře, Michal vylezl ze skříně a ironicky Matějovi zatleskal. Ten si dřepl a držel se za hlavu, nemohl přestat polykat slzy a vzlyky. A cítil se nejhůř, jak jen to šlo.

   „Páni, jsem překvapen,“ řekl Michal upřímně. „Netušil jsem, že to přijme až s takovým klidem. Ale asi jsi pro něj nebyl nic víc než jen další ve sbírce.“

   Matěj měl na jazyku trpká slova… ale mlčel. Michal mu po chvíli podal svůj mobil.

   „Jsou to všechny. Nikam jsem je neposílal,“ řekl mu klidným hlasem. Matěj téměř okamžitě mobil popadl a fotky smazal. „Všechny, co jsem vytiskl, byly rozvěšené tady nebo u vás na internátech. Pokud si to někdo nevzal jako úlovek, neměly by nyní existovat.“

   Matěj k němu váhavě vzhlédl.

   „Já své slovo dodržím, na rozdíl od jiných,“ ujistil ho, když si od něj vzal svůj mobil. „Tímhle jsme si kvit. Vypadni.“

   Spokojeně se usmál, když se za Matějem zavřely dveře. Nyní bude Theo zoufalý… a jistě bude hledat jiného partnera na hraní… pochopitelně přijde za ním. Byl nejlepší ze všech. Bude mu správnou oporou. A možná k němu konečně dojdou jeho city. On ho totiž nezradí, neopustí ho, když ho bude nejvíce potřebovat.

 

   Jaké překvapení, že se s ním střetl, když opouštěl učebnu chemie. Vřele se usmál a zeptal se, co se děje. Theodor měl ten zoufalý pohled, po kterém Michal prahl. Ano, nyní je tady on pro něj. K němu se může vždycky vrátit, jemu se může se vším svěřit. O to větší překvapení pro něj bylo, když místo slov nebo objetí nebo zoufalství nebo křiku schytal přesně mířenou ránu na nos. Zapotácel se, div rovnou nepolíbil i zem. Zoufalý Theodorův pohled se změnil v nenávistný, plný vzteku. Promnul si klouby, když k němu kráčel klidným krokem. V duchu poděkoval Igorovi, že mu napsal, aby se setkali.

   Díky Igorovi a jeho videu a fotkám zjistil, co se děje. Proto tak nějak očekával, do čeho bude Matěj vnucen. Připravil se na to. A také se připravil na to vzrušení, až z toho hovada vymlátí duši. Byl překvapený, že to byl Michal? Možná trochu. Pokud toužil po jeho lásce, udělal tu největší hloupost. Snažil se zničit něco, co tak pracně vytvářel mezi ním a Matějem. A tak nešikovně, že se na něj nyní nemůže zlobit, že má chuť mu ještě pár ran navíc dát. Kdyby nechal vyvěsit jenom fotky, zkousl by to. Ale nutit Matěje aby říkal ty sprosté lži? Lži, které ho tolik bolely… Ne, Theodorovy oči byly rozbouřené jako moře. Všechnu svou nenávist a vztek vsunul do pěstí, které vždycky našly to správné místo. Kdyby mu to chtěl ušetřit, třeba by ho omráčil. Ale on chtěl, aby všechno cítil. Aby si zapamatoval tu bolest, kterou cítil i Theo.

   Nic neřekl, když s ním skončil. Jen vytáhl mobil a pak se zákeřně ušklíbl.

   „Řekni sýr, hovado,“ řekl mu s ďábelským úsměvem.

   Tohle nebyl génius a umělec Theodor, do kterého se Michal zamiloval. Ale příšera, kterou svou vlastní zaslepeností stvořil…

 

   Když vyšel ven, zamračil se. Sledoval Igora, jak mluví na roztřeseného Matěje. Hned k němu přešel a pevně ho objal. Na ničem jiném mu nezáleželo. I kdyby je měli všichni vidět… Nikdy si nemyslel, že by ho pohled na slzy kluka mohl tolik bolet. Skrz vzlyky se mu Matěj omlouval. Ale Theodor se nehněval. Mlčel. Držel ho u sebe a vnímal třas jeho těla. Vtiskl mu polibek do vlasů.

   „Nic se neděje,“ zašeptal konečně, když si pohrával s jeho vlasy. Věděl, že se mu Matěj bojí podívat do očí. Vždyť netušil, na čem se s Igorem dohodli předtím, než se s ním setkal. A nechtěl mu to říct. Důležité bylo, že byl s ním, v bezpečí… nezraněný… v jeho náručí, ze které ho odmítal pustit. „Jsem tady a nepustím tě,“ slíbil mu šeptem.

   „Ale…“

   „Pst. Já vím.“

   Matěj k němu vzhlédl s uslzenýma očima. Setkal se s tolik typickým, šibalským úsměvem.

   „Děkuji, že ses za nás chtěl prát.“

   ‚Nás?‘ pomyslel si Matěj. Theodor viděl jeho nevyřčenou otázku v očích. Sehnul se k němu pro polibek. Sevřel mu tváře mezi rukami a zahleděl se mu do očí.

