Matěj se potají smál, zatímco ho Theodor prosil, aby ho nerozesmíval, když se je snažil zvěčnit na fotce.

   „No tak!“ zaúpěl. „Chci si změnit pozadí na mobilu, tak se koukej pořádně usmát!“

   Matěj místo toho vyplázl jazyk. Theodor jen zavřel oči, napočítal do tří a rozesmál se spolu s ním.

   „Prosím?“ nahodil kukuč modrých očí.

   „Copak ti nestačím v reálu?“ ušklíbl se Matěj.

   „Že tě nechám na pospas rodičům!“

   „To bys neudělal. Ani by nevěděli, kdo jsem.“

   „No…“

   „Neříkej mi, že jsi jim poslal mojí fotku bez svolení?“

   Theodor pohlédl stranou. „Možná… jsem se zmínil, jak vypadáš,“ zhodnotil stydlivě. Matěje bavilo ho takto trápit a škádlit. Ukazoval mu stránku, kterou před ním předtím tolik skrýval. Naklonil se k němu a políbil ho tvář.

   „Určitě jsi přeháněl.“

   „Proto bude lepší jim poslat fotku před příjezdem, ne?“

   „Takže to nebyla fotka na pozadí, lháři! Co když mě zhodnotí jako někoho, kdo s tebou chodit nemůže?“

   „S kým chodím, je můj problém. Oni do toho remcat nebudou. Takže se koukej usmívat, aby ses jim zalíbil. Ale ne moc, aby se do tebe taky nezamilovali.“

   Matěj ovšem znovu zneužil situace. Theodor si jen povzdychl, když viděl fotku, kde se dívá upřeně do mobilu, zatímco dostává pusu na spánek.

   „Netušil jsem, že jsi až tak hravý,“ zakroutil nad ním hlavou.

   „Aspoň těch fotek budeš mít víc,“ vyplázl na něj Matěj jazyk. „Za jak dlouho tam budeme?“

   „Dokud tu fotku neudělám!“ rozhodl plavovlasý démon, který se nehezky šklebil. „I kdybych tě měl připoutat k sedadlu.“

   „To bys neudělal,“ škádlil ho Matěj.

   „Věř mi, že jo.“

   „Tak asi do toho, jinak ti to budu pořád kazit.“

   Když se ovšem setkal s hlubokým pohledem bouřkových očí, nemohl z nich spustit oči. „Když chvíli vydržíš, dám ti dárek,“ pobídl ho Theodor. Matějovi se rozzářily oči.

   „Dárek? Jaký?“ zeptal se zvědavě.

   „Vydrž a uvidíš.“

   Když si potom prohlíželi vzniklou fotku, Theodor by přísahal, že se do Matěje zamiloval úplně od znova jen díky tomu úsměvu.

 

   Vystoupili na nádraží… uprostřed ničeho. Aspoň tak se to jevilo. Byli jediní, kdo vyšel z vlaku. Nikdo nenastoupil. A vlak se už zase rychle hnal svou cestou dál. Matěj pohlédl na Theodora s nechápavým pohledem.

   „Asi má zpoždění,“ usmál se Theodor nejistě, ale pro jistotu vytočil číslo, kterému předtím napsal zprávu, že už jsou blízko, takže má vyrazit. Nervozita na něj zase dosedla celou svou vahou, protože těkal očima všude možně. Matěj se usmál a objal ho zezadu, aby ho trochu uklidnil, přestože to mělo nejspíš opačný efekt. Však co, aspoň ho dostane za tu drobnou lež z vlaku.

   „Jestli mi ještě jednou zavoláš, když řídím, tak si jdeš domů pěšky!“ ozval se nějaký ženský hlas a krátce poté pípání.

   „Taky tě miluju!“ zanotoval Theodor a protočil očima.

   „Jak si to mám vyložit?“ pozvedl Matěj obočí a hrál žárlivého.

   „Sestřička ráda dělá naschvály,“ vysvětlil Theodor krátce a vytočil číslo skryté pod jménem Katka.

   „Po kom to asi má?“

   „No dovol? Víš, že oči mám jen pro tebe.“

   „No, nevím. Docela s tebou laškovala.“

   „Myslíš z té jedné věty, kdy mě seřvala?“ rozesmál se Theodor nahlas.

