Když se Matěj neměl sám k odchodu, jeho starší spolužák ho musel vyprovodit násilím. Chytil ho za loket a dostal ho ze své tajné skrýše, která měla být vždycky jenom jeho. Nesnesl myšlenku, že se mu tady pokaždé vplíží nějaké mládě, které sotva rozumí hudbě. Ano, měl talent, ale když nedokáže ani spojit noty dohromady, půjde to s ním z kopce a on brzy ztratí o hudbu zájem. Hudba není koníček, není vůbec lehká. Člověk nad ní musí přemýšlet, aby zpod jeho prstů nevznikaly falešné tóny nebo paskvily. Zavřel za ním dveře a vydal se zpátky ke klavíru. Theodor se pohodlně usadil, vytáhl svůj vlastní sešit z tašky a prolistoval jím. Prohlížel si své starší skladby a snad hledal inspiraci pro svůj nynější počin. Matěj váhavě nakoukl dovnitř, aby ho starší spolužák neviděl. Viděl ho, jak s láskou ladí klavír a laská jednotlivé noty. I ty mručivé, které se často nepoužívaly, pod jeho rukami zněly líbezně.

   Theodor pohlédl na vlastní skladbu. Setřel si otravný pot. Vzduch v této místnosti se nepohyboval, vítr také nefoukal. Byl to skoro skleník. Když však začal hrát svou skladbu, poznal Matěj, jak velký rozdíl mezi nimi je. On hudbu tvoří a laská, miluje ji, je její součástí. Pod jeho prsty tóny zní tak, jak si přeje - líbezně, vášnivě, ladně, překrásně. A to je kluk jen o něco málo starší než on? Matěj se přistihl, jak na něj fascinovaně hledí, a potřásl hlavou. Ne, je to jen vejtaha, že ano. Pohlédl na svůj sešit, kde mu sepsal chybějící noty pro jeho skladbu a povzdychl si. Usadil se venku a tajně naslouchal jeho hraní.

   Theodor takhle hrál až do chvíle, než se do třídy vřítila uklízečka a vyhazovala ho se slovy, že už tady nemá co dělat.

   „Dej pokoj, babizno,“ odvětil jí podrážděně. Vyrušila ho uprostřed zkoušení.

   „Ta babizna má lepší vzdělání než ty, mladej, takže padej,“ hubovala ho uklízečka zle.

   „A proto je z ní uklízečka?“ poznamenal ironicky.

   Matěj se rychle dostal na nohy, když poslouchal rozčílený hlas uklízečky a také nějaké kroky. Ironický Theodorův smích, kterým jí říkal jednoduché: „Ano, ano.“ aby se zbavil jejích výčitek, se totiž blížil.

   Matěj rychle zaběhl za roh a ve chvíli, kdy se otočil, spatřil, že vycházel i Theodor. S batohem na jednom rameni šel na druhou stranu, aby opustil budovu školy. Matěj chvíli zaváhal, než se za ním vydal. Chtěl mu poděkovat, že mu pomohl, ale vlastní strach ho příliš ovládal. A poté si začal nadávat, že ho sleduje jako nějaký stalker. Zrychlil krok, aby ho došel, srdce skoro v krku. Jen mu poděkuje… Třeba se mu povede kolem něj jen projít, poděkovat a ani se mu nebude muset podívat do tváře. To by ale bylo příliš jednoduché.

   Tak proč ho skutečně pronásledoval jako nějaký stalker?!

   Matěj zaúpěl ve své mysli. Kdykoliv konečně našel odvahu, aby se k němu přiblížil a splnil svůj plán, někdo musel projít nebo se Theodor musel zastavit! Když stál na přechodu, několikrát si Matěj domlouval, že nyní ho dojde a jednoduše mu poděkuje. Ve chvíli, kdy však měl projít kolem něj, spustila se zelená, takže Theodor opět bez povšimnutí šel kupředu. Matěj zaúpěl a rychlým krokem ho pronásledoval.

   Ve chvíli, kdy už skoro sebral odvahu, aby se s ním střetl klidně tváří v tvář, Theodor musel vplout do nějakého baru. Tolik asi k Matějově snaze. Povzdychl si. No, vlastně mu ani nemá moc za co děkovat. Jen mu pomohl a pak se zachoval stejně blbě, jako předtím. Když si Matěj sám sobě odsouhlasil rozhodnutí vykašlat se na to všechno, odešel. Nevšiml si však zvídavého pohledu skrz sklo, když si ho Theodor všiml.

