Projeli jsme snad celý okres. Snažil jsem se, abych mu mohl ukázat všechna místa, která byla zábavná a měla něco výjimečného. Poctivě se na ta místa vyptával a zanášel si trasy do své navigace. Nejspíš jsem mohl klidně aspirovat na post průvodce roku. Při zpáteční cestě, kdy už jsme najezdili desítky kilometrů, jsem se osmělil a zavedl rozhovor na jeho osobu. Byl jsem zvědavý, chtěl jsem o něm vědět trochu víc.

"Rekreujete se v lázních? Nebo si léčíte neduhy? Či odpočíváte od své práce?"

S lišáckým úsměvem jen zavrtěl hlavou a já měl pocit, že jsem se asi do toho úsměvu právě zamiloval.

"Myslím, že... ani jedno. Odpočinek je něco, co mě příliš nebaví. Jsem typ člověka, kterému se říká workoholik. Ale popravdě jsem si přijel odpočinout od cestování. Posledních pět let jsem jen pendloval mezi Kavalou* a Prahou, už to bylo velmi únavné."

"A můžu se zeptat, v jakém oboru pracujete?"

"Dalo by se říct, že v cestovním ruchu. Proto mě také zajímá tenhle kraj."

"No až na tu nezaměstnanost a občasné problémy s menšinami to docela jde. Jsme prej kraj milých a přívětivých lidí, to občas říkají hosti z Prahy. Jak jsme všichni usměvaví a dobře naladění a zdvořilí, přitom si v duchu myslíme svoje, že jo."

Začal jsem se smát a jen tak náhodně se mu nahnul přes rameno a ukázal mu odbočku. I když takový kontakt nebyl vysloveně nutný, já ho nutným právě udělal muhehe.

Upřel na mě zvědavý pohled a mě to fakt vylekalo. Možná, že mu to bylo nepříjemné.



"Místní kluby vypadají zajímavě, co kdybych tě pozval na skleničku? Když už jsi mi obětoval svůj volný čas a peníze si nevezmeš, nějak se ti odvděčit musím. Za ten jeden den jsem se dozvěděl o tomhle kraji více než za týden strávený u brožur, což je pro mě nesmírně cenné."

"Rád jsem pomohl. Nic to nebylo. Ale na pivko bych klidně zašel."

"Pokud tě doma nebudou hledat."

"Jsem snad už velkej."

Co si budeme povídat, jeho pozvání mě potěšilo. Kurde, co potěšilo, já skákal dva metry do vzduchu. I když to byla jen jeho vděčnost, mohl jsem aspoň blíže prozkoumat půdu, na které se chystám pracovat. S úsměvem do mě ještě chvilku ryl s tím, že mě klidně zaveze domů, pokud chodím spát po večerníčku. A mně oči svítily jako dvě žárovky. Ne, asi blázním, ale on se mnou vážně... flirtoval. Snažil se být vtipný, takovým podivným kousavým a vážným způsobem. Strašně mě to rajcovalo. Horečnatě jsem ale musel uvažovat, který klub mu doporučit, aby tam bylo trochu soukromí a klid pro další... konverzaci.

"Kam se chodíš bavit, když večer někam vyrazíš? Kam se chodíte bavit vy mladí?"

"Bavit? No... chodíme trsat do Kapradí, nebo na bowling, když je chuť a je nás víc."

"Kapradí? Co je to?"

"To je takový taneční klub, no prostě diskotéka."

Nečekal bych, že ho právě takový klub bude zajímat. Spíš jsem ho typoval na nějakou prostornou restauraci u sklenky vína. Překvapeně jsem teda pomrkával, když se dožadoval návštěvy Kapradí, jelikož to nekorespondovalo ani s mou představou večera. Ale navedl jsem ho na parkoviště za kostelem. Udivilo ho, že klub je opravdu přímo naproti božímu domu.

"Jo, zapomněl jsem dodat, že jsme kraj extrémů. Normálně i bordel a herna je vedle policejní stanice."

Pobavilo ho to. Kraj extrémů. Ano, myslím, že jsem to vystihl skvěle. Z klubu už duněla hudba a kolem se potloukala podnapilá mládež. Suverénně zamířil dovnitř a dokonce zaplatil vstupné i za mě, což jsem samozřejmě protestoval. Nijak na to ale nedbal s tím, že ho můžu třeba pozvat na drink. A tak mi nezbylo než ho poslušně následovat. Chvíli si klub prohlížel, než našel vhodné místo. Tedy... jak se to vezme. Vhodné by bylo pro uzavřenou skupinku lidí či pro zamilovaný pár. Polstrovaná sedačka v rohu, daleko od baru i parketu.

Trochu mi vyschlo v krku, když mě vyslal pro pití a já si říkal, proč zrovna takové místo? Já sám bych ho asi nevybral, zas takovou odvahu bych neměl, protože by to vypadalo, že s ním chci vrkat o samotě. Ale jak si to přebrat u něj? Pokrčil jsem rameny a objednal nám drink. U jednoho nezůstalo.



