„Upřímně,“ začal Jašek otráveně, „je mi fuk, s kým chodíte. Ale pokud máte mezi sebou problémy, vyřešte si je tak, abyste mě neotravovali. Mou prací opravdu není chodit do každého pokoje a zjišťovat, zda je váš spolubydlící opilé hovado nebo druhý děvkař. I když - musím říct, že jste mě překvapil,“ pohlédl na Matěje, který pohledem skenoval zemi a zjišťoval, že místní koberec je měkký a barevný až běda, „a zároveň jste přišel zase téměř po večerce. Asi budu muset zavolat vašim rodičům, pro tentokrát vašemu otci. Třeba s ním bude lepší pořízení než s vaší matkou.“

   Matěj mlčel. Seděli s Kamilem na malých oranžových židličkách, zatímco se pan Jašek rozvaloval v křesle. Byl to téměř sadista - miloval pohled na krčící se děcka, když volal jejich rodičům.

   „Kdyby se mi nemotala hlava, tak bych ti klidně jednu natáh‘,“ zavrčel Kamil, který měl hlavu zakloněnou dozadu, mokrý hadr na hlavě a pomalu střízlivěl z opojného alkoholového snu.

   „Nehrajte si na frajera, pane Hanzlíku,“ poprosil ho Jašek ironickým hlasem, „a ty zvratky před pokojem si, doufám, uklidíte sám.“

   Kamil se ušklíbl a ukázal mu vztyčený prostředníček. Jašek jeho reakci raději přešel mlčením. Matěj si nejistě poposedl. Chtěl jít na pokoj a zavřít se v koupelně. Nebo někde jinde, kde by mohl být naprosto sám. Už tak měl dost pocuchané nervy a těkal pohledem všude možně. A o náladě na rozhovor nemohla být ani řeč. Srdce měl skoro v krku a ruce se mu klepaly. Zatímco Jašek šeptem nadával a vytáčel jiné číslo Matějova otce, Kamil bolestně otevřel oči.

   „Jsem hovado,“ učinil zpověď. Matěj na něj zmateně pohlédl. „Líné, opilecké, namyšlené hovado.“

   „Na tyhle řeči si počkejte, až zavolám vašim rodičům,“ zavrčel Jašek podrážděně.

   „Každý máme občas blbý den,“ špitl Matěj a nakrčil se. Snad chtěl splynout s oranžovou, tvrdou židlí. Nebo se propadnout do země.

   „Ne, fakt jsem hovado,“ trval na svém Kamil a pomalu se předklonil. Žaludek se mu převrátil, div z něj nevyšel alkohol, co před chvílí ještě pil. Skryl si obličej do dlaní. Doléhala na něj jakási deprese a pocit viny. Kdyby nebyl idiot, mohl by to prostě překousnout. Jenže on byl sebestřední hovado a nepřemýšlel o svých činech. Dostal se na tu hranici, kde většinou lidi brečí a nahlas jmenují špatné věci, které učinili.

   „Doufám, že z vás nemluví jenom alkohol, protože s vámi souhlasím,“ ozval se Jašek, než praštil se sluchátkem o stůl, když se ani nyní nedovolal Matějovu otci. Z jeho úst uteklo několik tichých nadávek. Neměl náladu volat Matějově matce, stejně by si vyslechl stejnou přednášku, jako předtím.

   Po delší době, kdy mluvil především pan Jašek, došlo k jakémusi kompromisu. Jašek jejich přestupky přehlédne, když si uklidí nepořádek před pokojem a zbaví se všech kravin z nástěnky a už do konce týdne nebudou dělat bordel na jeho území. Co jiného mu taky zbývalo - potrestat je nemohl. Měl na ně jenom dohlížet. A vzhledem k tomu, že jeden z nich byl plnoletý, mohl ho odsud klidně i vyhodit, kdyby neplatil nájem. A když si je nechá tady, třeba jeho vliv nad nimi o něco vzroste. Bude přeci ten velkorysý.

