„To je pro dnešní hodinu všechno,“ zaregistroval hlas vyučujícího a jako namydlený blesk vypadl ze třídy jako první, jen s rychlým rozloučením se s Igorem. Ten jen zakroutil hlavou a kamarádovu rychlou akci nekomentoval. Bylo mu jasné, že dnes k rybníku půjde zase sám. Může doufat, že se mu povede sbalit nějakou holku, ale copak může, když nemá podporu kamaráda? Takže zase stráví večer doma u balíčku chipsů a se svou věrnou milenkou, herní konzolí, jako vždy.

   Matěj nakoukl do místnosti a pousmál se. Měl dobrou hodinu na to, aby cvičil melodii, která se mu v hlavě ozývala už od včerejška. Slyšel ji ve dvou verzích a ihned si ji zapamatoval. Zapsal si každou notu, kterou slyšel, a nyní je hrál. Usmál se pro sebe, když skončil. Zahrál ji znovu a znovu. Měl by cvičit a vytvářet vlastní melodii, ale melodie, kterou vytvořil Theodor a jeho spolužák, ho zaujala a chytila za srdce.

   Nebyl si vědom velkého úsměvu na tváři ani jeho případného důvodu. Ani proč měl pocit, že si hraní po dlouhé době tak moc užívá.

   Málem by zapomněl i na čas. Pro jistotu si nastavil budík. Ještě chvíli hrál, než se rozhodl vypařit se. Jen za druhý roh. A čekal na Theodora. Když se ho dočkal, připlížil se ke dveřím a pozorně naslouchal tomu, co bude hrát. Chvíli mu to trvalo. To se jen Theodor zarazil, že dnes nemá nějakého vetřelce ve svém úkrytu, a usadil se za klavír. Potom ladil klavír, než začal hrát. Matěj pozorně poslouchal a zavřel oči. Za okamžik neodolal a vytáhl svou kytaru. Tiše ji naladil. Když uslyšel známé noty, začal hrát taky. Pousmál se pro sebe.

   ‚Co to dělám?‘ napadlo ho.

   Theodor se zarazil ve své mysli, ale hrát nepřestal. Odněkud k němu doléhala kytara. Nebyla to sice dokonalá souhra, ale ve většině not by se trefili do stejné melodie. Možná dokonce mnohem lépe než se jeho spolužákem houslistou. Kdo to je? A odkud to hraní jde? Pohlédl k oknu. Ne, od dveří? Ještě krátkou dobu hrál, než vstal a zamířil ke dveřím. Když je otevřel a vykoukl ven, nestačil se divit.

   Ten kluk, kterého ve své skrýši našel už dvakrát, je tady zase? Ale tentokrát… hraje venku?

   „Co to děláš?“ zeptal se na očividnou věc.

   „Hraju…?“

   „To vidím.“

   „Ehm…“

   Sledoval, jak se kluk bezradně dívá všude možně a rychle balí svou kytaru. Rychle ho zastavil. „Zahraj to znovu.“

   Matěj na něj vyjeveně zamrkal.

   „Dělej,“ řekl Theodor přísně.

   „Co?“ nechápal Matěj vylekaně. Měl obavy, že si ho starší spolužák snad chce podat nebo něco. Vždyť ho už odsud nejednou vyhodil, že je to jeho místo…

   „Hraj!“ zatřásl s ním Theodor. S nadějí, že ho probere.

   „Ale co?“

   „To předtím,“ praštil se Theodor bezradně do čela.

   „Ale…“

   „Hned!“ zatřásl s ním znovu.

   Chvíli to sice trvalo, ale po chvíli si Theodor poslechl melodii, kterou složil se svým kamarádem a kterou hráli po barech, aby měli pár hodin cvičení navíc. A kritiku od publika. Kde ji ale slyšel?

   „Odkud tohle znáš?“ zeptal se konečně.

   Matěj zarytě mlčel.

   „Odkud?“

   „Asi… z rádia.“

   „Blbost.“ Matěj uhnul pohledem. Theodor ho skenoval svým přísným pohledem, než sám sklopil zrak. „Co si o tom myslíš?“ zeptal se konečně. Matěj na něj zmateně vrátil zrak. Theodor si trochu odkašlal, snad aby si dodal odvahu. „O té melodii… Co jí chybí?“

   „Chybí?“

   Theodor přikývl a usadil se do tureckého sedu vedle něj. Dychtivě čekal na jeho slova. „Ano.“

   Matěj mlčel. Nemyslel si, že té melodii něco chybělo. Vždyť byla dokonalá! Byla chytlavá, něžná, stvořená pro dvojhru houslí a klavíru. Modré oči ho bedlivě sledovaly. Opět uhnul pohledem. Theodor svraštil obočí.