Spiro příliš nepil. Dal si dvojitou vodku a vypadal vcelku spokojen, pozorujíc tanečníky na parketu. Zatímco já byl tak nervní, že jsem do sebe klopil jedno pivo za druhým. Nikdy jsem nebyl na tvrdej chlast. Stále jsem si říkal zpomal, nebo se ožereš a vyznáš mu své city. Proto jsem skoro leknutím nadskočil, když se ke mně nahnul a pivo mi s klidem ukradl a odvelel ho k sobě. Pozvedl jsem obočí, nechápajíc proč mi krade pití.

"Myslím, že už máš dost."

"Ale no ták, co je to za blbou srandu. Jsem v pohodě, fakt."

Musel mi to skoro šeptat do ucha přes hlasitou hudbu. A já cítil jak díky kombinaci alkoholu a jeho vůně se mě zmocňuje opět ten pocit trnutí v kalhotách. Ne, to si snad tam dole děláš srandu. Koukej ležet!

"Jsi ze mě nervózní? Proč?"

"Nevím, o čem to mluvíte, pane Argyrisi."

Vážně mě tímhle štval a já se snažil hrábnout pro své pivo, ale s mým štěstím a tím, že mi v tom zabránil rukou, pivo na stole nebezpečně zavrávoralo a skončilo v jeho klíně.

Trapně jsem zrudnul jak rajče a začal se horečně omlouvat, ale jen se rozesmál. Jako kdybych tenkrát při té světelné show, která následovala, viděl samotného ďábla.

"Když už jste mě tak hezky zlil, pane Baránek, tak mě doprovodíte na toalety."

Co chystá, jsem nemohl tušit. Rychle jsem se zvedl a málem se přerazil. Bože, já jsem takový trapák, až to pěkný není. Hanba mi. Ještě měsíc budu zpytovat své svědomí. Když se mi povede místo dojmu polít svého olympského boha pivem.



Odvedl jsem ho na záchody. Byly nově opravené, takže se na nich dalo zdržovat, když si člověk chtěl vyvětrat hlavu od světel a hudby. Tolik hluku sem nedoléhalo. Začal si mokrý flek táhnoucí se až k jednomu kolenu sušit ubrousky, ale pivo je svinstvo, to prostě dolů nedostane. Bude lepit a smrdět... a já měl chuť mu s tím utíráním pomoci. Ale zmohl jsem jen na podávání ubrousků. Klidně bych to i slízal... ne, na takové koniny myslet nemůžu, ne teď!

Otočil ke mně pohled a chvíli mě sledoval. Až jsem se lekl, že mám napsané, na co myslím, přímo na čele, v podobě obrovského blikajícího nápisu.

"Nerad bych, aby došlo k nedorozumění, Míšo. Nejsem zvyklý chodit kolem horké kaše, unavuje mě to. Takže žádné lži. Jsi na kluky?"

Jeho otázka mě vyvedla z míry. Chvíli jsem měl chuť vycouvat, ale alkohol v krvi mi dodal mou obvyklou drzost a vzpurnost, proto jsem se opřel o umyvadlo a sjel ho žhavým pohledem. Půjdu za to do pekla, ví Bůh, ale bylo mi to fuk.

"A i kdyby jo, tak co?"

"Žádné kdyby, odpovídej Ano nebo Ne."

Rozesmálo mě to, takže jsem hrdě kývl na ano. Nikdy jsem se nestyděl za svou orientaci. Nikdy jsem se ani nesetkal s nějakým ponižováním nebo ústrky, tedy ne z očí do očí. Jestli mě okolí pomlouvalo jako teplouše, mi bylo veskrze jedno, pokud mě v tomto podporovali ti nejdůležitější - má rodina.

"Jde to tak poznat?"

"Žertuješ? No pokud mě zrovna nesvlékáš očima, tak ani ne."

"To... to určitě nedělám... a pokud jo, tak za to nemůžu, když jste tak zas*aně sexy."

Ani jsem si neuvědomil, kdy jsem zase přešel na vykání. Natož kdy jsem mu začal lichotit, projevovat svůj opravdový názor a zájem o jeho osobu.

Zvednul ke mně vše říkající pohled a hodil ubrousky do koše. Pak to šlo hodně rychle. Nevěřil bych, kdybych u toho nebyl. Nikdy bych si to ani plně nedovedl představit.

Ať už jsem chodil s jakýmkoliv chlapem, dokázal jsem poznat, kdy jde do tuhého. Kdy na mě nemá náladu, kdy ji naopak má, kdy chce sex a kdy jen kamaráda. Jenže Spiro byl chodící záhada. Nemohl jsem tedy čekat takový prudký útok na mé rty, které si přivlastnil v dlouhém polibku, jako by mu patřily. Vykulil jsem oči a než byste stačili říct blesk, (který do mě fakt v tu chvíli praštil) už jsem mu strkal jazyk do pusy.

