Probudilo ho ťukání na obličej. Jen z donucení odlepil tvář od lavice a pohlédl do hravých modrých očích. Theodor položil ruce na stůl těsně vedle něj, opřel si o ně bradu a zblízka si ho prohlížel.

   „Nejsem pokusné morče,“ zabrblal Matěj rozespale.

   „Ještě se mi nestalo, že by parťák usnul během hraní. Cítím se dotčeně,“ uznal Theodor s úšklebkem.

   „A ty se mi divíš? Vždyť je tu na zdechnutí.“

   „Stačí říct, mohu příště přinést pár větráků.“

   Oba se zasmáli. „Promiň.“

   „Asi tě klasika v mém podání už nebaví. Tak co takhle něco modernějšího?“

   „Ne,“ zasténal Matěj a padl tváří znovu na lavici. „Už tak mi stačila zdlouhavá přednáška třídního, že se blíží vysvědčení a náš tak skvěle vymyšlený projekt.“

   „Hele, má to něco do sebe,“ uznal Theodor a otočil si židli tak, aby se mohl opřít o její opěradlo. „Aspoň nás to nutí rozvíjet své myšlenky a můžeme vytvářet své vlastní texty už dopředu. Takže je pak můžeš rovnou po maturitě nabídnout nějaké společnosti nebo přímo oslovit nějakou skupinu nebo tak.“

   „Tak jednoduše to nefunguje.“

   „Když máš na to tak pesimistický pohled, tak ne.“

   Dloubl ho do tváře. „Nedlubej do mě…“ zabrblal Matěj rozespale.

   „Tak vstávej a jde se hrát.“

   „Raději bych spal.“

   „Mám tě polít studenou vodou?“

   Matěj pozvedl obočí. Theo získal jeho pozornost. „To bys udělal?“ V jeho očích zajiskřily plamínky vzrušení. Theodor měl blízko k smíchu.

   „Možná?“

   „Kecáš!“

   „Dobře, udělám to a s radostí.“

   Matěj sledoval, kterak se rychle zvedl a šel naplnit svou prázdnou flašku od čaje studenou vodou. Začal bubnovat do lavice s úšklebkem. Theodor se na něj otočil s bezradným výrazem, téměř se znovu rozesmál. I Matěj měl problém nerozesmát se. Po chvíli Matěj hrdě zvedl bradu a zavřel oči, očekávaje blízkou spršku studenou vodou. Místo toho dostal pusu. „Podvádíš,“ zazubil se, když otevřel oči.

   „Nemohl jsem odolat,“ mrkl na něj Theodor neodolatelně.

 

   Rychle Thea zadržel, aby neseběhl z pódia a opilou ženskou nenaučil slušným mravům. Nejdříve jen nehezky podotkla něco jejich směrem, ale když to zakřičela znovu, Theodor vybouchl. Na jejich hraní si vytvořil jakousi obrannou reakci. Hráli skvěle. Většina lidí zde to mohla jenom potvrdit. Ale ti, kteří přebrali a sotva mohli myslet, neslyšeli stejnou melodii. A proto i ženská vykřikovala, že przní její oblíbenou píseň, ukazovala jim prostředníček a plácala se do kolen nad vlastními nechutnými vtipy. Když ji Sabina poprosila, aby opustila podnik, jen se zase plácla do kolen a poslala ji k šípku. Když ovšem přišla řeč na ochranku, žena jen omluvně zvedla ruce vzhůru. Chvíli se držela. Ale sotva začali hrát znovu, přešla před pódium a pivo vystříkla na Matěje, který reagoval instinktivně a rychle se vzdálil. Nahořklá tekutina dopadla na židli. Být o pár vteřin pomalejší, mohl by to schytat i on.

   „Tak a dost!“ procedila Sabina mezi zuby, popadla ji za loket a chtěla ji vyvést ven. Žena se jí vysmekla a div ji neseřvala, co na ni sahá. „Jestli nesouhlasíte s místními pravidly, vypadněte,“ řekla jí Sabina narovinu.

