A přináším vám první kapitolu mé už trochu starší povídky, která je inspirována mou prací v Priessnitzových lázních. Seznamte se tedy s našim hlavním hrdinou Míšou a začátkem příběhu, abychom se poté trochu vrátili s Míšou do minulosti, kdy nám popíše svou minulost s muži.[/symple_box]

„Jdeš pozdě.“

Ano, dnes už asi po sté slyším tuhle větu. První byla má předrahá matička, druhý v pořadí byl pan soused na zastávce. Třetí řidič autobusu. Čtvrtá byla známá kolegyně pokojská, pátý byl pan Meler na parkovišti. A šesté byly právě tyhle dvě slepice v kurníku, obě jednohlasně. Tedy milé slečny na recepci, od kterých jsem loudil své klíče od masérny 1. Nestačí, aby mi to lidé řekli za tohle ráno šestkrát. Jako kdybych to sám nevěděl. A to jsem dbal na dochvilnost, fakt že jo. Jinak by mě šéfová sežrala i s chlupama. Dnešní ráno bylo celé nějaké… jak to říct, prokleté? Jo, to je to správné slovo. V noci vypnuli proud, ale můj budík – připraven na všechno – tentokrát vyhlásil stávku a znovu nenaskočil.

Bylo pondělní ráno, noc předtím jsem vypomáhal v hospodě, tak jsem se moc nevyspal. Ráno vysvitlo slunce, minula sedmá hodina, kdy už jsem měl stát na zastávce a já si pochrupoval vesele dál. Až v půl osmé jsem zaslechl dutou ránu na dveře a pak tiché krůčky. Ucítil jsem, jak se matrace vedle mě prohnula a za chvíli už mi nos olizoval Deko. Ne, nečekejte žádné prasárny, Deko byl můj kocour. Jak přišel k tak stupidnímu jménu fakt netuším. Našli jsme ho u potoka celého mokrého, tenkrát opravdu nevážil víc jak těch pár deka. Teď z něj byl pětikilový zrzavý miláček rodiny a hlavně matky.

Až teprve co jsem ho shodil, jinak by mi vylízal oko, jsem pochopil tu krutou pravdu, že jsem zaspal. A pokud jste nikdy v životě neviděli to, čemu se odborně říká žíznivá čára, tak to litujte, že jste to ráno nezahlédli, jak se oblékám. Do kalhot jsem doskakoval až na chodbě a boty si obouval až venku na trávě v polo běhu, abych chytil další autobus. No co, bylo léto…

Dofičel jsem k výtahu, pozdravil pár kolegyň a zamířil do svého kutlochu se převléct do toho noblesního bílého oblečku ala doktor. Ale ne, nebyl jsem jeden z těch šťastných, co by tady ordinovali. Já jsem byl pouhopouhý masér. Ale i tak jsem měl tuhle práci rád.

Jmenuji se Michal, ale všichni mi už od narození říkají jen Míšo. Míša Baránek a nepleťte si to s beránkem, jasné? Na matrice už ze mě chtěli udělat ovci… ale naštěstí je tatínek zastavil včas.

Ale zpět k mé práci. Ten nádherný výhled z okna na chodbě, kdy se pod vámi rozprostírá celý Jeseník, kdy hory i Praděd jsou coby kamenem dohodil, kdy jste na jednom z nejvýše položených míst samotného města (když nepočítám rozhlednu na Chlumu a Čertovy kameny).

Veleslavná budova lázní Priessnitz. Ano, jsou to ty lázně, kde jeden maník, celým jménem Vincenz Priessnitz, kdysi v dávných dobách léčil lidi studenými obklady, namáčením do vody a procházkami na čerstvém vzduchu v tomhle hornatém terénu. Dokonce mu za to postavili i sochu, pomník, mausoleum a bůh ví co ještě. Člověk by si řekl, je to krásné a děsně nóbl místo, tam bych taky chtěl pracovat. Ale víte co? Fakt to není žádný med.