 

   Matěj vyplázl jazyk, když se rozplácl na posteli. Jeho spolubydlící byl někde venku a balil roštěnky, jak nezapomněl napsat na vzkaz. Především ho napsal proto, aby se Matěj nedivil náhlému případnému vpádu dvou dospělých osob do jejich pokoje, předpokládaje někdy v rozmezí jedné až čtvrté hodiny ranní.

   Znuděně se převalil na bok.

   Když se k ničemu slavnému neměl, prostě vstal a vyrazil ven.

 

   Procházel se městem, které se pomalu připravovalo buď na spánek, nebo noční život. Ani netušil, proč ho nohy zavedly zpátky před bar, kde mu předtím Theodor zmizel. Bude tam ještě? Měl by na něj počkat? Ne, to by vypadalo praštěně. Sotva se znají… Rozhodl se pro riskantní krok - když stiskl kliku mezi prsty, zaváhal. Dveře se však za bujarého veselí prudce rozevřely, trefily ho do čela, povalily na zem a z nich vyšel chlap okolo čtyřicítky, do něj zavěšeny dvě krásné dívky, a všichni tři se smáli, jako pominutí. Muž otráveně zamručel a překročil pořád ochromeného Matěje a vykládal dívkám nějakou vtipnou historku. Matěj se chytil za čelo. Naštěstí ho nepraštil příliš. Potácivě se zvedl. Zhluboka se nadechl a chytil kliku znovu. Jaká je pravděpodobnost, že ho povalí někdo tentokrát? Otevřel dveře a vypadl na něj jiný opilec, tentokrát kolem padesátky. Dobře… když otevře potřetí, vypadne na něj šedesátník?! Ne, nikdo na něj tentokrát nevypadl a on konečně vstoupil dovnitř. Oddychl si. Hned toho však litoval. Kouř z cigaret ho štípal v očích i v nozdrách, nepříjemný zápach ho dusil a díval se raději pod nohy, aby na někoho nebo něco nešlápl.

   Po chvíli postřehl nějakou hezkou melodii klavíru. A také si všiml, že i když byli lidi kolem něj v rauši nebo opilí, jejich zraky se upírali na jedno místo.

   Ke klavíru a mladém muži, který na něj hrál. A ke stejně starému mladíkovi na pódiu, který nohou vyklepával rytmus, zatímco dolaďoval své housle. Matějovi chvíli trvalo, než v klavíristovi poznal Theodora. Pohledem našel místo blízko pódia, ale tak, aby na něj nešlo vidět, a zvídavě sledoval dva studenty z jeho školy. O chvíli později kluk s houslemi mávl smyčcem a kývl na Theodora. Ten jen přikývl a po chvíli začal hrát. Matěj v jeho hraní objevil tu melodii, kterou cvičil předtím, než odešel ze školy. Když se k tomu přidala ještě krásná melodie houslí, bar opilců se rázem změnil v úplně něco jiného. Pomalé, klidné tóny se odrážely od zdí. Opilci pobroukávali pomalou melodii.

   Pomalé tempo vydrželo sotva minutu. Jeden pohled obou mladých umělců a tempo i melodie se rapidně změnily v něco mnohem dravějšího. Stejně tak se do ráže dostali i opilci a někteří se začali dokonce prát mezi sebou a vyřvávat kolem dokola. Matěj byl unesen tím, jak snadno dokázali ovládat jednak melodii, jednak lidi kolem sebe. Nemohl je nepřestat poslouchat. Kdo z nich vedl toho druhého? Vedli se navzájem? Nebyl schopný rozeznat, kde začíná iniciativa klavíru a kde končí iniciativa houslí. Ani nepostřehl, kdy se k němu dostala malá brunetka, která zde pracovala jako číšnice. Pisklavým hláskem se ho zeptala, co si dá. Matěj rychle zkontroloval jejich nabídku. Dívčin úsměv povadl, když jí řekl, že mu bude stačit Kofola.

   „Kofola?“ div si neodfrkla, ale jeho objednávku si napsala. „Tři deci? Čtyři deci?“ vyzvídala poté.

   „Tři deci.“

   „Nějaké jídlo?“

   „To je vše.“

   Dívka se otočila na patě a odcupitala k jinému stolu. Matěj opět pohlédl na pódium, kde dva mladí umělci předváděli doslova mistrovské dílo. Spojení houslí a klavíru bylo dokonalé. Jak dlouho cvičili, než se dostali na stejnou notu? Jak dlouho už spolu hrají? Kolik denně obětují hraním na své nástroje? Měl pohled v očích, který jasně říkal, že by je dokázal poslouchat celé hodiny. A nebyl jediný. I mezi opilci by našel takové, kteří zde chodili pravidelně jenom proto, aby si je poslechli.