   „Nasrat!“ zakřičela jí žena do tváře. „Nesahejte na mě!“ zaječela, když ji začali dva statní muži tahat pryč. Sabina ji vyprovázela nehezkým pohledem. Žena si několikrát odplivla a ještě pokřikovala, že tenhle podnik jednou zavřou, až si na ně bude stěžovat. Zdejší stálí opilci ji však vypískali a mladé duše, které zde přišly za hudbou, na ní také něco pokřikovaly. Mezi nimi byl i Igor a pár jeho přátel. Jak se sem dostal?

   Trval na tom, že aspoň jednou si Theodora a Matěje chce poslechnout. Čistě z ochranného gesta pro kamaráda, samozřejmě. Z jedné zkoušky se stal nakonec zlozvyk a už se ho nezbavili. Dokonce jim i nejednou nabídl, že se k nim připojí. Ale to nesouhlasila Sabina po jejich prvním výstupu. Igorova vzteklina se setkala s nepochopením z její strany i ze strany opilců, rádoby neuznávaných umělců a jiných lidí zde.

   „V pohodě?“ zeptal se Theo zkoumavým pohledem.

   „Jo. V čas jsem to vykryl,“ pousmál se Matěj.

   „Proto jsem souhlasil, aby se Igor připojil, takové věci by hravě vykryl on.“

   Theo se neškodně ušklíbl, zatímco si vysloužil nehezký Matějův pohled.

   „Žertuji. Slibuji.“

   „Kdyby tě slyšel, už by nás tolik nepodporoval.“

   „Toho jsem si vědom, proto raději držím jazyk za zuby, ať už říká cokoliv, co mi leze krkem.“

   Matěj se ušklíbl. „Když vydržíš jeho otravování, buď přestane sám, nebo tě odměním za pevné nervy.“

   „Upřímně? Doufám v obojí.“

   „Tak to by ses měl soustředit, abys mu předvedl svůj talent a třeba ho umlčel.“

   Vysloužil si nezbedný pohled modrých očích.

 

   „Mám doprovodit dvě hrdličky domů nebo to zvládnete sami?“ nalepil se na ně Igor se svou skupinou. Theodor už měl na jazyku nehezkou poznámku, ale Matěj zareagoval rychleji.

   „Není třeba. Ještě se chceme někam stavit,“ odbyl ho Matěj.

   „Takže zase dostávám kopačky?“

   „Bohužel. Máš tu stejně jiné lidi, kteří touží po tvojí společnosti.“

   „Tohle si zapamatuji.“

   „Kopačky?“ pozvedl Theodor obočí, když se Igor otočil na svou společnost.

   „Poslední dobou ho hodně zanedbávám. Už ani hry s ním nehraju,“ usmál se Matěj nevinně, když chytil obě jeho ruce.

   „Tak to jsem rád, že vám kazím společné večery,“ zazubil se Theodor a vlepil mu rychlý polibek na tvář. „A s hrdostí vám je budu kazit i nadále,“ dodal s nezbedným úsměvem.

   „To rád slyším.“

   Když k nim dolehlo falešné zpívání, spíše řvaní a vřískání, jen si vyměnili nechápavé pohledy. Až posléze viděli, že zpoza rohu vyšla opilá ženská z dřívějška, s láhví v ruce, a vyřvávala na celou ulici nějakou písničku, ale protože pořádně nevyslovovala, nebylo jí moc rozumět. Několik hlasů za nimi se rozesmálo, Theodor jen převrátil oči v sloup.

   „Když neví, kdy přestat, proč vůbec začíná…“ procedil skrz zuby.

 

   Kdyby výstup opilé dámy byl jediný, mohlo by se nad ním mávnout rukou a zasmát se. Jenže tento výstup se opakovat další tři dny popořadě. A že měl Theodor blízko k tomu onu ženu vyprovodit sám, kdyby ho Matěj včas pokaždé nezastavil. O to horší ovšem bylo, když i její nově získaní kamarádi-kumpáni byli stejného smýšlení, hrdě ji doprovázeli a dělali si legraci z Theodora a Matěje.

   „Můžete zkusit hrát jinde,“ navrhla Sabina.

