"Doufám, že jsi schopen chůze."

"Můj zadek je z ocele."

Hodil jsem na Spira takový odvážný výraz, až jsem se tomu sám rozesmál. Zdálo se ale, že mi moc nevěří, jelikož moje oblékání trvalo snad hodinu. No dobře, možná jsem to schválně trochu zdržoval. Líbilo by se mi víc s ním zůstat v posteli. Neoznámil mi totiž, co chystá a tak jsem měl docela nahnáno. Moje oblečení dost páchlo chlastem, nejspíš jsem se musel tu noc něčím polít, ale za boha bych si to nevybavil. Ten Windows, který jsem měl, dosahoval výkladní skříně.

"Můžu se stavit doma? No víš, převléct se."

Chvíli mě upřeně pozoroval a já přímo viděl, jak mu v hlavě šrotují kolečka. Pak to uznal jako dobrý nápad. A já uklidněn, že budu zase vypadat jako člověk, netušil, co má v plánu.



Naivně jsem se mu nasoukal do auta. Zrovna extra dobře se mi nesedělo, ale hrdinsky jsem se ještě vrtěl do rytmu řecké hudby, jelikož jsem našel v přihrádce CD, co znělo jako řecká Moravanka. Obdivoval jsem Spirovu výdrž, když útrpně snášel tuto hudbu až k mému paneláku.

"Počkáš tu na mě? Budu hned zpět."

Nečekal jsem na odpověď a to byla nejspíš chyba. Snažil jsem se být rychlý, aby dlouho nečekal. Vylétnul jsem z auta a hrnul se k výtahu. Normálně jsem to třetí patro dával po schodech jako rozcvičku, ale tentokrát jsem to neriskoval. V bytě jsem prolétl kuchyní a za neustálého nadávání a dotazování matky, kde jsem k čertu byl celou noc a s kým, jsem se začal převlékat. Když začala něco o tom, jestli si dávám pozor a používáme aspoň kondom. To už jsem ji bouchnul dveřmi před nosem.

"Neboj, mamí, už jsem velkej."

Přes dveře jsem neslyšel zvonek. Neslyšel jsem, jak jde máma otevřít. Ani pořádně hlasy, které se ozvaly z kuchyně. Bláhově jsem si myslel, že je to táta. Hodil jsem na sebe to nejpěknější, co jsem ve skříni našel a raději i mikinu, protože jsem si vybavoval, že mi večer bylo chladno a Spiro mi půjčoval kabát, když mě vedl k autu v podnapilém stavu. Vystřelil jsem z pokoje s tím, že do sebe kopnu ještě alespoň hrnek dobrého čaje, aby se můj žaludek uklidnil. Docela mě děsilo, že nemám ani kocovinu. Zastavil jsem se u linky a málem si polil ruku vařící vodou z konvice.

Smálo se na mě od ucha k uchu řecké sluníčko. Sedělo to u hrnku s pejskama a usrkávalo tu bez rozpaků kávu. Chvíli jsem pomrkával ze Spira v naší kuchyni, na matku a nechápal, co se to tu děje ani jak se sem dostal.

Máma ho nadšeně obletovala, jestli nechce něco k snídani, že jistě má hlad a kdesi cosi, přitom mu jen na oko spílala, že mě musí vodit domů častěji, aby má nebohá matička nezapomněla, jak vypadám. Spiro se tomu jen kouzelně uculoval, až jsem mu sliboval nějakou krutou smrt zadávením rohlíkem. A já ho fakt resuscitovat nebudu, ani prd. Když se maminka konečně odhodlala k tomu třeba i vyprat (dej ji bůh věčnou slávu za to), málem jsem Spira "samou láskou" sežral.



"Co tu děláš?"

"Tak nějak... jsem se začínal nudit a šel se podívat, kde že to bydlíš. Tvá matka zrovna vycházela z bytu, tak mě pozvala dál."

"To chceš tvrdit, že cizího chlapa pozve jen tak do bytu?"