   „Promiň. Zapomeň na to,“ rozhodl se po chvíli a vstal. Matěj k němu vzhlédl.

   „Ale…“

   „Zapomeň na to,“ zopakoval Theodor o něco tišeji. Vrátil se do třídy pro své věci.

   „Theo!“ zavolal za ním Matěj, když se mu zase vzdaloval. Theodor se zastavil uprostřed chůze. Stočil k němu pohled. Matěj rázem netušil, co mu chtěl říct. Zarytě pohlédl do země a zůstal potichu. Nadával si do hlupáků. Slyšel něčí kroky. Po chvíli viděl něčí přezůvky. Mohly patřit jen jedné osobě.

   „Ano?“

   Matěj nervózně stiskl svou kytaru mezi prsty. Theodor ho trpělivě sledoval. Pak očima pohlédl na jeho sešit na zemi. Zvedl ho bez dovolení ze země a prolistoval. Když narazil na melodii, kterou hrál včera se svým kamarádem v baru, s otázkou v očích opět vzhlédl k Matějovi. Ukázal mu jeho noty.

   „Co ti ta melodie vypráví za příběh?“ zeptal se najednou.

   Matěj k němu konečně vzhlédl. „Příběh?“

   „Každá melodie má příběh,“ pravil Theodor a do ruky mu vložil sešit. „Popřemýšlej nad tím do příště. Celkem by mě zajímala tvá interpretace.“

   Matěj sledoval, jak se mu pomalu vzdaluje s taškou přes levé rameno.

   ‚Do příště?‘ pomyslel si zaraženě.

 

   Skrz otevřené okno po dlouhé době profukoval studený vítr. Pršelo. Matěj přesto otupěle hleděl do stropu, pořád v oblečení ze školy. Doposud se nehnul od doby, kdy se vrátil na pokoj. Neregistroval ani, že na něj Kamil mluvil nebo mu mával před očima.

   „Páni, budu muset kvůli tobě změnit počet pravidel na jedenáct,“ zhodnotil.

   Matěj ho konečně zaregistroval. „Říkals něco?“ zvedl hlavu.

   „Tak nic, stačí deset,“ zhodnotil Kamil a s ručníkem kolem krku zmizel v koupelně, odkud ještě zavolal: „Tupě jsi hleděl do stropu! Náznak, že ses zamiloval, chlape!“

   „Já? Vyloučeno!“ zasmál se Matěj. „Do koho? Možná tak do své kytary!“

   „I to je možné!“ slyšel Kamilův hlas zpoza dveří a tekoucí vody. Poté jen slyšel, jak začal zpívat píseň I was made for loving you falešným hlasem. Matěj si se zatrpklou tváří pomyslel, co by mu na to řekli členové skupiny Kiss, kdyby to slyšeli. Když se však Kamil vrátil do pokoje s ručníkem kolem pasu, raději mlčel a pročítal si poznámky z dnešních hodin. „Nedělej, že se učíš,“ praštil ho Kamil do ramene.

   „Na rozdíl od tebe tu školu beru vážně,“ připomněl mu Matěj.

   „Tak proto se potloukáš dlouho do noci?“

   „Dneska jsem přišel brzo.“

   Kamil se ušklíbl. „Takže rande dneska nebylo?“

   „Ne, nebylo. Ani včera nebylo!“

   „Pořád počítám s tím víkendem,“ připomněl mu Kamil, než se svalil na postel, pořád jen s ručníkem kolem pasu.

   „Můžeš se obléct? Ještě něco chytneš.“

   „Klídek. Musím být fit na víkend.“

   Matěj nad ním zakroutil hlavou a soustředil se dál na poznámky. Nakonec svůj pokus o učení vzdal, protože Kamil volal své přítelkyni. Zhasl lampu a přivřel okno, aby večer neumrzli.

 

   Protože se vzduch stal dýchatelným a teplota také rapidně poklesla, vyučovací hodiny byly o něco snesitelnější. Alespoň jste neměli pocit, že jste vajíčka na rozpálené pánvi nebo osamocená zmrzlina na pospas slunci. I učitelé byli rádi za tuhle změnu. Z myslí se jim konečně vytratily ustrašené myšlenky, že zde ztrácí svůj drahocenný čas a život zasvěcený něčemu, co se mění v průběhu vysokých teplot v něco naprosto zbytečné. Dokonce se po dlouhé době dočkali odpovědí na své otázky. Sice špatných, ale měli alespoň nějakou reakci ze svého publika.

