Další dny jsem se mu snažil vyhýbat, co to šlo. I na obědy jsem přestal chodit. Prostě jsem se izoloval. Marcelko mě ani nepozdravil a ještě dva dny si chladil monokla ledem. Taková hérečka. Klidně bych mu vrazil znova. Asi pochopil, že naše výhodné kamarádství je u konce a bude si muset najít jiného hňupa, co mu podrží, když jeho chlap nemůže. Tak nějak panovala kolem mě dusná atmosféra. Na všechny jsem byl hnusnej a navztekanej a nevěděl, jestli se zlobím na sebe nebo na Spira, že mi nevěří. Přitom se kolem mě dělo tolik nového. Lázně opravdu rozjely turistické pobyty, ze kterých jim přicházelo hodně peněz. Mnoho mých známých a kamarádů Spiro zaměstnal jako průvodce a dokonce nabíral i cizince, Poláky převážně jako překladatele. Najednou se začalo o tom Řekovi, co dává lidem v tomhle zapadákově práci, hodně mluvit. A byla to vážně dobrá práce. Lukrativní nabídka, peníze nebyly vůbec špatné. Hodně vyšlých studentů z hotelovky tady našlo své první pracoviště. A jak jsem tak poslouchal hovory na zastávce autobusu po práci, všichni byli nadšení. Vlastně nedělali nic jiného, než lidi vodili po Jeseníku nebo s nimi jezdili na výlety po okolí.

Ano, Spiro byl najednou v kurzu. Všichni o něm pěli ódy, jak je schopný vedoucí a jak je v pohodě. Slečny jak je nesmírně sexy (to jsem vždycky bublal vzteky). Za těch pět dní jsem ho všehovšudy viděl jen dvakrát. Jednou, když jsem stál na zástavce, jel kolem golfovým vozítkem a zastavil naproti. Jen jsme se na sebe dívali. Jistě by ke mně šel a já už se připravoval, co řeknu. Ale naše setkání přerušil autobus, který jednou za uherský rok přijel dřív, než měl a přehradil naše pohledy.

Po druhé to bylo na chodbě, když se domlouval s ošetřovnou, která sídlila vedle, ohledně nějakého zranění jeho hosta. Ano všichni hosté byli jeho, za všechny měl zodpovědnost. A boha... mně se to tak líbilo. Byl jako starostlivá máma kvočna. Na konci týdne se však ukázalo, že i máma kvočna dokáže pěkně klovnout do živého.



Marcelko se vetřel do mé masérny. To samo o sobě mě překvapilo. Navíc se tvářil nestandardně smutně, jako by mu ulétly včely. Nezajímalo mě, co se mu stalo, i když jsem měl takové divné tušení. Chvíli na mě jen tiše hleděl a pak mi do ruky vložil papír. Nechápavě jsem na to kouknul. Neměl jsem chuť s ním jakkoliv komunikovat. Ale když jsem zahlédl, co to je, úplně jsem ztuhnul. Podepsaná výpověď od Spira. Prostě jen tak Marcelka vyhodil. Docela mě pobavily důvody ukončení pracovního poměru. Prý špatná pracovní morálka, zaspávání, nekvalitní výkon práce... a podobné blbosti. No, neříkám, že byl Marcelko nějak dobrý masér, ale svou práci si vždy plnil poctivě, to jako fakt. I když mnoho pracovní doby strávil na kafi na ošetřovně, nebo se poflakoval různě po baráku... Hodně mě to překvapilo. Bylo to poprvé, co na mě promluvil. Chtěl znát mé vyjádření, jako jestli v tom mám prsty, jestli ho můj bouchač vykopl, aby nezavazel. Já o tom ale neměl ani tušení a nevěděl co říct. Jo, po těch neshodách jsme fakt nebyli kamarádi, ale přesto... něco takového mě naštvalo. Vzal jsem jeho výpověď a impulzivně jsem vyrazil do Spirovi kanceláře. Tak jsem byl rozjetej, že jsem i zapomněl, co se tam před pár dny stalo. Bez pozvání jsem vtrhnul dovnitř, zrovna když vyřizoval papíry a neměl čas. Pak jsem mu vztekle hodil Marcelkovu výpověď na stůl.

Zvedl ke mně překvapený pohled a mně hned zatrnulo. Odvaha mě pomalu opouštěla. Proč jsem sem lezl? Stačil mi jen jeden pohled do jeho očí a tál jsem.

"Takže můžu taky čekat vyhazov? Zbavuješ se nepohodlných lidí? To jsem si vážně o tobě nemyslel."