 

   Mimo Jaškův dosah se dostali po jedenácté, Kamil s obtížemi uklízel svůj nepořádek, zatímco mu Matěj mlčky pomáhal, byť nemusel.

   Ani jeden se neměli k tomu, aby vedli rozhovor. A přitom měli oba pár otázek nebo nevyřčených starostí, se kterými se chtěli svěřit.

   Po půlnoci byli oba na pokoji a mrazivé ticho je obklopovalo.

   Matěj byl rád, že je mezi čtyřmi stěnami a až Kamil odpadne, bude se moci zhroutit na postel. Ale na to byl Kamil až příliš střízlivý a nervózní. Kousal se do nehtu na palci a hledal správný okamžik, kdy přerušit ticho. Matěj byl ovšem rád za ticho. Sice ho nepříjemně pálilo po celém těle, ale raději ticho, než zákeřný šepot. Navrhl, aby šli spát. Přerušil to důvěrné ticho. A to Kamilovi dodalo konečně potřebnou odvahu, aby znovu promluvil.

   „Jsem kretén,“ začal znova a Matěj k němu nejistě vzhlédl.

   „Protože sis za celou tu dobu ničeho na mě nevšiml?“ zkusil Matěj opatrně. Bylo mu jasné, že heterosexuál jako je Kamil, jím musí nyní pohrdat.

   „To nemyslím…“

   „Asi jsem to dobře skrýval, co?“

   Kamil si povzdychl. Nyní, když vystřízlivěl, uvědomoval si, co za kravinu udělal. A vyčítal si ji. Ale už to nemůže vzít zpátky.

   „Jestli chceš, požádám Jaška, aby mi na těch posledních pár týdnů zařídil jednolůžkáč.“

   „Není třeba.“

   „Budeš mít klid a… nebudeš na pokoji se mnou.“

   „O to nejde.“

   „Je mi jasné, že je to nejspíš šok, který jen tak nezkousneš, ale-…“

   „Maty, hele,“ oslovil ho konečně a váhavě k němu vzhlédl. Semknul ruce k sobě a na chvíli se odmlčel. „Jakožto normálnímu člověka mi není vůbec nic do toho, s kým se stýkáš nebo v jakým vztahu jsi. To si myslím, že je normální. Sice ses mohl zmínit, že… mno, že ta holka, o který jsem si myslel, že ji máš, není až tak úplně holka, ale… to je vedlejší. Jde o to, že jsem… hovado a debil, co udělal strašnou kravinu.“

   „Asi ti nerozumím.“

   Kamil se kousl do jazyku. Když už to pohnojil, tak si ten hnůj vysype na hlavu. To je to nejmenší, co může udělat. Vytáhl mobil a vjel do Galerie. S pohledem stranou mobil předal Matějovi. „Jo, jsem kretén a máš plné právo mě nenávidět. Ale já ty fotky nevyvěsil,“ bránil se ihned. Matěj mlčel a otupěle sledoval fotky, na kterých byl s Theodorem.

   „Kdo ti je poslal?“ zeptal se tiše.

   „Já je fotil.“

   Matěj k němu vzhlédl. Nadechl se, že něco řekne, než rty vytvořil pevnou linku. Zase sklopil zrak k zemi. Párkrát se zhluboka nadechl. Tohle jen tak přijmout nemohl. Kypěl v něm vztek, ale přerůstala nervozita. Komu všemu ty fotky poslal? Kolik kopií si ti dotyční udělali? Rozeslali to dál? Kamil si všiml, jak Matěj najednou zbledl a hrozil nejspíš kolapsem. Chytil ho za ramena, přestože sám ještě netušil, co mu vlastně chce říct. Měl právo mu ještě něco dalšího říct?

