Bohužel mé soustředění bylo v... no, vy víte kde. A tak jsem se rozhodl pro věc, kterou jsem za tu dobu, co jsem pracoval v lázních, nikdy neudělal dobrovolně. Vzal jsem si dovolenou. Nešlo to jinak. Nemohl jsem ho potkávat na chodbě a... vůbec se s ním nikde vidět. Musel jsem si to v hlavě urovnat. Když jsem ho za dva dny po tom incidentu v kumbále viděl znovu, málem jsem ho samou láskou znásilnil. Seděl za svým novým mohutným stolem, na sobě úžasnou béžovou košili a docela padnoucí kravatu. Vlasy nagelované, aby mu nepadaly do očí, přece ale pár pramínků záhadně uniklo. A taky brýle, takové ty, které nosí bankéři a profesoři. Bože, byl tak sexy, až mi vyschlo v krku. K mé smůle se už zaučoval v šéfování, takže jsem byl odkázán požádat o volno jeho.

Nechtěl jsem ale být s ním sám v místnosti, to by... to by nedopadlo dobře.

"Zavři ty dveře."

"Ne, já... bude to rychlé hned zase půjdu."

"Snad se mě nebojíte, pane Baránek."

Vztekle jsem těmi dveřmi prásknul, jak si přál, až se obrazy na stěně rozhoupaly.

"Chci si vzít týden volna, ještě mi zbyla dovolená".

"Bohužel to teď není možné. Pracovníci se budou přesouvat a..."

"To mě nezajímá, prostě si beru volno."

Sundal si brýle a protřel kořen nosu, asi jsem mu způsobil migrénu, jsem dobrej.

"Míšo... mluv se mnou aspoň na rovinu. Pokud je ti zatěžko se mnou pracovat..."

"Tak mě vyhodíš? No to je hezký teda. Chceš se mě zbavit, protože sis ve mně dělal dobře?"

"Nech mě aspoň domluvit a nech těch... komentářů k našemu sexuálnímu vztahu. Vážně jsem ti o tom chtěl říct... ale nikdy jsem neměl odvahu. Chápu, že ti to teď je krajně nepříjemné, ale budeš se s tím muset smířit. Pracuju tady a ty taky, takže se budeme potkávat, ať chceš nebo nechceš."

Jeho hlas zněl tak...nějak divně. Odevzdaně a smutně. Bylo to poprvé, co jsem ho slyšel takhle mluvit. Vypadal celkově dost utahaně. Chvíli jsem na něj jen zálibně hleděl a děkoval Bohu, že je mezi námi ten stůl. Jo... fajn, přiznávám. Měl jsem chuť ho políbit. Usadit se mu na klín a... a dělat mu samé nezbednosti přímo v kanclu. Jsem prostě úchyl a takové věci mě vzrušujou.

"Pět dní volna, nechci toho zase tak moc."

Myslím, že to se mnou vzdal, prostě kývl a to volno mi určil od dalšího dne. Překvapilo mě, že jsem se s ním nemusel ani začít hádat. Možná mě to i mrzelo. Protože jakmile se rozohním...tak nevím, co dělám. Odešel jsem z jeho kanceláře nějak přejetý a bylo mi nesmírně smutno. Opravdu... to skončilo? Mezi námi, teď? Opravdu teď budeme nuceni dělat šéfa a podřízeného a zapomenout na to... na to krásné, co mezi námi proběhlo? Chtěl se mnou chodit a já řekl ano... proč se všechno v mém životě musí vždy posrat, když jsem nejšťastnější?



Máma byla potěšená, že jsem celý dny doma, ale pojala podezření, že se nudím a hned mě zapřáhla do domácích prací. Aspoň jsem na nic nemusel myslet. Ve středu se ukázal Marcelko a švitořil mi do ouška, jak mu strašně chybím. No jo, zase byl nadržený jako stepní koza a neměl koho obtěžovat. Jeho pánešek byl kdesi v Miláně a šukal tam italské modely a Marcelko se cítil opuštěný. Ne, že bych měl chuť na nějaký sex, o to míň s ním.

Ale tak vehementně mě na posteli u filmu valchoval a strkal mi ruku do kalhot, že jsem ho zpražil nenávistným pohledem.

Bylo už skoro šest a já stále odolával pokusům o vykouření, takže to Marcelko po marném hodinovém boji vzdal s tím, že se ze mě stává nerudný mnich a že se mnou bývala větší sranda.

"Tak si najdi jinou zábavu, nikdo tě sem nezval."

Vztekle na mě koukal, vždy se pozval sám a nevadilo mu, že jde třeba nevhod, že teď nemám náladu s ním píchat, ale mám náladu nepíchat už nikdy.

Bylo skoro šest a ozval se zvonek. Původně jsem si myslel, že je to paní Kramová a nese buchty, ale podivné ticho, které se rozlehlo domem, mi napovědělo, že to nebude sousedka a kolegyně z práce. Ta by mámu vřele přivítala a hned by začaly klevetit.