"Ne, ptal jsem se na tebe, jestli už jsi hotov, zbytek si asi domyslela."

Protočil jsem oči a braly si mě hnedle mrákoty. Ale nakonec jsem to ustál. S připomenutím, jak jsem slíbil, že s ním strávím veřejně den, si rozložil v klidu v naší kuchyni noviny a začetl se do Jesenického týdeníku. Já jen nestačil polykat sprostá slova.

"Ještěže tě tvůj nový přítel přivezl domů, dneska jsem udělala bramborovou kaši a řízek, to máš přeci nejradši."

"Můj nový přítel právě odchází."

"Tvůj nový přítel by se rád zdržel na ten oběd, pokud by to nevadilo."

Spiro ke mně zvedl lišácký pohled. Nebylo to fér, byli na mě dva. Máma tenhle nápad s obědem uvítala, prý Spira pozná lépe. Hned zhodnotila jaký je to fešák, vypadá, že nemá do kapsy hluboko a já se tvářím zase šťastně. Proti takovým argumentům jsem nemohl protestovat, máma mě znala nejlíp.

Spirova chladná drzost, s jakou se mi vetřel klidně do rodiny, mě udivovala. Zdálo se, že to je trapné snad jenom mně. Ono veřejné rande, jak jsem tomu v duchu říkal, jsem si představoval trochu jinak. Zase tak dobře jsem Spira neznal a nevěděl, kam to celé povede. Navíc jsem vždycky své partnery představoval rodině až po několikaměsíčním chození. Ale Spiro mi totálně vypálil rybník, takže jsem si asi právem připadal jako hňup.



To odpoledne probíhalo hezky. Máma vyprávěla o životě na vesnici. O tom, jak je tu kouzelně, ale všechno je tak strašně daleko. Bavili jsme se dost dlouho o práci, jelikož máma znala mnoho ženských, co dělaly v lázních a znala jejich životní situace lépe, než kdejaká rozvědka. Taky klepy tady byly uznány jako zkrácení času při dlouhých večerech a načerpání spousty klamných i pravdivých informací.

"Víte, Spiro, my jsme malé město, malý kraj. Tady u nás neexistuje anonymita. Každý zná každého, či se znají lidé přes známé. Také tu je jen pár základních škol a jen čtyři střední školy. Takže si dovedete představit, že jsme všichni tak trochu propojeni. Cizinec jako vy jistě musel ve městě vzbudit rozruch."

Myslím, že ho tahle pozornost těšila a hladila mu jeho jižanské ego. Vypadalo to, že je i zvyklý na familiérní přístup. Sám mi vyprávěl o své obrovské rodině a já mu docela záviděl. Teď si mohl vyzkoušet úplně jinou formu rodiny.

To nejhorší však mělo ještě přijít.

Oběd proběhl v klidu, všichni jsme se cpali, až jsme měli boule za ušima. Spirovi kaše a řízek docela šmakovali, tedy myslím, protože si nestěžoval. Věděl jsem, že není fanda české kuchyně. Možná jen nechtěl mámu urazit, kdo ví. Po obědě máma vytáhla flašku bílého vína, kterou sušila ve špajzu už od mých narozenin. Asi se snažila na Spira udělat dobrý dojem. Připadalo mi to celé jako fraška. Jakmile má drahá matinka nalila skleničky, začala větou "Když byl Míša malý..."

Rychle jsem se zvedl od stolu a popadl Spira za ruku, že mu půjdu ukázat mou sbírku spodního prádla. Jak vidno na to se chytil vcelku rychle. Musel jsem ho prostě dostat pryč z matčina dosahu. Znáte to, jak dojde na historky z dětství je zle. To pak vytáhne i do kolika jsem nosil plínky a hlavně její oblíbenou historku, jak jsem snědl ovoce ze Sangrie a motal se ožrale přes celou ves.

"Počkej, ale já bych si to rád poslechl."