"Bráníš snad svého milence? Jak hezké. Ale pan Slavoj moc dobře ví, za co výpověď dostal. Nejsem spokojen s jeho prací, to se však tebe vůbec netýká."

"Žvásty. Děláš si ze mě prdel? Marcelko není můj milenec. Bože..."

"Miluju tě, Míšo."



Už jsem se nadechoval k další salvě, když mě jeho poslední slova naprosto vyvedla z míry. Díval se na mě a čekal na reakci. A já se zmohl jen na hloupé koktání. Proč mi to říká zrovna teď? A takhle... co... co mám na to jako odpovědět? Když se má odpověď nedostavila, jen ho to utvrdilo v pokračování.

"To, co se stalo minule, mě velmi mrzí. Jednal jsem ze zloby a nemyslel jasně. Rozhodně bych ti nikdy neublížil, Míšo. Nevím, co to do mě vjelo. Nechci, aby ses mě bál nebo... něco podobného."

Dělá si ze mě srandu? Já tu teď řeším výpověď a on mi vyznává lásku? Asi jsme každý na trochu jiné vlně. Naprosto mě oblbnul, takže jsem zrudnul a odkýval mu, že to vím, že jsem si tím jistý.

"Neodbíhej od tématu, kruci. Chci, abys tu výpověď stáhnul. Marcelko je dobrý masér, nemáš právo... homuho..."

Víc jsem říct nestihl. Věřím, že bych mu tam udělal kázání, co šéf může a nemůže a jak nemá míchat do práce soukromí. Že má Marcelkovi dát ještě alespoň šanci a podobné nesmysly. Ale myslím, že už Spira moje obhajoba nebavila a tak se to rozhodl vyřešit po svém. Prostě se zvednul a přes stůl mě dravě políbil. Málem mě tím jazykem udusil, ale já nemohl jinak než mu polibek opětovat. Chtěl jsem to. Chtěl jsem, aby mě znovu políbil, dotknul se mě.

"Nerad se k tomu uchyluji, Míšo... ale nedal jsi mi jinou možnost. Pokud tolik stojíš o toho svého Marcelka, přijď dnes večer v osm ke mně. Adresu znáš."

"Co? To jako... je vydírání?"

Olíznul jsem si rty a ještě celý zrudlý jsem se snažil zpět nabrat svoji bojovnou náladu. Ale už to nešlo.

"Říkejme tomu pracovní dohoda."

"Takže ty chceš, abych se s tebou vyspal, a za to Marcelka nevyhodíš?"

To mě vážně nakrklo, už jsem myslel, že vybuchnu. Vážně je Spiro takový parchant? Nechtěl jsem věřit svým uším.

"O spaní jsem nemluvil, Míšo. Zvu tě na večeři ke mně. Jestli přijdeš nebo ne, je jen na tobě. Nerad bych takové věci řešil tady v práci. V soukromí si o tom promluvíme."

Myslím, že ho moje domněnka dost urazila. Odtáhnul se a já jen nechápavě pomrkával, jak kdybych dostal pěstí. Tak nechce to řešit v práci? Ale hrát si s mým jazykem, to klidně může... Být sopka, lítá ze mě láva na všechny strany. Vztekle jsem se otočil a vyrazil z jeho kanceláře. Slyšel jsem jeho pobavený smích a měl jsem chuť ho za to uškrtit. No... moment zve mě na večeři? K sobě do bytu? Věděl jsem, kde to je, ale ještě jsem tam nebyl. Nejspíš už bude mít kolaudaci. A já tolik toužil tu kolaudaci oslavit někde na zemi na parketách s jeho tělem hluboko uvnitř mého. Jo... ta představa mě naplňovala dlouhé dny, než se to takhle pokazilo.



Celý den jsem uvažoval, jestli tam mám jít. Ne, vlastně lžu, neuvažoval. Měl jsem naprosto jasno, že tam jít chci, i kdyby se mnou chtěl spát... ale stále jsem řešil otázky, zda...ta slova myslel vážně. Řekl přeci, že mě miluje. V tu chvíli mi byla Marcelkova výpověď úplně ukradená. Byla to jen výmluva, jak bych mohl Spira zase vidět a neztratit přitom svou naštvanou a uraženou tvář. Mohl by to vědět? Mužská ješitnost je kurňa těžká věc. Možná mi dal záminku, právě tu Marcelkovu výpověď. Záminku, jak spolu navázat znovu nějaký hovor?



