Matěj v duchu zanadával, když udělal svou první chybu. Váhavě pohlédl na Theodora a snad doufal, že zahřívací kolo se nebude počítat. Ten se však hravě ušklíbl a pomalu se mu i vysmíval, že udělal chybu u tak jednoduché písně pro začátečníky.

   „Můžeme to počítat jako rozcvičku?“ zkusil opatrně.

   „Takhle dohoda nezněla,“ šklebil se na něj Theodor a přisedl si blíž k němu. Matěj sklopil pohled k zemi, zatímco se Theodor rozmýšlel, kolik vteřin si určí na začátek. Má být chamtivý hned na začátku? „Deset vteřin,“ rozhodl se nakonec.

   „Tak moc?“ vykulil na něj Matěj oči.

   „Mám snad chtít dvojnásobek?“ ušklíbl se Theo. „Třeba se aspoň zlepšíš.“

   „To je vydírání…“

   „Ale souhlasil jsi. Takže…?“

   Nedokončil větu a přiblížil se až těsně k němu. Matěj se mu v přítmí díval zblízka do tváře a pomalu dýchal. Vzrušovala ho ta náhlá intimita, ale zároveň se jí obával. Nechce toho Theo jenom zneužít, aby se pobavil? Co když on sám ztratí kontrolu? „D-Deset vteřin?“ ujišťoval se Matěj. Theodor se usmál a přikývl. Vzal mu kytaru, aby ji odložil stranou. Matěj se zhluboka nadechl a otočil se mu čelem. ‚Je to jenom pusa,‘ přesvědčoval se. ‚Tak, jako vždycky… Tak proč jsem tak nervózní?‘

   Theodor ho pohladil po tváři a po jeho souhlasném přikývnutí se k němu sehnul a políbil ho. Jemně, něžně, téměř hravě. Když ho navnadí a ujistí ho, že je to vlastně zábavná hra, třeba ty chyby bude dělat častěji a uvolní se. Pohrával si nejdříve s jeho horním, pak se spodním rtem, jazykem mu přejížděl po zubech, ale nechtěl se probojovat dovnitř. Deset vteřin uteklo ale příliš rychle. Chtěl ještě setrvat, ale Matěj se sám odtáhl.

   ‚Příště musím říct větší číslo,‘ připomněl si Theodor v duchu s úsměvem, když se odtáhl, a provokativně si olízl rty. „Tak do toho,“ vyzval ho se úsměvem. Matěj uhnul pohledem. Rychle se rozmýšlel, kterého kusu svého oblečení by se měl vzdát jako prvního. Moc na výběr bohužel neměl. Snad zalitoval, že si do toho horka nechtěl vzít i mikinu… Theodor se kousl do jazyka, když sledoval jeho vnitřní boj. Prohrábl mu vlasy.

   „Fajn, tohle je zahřívací kolo, abychom otestovali pravidla. Při další chybě už ale jedeme podle plánu,“ rozhodl. Matěj nejistě přikývl, když se na něj podíval. Rozhodl se, že to Theodorovi ani trochu neulehčí a záměrně mu vybral nějakou už pokročilou skladbu. Theodor se jenom ušklíbl. „Zneužíváš zahřívacího kola? To jsem měl vědět,“ zasmál se, když prokoukl Matějův plán na skromnou pomstu. Ale neobviňoval ho. Spíš byl rád, že toho chtěl zneužít. A v duchu vybíral v notách místo, kde záměrně udělá chybu, aby ho uklidnil, že i on umí dělat chyby a není úplný génius. A hlavně chtěl vědět, jak chamtivý Matěj ve skutečnosti je.

   Matěj netušil, co vnímat dřív. Zda melodii, soustředit se na skladbu samotnou, Theodora nebo jeho bezchybnou práci prstů přejíždějících po strunách. Polkl na sucho a snad Theodora pohledem vyzýval, aby už udělal chybu. I kdyby jen drobnou… Ale věděl, že to je nemožné v jeho případě. Téměř se zaradoval, když Theodorovi skutečně sklouzl prst mimo melodii. I jeho samotného to překvapilo. Tolik se soustředil na část, kterou chtěl udělat chybně, až zapomněl na jednu notu a chtěl to rychle napravit. Ale pousmál se, pokrčil rameny a pohlédl na Matěje.