   „Asi pro to měla pádný důvod,“ ozval se z mobilu ženský hlas.

   „A další ženská, co mi jde po krku,“ zažertoval Theodor šeptem. „Ahoj, Katko. Tak jsme dorazili, živí a zdraví.“

   „Dorazili? Slyším jenom tebe,“ pokračoval ženský hlas tentokrát sarkasticky.

   „Nebudu ti ho představovat přes mobil.“

   „Jen aby tam vůbec někdo byl.“

   „To bylo sprosté.“

   „Jen tě škádlím, zlato.“

   Kdy po chvíli hovor ukončil, vysloužil si Matějův tázavý pohled s pozvednutým obočí. „Tohle je číslo mojí… mamky,“ ukázal mu obrazovku mobilu. „Fakt to není nějaká milenka, protože mám oči jenom pro tebe,“ dodal, když mu omotal ruce kolem krku.

   „No já nevím, to už je druhá ženská, ke které chováš city. Asi budu žárlit o to víc a pojedu domů,“ ušklíbl se Matěj.

   „Jak to mohu odčinit?“

   „Můžeš nám koupit zmrzlinu v mezičase.“

   „Borůvkovou?“

   „Máš mě přečtenýho.“

   „Tak to jsem si měl vzít lepší boty - nejbližší obchod je odsud delší dobu.“

   „To jsme v takovém zapadákově?“

   Theodor se na chvíli zamyslel. „A víš, že možná že i jo? Jsou tu jenom dva obchody na celém území.“

   „Tak to je strašné.“

   „Až tak strašné, jako tvůj neohlášený návrat, to není, bratříčku!“ zaslechli oba nějaký hlas a ohlédli se. Po rozbitých schodech nahoru k nim totiž kráčela vysoká, plavovlasá dívka, která jakoby z oka vypadla Theodorovi. Přestože vypadala mladě, téměř ještě jako náctiletá, dělilo je od sebe šest let. „Ale může být vždycky hůř. Ahoj, jsem Hanka,“ představila se, jakoby omylem a ihned a zářivý úsměv byl jenom bonus.

   „Říkal jsem ti, aby ses chovala slušně,“ připomněl jí Theodor podrážděně.

   „Copak? Jen jsem pozdravila. Zatím jsem ho nezahrnula otázkami.“

   „Proto ti to připomínám.“

   „Ale bratříčku!“ zvolala vesele, popadla Theodora, který se na poslední chvíli snažil utéct, do své náruče a pak si jen bezbranně nechal rozcuchat vlasy. „Tak strašně moc jsi mi chyběl!“ volala vesele.

   „Spíš ti chyběla hračka,“ vrčel Theodor podrážděně, když vzdal svůj marný boj.

   Matěj na sourozence jen hleděl a raději se neodvážil ani pohnout. Uměl si domyslet, že bude brzy další objímací věcí oné holky. A měl pravdu. Sotva se odlepila od svého bratra, vrhla se i na Matěje, který se ovšem včas schoval za Theodora.

   „Ještě mi ho vylekáš,“ ušklíbl se Theodor.

   „Jen jsem ho chtěla přivítat,“ usmála se Hanka zeširoka.

   „Spíš to vypadalo, že ho chceš unést.“

   „Až mě pozná, bude mé objímání zbožňovat!“

   „Jako já.“

   „Přesně tak! Tak mě nechej, ať ho přivítám.“

   „To víš, že jo!“ zastavil její další útok. „A pak z toho bude mít doživotní následky!“

   „To se takhle hádáte pokaždé, když přijedeš?“ zasmál se Matěj.

   „Věř mi - je to i horší,“ ujistil ho Theodor.

 

   „Takže - první otázka a chci upřímnou odpověď!“ upozornila Hanka, když jeli jejím autem a její zlaté vlasy vlály ve větru. „Jak je to s váma dvěma? Přátelé nebo víc než přátelé?“

   Matěj i Theodor měli rázem blízko k tomu, aby se zadusili před pár minutami koupeným chlazeným pitím. „Chceš praštit hned nebo až zastavíš?“ zeptal se Theodor místo toho.

