Asi jsem vypadal jako trotl. To je naprosté konstatování faktů. Nervózně jsem přešlapoval kolem stolu a nevěděl co dělat. Jako kdyby se ty tři roky práce tady někam vypařily. Jako kdybych tu dnes byl poprvé a nedělal stejné úkony každý den. Ale pochopte, vztáhnout ruce na tu dokonalou pokožku... nedokázal jsem se k tomu přimět. Sjížděl jsem pohledem každý jeho sval. Zajímavé osvalení. Souměrné, jako kdyby byl sportovcem. Ale jeho záda mluvila o opaku. Viděl jsem, jak křečovitě na tom stole leží a věděl přesně, kde bude ten problém.

"Hodláte začít ještě dnes, nebo se mám přeobjednat až budete v bdělém stavu?"

Lekl jsem se toho chladného tónu a rychle sáhl po masážním oleji. Ale jelikož byl trochu umaštěný, vyklouzl mi z ruky a poroučel se na zem. Zaklel jsem opravdu nehezky a rychle lahvičku posbíral. Ozval se jeho pobavený smích, který se snažil tlumit dlaní přes ústa. Strašně jsem se vztekal sám na sebe. Tak kurňa, Míšo, odvahu! Seš chlap, no ne? To dáš. Namazal jsem si ruce a s hlubokým nádechem jsem je umístil na jeho ramena. Ta nervozita ze mě trochu spadla. Nejdřív jsem promasíroval jeho tělo, abych věděl, kde je ztuhlost svalů nejhorší. Odvážil jsem se až ke kříži a proklínal se, ať se ani nedotknu ručníku, nebo dostanu infarkt z překrvení vlastního ... ehm… no nic.

"Kancelářská práce?"

"Ano, jde to tak poznat?"

"Ani ne, jen už mám s tím zkušenosti. Věčné sezení u PC na špatné židli, věčně mobil u ucha, možná i špatně vysoký stůl a už o sobě záda dají vědět."

Nevím, kde se ve mně vzala odvaha, s ním tak přímo mluvit. Ale rozmlouval jsem takhle s většinou pacientů. Uklidňovalo je to.

"Asi budete v tomhle odborník, že?"

Zatlačil jsem na citlivá místa kříže a ozvalo se nepříjemné zasyčení, nejspíš jsem právě našel tu zakopanou truhlu s pokladem. Ale stále mě fascinovaly jeho paže. Tak silné... i stehna. K jeho postavě a kancelářské práci se nehodily. Nemohl jsem na to přijít. Většinou už jsem rozpoznal, kdo který sport prováděl, ale on byl vážně záhadou.

"Bude to trochu nepříjemné, ale až to rozmasíruju, budete se cítit jako za mlada."

Jo, nejdřív mysli, pak žvaň. Až teď jsem si uvědomil, že mi na stole neleží šedesátiletá babička, ale sotva třicetiletý muž. Na tolik let jsem ho alespoň typoval. Pozvedl obočí v tázavém gestu a mně se chtělo propadnout do země.

"Pardon... síla zvyku."

Nijak to dál nekomentoval. Já se pustil do masáže a že to šlo sakra ztuha. Jo, takhle jsem byl tuhý taky, ale úplně v jiných partiích, které by si zasloužily masáž. Asi přepadnu Marcelka v práci a dám mu lekci masáže pozadí.

Můj řecký objev zatím v klidu ležel na stole. Věřím, že by na sobě i dříví nechal štípat. Jeho blažený výraz a mírný úsměv mi jasně dávaly najevo, že je mu má snaha příjemná. Už jsem říkal, jak měl dokonale tvarované rty? Snažil jsem se odtrhnout od nich pohled co minutu. Po půlhodince jsem skončil spokojen se svou prací. Rychle jsem si zašel umýt ruce od oleje. Stávalo se často, že mi klienti usnuli na stole. Ale nevěděl jsem, jak vzbudím jeho, aby mi neukousnul hlavu. Čekal jsem ještě deset minut, ale nakonec mi nic jiného nezbývalo. Sevřel jsem jeho rameno a trochu zatlačil.

"Pane? Už... už jsem skončil, můžete se obléct."

Bylo mi hrozně, když jsem ho nemohl ani oslovit příjmením, jelikož jsem ho neznal.

Otevřely se na mě ty dokonalé ebenové oči a chvíli jen rozespale na mě hleděl. Stál jsem tak blízko, až mě to přímo nutilo sehnout se a políbit tu rozespalou tvář. Sevřel jsem pěst. Na jaké blbosti to zase myslím, proboha.