   „I já očividně dělám chyby,“ zazubil se hravě a odložil kytaru stranou. S úsměvem vyčkával na Matějův verdikt.

   „Tahle chyba tě bude stát patnáct vteřin,“ usmál se Matěj proti jeho rtům, než ho s radostí políbil. Theodor přimhouřil oči. Ani mu nedal možnost protestovat, že to je strašně málo. Omotal kolem něj ruce a zavřel oči, aby si těch patnáct vteřin mohl náležitě užít, protože určitě utečou stejně rychle jako těch deset vteřin předtím.

   ‚Buď chamtivý, Maty… Prosím, buď příště stejně chamtivý, jako budu já!‘ prosil ho v duchu, zatímco se ztrácel v dalším polibku s ním. Uběhlo víc, než patnáct vteřin, když se pomalu odlepili od toho druhého, bez dechu. „Neumíš počítat,“ ušklíbl se Theodor proti jeho rtům, které jemně olízl špičkou jazyka. Matěj zrudl a sklopil zrak k zemi. „Ale nevadí. Třeba taky zapomenu jednou počítat,“ dodal, když mu prohrábl vlasy. Moc to nepomohlo, protože se Matěj chvíli poté chtěl schovat za polštářem. Theodor počkal, až se uklidní a znovu se uvolní.

   Pravá hra teprve začíná!

 

   Napětí z nich neopadlo. Oba se snažili víc, než bylo zdrávo. Sledovali pozorně toho druhého během hraní a vyzývali ho, aby jako první udělal chybu. Aby nad ním mohli chvíli vládnout… a pak ho připravit o část oblečení, odkrýt tak jeho poslední tajemství pomocí nevinné hry. Ale čím déle byli bez polibku, tím hůř se jim soustředilo. Nakonec to jako první vzdal Theodor a záměrně udělal chybu. Téměř dokonale hrál naštvaného a vyčítal si, že udělal tak směšnou chybu, ale po očku nenápadně čekal na Matějovo rozhodnutí. Když odložil kytaru stranou, aby se mohl znovu soustředit jenom na něj, sledoval, jak se k němu Matěj pomalu přibližuje. Polkl nasucho. Sledoval jeho rty a pohled, beze slov ho vyzýval, aby konečně promluvil a aby ho konečně políbil. Nevědomky si zkousl spodní ret. Matěj si všiml jeho napětí a pousmál se pro sebe. Když se zastavil, dotýkali se koleny.

   „Třicet vteřin,“ zašeptal Matěj.

   Theodor se v duchu rozesmál a přitom oslavoval. Nečekal, že Matěj bude skutečně sobec hned od prvního kola. Ale vůbec se tomu nebránil. Prohrábl mu vlasy a jemně je sevřel mezi prsty.

   ‚Buď ještě větší sobec,‘ pomyslel si, když ho Matěj políbil a oba v duchu začali počítat, zatímco se ztráceli v hlubokém polibku. Cítili opatrné, nejisté doteky toho druhého a snažili se navzájem povzbudit. Poslepu si užívali polibku i doteků dosyta. A tajně chtěli víc a víc. Když jim vypršel čas, oba rychle oddychovali a uhýbali pohledem. Theodor chvíli váhal, než se rozhodl následovat vlastní pravidla. Dolů šlo jako první jeho tričko, které přehodil přes židli. Chvíli trvalo, než se na něj Matěj sám odvážil vůbec podívat. ‚Pořád tak nevinný,‘ pomyslel si Theodor s úsměvem a zatoužil mít možnost ho znovu líbat dalších třicet vteřin a déle. Ale musel vydržet. Podal mu kytaru a noty a podepřel si hlavu. Skenoval ho pohledem a vpíjel se do něj očima. Nesmělo mu nic uniknout. Jen ať cítí jeho oči na sobě všude. Stejně tak si on byl vědom jeho skrytých, rychlých pohledů jeho směrem.

   Zaposlouchal se do jeho hraní a přitom byl myšlenkami někde jinde. Pozoroval jeho prsty, ale posléze už jen sledoval jeho rty nebo nejisté pohledy směrem k notám. Snažil se neudělat chybu. Ale pod ostřížím pohledem Theodora dlouho nevydržel. Po chvíli se plavovlasý ďábel ušklíbl a sám ho zastavil.