   „Doufám, že mě tentokrát nezazdíš?“ udělal psí oči Igor.

   „Promiň,“ usmál se Matěj omluvně.

   „To snad ne! To už je vražda!“

   „Kolik získávám bodů?“

   „100 bodů za hlavu a 50 bodů za srdce, protože jsi suchar.“

   „I s tím se dá žít.“

   Vysloužil si herdu do ramene. „No tak,“ lákal ho jeho kamarád.

   „Hm, o víkendu. Co ty na to?“

   „Celý víkend?“ pozvedl Igor zaujatě obočí.

   „Pokud u tebe mohu přespat?“

   „Pecka!“ zaradoval se Igor. „Co by to bylo za střední, kdyby sis neužil ani trochu zábavy u kámoše, že jo?“

   „Přesně,“ souhlasil Matěj nejistě.

 

   Matěj tentokrát do třídy, kde tajně cvičil, přišel záměrně pozdě. Očima skenoval hodiny. Theodor vždycky chodí přesně. Zbývaly mu dvě minuty. Chodil po třídě a snažil se sebe přesvědčit, že se momentálně nerozhodl pro největší blbost na světě. Včera se normálně bavili, tak by to snad možná mohlo vyjít, že jo? S každou uplynulou vteřinou chtěl ze třídy odejít a utéct ze školy. Zastavil se u klavíru, opřel se o něj a zhluboka se nadechl. Je to jednoduchá věc. O to jednodušší bude záporná odpověď. Ne! Nemůže ten plán odsuzovat ihned, nebo snad může? Stiskl si vlasy mezi prsty. Nyní si připadal, jako korunový blbec. Chtěl přejít ke své kytaře a batohu, popadnout je a rychle odejít, ale v tom se otevřely dveře. Zabloudil k nim pohledem. Theodor se po dvou krocích zastavil a tiše ho sledoval. Shodil batoh z ramene a beze slova k němu přešel.

   „Už jsi docvičil?“ zeptal se ho jen.

   „Ne,“ odpověděl Matěj po chvíli.

   „Hodláš cvičit?“

   „Ano.“

   „Dobře, kolik potřebuješ času?“ optal se Theodor ze slušnosti a obrátil se k odchodu. Nebude ho rušit. Čím dřív skončí, tím lépe pro něj. Tu ho náhle zastavila Matějova ruka, která se mu omotala kolem zápěstí a odmítala ho pustit. Koutkem oka na něj pohlédl. Cítil drobný třas v jeho ruce. To se ho snad bál? Vážně působil tak děsivě?

   „Chci… hrát s tebou,“ zašeptal Matěj nejistým hlasem. Theodor pozvedl obočí. Čekal cokoliv, ale tohle opravdu ne. Kdekdo by se mu nyní začal smát, ale Theodor ne. Kdokoliv najde odvahu a zeptá se někoho jiného, aby s ním hrál, zasluhuje obdiv. Obzvlášť pokud se jedná o náročného hráče i náročného posluchače, jako byl Theodor. Dělil je sice jen jeden rok, ale rozdíl mezi nimi byl znatelný. Theodor hudbu bral vážně. Jak na tom byl Matěj? Co pro něj hudba znamenala? Koníček? Zkrácení dlouhé kratochvíle? Pohlédl na ruku, která pořád držela jeho zápěstí.

   „Pustíš mě?“ zeptal se po chvíli. Matěj mlčel, nedíval se mu do očí a stisk kolem jeho zápěstí zesílil. „S jednou rukou asi těžko budu moci něco hrát. Nemám ji natahovací,“ vysvětlil. Jakoby si až poté Matěj uvědomil, co doposud dělal, a pustil ho. Theodor na jeho omluvu nereagoval a usadil se za klavír. „Zahraju něco známého. Pokud to zvládneš, zkus se chytit,“ dodal jen. Matěj se vesele pousmál, popadl kytaru a vyčkával. Netušil, proč byl tak nadšený. Bylo to jen hraní. A přesto - každá nota, kterou ze sebe lenivě vydal klavír, když ho vedl Theodor - byla svým způsobem jiná, jedinečná.

   Theodor ho koutkem oka zkontroloval. Odvrátil pohled, když konečně slyšel i odezvu ze strany kytary.

   ‚Tohle zní lépe než s houslemi,‘ pomyslel si s drobným úsměvem.

 

   „Cože?“ zeptal se Matěj zmateně.

   „Jak jsem řekl; můžeš mě doprovodit a poslechnout si mě. Jestli nechceš, nemusíš,“ zhodnotil Theodor, když vyšli ze školy.