Bylo to tak divoké a šílené, že jsem nemohl ani dýchat. Přitom to ale nebylo nijak hrubé. Jen čistá smyslnost, která chtěla ven. Polibky jsem mu oplácel, jak jen jsem uměl a nořili jsme se stále více do víru toho chtíče, který u mě bublal už několik dní a u něj propukl snad z vteřinu na vteřinu.

Teprve když jsem ucítil jeho ruce kolem svého pasu, pochopil jsem, že... tohle není sranda, že mě netestuje, ale fakt chce...

Vydralo se mi z hrdla zasténání, teprve pak byl spokojen a přestal. Díval se na mě tím svým neproniknutelným pohledem. Já ho zatím v duchu uctíval jako své největší božstvo.

"Jsi vážně roztomilý, Míšo."

Ne, tohle bylo snad to jediné, co jsem v tu chvíli nepotřeboval slyšet. Naštvalo mě to, ani nevím proč. Tak roztomilej? Zrovna si mi olizoval mandle a jsem jenom roztomilej? Polib mi p*del a klidně i doslovně.

Pak mě pustil. Jeho ruce prostě jen tak sjely po mém pozadí, které nezapomněl prozkoumat sevřením a pak si prostě vypochodoval ze záchodku, jakoby se nechumelilo. Mě tam nechal stát na ocet a čumět na sebe do zrcadla. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že mě právě líbal, že i já ho líbal. Praštil jsem se do hlavy a strčil si ksichtíka pod studenou vodu, abych vystřízlivěl. Tak takhle to je, pane Argyris, nebudu tu jediná nažhavená buzna v okrese.

Můj radar hučel správě, naštěstí. Takže už jsem mohl mít jistotu. Vážně se mnou flirtoval, nezbláznil jsem se. Vážně měl zájem... podle toho polibku dosti velký. Nejdřív se ujistil, že jsem taky na kluky, než mě políbil. To znamenalo, že i do Řecka doputovala přiteplená fronta. Huráááá!



Bylo to prostě vítězství na plné čáře. Ano i on měl zájem a mně to nesmírně lichotilo. Opilý nebyl, nemohl se vymlouvat na alkohol. Takže to vše bylo opravdové. Přejel jsem si omámeně prsty po rtech. K čertu ten teda uměl líbat, nejradši bych se někde zhroutil a nadšeně se kolíbal ze strany na stranu, ale to až potom. Musel jsem se vrátit zpět do klubu. Mou pivní nehodu zakryl krémovým svetrem, který si uvázal kolem pasu, takže rukávy zakryly flek. Byl i vynalézavý. Ani jsem si nestihl sednout. Viděl jsem jak se na mě smyslně usmívá a málem jsem šel do kolen. Na tenhle pohled by měl mít zbrojní pas. Měl jsem tolik otázek... třeba jestli se mu to líbilo? Ne, bože, na takovou věc se ptát nemůžu. Spíš bych se měl ptát proč. Ale bylo to tak podstatné? Pro mě ne.

"Tanec?"

"Tančíte?"

"Přestaň mi vykat, Míšo, vážně mě to začíná rozčilovat."

"Promiňte."

Schválně jsem vykání opakoval s pohledem upřeným do jeho očí. Jasně jsem mu dával najevo, že se mi líbí a že mám o něj zájem. Myslím, že to pochopil. Čapnul mě za zápěstí a vyvlekl na parket.

"Neměl bys mě moc provokovat."

"Mě to ale baví."

Mluvil jsem s ním odvážně, jako kdybychom se znali celé měsíce. Myslím, že i jemu se to líbilo. Dali jsme si tanec a já uznal, že hýbat se teda umí. Ale to ještě nezažil krále tanečního parketu Míšu. Ne nadarmo se říká, že tanec může být také předehra. A já to vzal s plnou polní a narval jsem do svých pohybů všechnu touhu, která ze mě přímo sršela na všechny strany. Cítil jsem jeho dlaně na své hrudi i to, jak se postupně přizpůsobil mým pohybům. Nakonec jsme byli perfektně sladěni. Co na tom, že jsme vyklidili půlku parketu, lidé, kteří opovržlivě šli raději cucat své drinky, mě nezajímali. Co na tom, že jsem se choval jako největší děvka pod sluncem. Když tohle mohlo vycházet Marcelkovi, proč to taky nerisknout, aspoň jednou za život? Nic kromě své důstojnosti a hrdosti ztratit nemůžu.

"Je čas jít..."

"Už tě to tu nebaví?"

"Jdeme."

Nijak jsem mu neodporoval. Tušil jsem, že tenhle večer ještě nekončí.