   „Lepšího přítele a spoluhráče jsem najít nemohl,“ svěřil se.

   „Přítele?“ zopakoval Matěj tiše.

   „Jo. Chvíli to trvalo, ale… nechtěl jsem na tebe tlačit. No… a teď to vypadalo jako vhodná chvíle to vybalit. Doufám, že nejsem jediný, kdo to tak cítí?“

   S úsměvem přijal tichý souhlas, když mu Matěj skryl zčervenalou tvář v hrudi. Prohrábl mu vlasy a vnímal jeho přítomnost. I když to bylo jenom pár hodin, tolik mu chyběl. Ať už jeho polibky nebo doteky nebo celá jeho osobnost, Theodor věděl, že je v tom až po uši.

   „Ne, že přede mnou budeš zase utíkat,“ zašeptal mu se smíchem do ucha.

   Schytal slabou ránu do hrudi. „To máš za to, že ses zase pral,“ vyčetl mu Matěj a vzhlédl k němu. Theodor mu přejel po tváři dlaní.

   Snížil se k němu pro další polibek. „A to máš za ty sprosté lži,“ usmál se něžně, než si ukradl další polibek. „A tohle za to, že jsi mi nic neřekl.“ A ještě jeden. „A tohle za to, že jsi na mě křičel.“

   Povedlo se mu na Matějově tváři vykouzlit úsměv.

   „A tohle za ten neodolatelný úsměv,“ zašeptal Theodor, než ho znovu, hluboce políbil.

 

   Theodor tuhle věc za vyřešenou ještě nepokládal.

   I přes Matějovy protesty vtrhl k nim na internátu na pokoj. Kamil vzhlédl od svého notebooku. Chvíli mu trvalo, než poznal Theodora.

   „Počkej!“ zastavil ho ihned a sundal si sluchátka, které by nerad zničil. „Prosím,“ dovolil mu konečně.

   Zaklonil hlavu dozadu, když jím prošla bolest z nosu.

   „Dobře, dobře, time out!“ prosil ihned, zatímco si držel kořen nosu.

   „Žádný time out,“ zavrčel Theodor zle. To už na pokoj vběhl Matěj a snažil se rozčíleného Theodora zastavit. Nestihl to. Kamil schytal ještě tři dobře mířené rány.

   „Zasloužím si to,“ uznal po chvíli a jazykem přejel po rozviklaném zubu.

   „Úsměv, hovado,“ řekl Theodor naštvaně. O to víc ho rozzuřilo, že se Kamil skutečně zeširoka usmál. Schytal facku. Pak se tvářil trochu nešťastněji.

   Matěj si jen ztrápeně povzdychl.

   „Slibuji, že to byly poslední rány, které hodlám rozdávat,“ slíbil mu Theodor, když ho držel u sebe za rohem.

   „To bych ti radil,“ zamračil se Matěj.

   Několik polibků ho ovšem obměkčilo. „Obávám se, že zítra mě budeš chtít praštit,“ svěřil se Theodor upřímně.

   „Spíš se obávám, co chceš ještě udělat,“ svěřil se Matěj.

   Theodor se pousmál. „Jen dám těm čumilům co proto,“ rozcuchal mu vlasy.

 

   Theodor nežertoval. Sice ho to stálo veškeré úsilí vstát o hodinu dřív, ale stálo mu to za to. Téměř s hrdostí se díval na školní nástěnku a očekával příchod prvních žáků do školy. Vyvěsil to téměř všude. Odpoledne to klidně zajde vyvěsit i do obou internátů. Sice to bylo hnusné, ale cítil se opravdu skvěle. Jako by zahodil jedno velké břemeno.

   „Užijte si to,“ pomyslel si nahlas, než vzal batoh a zamířil do třídy. Nemusel čekat, až banda čumilů bude mít co roznášet.

 

   Igor si zakryl pusu, aby se nezačal smát příliš nahlas, kousal se do ruky a nohou dupal do země. Zadržet smích pro něj bylo téměř nemožné. Přesto cukal rameny a snažil se vydržet co nejdéle.

   Matěj jen s vykulenýma očima sledoval školní nástěnku.

   V duchu přitom jenom dlouze zaúpěl: „Theo!“

   Banda čumilů se konečně rozesmála, když to ticho přerušil Igorův splašený smích, který ho už nemohl udržet na uzdě.

   Dokonce i Matějovi téměř uteklo uchechtnutí, ale měl aspoň trochu soucitu, takže dělal, jakože si odkašlává.

   Neměl by se smát, ale ten nápis… Theodor ho nepřestával překvapovat.

   Na školní nástěnce totiž visely dvě fotky. Kamilova a Michalova. Oba se tlemili do fotoaparátu. Oba na nich byli poměrně dost potlučení.

   A pod nimi visel velký nápis: „JSEM HOVADO - TĚŠÍ MĚ!“