   Matěj na něj vyjeveně hleděl. Opravdu mu to dovolil?! Oči se mu rozzářily. „Skutečně?“ zeptal se jako dítě.

   „Kolik ti je?“ zeptal se Theodor, téměř pohoršeně, že mu to navrhl.

   „Ne, já… děkuji,“ vydal ze sebe Matěj.

   „To není odpověď na mou otázku, ale beru,“ pokrčil Theodor rameny. Trochu se ušklíbl. Pokud do baru sežene dalšího stálého zákazníka, tím lépe. Čím více lidí je bude poslouchat, tím lépe. Tím víc kritiků a buranů, kteří nerozumí hudbě.

   Zastavil ho, když chtěl vstoupit obvyklým vchodem dovnitř, a zatáhl ho do zadního vchodu. Jeho námitku, že tady nemá co dělat, ignoroval. Tahal ho tam, kam uznal za vhodné. Nakonec Matěj poznal, že jsou nejspíš ve sklepě.

   „Tak já se vrátím a půjdu hlavním vchodem,“ otočil se na patě. To už ho ale Theodor otočil zpátky k sobě a šibalsky se usmál.

   „Nebuď tak vystrašený,“ zasmál se, než zaklepal na dveře. Otevřela mu je servírka a otráveně ho sledovala.

   „No to je dost,“ přivítala ho nemile.

   Theodor pokrčil ledabyle rameny. „Co se dá dělat. Jsem hodně žádaný,“ ušklíbl se na ni.

   „To je kdo?“ kývla hlavou směrem k Matějovi.

   „Nový stálý zákazník,“ ujistil ji Theodor s kouzelným úsměvem.

   Schytal ránu mokrým hadrem, až nadskočil bolestí. „Máš zpoždění. Mazej,“ řekla mu jen a uhnula mu z cesty. Pohledem se vrátila k Matějovi a chvíli ho zkoumala. „No polez,“ dodala rozkazovačně. Matěj ji ihned poslechl. Protože se Matěj neměl k odchodu, tlačila ho před sebou a usadila na první volné místo. „Zase Kofola?“ ujistila se. Matěj byl překvapen, že si ho pamatuje, ale možná vyčnívá víc, než si myslel, a tak mlčky souhlasil. Když odcupitala, pohlédl k pódiu, kam zamířil Theodor předtím. Trochu zklamaně pohlédl k zemi, když viděl, jak se vítá se svým spolužákem. Nemá důvod žárlit. Stejně by před tolika lidmi asi jen stěží hrál. A i kdyby ano, kazil by to Theodorovi.

   Hrál si s podtáckem.

   Vážně tady vyčníval. Rozhlédl se bezradně kolem. Když očima zabloudil zpátky na pódium, trochu s sebou trhl. Přestože na něj spolužák mluvil, Theodor ho zkoumavým pohledem skenoval už nějakou tu dobu. Neuhnul pohledem, když se jejich oči setkaly. Spíše zkoušel, jak dlouho to Matěj vydrží. A že vydržel překvapivě dlouho.

   „Vnímáš mě?“ zeptal se ho jeho spolužák.

   „Jo, neboj,“ řekl, pořád s pohledem fixovaným na Matěje, kterého v tom davu lidí nemusel dlouho hledat. Odfoukl si ofinu z tváře a konečně sklopil zrak ke klavíru, který začal pomalu ladit. Jeho spolužák pořád něco mluvil, ale jeho to nezajímalo.

 

   Matěj je užasle poslouchal a usmíval se. Něžná melodie nebo nelítostné tóny spolu splývaly v jednu melodii, kterou ovládali jen dva umělci na pódiu. Bar utichl a zraky se upíraly k houslistovi a klavíristovi. Oba byli talentovaní studenti. Matěj sevřel skleničku Kofoly mezi prsty. Měl podivné nutkání a prsty ho svrběly. Podvědomě se natáhl pro svou kytaru. Nakonec jen její obal pevně stiskl. To by byla přece pitomost. Nemůže se jim rovnat. Jsou až příliš dobří. Jen by jim to kazil…

   ‚Pořád mám dlouhou cestu před sebou,‘ pomyslel si posmutněle.

   Bar krátce poté oněměl. Opilci rázem vystřízlivěli. I Matěj jen přihlížel tomu, co se dělo na pódiu.

   Houslista se najednou zamračil, přestal hrát a praštil s houslemi o zem. Theodor se na něj neohlédl, jen přestal hrát. Drahé housle dnes večer odehrály poslední tóny a smutně vydechly naposledy.

   „Jdi do prdele, Theo!“ zakřičel houslista rozčíleně.