Minulý týden mi odešlo masážní křeslo a marně jsem urgoval nové. Na zdi se rozlezla plíseň, tak jsem ji zakryl skříní. Jo, tahle budova už něco pamatuje, je to hlavní komplex lázeňských budov a dělí se na Hlavní a Novou budovu. Dále komplex zahrnuje další asi desítku hotelů a vil, ale s tím vás otravovat nebudu. Stačí očíhnout internetové stránky a budete hned chytřejší.

http://www.priessnitz.cz/cz/index.php

Jakmile jsem vletěl do šatny, uslyšel jsem od sestřičky z vedlejší ošetřovny:

„Míšo, máš klienta.“

Jo, to mi bylo jasné. Na osmou byla objednaná paní Kōnigová, jen jsem musel oprášit svou němčinu, abych se jí omluvil za mé zpoždění. Už jsem nějak nezaregistroval smích sestřičky, který mi měl být podezřelý. Proč bych taky měl něco tušit? Většina mých klientů byly převážně dámy již postaršího věku. Nejmladší, co jsem kdy na stole měl, byla 25 letá pokojská, která si bloknula krk. Jinak ke mně docházely buďto staré dámy či velmi zřídka nějaký lázeňský pacient mužského rodu nad 40 let. Všem jsme tak nějak říkali stejně, prostě klienti, nerozlišovali jsme kdo to je. A tentokrát jsem na to dojel.

Rozpálený jsem za běhu vletěl do masérny, div jsem se nezabil o naleštěnou podlahu a vychrlil jsem jen:

„Entshuldigen Sie bite, ich…“

Víc jsem říct nestihl. Spodní čelist mi prorazila lino až někde do druhého patra a já se zmohl jen na tupé zírání. To, co mi leželo na stole, totiž nebyla stará odsunutá Němka někde z Pardubic, ne, to, co mi leželo na stole, bylo snědé a… nádherné a … mužské!

Nechápavě jsem zamrkal a raději se ujistil, že jsem ve své vlastní ošetřovně. Koukl jsem na dveře, kde stálo mé jméno i číslo masérny, takže mě unesli asi marťani? Nebo se někde stal omyl?

Ten muž… viděl jsem jen jeho rozložitá silná ramena, jeho svalnaté paže a bílý ručník, kterým byl přikryt od pasu dolů. Havraní vlasy, které mu sahaly skoro na ramena. Nikdy jsem neviděl chlapa s tak tmavými vlasy. Zdálo se, že nebude zdejší, jelikož i barva jeho kůže, která mi připomínala capuccino, tomu nasvědčovala.

Podřimoval, i když můj přílet ho musel vzbudit. Nakonec ke mně otočil tvář a má čelist spadla až do sklepa. No to si někdo dělá srandu? Mám snad narozeniny? Nebo je jiný bohem uznaný svátek všech teplých masérů a tohle je náš dárek? Bože můj, ty oči. Černé jako ebenové dřevo. Copak normální člověk může mít tak tmavé oči? I ten ironický úsměv, se kterým na mě pohlédl, až se mi zastavilo srdce.

„Lituji, ale němčinu příliš neovládám. Nemusíte se omlouvat… trochu jsem vám překopal program, ta německá paní nechtěla čekat a tak jsi ji vzal váš kolega. Já se sem… takzvaně vecpal“.

A byl jsem doma. Ano, slova, která volil, i ten jasný přízvuk mi hned jasně napověděly, odkud můj princ z pohádky je. Taky jsem nedělal v Řecké pizzerii jen tak pro nic za nic a nebalil jsem tam kuchaře. Jo… tenhle přízvuk jsem znal.

„Já… promiňte, tak nějak… jsem zaspal, ale hned se do vás pustím.“

„To by bylo milé…“

Jeho tón byl chladný, ale přeci jsem v něm vycítil jiskřičky sarkasmu. Jo, asi nebyl zrovna nadšený. Bůh ví jak dlouho už mi tady ležel a čekal. Zaskřípal jsem zuby, šéfová mě protáhne mezi zábradlím… au. Kurnik, a že zrovna dneska musím přijít pozdě, když se mi do masérny nasomruje něco tak dokonalého.

Chápejte, přeci jen… já mám poměrně jiný vkus než většina mužů, jelikož můj vkus a láska se vždy zaměřuje jen na stejné pohlaví. Jenže… masírovat staré šedesátileté babičky je něco jiného než… vztáhnout ruce na tu dokonalou pokožku.

Tenkrát jsem poprvé uvěřil, že bohové na Olympu opravdu žili. Jednoho jsem měl totiž před sebou.

————————————————————————————————————–

Bylo nebylo, žil byl jeden malý chlapec jménem Míša. Ne, do pohádky má tenhle příběh daleko. I když, já si nikdy nestěžoval. Měl jsem skvělé zázemí, perfektní rodiče, které jsem měl rád. Žil jsem na krásném místě a dělal práci, která mě bavila. Copak by si někdo stěžoval? No, tedy pokud neberete v potaz můj milostný život, pak je všechno v pořádku.

