„Theo, nepletu se?“
Aha, ta nejpitomější fráze, jak začít rozhovor s volem. Theodorovy rohy byly nyní doslova parožím, kterým by chtěl nejraději Matyho otce potrkat. Ale dost silně. Třeba by mu ten visící mozek spadl zpátky do hlavy a on by se choval normálně. „Ano,“ řekl jen, když cítil Matějův prosebný pohled, aby se choval slušně.
„Je hezké, že si Maty konečně umí udělat nějakého pořádného kamaráda.“ Paroží se opět zvětšilo. Opravdu by takhle měl mluvit o vlastním synovi, přestože sedí přímo před ním? Ještě chvíli a Thea dobré mravy opustí nadobro.
„Je dobré, že je Maty vybíravý. Taky se nespokojím s kdekým,“ souhlasil Theo, ale hned si pomyslel: ‚Třeba s tebou rozhodně spokojený nejsem!‘
„To je dobře. Dobrého přítele abys teď těžko pohledal,“ dal mu za pravdu Matějův otec.
„Co si takhle dát džus a oříšky?“ rozhodla Tereza a aniž by jí stihl někdo odpovědět, už se zvedala, aby to šla připravit.
„Nemáš alergii na oříšky, nebo tak něco? U nás se jedou oříšky ve velkém,“ zazubil se Matějův otec.
„Ne, aspoň se doposud neprojevila. Kešu většinou jím po hrstech.“
„Můj typ člověka.“
‚To asi těžko,‘ pomyslel si Theo, ale jen se zdvořile usmál. Mnohonásobně raději by byl s Matějem o samotě a skrýval to za cvičením, ale Tereza rozhodla, že když už jsou všichni doma, je přece důležité navázat jakési přátelské vztahy. Pro Thea to spíš byla zkouška nervů a hereckých dovedností, protože tenhle muž mu byl značně nesympatický. Jak on a Tereza mohli mít Matěje? Nedivil by se, kdyby ho Tereza s někým podvedla, protože Matěj určitě není jeho syn! Vždyť jsou úplně jiní!
„Jak jde studium?“
Kdyby to šlo, Theovy parohy by nyní jistě prorazily skrz strop. Opravdu se ten člověk ptá na tak debilní otázky? Slušné mravy, Theo, slušné mravy.
„Znamenitě dobře. I Matymu se celkem daří. Jeden učitel dává všem zabrat, ale Matěj mu posledně zavřel tipec.“
„Skutečně?“ Ty pochyby v hlase Thea trochu podráždily.
„Ano. Prý mám talent,“ ozval se Matěj konečně.
„No, talent má mnoho lidí a stejně se tím neuživí,“ pousmál se jeho otec. „Ale takový právník talent nepotřebuje, aby získal mnoho případů.“
„Ten ale nemá žádnou svobodu. Musí se učit hromadu zbytečných textů nazpaměť.“
„Ale využije je v praxi. A lidi si ho váží. Neznám žádného hudebníka, natož klasika, co by to měl v životě nějak lehký. To posměšné uznání po smrti za to taky nestojí.“
„Na druhou stranu vyprodané koncertní haly jsou mnohem lepším zdrojem příjmů než jeden případ za měsíc pro právníka,“ rýpl si Theo s úsměvem nenápadně.
„Mám to brát jako urážku?“ usmál se Matějův otec chladně.
‚Do prdele, on je právník? Tak proč vypadá jako nájemný vrah?‘ nechápal Theo a rychle v duchu děkoval Tereze, která zrovna donesla oříšky.
„Čaje se dělají,“ oznámila mile.
„Ano, super,“ odbyl jí její manžel a rukou jí naznačoval, aby zase zmizela. „Na jak dlouho se tu vlastně zdržujete?“
„Jen přes noc,“ ozval se Matěj tiše.
„To bychom mohli někam zajít,“ navrhl jeho otec, aniž by ho pořádně vnímal, což Thea namíchlo ještě víc.
„Musíme cvičit,“ zavrhl hned.
„Ale! Pár hodin vás nezabije.“
„Děkuji, ale ne. Raději budeme cvičit.“
„Vidíš! To je dobrý nápad. Maty, proč nám nezahraješ něco?“
„ Zlato,“ ozvala se Tereza trochu přísně.
„Pročpak? Můžu oprášit svůj klavír a zahrát něco sám,“ zazubil se Matějův otec.
„Nebo bych mohl zahrát já,“ navrhl Theo rychle.
„Výborný nápad. Do toho,“ povzbudil ho Matějův otec.
„Ne,“ špitl Matěj tiše, ale to už se Theo hrnul ke klavíru, který už roky stál netknutý v rohu místnosti. Naladit ho bylo ovšem pro Theodora snadné.
„Fajn? Co to bude?“ zazubil se Theo ambiciózně. Pokud to bude klasika, vytře mu zrak a třeba taky zavře pusu.
„Pro Elišku. Beethoven,“ rozhodl Matějův otec.
„Zlato,“ napomenula ho Tereza znovu, ale tentokrát trochu přísněji, když se vracela s připravenými čaji.
„Do toho,“ usmál se muž mile.
„Nemusíš to dělat, zlato, je to jenom jeho vrtoch.“
„Proč by ne?“ usmál se Theo mile.
„Bez not, samozřejmě.“ usmál se Mikuláš o něco víc.
„Ještě štěstí, že to umím nazpaměť,“ nenechal se Theodor rozhodit.
„Prosím, jen se do toho pusť.“