   „Takže víc než přátelé! Bezva! Matěj se mi totiž hodně líbí!“ přiznala se Hanka se smíchem. „Jestli si to pokazíš, bratříčku, zamlouvám si ho jako první, až ti dá košem.“

   ‚Uvědomujete si, že jsem tady taky?‘ pomyslel si Matěj, ale raději mlčel a do sourozenecké hádky nezasahoval.

   „Hele, když tě přijmu já, mamka s taťkou budou v pohodě. Takže už jsi v podstatě součástí rodiny,“ vysvětlila.

   Theodor si jen zhluboka povzdychl a schoval tvář do dlaní. Takhle si to tedy nepředstavoval. Jasně jí předtím psal, aby se chovala slušně, aby nemluvila hlouposti… aby nemluvila vůbec!

   „Můžeš to obrátit? Jedeme zpátky,“ pronesl jen tak do vzduchu, protože mu bylo jasné, že ho Hanka stejně ignoruje.

   „Ale kdepak! Ještě jsem si vás pořádně ani neužila!“

   „Co jsme? Tvoje hračky?“

   „Ne, můj roztomilý bratříček a jeho přítel.“

   „Fúrie!“

   „Ďáble.“

   „Bestie!“

   „Démone.“

   „Potvoro!“

   „Hele, to bylo sprostý!“

   „To mělo být sprostý.“

   „Theo,“ pohladil ho Matěj po ruce, aby ho uklidnil.

   „Však už mlčím,“ zavrčel Theodor rozladěně a pohlédl z okna. Matěj nasadil ztrápený výraz. Nechtěl, aby se hádali, ale zároveň mezi ně nechtěl zasahovat. Hanku sotva nezná, ale nechtěl, aby se Theodor zbytečně rozčiloval.

   „Neboj,“ zasmála se Hanka, „my se takhle čertíme už od počátku. Co bys taky čekal? Když mi bylo šest let, hodili mi na krk mimino a jeli si na koncert. Tak to bylo pořád. Aspoň, že měl dostatek rozumu a chtěl někam daleko na školu.“

   „Protože jsem nechtěl, abys mě svou přehnanou láskou jednou omylem zabila,“ ozval se Theodor.

   „Víš, že to můžu udělat i nyní,“ usmála se zeširoka a oběma rukami chytila volant.

   „Opovaž se!“

   „Neboj se, Matyho by mi bylo líto.“

   „To je uklidňující. Zpátky jdeme pěšky,“ řekl směrem k Matějovi, který se pousmál.

   „Určitě,“ souhlasil. Propletl jejich prsty a pevně Theodorovu ruku sevřel. Chtěl ho nějak uklidnit. Chtěl ho i políbit, protože věděl, že to by určitě zabralo. Ale kolik si smí dovolit v přítomnosti Hanky? Nevypadala moc zaskočená tím, že je jeho přítel. Přivedl si Theo domů takto už pár kluků? Nebo byla vůči tomu otevřená? Nebo ji už Theodor taky obeznámil, že domů nepřijede kamarád, ale něco víc?

   „Proč ten smutný výraz?“ ozvala se Hanka, když si ve zpětném zrcátku všimla Matějova výrazu. „Neboj se, nekousnu tě. I když jsi k nakousnutí.“

   „Věnuj se cestě,“ zavrčel Theodor podrážděně.

   „Over-protective boyfriend - mode on!“ zasmála se Hanka.

   „Přestaň, na angličtinu nemám náladu,“ ozvalo se další zavrčení. Čím blíž byli k jejich domovu, tím víc si Theodor vyčítal tenhle blbý nápad. Jistě, pokud je Hanka takto v pohodě, nemusel by se obávat reakci rodičů. Ale spíš se obával, že ho po tomto fiasku Matěj opustí. Kdo by chtěl mít tak střelenou rodinu?

   Zarazil se, když cítil ruku ve vlasech. „Klid,“ usmál se na něj Matěj vlídně. „Ať už to dopadne jakkoliv, tak snadno se mě nezbavíš,“ slíbil mu s úšklebkem.