Doma jsem prohrabal celou skříň. Máma si mumlala něco o tom, že jsem horší jako holka, takže ze mě lítaly jiskry vzteku. Musel jsem se připravit. Jenže co si vzít na sebe? Chci vypadat dobře, ale ne zase podbízivě, abych nevypadal jak šlapka, co jde svým tělem vykoupit bývalého rádoby kamaráda. Musel jsem vypadat v pohodě, ale ne zase moc křečovitě, aby to nebylo nápadné. Tohle je fakt těžký. Večeře... no dobře. O jeho kulinářských dovednostech jsem věděl. Sám mi popisoval, jak rád vaří, zvlášť řecké speciality. Sice nevypadal jako ten typ, co se motá v kuchyni, ale dovedl jsem si představit, jak je u toho sexy. Nakonec jsem na sebe něco naházel. Mámě jsem sdělil, ať mě nehledá další tři dny (při Spirově apetitu a době odloučení to byla nejnižší doba) a vyrazil jsem k jeho bytu. Bylo to na druhém konci města. Ty nové panelové domy měly fakt velké byty. Ale tady je kupovali jen podnikatelé, byly moc drahé. Než jsem se tam dokodrcal, lilo ze mě jak z vola. Horka zase nastoupila a já byl příjemně utahanej už z té cesty. A taky pěkně vyhladovělý. Barák to byl fakt velkej. Zazvonil jsem na zvonek, kam se ani jeho příjmení nevešlo.

"Pojď nahoru. Páté patro."

Já se jen modlil, aby to mělo výtah a nemusel jsem ty schody lézt po svém. Naštěstí mělo a docela prostorný. Nevím, proč jsem si hned představoval ve výtahu prasárničky. Cestou jsem koupil jeho oblíbené víno Irschay oliver. Ono by se asi mělo na kolaudaci něco donést a flaška se mi zdála i k večeři vhodná. Dveře byly otevřené, takže jsem vklouznul do obrovského bytu. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, co tu chybí. Zdi, ono to nemělo žádné vnitřní zdi. Byl to jen jeden obrovský prostor členěný na obývací část, kuchyň oddělenou barovým pultem a ložnice byla zakryta paravánem.

Udělal jsem užaslý výraz a všiml si, že se na mě dívá z poza baru se smíchem. No jasně, milovník otevřených prostor... mohl jsem to čekat.

"Já... něco malého jsem přinesl."

Ostudně jsem postavil láhev na bar a on poděkoval. Zahlédl jsem za jeho zády několik misek a něco, co vypadalo jako salát.

"Chceš mi pomoct, aby ses tu zatím nenudil?"

"A to jako musím?"

"Nakázat ti to nemůžu... ale bylo by to fajn."

Co jsem s ním měl dělat. Pustil jsem se do pomáhání, i když mi to moc nešlo. Ale ta atmosféra mezi námi, jako by se zvláštně uvolnila. Smál se mým (ne)dovednostem s nožem, a když jsem se po druhé říznul, raději mě odehnal, jinak bych mu vykrvácel. Takže jsem byl zbaven pozice pomocného kuchaře a mohl ho aspoň v klidu sledovat.

"Mohl by ses tím živit, myslím, že by si byl dobrá hospodyňka."

"Když mi bylo... hm, šestnáct, dělal jsem v takovém tom rychlém občerstvení. A pak v jedné plážové restauraci kuchaře i obsluhu."

"Fákt? No, nedovedu si to představit. Velký pan Argyris dělal pingla?"

"Každý nějak začínal. Nebo sis myslel, že mi tatínkovi miliony spadnuly do klína? Ne, otec vždy věřil, že pokud si neodřu svůj první milion, nedostanu nic."

"A ty... sis to fakt vydělal?"

Obdivně jsem hleděl na svého hrdinu a zrovna hodnotil jeho dokonalé pozadí a osvalená záda. Jo, byl jsem v tom zase. Za co, bože, za co.

"Podařilo se mi koupit bývalou diskotéku a tak jsem rozjel první klub."



Další zajímavé historické události ze Spirova mládí na sebe nenechaly dlouho čekat. Z klubu udělal queer podnik a měl tak velký úspěch, že ho otec málem leknutím vydědil nadobro. Ale i svou orientaci si tvrdě obhájil a nakonec přešel do rodinného podniku cestovek. Ale brzy ho ta práce deptala, chtěl volnost a dělat si na svém písečku. A proto ve dvaceti odjel do světa a nakonec skončil v srdci Evropy a taky... v mém srdci.



"Prostři stůl. Projednáme pracovní záležitosti u jídla."

Jeho pobavený pohled jasně prozrazoval, že to bude ještě hodně složité. Ale já odolám... jo, nepodlehnu. Přišel jsem sem za účelem sexu... ale houby za účelem zachování Marcelka... počkat, co mi je vlastně do té jeho vyšukané zadnice? Já přišel, abych zkusil, zda to celé můžeme ještě napravit.