   „Vím, posral jsem to,“ ujistil ho a snažil se s ním navázat oční kontakt, byť se ho obával. „Není mi nic do toho, s kým chodíš. A už vůbec jsem neměl zasahovat do vašeho soukromí a… posílat ty fotky dál.“

   „Kam dál?“ zeptal se Matěj šeptem.

   Kamil zaváhal.

   „Kam dál?“ zeptal se Matěj trochu hlasitěji. Zaryl si nehty do stehen. Chyběl mu kousíček, aby skutečně odpadl z nervů.

   „Jednomu kámošovi na internetu,“ kapituloval Kamil a cítil se, jako největší hajzl.

   „Jakému?“

   Protože by skrývání Kamilovi nijak nepomohlo a protože mu pořád svým způsobem na přátelství s Matějem záleželo, na mobilu vyhledal konverzaci s jakýmsi ShadowKnightem. Když už se má přiznat, tak ať se přizná ke všemu.

 

   Kamil Hanzlík nebyl svině. Kdepak. Přestože ho nepřipustili k maturitní zkoušce, věděl, že na vině je on sám. Když měl mnoho volného času, většinou ho strávil na notebooku nebo se svou přítelkyní. Ale ta měla nyní zkouškové, takže ho pohlcovala nuda. Někdy asi tak před týdnem si ho na Facebooku přidal jakýsi kluk, který si přezdíval ShadowKnight. Netušil, o koho se jedná, ale žiješ jen jednou, proč nebýt vstřícný vůči všem, že jo. Třeba si ho jen s někým spletl. Překvapivě dobře se s ním psalo o všemožných kravinách. Takže nudné večery už najednou tak nudnými nebyly. Čím více si s ním psal, tím otevřenějším byl. Pomyslné online přátelství Kamil neschvaloval, ale tohohle týpka si oblíbil a měl pro něj i jistou slabost. Měli stejný smysl pro humor i záliby.

   „Tak co spolubydla?“ zeptal se včera večer kamarád na internetu nenápadně.

   „Volá si se svou holkou.“

   „A tys ji už viděl?“

   „Ne.“

   „Je aspoň hezká?“

   „Jak to mám vědět, když jsem ji nikdy neviděl?“

   Nevinná konverzace, která se měla stát zárodkem děsivého příštího rána.

   „Vypadá to, že mají schůzku. Wohoo,“ napsal Kamil po chvíli, kdy koutkem pootevřeného oka viděl Matěje se plížit pokojem ven.

   „Běž ho podpořit, ať neudělá volovinu,“ napsal neznámý na internetu a za svá slova připojil široce se usmívajícího smajlíka. Kamil jenom chvíli váhal. Je taky zvědavý, s kým se jeho spolubydlící setkává, tak jedno nakouknutí přece nezabolí. Opatrně se vydal za Matějem. Když učinil objev, že se Matěj nestýká s holkou, ale s klukem, jakési znechucení ho pohltilo. O pár hodin později, až si uvědomí, co způsobil, se půjde opít a bude mlátit hlavou o stůl v blízké večerce, než ho vyhodí k večeru, aby se pakoval. „Tak co? Je hezká?“ vyptával se ShadowKnight zvídavě.

   „Ty vole.“

   „Co se stalo? Viděli tě?“

   „Ne. Kdybych byl na mol, tak bych to mohl svést na alkohol. Chodí s klukem.“ A pár nadávek, jak na mobilu, tak ve své hlavě. Bydlí s ním na jednou pokoji už druhým rokem, ale tohle by ho nenapadlo.