   „Myslel sis, že si toho nevšimnu?“ zubil se na něj Theodor. Matěj uhnul rychle pohledem. Ano, udělal chybu, ale snažil se ji skrýt. Theodor ho přiměl se na něj znovu podívat. „Chtěl jsi podvádět? Mám přidat speciální pravidlo za podvádění?“ zasmál se Theodor tiše. Matěj zrudl, kousl se do jazyku, ale přikývl, čímž Theodora překvapil… a rozesmál. Po chvíli si odkašlal, aby získal zpátky aspoň kousek zdravého rozumu. ‚Neulehčuješ mi to,‘ pomyslel si rozpačitě. „Dvojnásobek doby, kterou určím,“ rozhodl nakonec. Matěj chtěl protestovat, ale prst na rtech ho hned umlčel. „Pořád lepší než se zbavit dvou kousků oblečení naráz, ne?“ pozvedl vypočítavě obočí.

   „Jsi hrozný,“ zaúpěl Matěj zpoza rukou, za kterými se skryl.

   „Já vím,“ zavrkal Theodor, když mu odkryl ruce z tváře. „Hm, takže teď budeme mít dvojnásobnou dobu, kterou určím,“ přemýšlel nahlas a užíval si každou Matějovu reakci zblízka. „Čtyřicet vteřin,“ vydechl nakonec.

   „Ale to-…!“ začal Matěj protestovat.

   „Takže dohromady osmdesát vteřin, páni,“ zazubil se Theodor. „Nebo jen čtyřicet vteřin a dva kousky oblečení dolů,“ pokrčil rameny. Bylo očividné, že tuhle stydlivou stránku Matěje viděl rád a užíval si moc, kterou nad ním nyní měl. Podepřel si hlavu a trpělivě čekal. „Takže? Co to bude?“

   Matěj si nejistě pohrával s prsty a snažil se zklidnit zběsile bijící srdce. „Dvojnásobek…“ začal Matěj, než mu selhal hlas. Odkašlal si, aby skryl rozpaky. „Dvojnásobek… vteřin…“ zašeptal a odhodlal se na něj znovu podívat.

   „Takže jeden kus oblečení dole?“ ujistil se Theodor.

   „Musíš to říkat?“ zaúpěl Matěj.

   „Jen se ujišťuji.“

   Přitáhl si ho blíž k sobě a vychutnával si pohled do jeho očí, zatímco jeho přítel rozpačitěl pod tím pohledem víc a víc. Nechtěl ho trápit, ale zároveň si nemohl pomoct. Byl tak sladký… Když ho políbil, všiml si, že jako první zavřel oči. Drobné detaily, kterých si moc nevšímal, nyní nabraly na důležitosti. Osmdesát vteřin je stejně jako deset vteřin až příliš málo. Musel využít každého okamžiku, dýchal nosem, aby vydržel. Jazykem se snažil probojovat do Matějových úst. Jemně, opatrně, což se mu nakonec i povedlo. Cítil, jak se zachvěl, ale nechtěl se odtáhnout. Dobré znamení pro Theodora, který se do polibku o to víc položil. Zavřel oči. Ucítil Matějovy ruce na svých loktech. Snažil se najít oporu? Po chvíli zaslechl i tichý, nejistý dech, který se dostal z Matějových úst, když se potřeboval nadechnout. To se ozvalo po chvíli znovu, když se Theodor odvážil z obyčejného polibku udělat francouzský. Netlačil na něj. Kdyby se mu to nelíbilo, poznal by to. Když mu ke konci vyšel Matěj vstříc, téměř zalitoval, že si neřekl o delší čas.

   Osmdesát vteřin. Minuta a dvacet vteřin. Ukázalo se, že i to je pro ně příliš krátká doba. Oba uhýbali pohledem, Matěj skrýval ústa za rukou a snažil se pomalu uklidnit, zatímco si Theodor v duchu říkal, aby se taky zklidnil, aby nechtěl pokračovat v něčem, co ho vzrušovalo a lákalo tak moc, jako můru láká světlo lampy. Polkl nahromaděné sliny. Váhavě Matěje vyhledal pohledem. Matěj si jeho pohledu všiml a rychle očima zase uhnul stranou. Theodor zadržel smích.