O tom, že se mnou není něco v pořádku jsem přišel na Hotelovce, kterou jsem v Jeseníku studoval – hned koncem prvního ročníku. Zjistil jsem, že mě rozhovory kamarádů nezajímají, jejich vzdychání nad kdejakou pornoherečkou, či hanbatým časopisem nebo jejich komentáře ke spolužačkám, mě nějak nevytrhly. Ani když jsem shodou náhod vážně měl rande s holkou, protože se tam Jirka bál jít. Nepřipadala mi přitažlivá, i když to byla hezká dívka. Nepředstavoval jsem si ji nahou, neměřil její poprsí pohledem, nevymýšlel si zápletky, jak spolu skončíme v posteli. Ne, probral jsem s ní její perfektní lokny a zašel na zmrzku, pak jsem ji vzal do obchoďáku nakupovat. Od té doby se ode mě kluci drželi dál. Asi už tušili, že u mě něco není v pořádku. Celé dva roky jsem o holku nezavadil ani pohledem a dokonce se začalo šeptat, že jsem na kluky, protože jsem na bazénu pokukoval po Kamilovi, který byl no… prostě, na svůj věk to byla vazba. Měl nádherné tělo, zvlášť když byl mokrej. Přál jsem si, aby mě taky mokřil… ale něčím úplně jiným.

Nikdy jsem si nedělal starosti s tím, že očumuju chlapy. Myslím, že mi to ani nepřišlo blbý. Až ve třeťáku, když jsem poznal Zdenka, číšníka v Labyrintu, kde jsem dělal praxi, pochopil jsem, co je to být gay. On mi poprvé do očí řekl, že jsem teplouš. A já mu vrazil pěstí do zubů. Nejspíš protože jsem věděl, že je to pravda. Od té doby se mnou po dva měsíce viditelně flirtoval, měl narážky na mou orientaci a rád mě pošťuchoval. Až jednou večer, při noční směně se ke mně přiblížil, když jsem vytíral a začal mít ty své sexistické připomínky. Vážně jsem po něm hodil tu mokrou smrdutou hadru, ale on to komentoval jen slovy: „Líbíš se mi, jsi tak rozkošnej, když se vztekáš.“

Tu noc jsem pochopil, že Zdenda je taky na kluky, což mi neřekl. Prý myslel, že jsem to poznal. No jo… jak bych taky mohl. Tu noc mě poprvé políbil. Protože chtěl a protože jsem se nebránil. Když jsem poznal, jaký je polibek od kluka, všechny ty vlny potlačovaných emocí se vzedmuly a zaplavily mé tělo. Musely i někudy odtékat a tak se stalo, že… jsem se rozbrečel. Jo, nejsem na to hrdej, ale stalo se. Té noci se celý můj život změnil… ne, to je špatně řečeno. Nezměnil se, jen se začal ubírat tím pravým směrem a já ten směr přijal. Ano, řekl jsem si sám pro sebe, že jsem teplouš. A bylo mi to absolutně u prdele. Možná jsem byl mladý, bylo mi sedmnáct. Neměl jsem chuť nic řešit, chtěl jsem si jen užívat, poznat to, po čem jsem toužil. Zdenda neměl zájem o nějaký vztah, ani já ne. Řekl mi to hned rovnou na začátku.

„Ukážu ti, jaké to je, chceš?“

A já vážně chtěl. Nebyli jsme ani kamarádi, spíš spolupracovníci, kteří si rozuměli. Vždycky s ním byla sranda a nepopírám, byl hezký. O víkendu mě pozval k sobě, jeho spolubydlící jel na nějaký metalový koncert. A já svolil. Byl jsem si plně vědom, co se bude dít. Suverénně jsem do toho šel po hlavě, tak jako mnoho let poté do všeho. Už jsem prostě takový. Neřeším žádné následky nebo důsledky. Prostě jsem chtěl, měl jsem možnost i příležitost, mé tělo si to žádalo.

Už mi nestačilo se doma uspokojovat představou, jak mě učitel tělocviku ohne přes kozu a stáhne mi tepláky. Pak do mě jen tak zajede a vezme si mě před celou třídou.

Ten víkend byl něco neskutečného. Odcházel jsem z domu jako kluk, tak jsem se loučil i s mamkou. Po dvou dnech se Zdendou jsem se vrátil jako muž změněný k nepoznání.

