„Vážené učitelky, vážení učitelé, milí žáci,“ oslovil všechny ředitel znuděně. „Věnujte chvilku pozornosti tomuto hlášení. Nástěnka při vstupu do školní budovy opravdu neslouží k vyřizování si osobních šarvátek, takže prosím ty, kteří si tam začali vylepovat vzkazy, aby je zase sundali, a taky můžete sundat i ty zmlácený šašky. To je vše. Děkuji za pozornost a přeji hezký zbytek dne.“

   Theodor se tiše zasmál, zatímco se celá jeho třída hlasitě smála.

   Michal dorazil do školy o trochu později a přišel s tváří omotanou téměř jako mumie. Pochopitelně si na nic nemohl stěžovat, protože si za to mohl sám.

   Nejen Theodorova třída se smála, jak divá - i Matěj sledoval, jak se všichni, včetně Igora vedle něj, smějí, jak pomatení, a učitel s upocenými kolci v podpažích si jen povzdychl, že ono nemá ani smysl pokračovat a přitom zanadával na ředitele, že si nemohl vybrat lepší chvíli, než jeho hodinu!

   „Tohle se ti povedlo!“ dloubl do něj Igor, když nastala přestávka, a utřel si pomyslnou slzu. „Takhle jsem se už dlouhou dobu nepobavil.“

   „Byl to Theův nápad,“ připomněl mu Matěj a nejistě se ošil.

   Všichni se sice bavili, ale Matěj měl problém vůbec ráno čelit Kamilovi, který ho sice ujišťoval, že se vlastně ani nic nestalo a že si to zaslouží, a obával se nejhoršího - náhodné setkání s Michalem.

   „Klid, jen se k tobě přiblíží, tak mu rád ještě přidám,“ ujistil ho Igor, když se spolu přemisťovali do jiné třídy.

   „Tobě to nevadí?“ zeptal se Matěj nejistě.

   „Jestli narážíš na tvůj vztah k Theovi - ne. Nejsem předpotopní, abych zahodil dobré přátelství jenom kvůli tomu, že nemáš stejnou orientaci. V dnešní době je to úplná kravina.“

   „Ale… chci říct-…“

   „Ne. Fakt se mi to nehnusí ani mě to neodpuzuje. Jen to v mé přítomnosti omezte na ty nejmenší věci a klidně si dělejte o samotě bůhvíco. Přednější je tvé štěstí. Co si o tom myslím já nebo ostatní, to je až druhotné, ne?“ dloubl ho do čela s úšklebkem. „Nic se nezmění na tom, že jsi pořád můj střelený kámoš s talentem.“

   Matěj se pousmál. „Děkuji.“

   „Není zač.“

   „Je. Za to, že mě neodsuzuješ.“

   Igor nad ním zakroutil hlavou. „Jestli ještě někdo má předsudky v dnešní době proti homosexuálům, tak si částečně protiřečí. Neříkám - rajcuje mě, když vidím dvě holky, jak se líbají, lezou po sobě a podobně, takže bych byl svině, kdybych odsuzoval i druhou stranu. Nemyslíš?“

   Oba zadrželi smích.

   „Každopádně - nemusíte to dávat tak okatě najevo,“ usoudil po chvíli. „Žertuji. Kdybych na vás poslední dobou nebyl nalepený jako lepidlo a kdybych tě neznal trochu lépe, než ostatní, prostě bys byl jenom další v davu, o který se nezajímám“

   Matěj se usmál o trochu víc, přikývl a usadil se na židli.

 

   „Takže se cítíš trochu jistěji, když nás nyní schválil Igor? Nemám se cítit trochu uraženě, že jsi čekal i na jeho svolení?“ zazubil se Theodor, když si Matěje odchytil po poslední hodině a stáhl ho za roh, aby ho mohl po dlouhém dni znovu pevně sevřít u sebe. Matěj se jen zasmál a omotal kolem něj ruce.

   „Žárlíš?“ zažertoval.