   Pro vlastní bezpečí vzal kytaru do rukou a čekal. Matěj chtěl vybrat nějakou skladbu, ale Theodorova ruka ho zastavila. Nedíval se na něj a Matěj věděl, že zapomněl na druhou část jejich hry. Theodor po chvíli ovšem vykulil oči a zaúpěl téměř bolestí, když se svalil na postel a zakrýval si oči. Matěj si totiž sundal ponožku. Ponožku! To snad ne… Opravdu si sundal jednu blbou ponožku? Proč ho to nenapadlo taky?! Takže je pořád jediný od pasu nahoru nahý v místnosti? Na druhou stranu - v pravidlech neurčili, jaký kus oblečení se musí sundávat jako první. A Theodor toho nyní litoval. Hodně litoval.

 

   Theodor se rozhodl být od té chvíle sobec a bral to vážně. Matěj se také plně soustředil. Ale čím víc se soustředil, tím víc byl nervózní. A bohužel začal dělat chyby. Theodor záměrně zvyšoval svůj čas požadovaný pro výměnu polibku. A pak se jenom usmíval pro sebe, když po chvíli zem následovala Matějova další ponožka. Jako další část oblečení ze sebe Matěj sundal konečně triko a Theodor slavil jakési vlastní skromné vítězství, že se nemusí cítit sám tak trapně. Přistihl se však, že si Matěje prohlíží víc, než bylo zdravé a zdvořilé. A přesto od něj nemohl odtrhnout oči. S takovou hra brzy skončí… Rozhodl se tedy udělat chybu pro tentokrát i on. S úsměvem poslouchal, že i Matěj chtěl věnovat více času jeho ústům, a tak se doba líbání měnila už přímo na minuty, nejen na vteřiny. Občasné, lehké doteky se pomalu stávaly už součástí líbání. A už se nejednalo o jemné, opatrné polibky, ale hlavně o francouzské, dlouhé polibky, při kterých jim docházel dech až přehnaně rychle. Pomalu už ani nevnímali dobu, jakou se líbali. Hlavní bylo vydržet co nejdéle, neodtáhnout se příliš brzy…

   Matěj nejistě polkl, když pro Thea vybíral další skladbu. Po očku po něm pátral. Poslední tři chyby udělal jenom on a Theodor se držel. Snad ho pohledem vyzýval, aby také udělal chybu, když mu podával další skladbu, nejtěžší, kterou mohl najít. Theodor si ji prohlédl a smutně se pousmál. Byla to lehká skladba, ale…

   „Tuhle vzdávám rovnou,“ uznal nahlas a dobrovolně si sundal obě ponožky, než se přiblížil k Matějově tváři. „Můžeš chtít i dvojnásobek doby, protože podvádím a sundal jsem si obě ponožky naráz,“ zasmál se tiše.

   Matěj se pousmál a pohladil ho po tváři, než se mu zahleděl do očí. Vzduch v místnosti by se dal v tu chvíli krájet. Oba měli poslední dva kusy oblečení. Kraťasy a spodní prádlo. Neurčili si, kdy hra skončí a jak se určí vítěz. Ale teď bylo na Matějovi, aby určil dobu, kterou budou věnovat polibku. Kolik minut si má ukrást pro sebe? Jak velký sobec může ještě být? Nahnul se k Theodorovi a přiměl ho, aby se podepřel lokty, jinak by nejspíš skončil na posteli. Nespouštěli ze sebe oči, když byli blízko tomu druhému.

   „Jak dlouho?“ zašeptal Theodor a dychtivě čekal na jeho odpověď.

   „Tak dlouho, jak vydržíme,“ zašeptal Matěj ještě tišeji, než on, než se sklonil pro tolik chtěný polibek. Theodor se po chvíli posadil, aby mu byl opět o něco blíž, držel ho u sebe a odmítal přerušit tu blízkost, kterou náhle měli. Byl rád, že se Matěj už neostýchal a bral si to, co chtěl. Rukami mapoval jeho záda a držel ho u sebe, zatímco se plně věnoval jeho rtům. Už ho bolely jeho vlastní od věčného líbání, ale ta drobná bolest mu stála za tu sladkou odměnu, kterou mu Matěj dával dnes večer až nadbytek.

   Snad nikdy ho neměl tak blízko sebe. Stačilo by ztratit kontrolu a obyčejné líbání by se mohlo změnit i v něco jiného…

   Ale ani jeden na to nepomyslel, když se ztrácel v polibku.