   „Ty vole,“ reagoval ShadowKnight po chvíli stejně a poté poslal další hromadu smějících se smajlíků. „Neuvěřím bez důkazu!“

   Kamil ani nepostřehl, co dělá. Jistě, zjištění, že jeho spolubydlící chodí s klukem, bylo pořád pro něj šokem, protože se pořád bavili v rovině, že se jedná o dívku, takže si ani neuvědomoval, že vše, co nafotil, poslal příteli na internetu, od kterého nezná ani tvář. Aby vyprázdnil myšlenky, zamířil ven do večerky pro pivo nebo něco tvrdšího. Zbytek večera a brzkého rána se potuloval po nočním městě a opíjel se. Usnul v baru, kde ho servírka musela k ránu vyhazovat s nadávkami, protože se schoval vzadu a vylekal ji, když šla uklízet. Když se dostal na intr, většina lidí byla už pryč. Stejně tak Matěj už nebyl k nalezení. Nepřemýšlel, zalehl do postele a tvrdě usnul.

   Okolo třetí hodiny ho probudilo bušení na dveře. Líně vstal a rozespale si protřel oči. S tichými nadávkami na hlasité klepání se přesunul ke dveřím. Kluka za dveřmi nepoznával, ale představil se jako ShadowKnight. Chvíli Kamilovi trvalo, než si vzpomněl, co ta pitomá přezdívka znamenala. Na otázku, jak se sem dostal, mu neznámý neodpověděl a vetřel se dovnitř. Nepamatoval si, o čem se bavili, z půlky ještě spal.

   „Vidím, že máš za sebou krušnou noc, nebudu tě obtěžovat,“ řekl ten kluk zdvořile a vstal.

   ‚Jo, vypadni, chci spát,‘ pomyslel si Kamil rozespale. Stejně rychle jako přišel, ten kluk taky odešel a Kamil se s radostí vrhl zpátky do polštářů. Když se odpoledne probudil a trochu vystřízlivěl, rozhodl se, že se projde. Třeba přijde na jiné myšlenky a bolehlav ho přejde. Kolem nástěnky prošel bez povšimnutí. Skončil nakonec znovu ve večerce, kde si koupil to nejlevnější pivo. Žaludek mu vypovídal službu, ale přesto měl jakési skryté nutkání pít, ani si nepamatoval důvod. Když ovšem došel na intr, konečně se mu ta mlha v hlavě odsunula stranou. A téměř ihned vystřízlivěl. Dav čumilů stál kolem nástěnky a on si v tu chvíli uvědomil, co možná způsobil. Další scénu si pamatoval jen matně, snad jen Jašek brblal něco jeho směrem.

   A nyní před Matějem kapituloval a cítil se, jako to největší hovado. Pomyslné přátelství, které ho spojilo s tímhle klukem, se rozpadlo kvůli online klukovi, o kterém ani nic pořádně nevěděl. Někdy i slabé chvilky dokáží natropit tolik škod, že to ani nestihneme spočítat. Zda to pro Kamila bylo ponaučení či nikoliv, věděl sám moc dobře.

   Matěj na něj nevěřícně hleděl. Narušil jeho soukromí kvůli někomu, koho ani pořádně nezná?! Kypěl v něm hněv, krev v něm vřela… a přesto v sobě nenašel ani špetku zlosti proti svému opilému spolubydlícímu. Bolelo to, ale byla to krutá realita, které musel čelit. Nesouhlasil s jeho naivitou, ale ani ji neodsuzoval. Každý dělá chyby. Musel se několikrát nadechnout, aby jeho zpověď strávil. Takže si s Theodorem procházeli peklem, protože si Kamil pustil hubu na špacír. Zavřel oči. Poslouchat přiopilého Kamila, kterak se mu omlouvá, mu nijak náladu nezlepšilo. Po chvíli už toho měl dost, prudce vstal a udeřil Kamila do ramene. Ne nijak silně, protože silný nikdy nebyl. Ale dostatečně, aby ho vzpamatoval. Aspoň trochu. Protože takhle se s ním bavit nedá.

   Položil mu ruce na ramena a zatřásl s ním.

   „Poslouchej mě,“ promluvil k němu konečně. A mluvil také i sám k sobě. „Neodpustím ti, co jsi udělal. Souhlasím s tvým předešlým výrokem, že jsi hovado. Ale můžeš si reputaci trochu napravit.“

   Kamil k němu nechápavě vzhlédl.