   „Strašně.“

   „Hm… jak to mohu odčinit?“

   Theodor se ušklíbl. „Ty víš jak.“ Pusa na čelo mu nestačila. „Takhle ne,“ zakroutil nad ním hlavou. Dostal pusu na každé líčko. „Ani takhle,“ zazubil se na něj a objal ho o něco pevněji. „Asi si mě nechceš udobřit.“

   Matěj se kousal do jazyka, aby se nerozesmál, i Theodor měl blízko k smíchu, ale trpělivě čekal. Už se skoro políbili, když se oba rozesmáli. „To nejde!“ smál se Matěj. „Nesmíš mě rozesmívat, pako!“

   „Já že jsem pako?“ zeptal se Theodor dotčeně.

   „Jo!“

   „Není možné! Že tě zlechtám?“

   „Ne!“ jal se Matěj hned bránit. Theodor ho škodolibě chvíli lechtal, než ho pustil a rozcuchal mu vlasy.

   „Tak co? Cítíš se na společné hraní?“

   „Hm, musím si rozmyslet, zda ti odpustím tu žárlivost,“ zamyslel se Matěj nahlas.

   „A jo vlastně - já tady žárlím,“ zazubil se Theodor. „A pořád jsem nedostal nic na oplátku, abych se ujistil, že jsi můj.“

   Zamiloval si Matějovu reakci, když mu zrůžověly i uši. Opřel se rukami vedle jeho hlavy a nemohl se nabažit toho pohledu. A hlavně jeho očí a neposedných vlasů. Sehnul se k němu, aby mezeru mezi nimi ještě snížil.

   „Tak co? Bude ta pusa nebo si ji mám ukrást?“ zazubil se hravě, když si ho přitáhl znovu k sobě.

   „Zloději.“

   „Hm, to se mi líbí. Mohu teda?“

   „Zloděj se přece neptá.“

   „Nerozesmívej mě,“ zasmál se Theodor po chvíli a odtáhl se.

   „To máš za to!“

   Přestože se oba smáli, Theodor ho přitáhl k sobě a konečně ho polibkem umlčel. „Obávám se, že pako jsi tady ty,“ zašeptal proti jeho rtům, než je znovu okusil. „Ale moje pako,“ dodal majetnicky, když mu rukou vjel do vlasů.

   Tyto skryté polibky pro ně na konci vyučování znamenaly mnoho.

 

   Matěj se rozhlédl po baru. Byla to už delší doba, kdy tady hráli naposledy. A lidi, kteří si je přišli speciálně poslechnout, protože se zase vrátili, si neodpustili poznamenat nahlas, že čekali někoho jiného. Jistě. Když se předtím Theo odmlčel, znamenalo to, že si musel sehnat jiného partnera na hraní. Cítil ruku na svém rameni a pousmál se.

   „Připravený?“ zeptal se Theodor s ďábelskými jiskřičkami v očích.

   „Mám se obávat?“ odpověděl mu Matěj popravdě.

   „Začneme pomalu. Přeci jenom jsme tu delší dobu nebyli.“

   „Theo?“

   „Hm?“

   Modré oči k němu znovu zaputovaly, než jedno z nich znovu překryla plavá ofina. Matěj se nakonec pousmál v úsměv. „Užijme si to,“ řekl nakonec.

   „Že váháš,“ ušklíbl se Theodor.

 

   Pár nadávek Theodor hravě vrátil zpátky k jejich majitelům s vlastním dodatkem, poklony a pochvaly přijímali oba s radostí. Sabina jim oběma k večeru přinesla chlazenou Kofolu.

   „Už jsem vás oplakala,“ zažertovala.

   „Nemám si rovnou vypsat parte?“ zeptal se Theodor ironicky.

   „Aspoň jsi mohl napsat.“

   „Do příště se polepším.“

   „A všechno už je v pořádku?“

   „Jo, přežili jsme.“

   Matěj do něj dloubl loktem.

   Theodor se ušklíbl, majetnicky kolem jeho ramen omotal ruku a přitáhl ho k sobě. „Teda málem jsme vyhořeli, kdyby tady pan Mlčenlivý něco nezatajoval, že ano?“

   „Nevím, o čem to mluvíš,“ podotkl Matěj klidně a upil Kofoly.