   „To je dobře,“ dloubl do něj Theodor loktem.

   Hanka se po chvíli už nadechovala, že něco dalšího řekne, ale pohled do zpětného zrcátka jí stačil. Zavřela pusu a pohlédla zase před sebe. Věděla, kdy je nejlepší mlčet. A určitě nechtěla rušit ten sladký okamžik skrytého polibku, když si ti dva mysleli, že je nevidí.

 

   „Doufám, že to nebudou chtít přehánět,“ povzdychl si Theodor starostlivě.

   „Neviděli tě delší dobu. A taky jsou zvědaví na tvého přítele,“ ušklíbla se Hanka.

   „Toho bych jim rád představil osobně, takže ty budeš držet jazyk za zuby.“

   „Rozkaz, pane!“

   „Neboj,“ usmál se na Matěje vlídně, „sice to teď vypadá, že jsou to krkavčí rodiče nebo upíři, co tě sežerou zaživa, ale jsou vcelku normální. Jen…“

   „Jen?“ zeptal se Matěj s obavami v hlase.

   „Ona je někdy přehnaně dotěrná, otec zase přehnaně chladný. Když chytíš dobrou náladu u obou z nich, opravdu budou vcelku normální.“

   „Aha…“

   „Už se taky začínáš bát?“

   „Víc, než předtím,“ souhlasil Matěj upřímně a cítil, jak se mu žaludek stahuje.

   „Stejně se tě nevzdám, ať už mají plno keců nebo ne,“ zašeptal mu Theodor do vlasů a vtiskl mu na temeno hlavy polibek. Matěj po chvíli mlčky přikývl. Pohlédl na Matějovu ruku, která znovu vyhledala tu jeho a tentokrát ji stiskla silněji.

 

   Obavy z Matěje příliš neopadly, když viděl pár čtyřicátníků, aspoň jim tipoval maximálně něco málo přes čtyřicet, jak stojí před poměrně velkým domem, ale naštěstí to nebyl obří dům nebo vila nebo nějaké velké rodinné sídlo s anglickým trávníkem. Vedle nich seděl nějaký obří hafan, jehož plemeno se Matěj ani neobtěžoval hádat. Theodorova matka vůbec nevypadala na čtyřicet let. Byla ten typ, který s věkem krásní a zároveň nestárne. Její světlé vlasy, které po ní jistě zdědily obě její děti, kontrastovaly s opálenou pletí. Theodorův otec měl sice lehce šedivé vlasy a vousy okolo úst měl také proseté stříbrnou barvou, přesto tmavé vlasy na jeho hlavě vyhrávaly. Stejně jako jeho manželka i on byl opálen do jemně bronzové barvy. Vaši typičtí bohatí rodiče…

   Theodor váhavě pohlédl na Matěje.

   „Pořád se můžeme vrátit,“ navrhl.

   „Ale houby s voctem!“ ozvala se Hanka. „Leda tak pěšky.“

   „Raději pěšky, než poslouchat přednášky.“

   „Tak jsi jezdit nemusel, brouku.“

   „Měl jsi mi říct, abych se oblékl lépe,“ ozval se Matěj přiškrceným hlasem. Přímo se viděl, jak ho zkoumají, v duchu hodnotí a pak Theodorovi říkají, že je nedůstojné, aby se někdo na jeho úrovni stýkal s někým, jako je Matěj.

   „Ale jdi - vypadáš úžasně!“ uklidňoval ho Theodor. „Spíš já si vyslechnu přednášku za ty roztrhané kraťasy.“

   „Sluší ti…“

   „Mně sluší všechno.“

   „Sebechvála ti rozhodně nechybí,“ zasmála se Hanka.

   „Věnuj se řízení. A můžeš je omylem srazit.“

   „Ale no ták!“

   „Stejně by jim to pojišťovna zaplatila.“

   „Blázníš? Ještě by mi podřeli auto!“

   Matěj se nevyjadřoval, žaludek se mu otáčel a měl pocit, že mu někdo sebral plíce a šlapal na ně tím víc, čím se blížili k domu.