Poprvé jsem okusil milování s mužem. I když to poprvé nebylo nic moc. Setsakramentsky to bolelo a dokonce se mi zvedl i žaludek, když po dlouhé přípravě do mě opravdu Zdenek vniknul. Nedokázal jsem se plně uvolnit a nestíhal jsem jeho rychlé přírazy. Naprosto mě odrovnal, ale přesto jsem si nepřipadal uspokojený. Měl tu odvahu se mi za to omluvit, prý to prostě jen nevydržel. Omluvně se mi pak věnoval zbytek večera a sál můj penis dokud jsem nevzdychal rozkoší. I po těch letech si pamatuju každý detail. Každý jeho pohyb. I po těch letech mě to dokáže rozechvět. Ten večer a noc jsem se v jeho ústech či rukou udělal nejméně dvakrát. Myslel jsem že únavou zemřu. Jak já musel být sladký koloušek, jak mi Zdenda úchylně šeptal do ucha. Neposkvrněný a tak strašně úzký na jeho úd. Šeptal mi samé prasárny a přitom mě učil jak potěšit jiného muže. Učil mě, kde se ho dotýkat, kde přitvrdit, kde jemně zmáčknout. Bylo to jako objevovat taje svého těla, jen na někom jiném. Hodně zvláštní pocit. Pamatuju si, že ho to moje učení pěkně utahalo. Nad ránem si mě vzal znovu. Tentokrát byl jemnější a já víc uvolněný. Už to tak nebolelo, když do mě vstupoval. I jeho ostré přírazy mi přinášely rozkoš. Dokázal mě dovést až na vrchol, kdy jsem vykřikl. Nebylo to jeho jméno, spíš něco jako „bože můj úúúúúúž“.

Když dosáhl vrcholu i on, zaplavil mě divný pocit v mém těle. Cítil jsem jak jeho sperma vytéká po mých stehnech. Bylo to trochu nepříjemné, nesnášel jsem ten pocit ulepenosti. Ale nemohl jsem nic dělat. Zdenek byl o hlavu vyšší a nejmíň o deset kilo těžší. Prostě sprostě na mě usnul, stále zasunutý uvnitř mého těla. Musel jsem čekat několik minut než opravdu ochabl a vyklouzl.

Teprve pak jsem byl svobodný. Stále jsem si říkal, že ho za chvíli zkusím odvalit a aspoň se osprchuju… ale usnul jsem pod ním taky. Ta únava a jeho příjemné teplo mě ukolébaly.

Celý ten víkend jsem se jen učil nové věci v oblasti sexu. Právě díky Zdendovi, který mi ukázal základy a někdy i mnohem víc, jsem mohl být při ostatních vztazích více jistý. Navíc jsem měl nadlidskou schopnost poznat, co se každému muži v posteli líbí, i když to sám nepřiznal. Jo, nejspíš mi to i zachránilo několik vztahů, ne na dlouho, ale aspoň něco.

Když jsem dorazil v neděli v podvečer domů, mamka na mě dlouho mlčky koukala u jídla. Nic jsem neřekl. Zeptala se sice jaký byl víkend a já řekl že bezva. Ne, nelhal jsem. Už tenkrát vytušila, že se ze mě stal muž. Matky to prý poznají.

Moje praxe v Labyrintu trvala ještě měsíc. Sem tam jsme se se Zdendou scházeli i mimo práci, převážně kvůli sexu. On mě rád využíval ke svému uspokojení a já si na to nějak moc zvykl. Na ten pocit vrcholné rozkoše. Když jsem končil, neslibovali jsme si, že si zavoláme nebo napíšeme. Proč taky. Oba jsme věděli, o čem byl náš vztah. Oba jsme si z něj odnesli to nejlepší.

Přesto mi po týdnu jedinkrát zavolal.

„Máš čas?“

„U tebe?“

Nemusel jsem se ptát, ani on ne. Plně jsme si rozuměli. Byla to naše poslední noc. A byla nadmíru divoká. Moje pozadí si ji pamatovalo ještě několik dní. Parchant, vůbec mě nešetřil, prej na rozloučenou ti natrhnu sedinku… Ale sex to byl sakra dobrej.

Myslím, že ho pak po nějaké chvíli z Labyrintu vykopli, i když jsem neznal přesný důvod. Sejde z očí… znáte to. Už jsem o něm nikdy neslyšel, ani ho nepotkal, a to tenhle kraj byl tak maličkatý a všichni znali všechny.