 

   „Jak… dlouho to… bylo tentokrát?“ zeptal se Theodor zadýchaně, když ležel na zádech a příjemně ho tížilo druhé tělo na hrudi.

   „Netuším…“ zašeptal Matěj bez dechu.

   Theodor se pousmál. „Asi jsme skončili, co?“

   Matěj přikývl. Bez dechu se nemůžou dál líbat… přestože by ještě chtěli. Ale být Theodorovi takto blízko také nebylo špatné. Přivřel oči, když cítil jeho ruku ve vlasech a vzhlédl k němu.

   „Snad tě to aspoň něco naučilo,“ zazubil se na něj plavovlasý ďábel.

   „Pokud mě takhle budeš učit hrát častěji, zapomenu hrát úplně,“ dloubl do jeho tváře.

   „No dovol?“

   „Uznej sám, že ses potom soustředil hlavně na ty chyby!“

   „Tohle je sprosté obvinění. Ale pravdivé…“

   „Tak vidíš!“

   Oba se rozesmáli. „Ale ty chyby mi stály za to…“

   Když se zahleděli do očí toho druhého, na chvíli snad zapomněli dýchat. Sotva se Matěj sehnul pro další polibek, snad si až teprve v tu chvíli uvědomil, že většina jeho oblečení je pryč. Chtěl se rychle odtáhnout, ale Theodor ho sobecky přitáhl k sobě a políbil ho. Když už ho navnadil, neodepře mu ten další polibek ani omylem!

   „Chceš ještě pokračovat?“ zasmál se Theodor tiše.

   „Pro naše dobro ne. Nebo zapomenu, jak se hraje úplně,“ zazubil se na něj Matěj.

   Theodor se k němu nahnul pro další polibek. „Ale hra se ti líbila, ne?“

   Matěj zrudl, ale popravdě přikývl na souhlas. „Líbila.“

   „Zahrajeme si ji ještě někdy jindy?“

   Matěj zrudl víc, ale opět přikývl. „Určitě.“

   Theodor se spokojeně usmál, než si ho přitáhl do objetí. Pokud se chtěli vyhnout horku a dusnu, tahle hra jim moc nepomohla. Ale stálo mu to za to! Byl tady dokonce i příslib do budoucna! Je snad špatné, že už teď se těšil na další jejich společnou hru?

   Vtiskl mu polibek do vlasů.

   „Miluji tě,“ zašeptal do ticha noci.

   Matěj se pousmál a vzhlédl k němu. Natáhl se pro další polibek, ale tentokrát krátký, ale plný lásky. „Taky tě miluji,“ zašeptal proti rtům, o které se jemně otřel ještě jednou. Theodor přimhouřil oči a jazykem přejel po těch cizích rtech, které chtěl zase líbat celou věčnost, dokud mu nedojde dech.

 

   Zběsilý tlukot srdce, nepravidelné dýchání, horečka, chuť dotýkat se Matěje a líbat ho víc a déle. Tyhle příznaky si Theodor uvědomoval, když se šel osprchovat jako první. Bylo tady pochopitelně i něco víc, než jen nevinné polibky a doteky. Měl chuť i na něco víc. Ale sám sebe nabádal, aby vydržel. Už jen to, že se Matěj tolik uvolnil při tak nevinné hře, bylo znamením, že má také zájem o víc než jen polibky nebo doteky. Přestože dostal zelenou, nechtěl nikam spěchat. Dokud to nebude sám Matěj, kdo si řekne o víc, prostě to vydrží. Smířil se s tím a nijak mu to nevadilo. Zrudl při vzpomínce na to, co dělali předtím více než hodinu, a zakryl si tvář rukou.

   „Sakra,“ zaklel tiše a pustil na sebe studenou vodu, „to byla volovina…“ Teď už ho z hlavy nedostanu tím tuplem! Pomalu i litoval té nevinné hry, protože díky ní opět toužil víc a víc po Matějovi. A to, že si víc uvědomoval své city k němu, se mu nelíbilo. Protože tyhle city značily i jisté nebezpečí. Co když příště ztratí kontrolu? Kdy mu polibky, doteky a občasné škádlení přestane stačit? Kdy se dostane za tu pomyslnou hranici, kam ho Matěj prozatím ještě nevědomky nepustí? Kdy se odváží příliš a naruší ten vztah, na kterém si dává tolik záležet? Opřel se čelem o kachličky a dlouze vydechl.