   „Hm, mám zacházet do detailů, nebo raději mlčet?“

   „Mlčení ti sluší víc,“ pohladil ho Matěj po vlasech a Theodor našpulil dětinsky pusu.

   „To zabolelo.“

   „Víš, že si dělám legraci.“

   „Hm, mám se cítit uraženě, že si ze mě utahuješ?“

   „Můžeš?“

   Pro tentokrát schytal Matěj dloubnutí loktem.

   „No tak, vy dvě hrdličky,“ zasmála se Sabina, když dočepovala pivo a šla ho roznést. „To si nechte na líbánky.“

   „Co-…“ začal Theodor rozpačitě a Matěj zadržel smích, když si všiml jeho narudlé tváře. Čekal, kdy Sabina vypustí ten nevinný vtip. Aby Theodora udržel na židli, chytil ho za ruku. Theodor chvíli brblal, ale jeho ruky se nepustil.

 

   Ani při cestě na internát jeho ruku nepustil. „Nemůžu tě jednou doprovodit já?“ zeptal se Matěj s úšklebkem.

   „A pak by ses potuloval nočním městem s pouzdrem a kytarou na zádech? Zapomeň.“

   „Cítím se blbě.“

   „Hele, já mám jen batoh. A myslím si, že odpuzuji jen pohledem. Ty jsi magnet na problémy.“

   „No dovol?“

   „Ještě pořád ti vyčítám to, že jsi udělal takovou kravinu.“

   „Ale vyřešilo se to. Nějak…“

   „Já to vyřešil.“

   Matěj nad ním převrátil oči v sloup. Theodor ho dloubl do tváře se slovy, aby si ty oči nevykroutil. Rychle prst schoval, když se Matěj rozehnal a zuby zkousl na prázdno. „Měl bys být opatrný.“

   „Netušil jsem, že chodím s takovým zvířetem.“

   „A pak že dvojsmysly používá jen Sabina.“

   Theodor se nevinně usmál, než se o něj opřel. „Mám tě rád ale dvojsmysl není,“ podotkl jako by omylem. Matěj se jen zeširoka usmál pro sebe a pevně stiskl jeho ruku v té své. Naplňovala ho veliká radost a pocit štěstí.

   „Taky tě mám rád,“ zašeptal mu do vlasů.

   Bylo to poprvé, kdy si tato slova řekli přímo, bez náznaků. Zavěšeni jeden do druhého postupovali nočním městem, které je vítalo svým dusným letním vzduchem.

 

   „Nezneužívej situace,“ zasmál se Matěj, aby skryl rozpaky, když ze sebe sundával Theodorovy ruce, které ho zase chtěly uvěznit v objetí. „Už vážně musím.“

   „Můžu se k tobě připlížit oknem?“

   „Ne. Jašek by mě potom nejspíš vyrazil.“

   „Tak bych mu vyrazil pár zubů.“ Matěj k němu vzhlédl všeříkajícím pohledem a se zvednutým obočím. „Už mlčím,“ zakroutil nad ním hlavou a rychle ho políbil.

   „To bylo podlé,“ zalapal Matěj po dechu po jeho náhlém útoku.

   „Už bys mohl být zvyklý,“ rozcuchal mu vlasy.

   „Že bych tě udal za narušování morálky?“

   „Čí? Tvé? To ty narušuješ tu moji.“

   Oba se rozpačitě zasmáli.

   Theodor si ho přitáhl ještě jednou k sobě a nosem mu vjel do vlasů.

   „Zítra si pro tebe přijdu,“ slíbil mu s úšklebkem.

   „Mám se obávat?“

   „Měl bys?“

   „Ten pohled se mi ani trochu nelíbí.“

   Theodor pozvedl překvapeně obočí a zazubil se. „Dobře, obávej se.“

   Nepřekvapilo ho, že si Matěj ukradl poslední polibek, než se rychle rozběhl pryč, aby utekl dalšímu výslechu od okradeného. Theodor ho s úsměvem sledoval a prsty si přejel po rtech. Když si uvědomil, co dělá, jen se uchechtl.

   „Jo, lítám v tom až po uši,“ zodpověděl si nevyřčenou otázku, než se vydal druhým směrem na intr.