   „Nerad bych si zvykal na nové tváře,“ podotkl Theodor nahlas. „Nějak to přežijeme. Za chvíli budou prázdniny, pak uvidíme, co bude dál.“

   Sabina přikývla. „Je to jenom jedna opilá ryba v davu. Vůbec se jí nemusíte trápit.“

   „To mně říkat nemusíš.“

   Sabina si všimla jeho starostlivého pohledu. Posunula před něj sklenici s džusem. „Zkuste si o tom pohovořit. Třeba najdete lepší řešení.“

   „Ještě tomu dáme pár šancí, pak začnu hledat jiné místo.“

 

   „Mohu tě ukrást na prázdniny?“ zazubil se Theodor.

   „Můžeš to zkusit.“

   „Nebudou rodiče proti?“

   „Když se jich nezeptáš, tak to nezjistíš.“

   „Takhle mi to ale zatrhnou hned v úvodu.“

   „Tak se netrap, zda budou proti.“

   „Zkazil jsem tě.“

   Matěj mu vlepil mlaskavou pusu na líc. „A víš, že jsem za to rád?“

   „Ještě si pořídím brokovnici, abych střílel případné nápadníky.“

   „Ty jsi pako,“ zasmál se Matěj. „Teď jsi zněl, jak moje babička.“

 

   Na páteční odpoledne se domluvili, že po delší době výjimečně budou mít volno. Sice Matěj protestoval, ale nakonec pozvání na oběd do asijské restaurace (kterou si oba představili jako velkou pětihvězdičkovou restauraci a jejíž rýžové nudle se staly pokrmem pro nějaké zazobance) přijal.

   „Nepřeháníš to?“ zeptal se Matěj starostlivě, když zpozoroval Theodorův talíř, který překypoval spíš červenou omáčkou s chilli než nudlemi a masem.

   „Ne,“ usmál se Theodor nevinně a pokračoval ve svém kubistickém nebo možná futuristickém díle na talíři. Aspoň se tak tvářil. Soustředil se téměř na každý tah, div se Matěj nerozesmál i přes své starosti.

   „Tohle nesníš,“ utvrzoval ho.

   „Tak sleduj,“ promnul si Theodor ruce a mlsně se na své dílo podíval. A překvapivě pro Matěje - Theodor to spořádal ještě rychleji, než on. „Ne nadarmo věčně slýchávám, že mám plechovou hubu,“ pochválil se s plnou pusou. Matěj nad ním zakroutil hlavou.

   „Mám to brát jako rande?“ zeptal se Matěj najednou a zarazil se. Snad si neuvědomil, že svou myšlenku řekl nahlas. Uhnul hned pohled, když k němu Theodor překvapeně vzhlédl. A rázem nebyl jediný, kdo měl rudé tváře. Theodor se naštěstí mohl vymluvit na ostrost omáčky, byť doposud na něj neměla skoro žádný účinek. Odkašlal si, aby zahnal trapnou situaci. Jistě, mohou se na to dívat takhle… ale taky se na to mohou dívat jako na normální oběd s kamarádem. Když ho sem zval, první možnost ho poháněla. Možná se měl zeptat jinak, aby to Matěj pochopil, možná měl více naznačovat…

   „Můžeš,“ špitl Theodor po chvíli a hned si zanadával, že mu selhal hlas. Pokračoval až po chvíli: „To tak brát…“

   Nepatrný pohyb vidličky v nudlích náhle ustál. A Theodor si všiml stydlivého Matějova úsměvu.

   ‚Nezasloužím si, abys mě tak rozmazloval,‘ pomyslel si Matěj.

   ‚Proč se takhle nesměje častěji?‘ přemýšlel Theodor.

   Obyčejný oběd náhle nabral na drobné intimnosti.

 

   Matěj zadržel smích, když se viděl v odraze ve výloze. Theodor jen pozvedl obočí, když se zastavil o dva kroky později, drže Matěje za ruku.

   „Co se stalo?“ zeptal se s úsměvem.

   „Nic, jen jsem si na něco vzpomněl,“ dostal ze sebe Matěj přes scvaknuté zuby a téměř křečovitě sevřené rty.

   „Na něco vtipného?“

   „Jo.“

   „Smím to vědět?“ vešel Theodor do jeho těsné blízkosti.

   „S Kamilem máme určitá pravidla…“

   „O tom volovi se bavit nechci,“ zamračil se Theodor. Sakra, je s ním na rande (byť nepřímo řečeným) a on má tu drzost vytahovat jiného kluka? Zrada! Potupa! Dýka do zad, šípy do hrudi a meč do zadku.