   Zapomněl na čas a oddával se tomu smyslnému požitku z hudby.

   Jeho vlastní stydlivost však zapříčinila, když skončili, že se vypařil tak nenápadně, jako přišel. V duchu si nadával, že je zbabělec, ale pomoct si nemohl. Zvědavost zabila kočku, říká se. Proto i Matěje nakonec ovládla zvědavost. Skryt za rohem vyčkával, zda vyjdou předními dveřmi. Sem a tam se ohlídl i za sebe. Třeba je zde i jiný vchod a mohl by je propásnout. A v duchu si nadával, že je hlupák. Kdo by dělal takovou pitomost jenom proto, že chtěl někomu poděkovat?

   „Dneska jsi byl trochu mimo,“ slyšel za sebou. Klopýtl ve snaze se rychle dostat za roh z druhé strany. „Máš štěstí, že si toho nikdo nevšiml.“

   „Nebuď tak přísný, Theo. Buď aspoň rád, že máš s kým a kde trénovat,“ ušklíbl se jeho spolužák.

   „Když už chceš hrát před lidmi, tak hudbu ber vážně,“ pokáral ho Theodor.

   „Ty ji bereš vážně až moc, mistře Mozarte,“ prohrábl mu kluk hravě vlasy. Theodor jeho ruku chladně odstrčil. Nesnášel, když mu někdo sahal na vlasy. Bylo to dětinské. „Nečerti se. Víš, že ty chyby dělám záměrně.“

   „Právě proto ti to říkám!“

   „No ták,“ natáhl kluk a zastavil Theodora. „Povznes se nad to, ne? O tom hudba je! Abys dělal chyby a vytvářel něco velkolepého.“

   Theodor kolem něj beze slova prošel a kluk si povzdychl.

   „Předpokládám, že míříš rovnou na internát, co?“

   „Večerka je tam od sedmi, takže to stíhám tak, tak.“

   „A já si myslel, že bychom mohli ještě někam zajít.“

   „Už tak vždycky dostanu výklad o tom, že chodím pozdě a musí se na mě čekat.“

   Kluk ho znovu zastavil a nahnul se k němu. „Víš, že u mě můžeš vždycky přespat.“

   Matěj jen mlčky přihlížel. Možná by měl jít. Neměl by je poslouchat. Tak proč měl pocit, že mu zdřevěněly nohy?

   Dřív, než se nadál, prošli kolem něj. Až o pár vteřin později si uvědomil, že zadržel dech. Proč? Sklopil zrak k zemi, jen na chvíli. Pak se očima zaměřil na Theodora, který poslouchal svého kamaráda, jak mu něco vykládal. Cukl s sebou, když se na něj Theodor podíval. I on s sebou trochu cukl.

   ‚Co tady dělá?‘ pomyslel si Theodor.

   Věnovali si pár vteřinový pohled do očí, než Theodor odvrátil pohled před sebe a šel kupředu. Na druhé straně přechodu se na něj ještě na zlomek vteřiny podíval. Nebezpečné modré oči nyní vypadaly tak klidně jako moře před bouří. Matěj z něj nemohl spustit oči, dokud mu nezmizeli z dohledu. Opřel se o zeď. Začal zase vnímat, když slyšel odbíjení zvonů. Sedm hodin. Povzdychl si. Vychovatel bude mít řeči, že mají být na pokoji v sedm hodin. Strčil ruce do kapes a šouravým pochodem se vydal zpátky.

 

   „Slyšel jsem, že tě Vašek taky prudil. Měl bych mu domluvit?“ ušklíbl se Kamil, když se Matěj doplahočil do pokoje.

   „Není třeba,“ zhodnotil. „Dneska nebyl lov úspěšný?“

   „Ne. Krásky jsou zadané a nechtějí se pobavit se zadaným. Takže? Kdepak ses nám toulal?“

   „Nikde.“

   „Ale neříkej. Je v tom ženská, že jo?“

   „Ne.“

   „Takže je.“

   „Řekl jsem, že není.“

   „Když začneš chodit někam pozdě, vždycky je v tom ženská. Pravidlo číslo tři.“

   Matěj se pousmál. Jeho spolubydlící měl střelená pravidla, jak poznat, že se někdo zamiloval.

   Jeho pravidla zněla následovně:

 

   Pravidlo číslo 1: Osoba tě přestane vnímat v půlce řeči.

   Pravidlo číslo 2: Osoba začne o sebe více dbát.