Sotva dokončil celou skladbu a Matěj se trochu dmul pýchou, že jeho přítel tak znamenitě hraje, jeho otec si rozhodl prosadit si svou: „Turecký pochod od Mozarta.“
Theodor se jen ušklíbl, promnul si ruce. „Jak je libo, panstvo,“ nenechal se rozhodit a sotva si v hlavě vybavil všechny noty, začal podle nich hrát.
Matějovi se ani trochu nelíbilo, kam tahle nevinná otcova hra vede. Už si ani nemohl užívat Theovo hraní, protože ho zlá předtucha trápila víc, než aby se mohl soustředit na tu příjemnou melodii, kterou tvořily mladíkovy hbité prsty.
„Bravo!“ smála se Tereza a užívala si tu krásnou hru na klavír.
Theo si všiml Matějova výrazu, a proto zaváhal. Ale na pobídnutí jeho otce pokračoval a nenechal se rozptylovat, dokud neskončil. Už se chtěl zvednout, že přestane, protože toho měl dost, chtěl být hlavně s Matějem a ne tady bavit jenom jeho rodiče. „Ještě jednu,“ ozval se Mikuláš s úsměvem. „Prosím,“ dodal a Theodor se zase posadil. „La Campanella. Neboli Zvoneček. Litszovo nejlepší dílo, které stvořil, když se nechal unášet Paganinim.“
„Mikuláši,“ zasyčela nyní Tereza jeho směrem.
Theodor na chvíli zaváhal. „Myslím, že jsem hrál už dost,“ zkusil namítat, když viděl, že Tereza je na jeho straně aspoň.
„Ale kdeže, ještě tuhle. Prosím,“ přemlouval ho Mikuláš hbitě.
La Campanella. Asi nejhorší možné dílo, co mohl vybrat. Setsakra těžké. Theo si promnul prsty a potom i dlaně. Věděl, že ho zkouší. Je pravda, že se kdysi La Campanellu učil, ale nikdy ji nezahrál až do konce, aniž by si neudělal několik přestávek. Noční můra začátečníků. Skladba, která má mladé umělce odradit. Ale Theo výzvu přijal. Vytře mu zrak a uvidí, že je Matěje hoden! I kdyby měl mít své řeči!
Ještě jednou zakroutil zápěstími, než se pustil do ďáblova díla, doslova.

Když skončil, cítil pot na krku. Prsty ho bolely. Skladbu zvládl mnohem lépe, než očekával, ale v duchu si pokaždé poznamenal, kde udělal chybu a snažil se ji zamaskovat. Nepochyboval, že Mikuláš si jí také všiml. Taktéž mu došlo, proč ho Mikuláš zkoušel právě takto. A nenáviděl se za to, že mu naletěl.
„Výborně!“ ozval se Mikuláš nadšeně a dokonce mu tleskal. V Theodorovi to však bobtnalo a jeho potlesk byl pro něj doslova výsměch. Musel se kousnout do jazyku, aby neřekl nahlas, co si o něm myslí.
„Vidíš?“ slyšel jeho hlas a pohlédl na něj nenávistně přes rameno. Mluvil zrovna k Matějovi, který byl očividně myšlenkami mimo a přál si, aby mohl odejít. „Tomuhle se říká umění, tohle je umělec. Ne to tvoje brnkání.“
„Tak dost!“ rozčílila se Tereza konečně. Vzala misku s oříšky a jedním máchnutím je chrstla Mikulášovi do obličeje. To vyvedlo z míry všechny ostatní přítomné. Jenom Tereza prudce vstala, chytila Mikuláše za košili, vytáhla ho na nohy a táhla ho směrem do kuchyně. Theo a Matěj se na sebe jen vystrašeně podívali. „Co jsem ti řekla o tom tvojem dětinským chováním?“ vyjela po něm Tereza, aniž by se držela zpátky.
Theo věděl, že je to nezdvořilé, ale přesto se nahnul, aby o nic nepřišel. Jestli dostane studenou sprchu za to, že se chová jako magor, tak si to užije. Nebyl zlomyslný, ale tenhle chlap si to dozajista zaslouží.
„Zlato, v klidu. Však se bavíme,“ usmál se Mikuláš a z kapsy si vytáhl zapadlý oříšek.
„Bavíme?“ zeptala se Tereza vztekle, než popadla mokrou hadru a praštila ho s ní do stehna, až nadskočil. Theodor měl velmi blízko k výbuchu smíchu nad pazvukem, co se z Mikuláše vyrojil.
„Za co to bylo?“
„Taky se bavím!“
A praštila ho ještě několikrát.
Dokonce i Matěj se musel po chvíli zadržet od smíchu. Když si ovšem všiml Thea, jehož tváře byly celé rudé a kdy ho očima prosil, ať se může zasmát, nakonec se rozesmál jako první. A Theo hned po něm.