   Matěj nastavil ruku a vyžádal si jeho mobil. Kamil po chvíli pochopil a předal mu ho. Matěj se napjatě usadil na postel a pročetl si Kamilovu konverzaci s oním ShadowKnightem. Nevypadalo to, že by si Kamil upravil pravdu. Jejich konverzace skutečně působila nevinně. Takže nejspíš našel viníka. Bylo jich ale víc? Netušil.

   „Tohle si na chvíli půjčím,“ oznámil Kamilovi, než zmizel v koupelně, kde konečně vydechl, div se nezhroutil. Sevřel si vlasy mezi prsty. Je možnost, že by jeho a Theodora někdo nenáviděl tak moc, že by tohle udělal? Napadla ho nehezká myšlenka na Thedorovy předešlé partnery na hraní v baru. Bylo pravděpodobné, že nejeden z nich jistě vůči němu cítí zášť. Ale zašel by tak daleko, aby jejich vztah zničil? Byl to vůbec vztah v tom správném slova smyslu? Nejisté, mladé city, které mezi sebou chovali, neuměli popsat. ‚Promiň, Theo,‘ pomyslel si, zklamán sám sebou, když vytočil Igorovo číslo.

   „Co za zombíka mě budí po půlnoci?“ ozval se Igor rozespale.

   „Předtím, než se mě budeš chtít zbavit, vyslechni si mě,“ poprosil ho Matěj narovinu.

   „Tebe? Vždycky.“

   Matěj si oddychl. Aspoň Igor zůstává na jeho straně téměř vždycky a bez váhání. Nejlepší kamarád, kterého mohl získat. „Budu potřebovat tvoji pomoct.“

   „Jsem jedno velké ucho.“

   „Samozřejmě ti to nějak oplatím.“

   „Tys mě asi neposlouchal co? Nechci nic na oplátku, jsem jen jedno velké ucho.“

   Matěj se musel zeširoka usmát, i když to bolelo. „Díky.“

   Po zbytek několika dalších minut se spolu domlouvali na prosté akci, která však v jejich očích vypadala velice. Skoro jako operace Den D nebo jiná velká bitva. Případné změny jejich plánu byly možné a oprávněné.

   „Jestli tohle vyjde, tak svou závěrečnou práci učiním ve spodkách,“ slíbil Igor a zasmál se. Matěj se pousmál.

   „Jestli tohle vyjde,“ zopakoval po něm.

   „Předpokládám, že Theovi jsi o tom neřekl?“ Matějovo mlčení mu bylo odpovědí na jeho otázku. „Takže chápu správně, že součástí plánu bude i udržet Thea od tebe co nejdál, pokud tak neučiní sám, co?“

   „Jenom pro dnešek,“ zašeptal Matěj.

   „Chápu.“

   Matěj váhavě pohlédl na Kamilův mobil. „Nemusel jsi mě vyslechnout,“ usmál se smutně.

   „Hele, tebe přece pomluvy nezajímají - a jestli tímhle pomůžeš jednu pomluvu shrábnout ze stolu o něco dřív, s radostí ti pomůžu.“

   „Díky.“

   „S radostí. Ale teď fakt čus, chci se vyspat, než začneme s tvým plánem.“

   Matěj se uchechtl. „Dobře, dobrou.“

   „A ještě jednou mi zavolej po půlnoci, tak si mě nepřej! To bude rovnou stržení čtyř sta bodů za drzost!“

   Igor s úsměvem zavěsil, když slyšel Matějův smích. Co by to byl za kamaráda, kdyby tady pro něj nebyl ve chvíli, kdy ho potřebuje?