   Byla to chyba, aby s ním jel k rodičům?

   Ano, dosáhli jistého soukromí, ale jen na chvíli. A nyní toho má začít litovat? Ale kdeže! Je rád! Ale o to těžší bude nyní být po jeho boku a nechtít ho líbat víc… nechtít se ho dotýkat… nechtít si ho nějak víc přivlastnit…

   Byla to láska nebo chuť ho vlastnit nebo obyčejný chtíč, kterému prozatím nerozuměl?

   Semkl víčka k sobě a dlouze vydechl.

 

   Čekal, až se Matěj vrátí z koupelny. Věnoval mu slabý úsměv, když ho uviděl ve dveřích. I Matěj se téměř stydlivě usmál. Oba vypadali, že chtěli něco říct nebo se na něco zeptat, ale nic neřekli. Theodor téměř zklamaně sledoval, jak si Matěj rozkládá spacák vedle jeho postele.

   „Můžu spát na zemi já,“ navrhl.

   „Není třeba,“ věnoval mu Matěj úsměv.

   ‚Nebuď natvrdlý zrovna nyní!‘ pomyslel si Theodor frustrovaně, ale skryl vše za úsměvem. „Dobře,“ řekl však.

   Téměř ztrápeně sledoval, jak se Matěj souká do spacáku. To jako vážně?! To byl jediný, kdo si představoval, že Matěj odmítne spát na zemi nebo se bude vrtět a nakonec ho požádá, aby se posunul, že na zemi prostě nejde spát, jakoby to byla samozřejmost, protože ona to samozřejmost byla?! Země je přece tvrdá! Nikdo na ní nedokáže usnout! A spacák vás omezuje v pohybu! Pod dekou máte přece volnost a možnost se volně hýbat! A když je vedle vás ještě někdo, kašlete na pocení se a prostě ho chcete držet celou noc. Div nezavyl a pevně semkl víčka k sobě. Tohle je určitě zlý sen!

   Zarazilo ho, když ovšem cítil něčí rty na těch svých. Zmateně otevřel oči. Díval se do Matějových očích.

   „Tys to vzal vážně?“ zeptal se Matěj s tichým smíchem.

   Theodor se zeširoka usmál, ale chvíli poté ho praštil polštářem. „Už jsi někdy slyšel, aby někdo na návštěvě u svého přítele spal na zemi?“ zeptal se šeptem dotčeně. Matěj se pořád tiše smál.

   „Promiň, musel jsem tě poškádlit,“ uznal Matěj, když uklidnil svůj smích. Theodor mu s radostí uvolnil místo vedle sebe. Hned si ho přitáhl k sobě a kousl ho jemně do krku, čímž mu způsobil příjemné mravenčení po celém těle.

   „Tohle se nedělá,“ vyčetl mu se zamračením.

   Matěj s úsměvem sledoval jeho tvář, než ho políbil na čelo. „Taky jsi neměl využít situace, aby sis zahrál svou hru,“ připomněl mu s úšklebkem.

   „T-To ale-…“

   Byl rád, že ho Matěj v čas umlčel polibkem. Asi by jen stěží hledal výmluvy.

   „Zkazil jsem tě,“ zazubil se po chvíli.

   „Už tomu tak bude,“ souhlasil Matěj s tichým smíchem.

   Povídali si šeptem ještě dlouho do noci, než konečně usnuli krátce před ránem únavou vedle sebe v objetí.

 

   „Včera jsem ti sebral všechnu nevinnost?“ zeptal se Theodor s úšklebkem, když ho probudil už několikátý, skrytý polibek na jeho ústa. „Zloději,“ dodal a otevřel oči. Matějovi v tu chvíli zrudly i uši.