Když se otevřely dveře mého pokoje (fakt jsem klepání neslyšel), zrovna se mi Marcelko jako poslední možnost snažil nacpat jazyk do krku a já...já se nebránil. Ani nevím proč.

"Máš tu návštěvu, Míšo. Tvůj přítel."

Mámin hlas zněl až mrazivě. Věděla, že s Marcelkem udržuju jakési takési výhodné přátelství typu pomůžeš ty mně, pomůžu já tobě. Ale teď, když jsem byl v jejích očích zadaný za krásného bohatého a noblesního Řeka, byl fakt, že se nechám ožužlávat slovenskou obdobou nadržené kozy, trochu nezvyklý.

Vyskočil jsem z postele a Marcelka skoro shodil na zem. Jeho sprosté klení máma zarazila pohlavkem. Vždy to byla rázná žena. Vyběhl jsem ke dveřím rychlostí blesku. Pořád mi v hlavě zněla ta slova "můj přítel".

Spiro vážně čekal za dveřmi. Opřený o chladnou zeď zkoumal ostatní zvonky.

"Děje se něco? Mám volno... neberu žádné záskoky, lituju."

Ani nevím, proč jsem to na něj vychrlil. Ne, já chtěl říct, že jsem rád, že ho vidím a dát mu pusu. Ale jako by mé zlé já převládlo. Ublížené ego se znovu ozvalo.

"Nejsem tu pracovně, Míšo, chtěl jsem si s tebou promluvit o osobních věcech."

"Myslím, že nemáme o čem osobním mluvit. Svoje stanovisko jsem vyjádřil."

Sjížděl mě tím svým extra sexy svůdným pohledem. Já jen ve vytahaném tričku a kraťasech. Bylo mi stydno. Ale zdálo se, že jemu to nevadí. Překonal těch pár kroků ke mně a já už viděl, jak mě políbí. Neuhnul bych, přísahám, že bych mu polibek vrátil s takovou dychtivostí... ale on se zastavil. Proč? Proč nepokračuješ? Zlom mé ego.... já se s ním sám nemůžu prát, abych si nepřipadal levně.

Až poté jsem pochopil jeho pohled, který nesměřoval na mě, ale za mě. Ucítil jsem paži, která se mi omotala kolem pasu a ruku, jak mi skončila v rozkroku. Marcelko se rozhodl mi to ještě víc zavařit, když se ukázal ve dveřích s tím, že jsem jeho milenec a Spiro mě nemá obtěžovat. Debííííl. To se jinak říct nedá. O nic takového jsem ho nežádal, ale v jeho malém vyšukaném mozečku asi převládl pocit, že mě musí před Spirem zachránit.



Viděl jsem ten Spirův pohled. Jako kdyby ho rafnul škorpión. Ze začátku nevěřil, ale pak jeho výraz ztvrdnul.

"Rychle sis našel náhradu, jak vidím. Ale ta tvoje výmluva, že se šéfem nepícháš, byla docela roztomilá. A já hlupák ti věřil."

"Nééé, tak... tak to není. Spiro, počkej. Pusť mě ty debile, slyšíš?"

Snažil jsem se Marcelkovi vysmeknout, ale marně. Držel mě fakt pevně. Musel jsem tedy sledovat, jak Spirův krásný úsměv mizí do ztracena a jak jeho dokonalá postava vstupuje do výtahu. Ten poslední pohled, který mi věnoval, bolel snad víc než cokoliv jiného předtím. Pohled opovržení.



Marcelka to zjevně velmi pobavilo. Začal se dušovat, jak to dobře zmáknul a jak mi pomohl se toho otrapy zbavit. To jsem přece chtěl, ne? Pořád jsem mumlal, jak jsem ublížený a chci mu to vrátit... opravdu jsem něco takového říkal? Cítil jsem, jak mě v očích pálí slzy a modlil se, aby Marcelko zmlknul. Ale… nestalo se tak. Byl jako kulomet. Jak jednou začal, byl k nezastavení, jak v mluvě, tak v sexu. Furt mlel o tom, že teď budu mít klid... a podobně. Nechápal, že...já Spira do prdele vážně miluju a jen jsem chtěl být chvíli ublížený. Nic nepochopil. Vzedmula se ve mně vlna vzteku a Marcelkovi jsem na místě ubalil takovou ránu pěstí, že se svalil na zem a vyděšeně na mě koukal. Nikdy dřív jsem nikoho neuhodil. Když nepočítám sem tam facku. Ale... vím, že bych do něj bušil dál. Ten vztek musel ven.

"Vy...vypadni. A už... už se nevracej, rozumíš? Ještě jednou na mě šáhneš... a bude to naposled, co sis na něco šáhnul."

Skrze zuby jsem na něj chrlil dávku takových vulgarismů, které by si za rámeček nedal ani on. Nakonec se teda navztekaně posbíral ze země a odešel. Zůstal jsem na setmělé chodbě sám.