Kývl a začal se zvedat. Musel jsem se rychle odvrátit a zaplout za paraván pro reklamní gely a další nesmyslné papíry s reklamami na koupele od lázní. Když jsem se vrátil, zrovna si dopínal krémovou košili. Až tehdy jsem měl jasno. Když jsem na okamžik zahlédl jeho vypracované břišní svalstvo. Dokonalý bůh, s dokonalým tělem a pěknou blokádou kříže...

"Plavání."

Prostě jsem to jen tak vychrlil, aniž by on mohl chápat souvislost. Upřel na mě překvapený pohled a dooblékl se.

"Opravdu jste dobrý, to jste poznal jak?"

"Takže mám pravdu? No... to je těžké vysvětlil, ale každý sport se na těle charakteristicky promítne. Na svalech i celkovém držení těla."

Sledoval mě přivřenýma očima, jako kdyby mě sjížděl rentgenem. Naskákala mi taková husí kůže, že bych se mohl na místě oškubat a opéct v pekáči.

"Bylo to velmi příjemné, nejspíš se zastavím ještě jednou, až si najdu chvilku."

Můj další pokus o konverzaci, která by ho zdržela v mé masérně déle, ale přerušil jeho mobilní telefon. S mobilem u ucha a nějakým přitakáváním ve svém rodném jazyce vyšel z masérny, ale ještě se otočil a kývl. Pak ukázal na mých ordinačních hodinách na čtvrtek nebo pátek a já kývl, že budu nachystán a tentokrát pozdě nepřijdu. Pak se odebral chodbou směr Hlavní budova.



Musel jsem si ještě hodinu protírat oči, jestli jsem náhodou neměl halucinace a neviděl přízrak z mých erotických snů. Ještě jsem po něm zvládl tři dámy a pak se rychle odebral za Marcelkem. Zase kafral tou svou tlamkou s místní doktorkou, která mi byla nesmírně nesympatická.

"Můžeš na chvilku?"

Nadšeně se netvářil, zrovna probírali nějaké letní radovánky u vody. Ale povedlo se mi ho odtáhnout k němu do masérny. Normálně jsme spolu neudržovali nějaké extra přátelství. Ale o práci jsme se mohli bavit vždy.

"Hele, ty jsi dneska přebíral tu mojí Němku?"

Zkusil jsem to oklikou, chtěl jsem vědět, co všechno a koho všechno viděl. Možná bude vědět, jak se jmenuje.

"Áno, keď sa neprišiel, tak sa bola sťažovať na recepcii a potom ju poslali za mnou."

"A neviděl jsi před mojí masérnou stepovat nějakého chlapa tmavší pleti?"

"Prečo, chceš mi byť neverný?"



Začal se smát a já jen zavrtěl hlavou. Ne, nic nevěděl. Nikoho neviděl. Ale docela ho zaujalo, o kom mluvím. Mlčel jsem však jako hrob. Ne, nedám, já ho viděl první!



Myslel jsem na něj ještě dlouho. Až jsem se po práci rozhodl zariskovat. Viděl jsem ho odcházet do Hlavní budovy a tam jsem to znal dobře. Navíc jsem tam měl svého spojence. Paní Kramová tam dělala vrchní pokojskou pro všechny čtyři patra. Takže pokud je ten olympský bůh ubytován někde na baráku, některá pokojská o něm musí vědět. A díky tomu, že každý host dostal na recepci ubytovací kartičku, kterou pak předal pokojské, mohla by některá mít i jeho kartičku se jménem a datumem pobytu.

Dolezl jsem k officu paní Kramové, což byl takový malý kanclík a sklad prádla v jednom. Občas jsem za ní chodil na kafe, když jsem skončil. I dnes jsem přišel pod záminkou tmavé horké tekutiny, ale měl naprosto jiné úmysly.

O tom, že jsem zaspal a přišel pozdě, věděl samozřejmě celý Priessnitz.

"No jo... strašný, málem jsem vyplivnul duši. Dokonce si na mě prej ta Němka stěžovala. To zas budu mít přednášku, až se to šéfka domákne. Ale důležitější je, že když jsem doběhnul, měl jsem v masérně nějakého chlapa. Asi bydlí u vás."

Paní Kramová pozorně poslouchala a dohlížela na svou novou mladší kolegyni, která třídila špinavé prádlo.

"Ano? Tak nějaký chlap? Marcelko už ti nestačí?"

"Ale to ne... tak jsem to nemyslel. Já jen, že nebyl nahlášený a... překvapilo mě to. Navíc u mě nechal... nechal u mě mobil. A jelikož nevím, jak se jmenuje, ani kde je ubytovaný, nemůžu mu ho vrátit."