   „A jedno pravidlo zní, že se osoba usmívá snad každou chvíli. A na mě to sedí,“ usmál se Matěj a prohrábl mu vlasy. „Nech mě domluvit, než si začneš vymýšlet další pomstu na Kamilovi, prosím.“

   „To by mě zajímalo, jak zní ostatní pravidla,“ založil Theodor ruce na hrudi a čekal. Přestože se kolem něj chtěl Matěj protáhnout nebo jakkoliv uhnout pohledem, moc mu to nevycházelo. Upřenému Theodorovu pohledu se dlouho uhýbat nedalo. Nakonec ho seznámil se všemi deseti pravidly. A vysloužil si tak Theodorův upřímný, nekončící smích.

 

   „Co když tě k rodičům nepustím?“ zamyslel se Theodor nahlas.

   „Pak je ale nebudu moci připravit na tvůj případný vpád.“

   „Jsem rád, že jsi citoval má slova.“

   Onen Theodorův případný vpád, jak to nevinně nazval, visel ve vzduchu už delší chvíli. A dnes večer se rozhodl Matěj zavolat rodičům, že by se u nich stavil. Na víkend. Datum se domluví, jak to bude vyhovovat jim. A případné seznámení se s Theodorem bylo tedy na dlani. Ale jak je připravit na několik šoků najednou?

   Ty hraješ v baru? Kdo je to? Tobě někdo vyhrožoval? Ty jsi gay?

   Asi nějak takhle se možná bude ubírat rozhovor. Protože nemohl představit Theodora jenom jako svého spoluhráče v baru. Dřív nebo později by si všimli jeho pohledů nebo nenápadných dotyků, touhy chytit Matěje za ruku, políbit ho na líc někde ve skrytu… A zároveň by to Matěj nebyl schopný říct. Jisté pochyby zde ovšem pořád byly.

   Ano, drželi se za ruku. Ano, už se objímali dlouhou dobu. Ano, už se párkrát líbali. Ano, myslí na něj téměř neustále a v jeho přítomnosti se cítí v bezpečí.

   Je tohle opravdu láska nebo jenom pobláznění z prvního zamilování?

   Uměl by si představit, jak by ho rodiče mohli odsoudit, kdyby se najednou rozhodl, že vlastně není gay, že si přivede holku, že bude zase normální. A přijmou vůbec jeho orientaci? V dnešní době to přece není nic špatného, matka to nějak překousne… ale jak bude reagovat otec, který si vysnil už minimálně dva vnuky, byť Matějovi sotva bylo sedmnáct? Náročné vyhlídky na budoucnost, aneb stihni to, co tví rodiče nestihli. Nějak tak by se to dalo popsat.

   Zpozorněl, když si ho Theodor přitáhl k sobě. „Pořád mě s nimi můžeš seznámit později,“ navrhl, když si všiml jeho bezradných myšlenek. „Až budeš sám připravený… To, že tě chci seznámit se svými rodiči už příští víkend, neznamená, že ty mě musíš předběhnout.“

   „Čím dřív, tím lépe pro nás pro oba, ne?“

   „Tohle nedělej.“

   „Promiň.“

   „Za trest mi musíš dát pusu.“

   „Vyděrači.“

   Theodor se hravě ušklíbl. „Pokračuj,“ vyzval ho hravě, když ho uvěznil ve svém náručí.

   „Ne, ještě bych ti tak hladil ego.“

   Ale Theodora potěšilo, když se o něj opřel. Prohrábl mu vlasy.

   „Co bych měl tvým rodičům koupit, abych na ně zapůsobil?“ ušklíbl se najednou.

   „Nejdeš jim oznámit, že si mě chceš vzít,“ připomněl mu Matěj.

   „Třeba ano.“

   Theodor ho pustil ze svého objetí a prošel kolem něj. Protože věděl, že jejich reakce musely být totožné.

   Sakra, proč dneska melu takový kraviny?

 

   Když ovšem nadešel den, kdy měl Matěj jet k Theodorovým rodičům, nikdy si nemyslel, že plavovlasý umělec, který byl někdy jako čertík v krabičce, by náhle zkrotnul a nevěděl, co dělat. Ale pohled na něj byl uklidňující.