   „A-Ale tys-…“

   „Spal. Ano. Ale takhle se probudit taky není úplně špatné,“ uznal a podepřel si hlavu a zkoumal Matějovu reakci. Jen s povzdechem sledoval, jak rychle schoval svou tvář v mezeře mezi jeho krkem a ramenem. Přitáhl si ho blíž k sobě a prohrábl mu vlasy. ‚Pako… Můžeš mě tak klidně budit. Kdykoliv budeš mít příležitost,‘ pomyslel si Theodor spokojeně, zatímco si pohrával s Matějovými vlasy. Byl rád za tu náklonnost. A byl rád, že jeho včerejší plán zabral. Sice se jednalo jenom o několik dlouhých polibků, ale i ty částečně odstranily Matějovu stydlivost a pomohly mu plně se uvolnit, dokonce se z něj stával ten akčnější v jejich vztahu. Ne, že by byl Theo proti. Spíše se mu líbila jeho náhlá aktivita. A hlavně nový zájem o to s ním strávit co nejvíce času o samotě. ‚Dneska určitě nebude zdvořilá omluva po večeři,‘ pomyslel si Theodor škodolibě, zatímco si pohrával s Matějovými vlasy. ‚Zkazil jsem ho. Ale nádherně! Kdybych věděl, že tahle moje narychlo vymyšlená hra zabere tak dobře, už dávno bych si ji s ním zahrál!‘

 

   Theodor se pousmál. Měli jenom pár minut, které si mohli ukrást pro sebe. Proto se zavěsil na Matěje, který si zrovna čistil zuby, a přitáhl ho k sobě do objetí. Všiml si, že neustal v pohybu na příliš dlouhou, dokonce se o něj i opřel. Spokojeně zavrněl a vtiskl mu polibek na krk.

   „Myj si zuby,“ poradil mu Matěj po chvíli, když si umyl obličej a pastu z pusy.

   „Každý den mám jenom pár minut s tebou, které si mohu potají ukrást jenom pro sebe. Nemůžu je strávit mytím si zubů!“ připomněl mu.

   „Když si neumyješ zuby, nedostaneš pusu,“ šťouchl ho do čela.

   Myslel to z legrace, ale v tu chvíli uviděl to nejrychlejší umytí zubů.

   „To byl vtip,“ připomněl mu se smíchem. Ale když už ho navedl, musel mu dát i sladkou odměnu. „Chutnáš po mentolu,“ pomyslel si nahlas. Když si uvědomil, že to řekl nahlas, uhnul rychle pohledem. A nebyl jediný, komu bylo rázem trapně.

   „Raději… bychom měli jít. Blokujeme ostatní,“ podotkl Theodor rychle a jako první se spěšným krokem vyřítil z koupelny. Matěj se stydlivě usmál a přikývl. Když se na sebe podíval do zrcadla, téměř se nepoznával. Kdy naposledy vypadal takhle upřímně šťastný? Až na ty zarudlé uši, samozřejmě…

 

   „Jak jsme se vyspali?“ vyzvídala Hanka, sotva měla možnost ukořistit si Matěje pro sebe.

   „Nenech se zmást - kdybys tu nebyl, vyspávala by až do jedné odpoledne,“ ušklíbl se Theodor provokativně.

   „A ty do dvanácti, co?“ popíchl ho Leoš.

   „Pouze, pokud bych až do tří do rána hrál hry,“ souhlasil Theodor.

   „Co si dáte na pozdní snídani?“ zeptala se Katka s úsměvem.

   „Čaj,“ slyšela od Theodora ihned.

   „Myslela jsem k jídlu.“

   „Čaj.“

   „K jídlu…“

   „Hm, máme lupínky?“

   „Jo, počkej,“ zasmála se Hanka a začala si zuřivě prohrabovat vlasy.

   „Hanko, no tak!“ okřikl ji Leoš. „Někdo tady pije ještě kávu!“

   „Jako dítě,“ ušklíbl se Theodor provokativně.

   „Říká dítě samo.“

   „To se nemůžete ani jeden den přestat kočkovat?“ zeptala se Katka starostlivě a předala Matějovi čaj. „Máme tu návštěvu, pokud jste zapomněli.“

   „Však už je skoro součástí rodiny, ne?“ zeptala se Hanka, jakoby nic. Matěj se div nezadusil čajem.

   „Hanko,“ řekla Katka tentokrát přísně.

   „Co? Je to pravda, ne?“

   „Zkus někdy dřív myslet, než něco řekneš…“

   Hanka se už nadechovala, že něco řekne, že Theodor ji nekompromisně umlčel: „Řekni ještě jedno slovo a ten vařící čaj ti proleju hrdlem!“

   Hanka se jen zákeřně ušklíbla a za okamžik dodala: „Kdy bude svatba?“