Samozřejmě že jsem lhal. Nic si u mě nenechal. Ale jak jinak obhájit to, že hledám nějakého cizího pacienta nebo hosta? Paní Kramová na mě podezřele koukala, ale pak se jen zasmála a kývla, že se mi bude snažit pomoct. Nestávalo se to často, že bych o někoho vážně projevil zájem.

"Takže je vysokej, černý vlasy, černý oči, snědá pleť... jo a je to Řek nejspíš, ten přízvuk byl hodně podobnej řekům."

Cizinci se objevovali v lázních často. Ale většinou Němci či Poláci. Tak exotický cizinec určitě musel u pokojských vzbudit zvědavost. Navíc když je tak zatraceně sexy. Paní Kramová si vyměnila pohled se svou kolegyní a obě se rozesmály. Nechápavě jsem na ně hleděl a uvažoval, co jsem řekl tak vtipného.

"Maruš, není to ten nóbl pán z 316? Viděla jsem ho na chodbě už párkrát telefonovat."

"Ano, je na luxu* ale vážně je to divný. Normálně je tam sám, na celým tom velkým luxu. Víte, jak mastné to musí být? Asi si to může dovolit, vypadá tak. Chodí vždycky, jako kdyby mu to tady patřilo. Párkrát mi dokonce koukal do vozíku."

A už to jelo. Pokojské měly jednu výhodu. Na klienty si vždy udělaly nějaký názor a pak ho mezi sebou rozebíraly. A já tak trochu patřil do rodiny, jelikož jsem i o víkendech někdy pokojským pomáhal s úklidem.

"A... máte jeho ubytovací kartičku?"

"Jo, mám. Normálně je zelená jak brčál."

"Co znamená zelená kartička?"

"Samoplátce, Míšo. To, že si klient pobyt i procedury a vše ostatní platí sám."

Maruška se začala hrabat ve svém vozíku a přinesla ubytovací kartičky. Chvíli se v nich hrabala a něco mlela, ale nevnímal jsem ji. Viděl jsem zelenou uprostřed balíčku růžových a žlutých. Nakonec se k ní dostala a já celý zkoprněl.

"Neumím to ani přečíst, natož to vyslovit. Ale zní to řecky. Argri... ne, Argyris Spiro."

Padala mi tu kartičku a já na ni jen omámeně hleděl. Vážně jsem měl pravdu. Spiro... jeho jméno... vážně zvláštní. Zapamatoval jsem si číslo pokoje i jeho jméno. Stále jsem si ho v duchu přeříkával. Nebylo vůbec těžké. Maruška je nejspíš analfabetka, když to nedovedla přečíst. Zajímalo mě však víc. Chtěl jsem vědět další informace. A pokojská je lepší jak výzvědná služba. Vemte si, každý den uklízí jeho pokoj, vysypává koš, takže ví, co jedl a pil. Ví i jakou spotřebu toaletního papíru má. Ví, jak často je na pokoji i kdy chodí ven na procedury či bazén podle ručníků. Ví, jestli přes zákaz kouření vyhuluje na terase, i na jaké straně rád spí, nebo se často převaluje. Pokojské o klientovi s pár lety praxe dokázaly jen z pokoje a úklidu zjistit vše. Maruška nebyla pokojskou dlouho, ale byla hodně bystrá.

"Většinou je ráno pryč, balkon mívá dokořán rozdlábený a dokonce je tam i čisto. Ale fakt vytírám každý den, paní Kramová. Víte, jak se v těch luxech práší? Co vím, tak na televizi není. Na ovladači byl nános stoletého prachu. Ale rád si přihne vína. Za ty tři dny už jsem mu doplňovala druhou láhev."

To už tu byl tři dny a já a já na něj ještě nenarazil? Barbarství. Na kartičce měl dobu pobytu označenou na 17 dní, což bylo netypické. Jak mi paní Kramová odborně vysvětlila, většina samoplátců si může dovolit zůstat tak týden. Ti co zůstávají déle, jsou zazobaní. On navíc sám na luxu... takže bylo jasné, že to bude boháč. Tolik dní bylo prostě zvláštní.

"Tak mi ten mobil dej, zanesu mu ho."

"Já... ho nechal asi na recepci. Ale hned jak půjdu kolem, tam nahlásím jeho pokoj a jméno, aby mu zavolali. No už musím jít. Díky za pomoc."

Rychle jsem se z officu vytratil, aby moje lež zůstala utajena. I když pochybuju, že by mi alespoň paní Kramová věřila.



"Spiro Argyris... to si budu pamatovat, dokud se znovu nepotkáme."