   Pravidlo číslo 3: Osoba začne chodit pozdě.

   Pravidlo číslo 4: Osoba se začne zajímat o to, jak v čem vypadá.

   Pravidlo číslo 5: Osoba se pitomě usmívá snad každou chvíli.

   Pravidlo číslo 6: Osoba se začne zkoumat v zrcadle každých pět minut, zda vypadá dobře.

   Pravidlo číslo 7: Osobě se „záhadně“ začnou ztrácet věci.

   Pravidlo číslo 8: Osoba začne trávit noci u svých „kamarádů“ = holky.

   Pravidlo číslo 9: Když osobu přijde navštívit jeho „kamarádka“ = holka, vymlouvá se na projekty nebo společné úkoly nebo doučování (pouze sexuální doučování je dovoleno, pochopitelně), takže se spolubydlící musí klidit.

   A zlaté

   Pravidlo číslo 10: Začne se vyptávat, zda jeho spolubydlící má nějaké plány na večer. (Spojitost s pravidlem číslo 9 je čistě náhodná! ale nevylučitelná)

 

   „Přísahám, že pravidla neporušuji ani se podle nich neřídím,“ řekl Matěj se smíchem.

   „Jenom aby! Příště mi řekneš, abych se na noc pakoval,“ ušklíbl se Kamil a rozplácl se na posteli. „Jo, mimochodem - zneužívám na tento víkend pravidlo číslo 9 a 10.“

   „Cože?“

   „No co asi.“

   „Mohl jsi prostě říct, že mám vypadnout, že si chceš vrznout.“

   Kamil se ušklíbl. „Pak by to neznělo tak elegantně.“

   Matěj nad ním zakroutil hlavou.

   „Takže?“ udělal Kamil psí oči.

   „Jo, vypadnu, neboj se. Zajedu za rodiči, budou chtít vědět, zda náhodou nepropadám.“

   „Jo, jo, musíš dbát o svůj prospěch a nechodit pozdě domů.“

   Matěj po něm hodil polštář. Kamil se zasmál a hodil ho po něm zpátky. „Spíš aby tady nepřijeli tvoji rodiče.“

   „Hele, maturitu můžu udělat na podzim. Nikdo se mě nebude ptát, kdy jsem ji dělal, ale zda jsem ji udělal.“

   Matěj mu dal za pravdu. Kamil měl dnes večer povídavou náladu. Jindy si vystačil sám, ale občas na něj dopadala samota. Většinou si takhle dlouho do noci vykládal jen se svou holkou, jak se Matějovi svěřil. Takže, když nebyla poblíž, stal se Matěj obětí všech jeho prapodivných názorů, které ale po čase dávaly celkem i smysl. Problém ale byl, když Kamil začal jednou mluvit, tak tu pusu už nezavřel. A jel klidně až do tří hodin do rána. A když vstáváte v pět hodin ráno, přemýšlíte, jak mu slušně říct, aby konečně zmlkl. Někdy se stalo, že Kamil přestal mluvit uprostřed věty a doslova vytuhl. Když se to stalo poprvé, Matěj se polekal, že mu nejspíš zapadl jazyk nebo něco podobného. Až poté uslyšel chrápání.

   Měl ale štěstí. Tentokrát Kamil jejich debatu ukončil kolem půlnoci, zhasl světlo a s přáním dobré věci se věnoval obrazovce svého mobilu, kde mu začala psát jeho přítelkyně. Matěj se pousmál a otočil se k němu zády, aby ho světlo mobilu nedráždilo během spánku.

 

   Započal další horký den.

   Pokud předtím obecenstvo třídy slintalo, nyní jim už ani sliny nezbyly. Učitelka tiše nadávala, když se jí věci lepily na tělo a ona měl třídu plnou puberťáků, kteří opět zapomněli zavřít ústa nebo zavřít oči, když na ni tak hladově hleděli jako psi na šunku. Jen Matěj koukal z okna a přemýšlel, proč si soukromá škola doposud nemohla dovolit alespoň jeden větrák do každé třídy.

   Mladá učitelka byla na konci s nervy, když jí spadlo víčko od fixu.

   Kluci vepředu se trochu nahnuli, aby měli lepší výhled, ale i to je stálo tolik sil, že nakonec odpadli na lavici.

   Protože ho hodina dějin hudby nudila natolik, že učitelku ani nevnímal, začal si Matěj kreslit noty po sešitě. Třeba ho napadne pokračování jeho skladby. Vydrželo mu to pět minut. Pak jeho mozek přestal fungovat a on usnul.