 

   „Ahoj!“ pozdravila Theodorova matka se širokým úsměvem a rozevřela náruč. Nečekala, až se Matěj bude mít k činu a sama ho objala. „Jsem Katka.“

   „Obávám se, že ho děsíš, miláčku,“ zasmál se muž po jejím boku a stáhl ji k sobě. „Jsem Leoš, těší mě. Matěj, že ano?“

   Matěj, bledý jako stěna, váhavě přikývl.

   „Slyšel jsem, že hraješ na kytaru,“ pozvedl Leoš obočí.

   „Tati,“ ozval se Theodor podrážděně.

   „Ahoj, Theo. Taky tě rád vidím,“ usmál se oslnivě. Matěj si pomyslel, že Hanka nebyla jediná útočící žena v tomto domě. Protože stejným objetím zaútočila po chvíli Katka i na Thea, který se sice bránil a vzpouzel, ale nakonec boj vzdal. „Netrápí tě ten náš klučina příliš?“ zavtipkoval Leoš.

   „Ne,“ usmál se Matěj nervózně, aby zamluvil další Theodorovo podrážděné tati. „Moc… Moc si vážím, že tady mohu být.“

   „Ale k čertu s těmi zdvořilostmi. Pojďme dovnitř!“ zasmál se Leoš. „Jo, a tenhle fešák je Alexandr,“ podrbal zlatého retrívra u své nohy po hlavě. Pes pohlédl na Matěje, ten se na něj váhavě podíval. Co má očekávat ještě od jejich psa?! Theodor se nezmínil, že mají psa!

   „Nemáš strach ze psů, že ne?“ zeptala se Katka, když konečně Theodora propustila ze sevření.

   „Ne, jen… vím jistě, že mě má za vetřelce,“ přiznal Matěj.

   „Ale kdeže!“ zasmála se Hanka. „Tohle mírumilovné pako jenom čeká, až se taťka otočí, aby tě mohl povalit na zem a celého slízat. Že jo, ty moje příšerko?“ zeptala se šišlavým hlasem, když přešla k psovi, který se na ni hned vrhl a celou ji zulíbal.

   „Já tě varoval,“ poznamenal Theodor, když vytahoval jejich batohy z kufru.

   „Uznávám, že to je… překvapení i šok…“ uznal Matěj.

   „Příště na mě jistě dáš a budeš proti.“

   „No, na první dojem hodně dávám a tví rodiče jsou… jedineční.“

   „Střelení, až běda, jsi chtěl říct.“

   „Ne.“

   Theodor pozvedl obočí, nasadil vševědoucí pohled, než zavřel kufr. „Abys toho nelitoval. Další vlak nám pojede až ve tři ráno.“

   „Když tady budu s tebou, nějak to spolu přežijeme.“

   Theodor v duchu zanadával, protože ten nevinný úsměv ho vždycky dokázal odzbrojit. Na chvíli zapomněl na případné nebezpečí své rodiny a ukradl si jeden polibek pro sebe. „V tom případě se připrav na nemožný oběd, nemožnou večeři, nemožné tlachání o ničem… v noci nám snad dají pokoj,“ informoval ho Theodor, než si vyhodil na záda oba jejich batohy. Matěj mu jeden vzal a pousmál se.

   „Neboj. V případě nutnosti vím, kde si mohu dobít baterky,“ zazubil se hravě.

   „Provokuj ještě chvíli a poštvu na tebe Alexandra.“

   „Vypadá to, že mě má rád.“

   „Já jim říkal, aby ho vycvičili. Oni chtěli mít mazla.“

   „Mluvíš o sobě?“

   Schytal ránu batohem do stehna. Oba se rozesmáli.

 

   „A tady máme společenskou místnost,“ dokončila Katka drobnou výpravu po domě.

   „Ne, tohle je pěkně prosím koupelna, jenom to tady zapomněli dostavět,“ ozval se Theodor sarkasticky. Vysloužil si nehezký pohled od své mamky a dloubnutí loktem od Matěje. „Co? Je to tak, ne? Teda pardon, pletu si to s hotelem, kde jste byli ještě před týdnem, že ano?“

   „Theo, no tak,“ napomenul ho Leoš, který kolem nich prošel. „Chovej se slušně. Jsi zase doma, tak se uvolni.“

   „No právě…“ zašeptal Theodor s pohledem stranou. Ta přehnaná a vynucená pozornost se mu ani trochu nelíbila.