Ještě ten večer jsem se snažil Spirovi volat. Abych mu to všechno vysvětlil. Ale pořád mě přijímala jen jeho hlasová schránka. Až jsem telefonem praštil a svalil se do postele. Tak tohle jsem teda pos*al. Pořád jsem měl před očima ten jeho pohled. Bolelo mě to, ale věděl jsem, že pokud si o mně myslí takové věci, bude těžké ho přesvědčit o opaku. Vážně jsem tohle chtěl? Přetrhat naše pouto násilně? No dobře, možná jsem vztekle něco mlel, když tu byl Marcelko, ze své uražené pýchy. Celé to byla jen moje vina.



Ty dny volna utekly tak rychle. Poprvé jsem se bál jít do práce. Věděl jsem, že ho tam potkám a nevěděl jsem, co mu řeknu. Ale musel jsem. Naštěstí jsem měl toho dne spoustu práce, hodně klientů. A tak jsem hned od rána byl v kole a nemohl jsem myslet na blbosti. Všimnul jsem si, že jeho kancelář už je dokončená a dokonce na nové budově vznikla kancelář turisťáku. Byl jsem se tam podívat v době oběda. Seděla tam taková mladá dívčina, nejspíš teprve vyšlá ze školy a přijímala telefony. Druhá zase něco projednávala s klientem a domlouvala mu horskou túru, podávala mu informace a mapy a dala mu číslo na průvodce. Všechno tak dokonale fungovalo, až jsem žasnul. Opravdu se mu to povedlo spustit v tak krátkém čase.

Jen jsem tam tak stál a očumoval, když jsem ucítil tu známou vůni jeho kolínské. Bál jsem se ale otočit. Věděl jsem, že stojí za mnou. Jeho dech na mém zátylku mě rozechvíval. Dlouhé sekundy nic neřekl, jen tam tak stál. Nevěděl jsem, co mám dělat a tak jsem se pokusil odejít. Marně. Chytil mě dost ostře za paži. A že měl vážně silný stisk. Zasyknul jsem a začal couvat, jak mě táhl za sebou někam do svého brlohu.

"To bolí."

"Mlč."

Toužil jsem se mu podívat do tváře, ale nedovolil mi to. Narazil mě na stůl a přimáčkl na něj svým tělem. Vyděšeně jsem zalapal po dechu. Nikdy nebyl násilný, ale tentokrát z něj šel opravdu strach.

"Poslechl sis vzkazy? Já... ti to všechno vysvětlím. S Marcelkem... nic nemám, to je jen jeho představa. Šoustal jsem s ním jen občas, ještě před tebou. Ale už ne, fakt."

"A to ti mám věřit? No... když dáš jemu, proč bys nedal i mně."

Jeho hlas se mi vůbec nelíbil. Bodal jako sto nožů. Ucítil jsem jeho ruku na svém pozadí a vážně by se ve mně krve nedořezal. Snad nechce...

"Přestaň... Spiro, ne!"

Můj opasek zazvonil o zem a já cítil, jak mi rozepíná poklopec. Snažil jsem se z jeho sevření vykroutit, ale měl větší sílu a jeho tělo mi zabraňovalo jakkoliv se pohnout. V klidu se mi dostal až do spodků a já si chtě nechtě musel kousat rty. Moje tělo si jeho ruce ještě dobře pamatovalo.

Zkroutil jsem se mu pod rukou, abych mu v tom zabránil, ale rozkopl mi nohy od sebe, takže jsem úplně ztratil rovnováhu.

"Spiro... ne... nechci, takhle nechci."

Ale bylo marné se snažit apelovat na něj. Byl asi dost rozzuřený, že jsem si dovolil po tom všem ještě vkročit na jeho území. Kalhoty jsem pocítil u kolen, takže mi naskákala husí kůže. Se spodním prádlem si chvíli pohrával, než ho ve švu natrhnul a jen odhrnul z mého pozadí. Věděl jsem, že je zle, nezastaví se... udělá mi to i přes můj nesouhlas? Ne, to... to nemůže...

Rozklepal jsem se a naposledy jsem se pokusil o marnou obranu. Pral jsem se s ním a snažil se mu dupnout na nohu nebo ho aspoň kopnout. Jeho prsty si jen tak pohrávaly s mými půlkami.

"Né!!"

Musel jsem hlasitě vykřiknout a povedlo se mi ho ze sebe sundat. Rychle jsem odskočil za stůl a udýchaně na něj koukal. Jak se zdálo, trochu ho to probudilo. Jeho pohled značil smutek i omluvu. Rychle jsem si natáhl oblečení a křečovitě jsem si držel kalhoty. Pak jsem z jeho kanceláře utekl, div jsem ho neporazil.

Srdce mi krvácelo a z očí mi tekly slzy. Tak takhle to teď bude? Vzájemná nenávist? To je to poslední, co ke mně cítí? Nemohl jsem tomu uvěřit. Věděl jsem, že...by mě tam na tom stole klidně znásilnil, aby dosáhl svého. Aby mi taky ublížil. Tohle jsem nikdy nechtěl. Byl jsem v situaci, ze které jsem nedokázal najít východisko. Věděl jsem jen jedno. Nechci o Spira přijít.