 

   Dalšího rána se Matěj probudil o hodinu dřív, než obvykle. Kamil vyspával zbytek kocoviny, takže s ním budík nic neučinil. Matěj mu napsal vzkaz, že si jeho mobil pro dnešek ještě zabavuje. Dle plánu se setkal s Igorem a zamířili do školy. Procházeli si rozvrhy místností a hledali správný čas a místnost. Nakonec se shodli, že nejlepší bude učebna chemie o velké přestávce, protože měla být potom celou hodinu prázdná. Stejný vzkaz s návrhem na schůzku napsali i ShadowKnightovi. Když čas trochu uplynul, Matěj napsal Theodorovi, aby ho nevyzvedával a šel rovnou do školy.

   „Hele, tady by mě nemělo jít vidět,“ schoval se Igor za lavici učitele.

   „Ale uvidíš dobře?“ zeptal se Matěj.

   „Jo, jde to,“ ujistil ho Igor. Když vstával, praštil se do hlavy a zanadával.

   „Odsud tě nejde vidět.“

   „Takže by to mělo vyjít.“

   Matěj přikývl.

   Igor ho loktem dloubl do žeber. „Kdo by to byl do tebe řekl,“ zazubil se na něj.

   „Nechci, aby Theo trpěl jako jediný…“

   „Chápu to a respektuji. Ale budeš v pohodě?“

   „Taky něco musím obětovat…“

   „Obětoval by to i on pro tebe?“

   Matěj sklopil zrak k zemi. Na jeho otázku neměl podloženou odpověď. „Možná,“ řekl nejistě. Igor se mu snažil úsměvem dodat trochu odvahy. Když se ozvalo zazvonění zvonku, rozhlédli se po místnosti. Zbývalo jim pár hodin, než se pustí do svého šíleného plánu.

 

   Theodor zrovna došel před Matějův internát a obezřetně se rozhlédl. Sice se ráno vyhnul hloupým řečem, ale určitě neměl náladu mlátit bandu blbečků zrovna tady. Opřel se o zeď a čekal, když mu najednou přišla Matějova zpráva.

   Mrzelo ho, že už šel do školy. Minuli se. Chtěl ho aspoň vidět. Ale pokud se mu nic nestalo, mohl si oddychnout. S rukami v kapsách se vydal do školy. Horké ranní slunce ho pálilo do hlavy. Pokud už sám byl výbušný a tvrdohlavý, počasí ho v jeho chování dnes i podporovalo. A myšlenka, že Matěje dneska třeba vůbec neuvidí, aby ho nevystavil případným posměškům, ho trochu děsila. Kdyby si byl jistý, že Matějovy city vůči němu jsou stejné, že by ten nátlak s ním ustál… přiznal by se k jejich vztahu. Klidně by se s ním vodil po chodbách za ruku, líbal ho na tvář i na rty, když by se minuli nebo na něj čekal před třídou. Ale nemohl. Protože se obával, že by to Matěj nedovolil, neustál by to… ba co víc - nejvíce ho děsila myšlenka, že by ho právě tímto chováním ztratil.

   Před školou se na chvíli zastavil. Modré oči, jedno skryté pod neupravenou ofinou, se nenávistně dívaly na dveře budovy, uvnitř které bylo lidem úplně jedno, že někteří z nich musí denně trpět. Když slyšel šepot ze strachu nebo onu směšnou pomluvu, jen se křivě pousmál. Vždycky ho takto pomlouvali. I hůře. Tak proč včera tolik vybuchoval? Protože šlo o Matěje. I kdyby to on necítil stejně, Theodor si byl o svých citech jistý. I kdyby měl za něj bojovat, ty city mu dokáže. Jednou. Až si bude jistý, že je Matěj může přijmout.

   S příslibem, že dneska zkusí nikoho nepraštit za blbé kecy, se vydal do školy.

   Hned své slovo porušil, protože když ho pozdravil jeden prvák: „Nazdar, buzno.“, jen stěží by mohl ignorovat tu aroganci v jeho hlase. Dal mu dvě výchovné rány a příslib, že ho klidně naučí lekci slušného zdravení po ránu, pokud o to bude stát.