„Půjdeme cvičit,“ oznámil Matěj, když se jeho rodiče nevraceli. Nepořádek z oříšků po nich uklidili a doufali, že si to mezitím dole nějak vyříkají. Theo sice protestoval, protože se chtěl bavit Mikulášovými pazvuky o něco déle. Byla to pro něj rajská hudba, zatímco mu jeho pomyslné parohy rostly do nebes.
„Zajisté, zlato,“ usmála se Tereza, zatímco natáhla hadr, než s ním Mikuláše opět praštila do stehna, až nadskočil.
„Hlavně moc nahlas nevřískejte. Stejně kytaru máte rozladěnou. Ten starý krám by sotva mohl někoho potěšit. Kdyby se Matěj jen tehdy dal na klavír, mohl mít vyprodané sály už nyní bez starostí o budoucnost,“ postěžoval si Mikuláš, než opět ztratil na důstojnosti svým pazvukem, kdy se tentokrát Tereza s radostí strefila do zadku vší silou. Theovi to ovšem nedalo, a tak se u schodů zastavil. Usmál se na Matěje a vrátil se do kuchyně.
„Víte, v něčem se mýlíte,“ začal Theo a vysloužil si tím pozornost obou Matějových rodičů. Zabránil tak Tereze v nejspíš uškrcení svého manžela. „Klavír není o nic lepší než kytara. Ba naopak. Jsou patřičné důkazy, že kytara tady byla už po více než několik tisíců let. Co ten váš klavír? Oficiálně vznikl až někdy před pár stoletími. A je taky jednodušší se na něj naučit hrát, než na kytaru. Takže nezpochybňujte něco, v čem vás syn vyniká, jenom proto, že vy to vidíte jinak! Nejspíš proto, že jste nikdy na kytaru hrát nezkusil,“ rýpl si Theo nakonec s úšklebkem, než se vydal za Matějem nahoru.
„A máš to!“ zasmála se Tereza, než Mikuláše znovu do zadku praštila hadrem, až nadskočil. „Setřel tě kluk!“

„Asi mě tvůj taťka mít rád nebude,“ zazubil se Theo, když vešel do Matějova pokoje a zavřel za sebou dveře.
„Co jsi mu udělal?“ obával se Matěj.
Theo se tajemně usmál a jeho parohy se konečně zmenšily na nezbedné rohy. „Jen jsem mu řekl pravdu do očí.“
„Mám se ptát dál?“
„Někdy je lepší nevědět.“
Matěj přikývl, a když se k němu Theo přiblížil, přitáhl si ho k sobě do náruče. Medvědí objetí na sebe nenechalo dlouho čekat.
„Jestli si myslel, že se mě takhle zbaví a že se zaleknu, tak si vybral špatného soupeře,“ svěřil se Theo. „Jsem tvrdohlavý, ale to už víš. Takže i kdybych ho měl přejet párem volů, s radostí to párkrát udělám.“
Matěje ta představa příjemně pobavila a Theo téměř předl blahem, když ho slyšel, jak se směje v jeho náručí.

Noc pro ně byla poměrně rušná. Ani jeden se pořádně nevyspal. Theo dostal šílený nápad, že se vmáčknou na jednu postel. Potom ho asi po hodině změnil a ustlal si na zemi. Ale to zase mrzelo Matěje. Jenže ani tak jeden nemohli usnout a spíše se soustředili na to, že ten druhý je tak blízko, že dech toho druhého se jim odrážel od tváře. I v hluboké noci pořád viděli obrys toho druhého a věděli, že oba mají otevřené oči a pozorují se navzájem. Oba byli rádi za tmu, kdy byly vidět jen jejich obrysy těla. Ruměnec ve tvářích, který byl pokaždé tmavší a tmavší, by jen stěží vysvětlili tomu druhému.
A přesto se párkrát stalo, že to Theo nevydržel a ukradl si nejen polibek, ale také se musel vzdálit. V koupelně si pak dlouhou nadával a umýval si tvář a snažil se nemyslet na to, že jeho tělo reaguje až moc přehnaně. Pořád si opakoval, že on je přece ten starší, že to on má mít rozum a pokaždé se snažil upokojit. Ale bylo to čím dál těžší. Stejně tak Matěj byl neklidný a snažil se rozptýlit, aby rozhodil už tak rozházené myšlenky. Bylo to špatně, ale nemohl si pomoct. Nemohl přece hosta nechat spát na zemi. Ale jeho host rázně odmítl jeho postel, pokud by v ní nebyl i Maty. Sotva si vzpomněl na jeho slova, zaúpěl do polštáře a kopal nohama kolem sebe.
Pro oba to nakonec byla až moc dlouhá noc, při které moc nenaspali.