   „Takže - kde jste se vůbec potkali?“ zeptala se Katka a oběma jim podala chlazený nápoj.

   „V baru. Hned potom jsme spolu začali chodit a plánujeme mít spolu dítě. Další otázky?“ zeptal se Theodor sarkasticky.

   „Theo,“ napomenul ho tentokrát Matěj.

   „Co? Doposud se nestarali, tak se nemusejí snažit ani nyní,“ zasyčel Theodor podrážděně. „Raději si jedou na dovolenou, než aby se starali, zda náhodou nepropadám. Vlastně ne - já jsem přece génius, co školu zvládá naprosto v pohodě! I to, že je tady pořád o jednoho vetřelce víc.“

   Na chvíli nastalo ticho. Katčin úsměv zmizel a ona pohlédla provinile k zemi.

   „Máš ještě něco na srdci?“ zeptal se Leoš klidným hlasem.

   „Třeba to, že by bylo dobré se ozvat jinak, než pohledem jednou za půl roku odněkud od moře,“ odpověděl Theodor chladně. Místnost utichla.

   „Chceš ukázat Theův klavír?“ zeptala se Hanka rychle, aby zabránila blížící se hádce otce a syna. Popadla Theodora a Matěje za ruce, nečekala na odpověď a oba je tahala pryč z místnosti. „Bude se ti líbit!“ řekla hlasitěji, aby ji slyšeli i rodiče.

 

   „Ptej se,“ svolila Hanka, když seděli na gauči, zatímco Theodor zuřil v tichosti a svůj vztek si vyléval na klavíru a hrubé melodii, která doslova přivolávala bouři.

   „I já zrovna dvakrát někdy nevycházím s rodiči, ale… tohle jsem nečekal,“ volil slova opatrně. Hanka se usmála.

   „Jsou to jen občasné zkraty. Máme to v rodině.“

   „Všiml jsem si.“

   „Jen… nejvíce to skřípe mezi Theem a taťkou. Pořád se nesmířil s tím, že… no… že si jeho syn nenajde manželku, ale že má momentálně přítele a neplánuje to změnit. Sice to bere na vědomí, ale… jen stěží to překousne. Tahle schůzka je tak trochu trucování od Thea, mi přijde. Ale neber to tak, že si tě našel z trucu, nebo tak něco.“

   „Spíš já našel jeho,“ uklidnil ji Matěj s úsměvem.

   „Jak jste se vůbec poznali? Jestli to není tajemství.“

   „Ve škole. Naše první setkání bylo vskutku zajímavé.“

   „Vyprávěj mi o tom. Cokoliv, co v sobě obsahuje Thea, nemůže být nezajímavé.“ Když jí zkráceně odvyprávěl jejich první setkání, nemohla se přestat smát. Od klavíru se ozvalo nebezpečné zasyčení. „No jo, Mózarte!“ protáhla záměrně a uchechtla se. „Netušila jsem, že by Theo byl takový romantik!“

   „Dokáže být i romantičtější, když chce.“

   Hanka se znovu rozesmála na celé kolo. Matěj se usmál a rozhlédl se trochu po místnosti. Jeho pohled skončil na římse nad krbem. Bylo tam několik fotek. Přešel k nim a usmál se nad fotkami malého Thea.

   ‚Pořád stejně roztomilý,‘ pomyslel si s úšklebkem. Potom se zarazil. „Kdo je tohle?“ zeptal se s pohledem na Hanku. Té úsměv z tváře pomalu zmizel. Po chvíli vstala a přešla k němu. Zadívala se na usmívající se plavovlasou ženu se dvěma plavovlasými dětmi, ale Katka to určitě nebyla.

   „Naše mamka,“ řekla Hanka prostě.

   „Ale… paní Katka přece-…“

   „Naše biologická mamka,“ upřesnila Hanka. „Ta… která už nežije.“

   V tu chvíli se ozvaly ty nejhlubší, zdlouhavé tóny na klavíru.