Přímo jsem Spira vraždil pohledem, takže se rozesmál a nechal se vtáhnout do mého pokoje. Chvíli se tam rozhlížel a já si mohl oddechnout a doufat, že mámu to vyprávění zavčasu přejde. Pokoj jsem si před rokem renovoval skoro celý sám, takže už nevypadal jako dětský pokoj, ale jako ložnice pravého "duhového" chlapa.

"Tvá maminka je moc milá dáma. Líbí se mi."

"No jak vidno ty se ji taky líbíš, možná až moc."

"Míšo? Chci s tebou chodit."

"Cožééé?!"



Nechápal jsem, jak to myslí. Tedy... no asi bylo jasné, jak to myslí, ale já byl blbec? Pomrkával jsem na něj zmateně. Čekal jsem, kdy se začne smát a bavit se mým výrazem, ale jen na mě upíral ty své tmavé oči, které mi viděly až do žaludku. Myslím, že jsem začal něco koktat, možná se i hraně zasmát těm jeho nápadům. Nějak tu situaci odlehčit, protože jsem nechápal, co ode mě čeká. Možná odpověď?

Přešel ke mně a namačkal mě na dveře, pak se mě pokusil políbit. Uhnul jsem. A uhnul jsem i podruhé. Nejspíš ho to trochu rozzlobilo, protože mi suverénně nacpal koleno do rozkroku, rukou mi bloudil pod pupíkem a vyhrnoval mi tričko. Začal jsem se mu vrtět, ale tentokrát už jsem nezvládnul odporovat.

"Tady... tady ne..."

Spiro to však nebral v potaz a mé další námitky zadusil svým jazykem. Jak já miloval jeho líbání. Stačila jen chvíle a byl jsem zase povolný jako nějaká loutková panenka.

"Myslel jsem to vážně, Míšo. Já vím, zní to... šíleně. Ale myslím, že už jsem ti vyjasnil, jak se mi líbíš."

"To jo ale... no... je to tak... rychle."

"Chceš snad, abych se ti dvořil několik let? To zůstaneš na ocet."

Pousmál se a přejel mi prsty po opuchlých rtech. Fascinovaně jsem ho sledoval. Vážně nesním? Vážně má o mě tenhle nádhernej a sexy chlap zájem? O mě, ubohého maséra v tomhle zapadákově? Dobře, sex je skvělej, to pochopím, ale chodit s někým je trochu... o něčem jiném. Proč o tom vůbec tak moc přemýšlím? Na co mám hlavu? Abych po ní skákal do problémů, ne?

Svolil jsem! Byť to bylo šílený a prostě... no divný. Klidně jsem svolil. Nemusel jsem řešit, co mě čeká. Prostě to, co přijde, tak přijde. Jinak to brát ani nešlo.

"Chtěl jsem s tebou mluvit ještě o jedné věci..."

Dřív než se však Spiro vymáčknul, do pokoje už se dožadovala vstupu maminka, což nešlo, když jsem na nich byl namačkanej.

"Už jdeme... ne neděláme nic nemravného. Cože? Samozřejmě že se umíme ovládat."

Popravdě? Nebýt mámy, klidně bych si tu včerejší noc se Spirem zopakoval v mém pokoji. To by byl zážitek. Bohužel moje pozadí nesdílelo stejný názor, takže jsem Spirovi připomněl, že raději oželím další sbližování aspoň pro dnešek.



Při cestě do města však Spiro záhadně mlčel. Ani nekomentoval mé vrtění, kterým jsem se snažil odpoutat jeho pozornost od řízení. Jako kdyby o něčem přemýšlel.

"Pozveš mě do kina."

Nebyla to otázka, spíše jen jasné konstatování. Byl jsem zvědav, jak na to zareaguje.

"Kino? Proč zrovna kino?"

"No když spolu dva chodí, tak si dávají většinou rande v kině, ne? Nebo to v Řecku chodí jinak?"

"Většinou je opijeme a pak znásilníme."

"To je sice zajímavý postup, ale to už jsme dělali a byla to nuda."

"Tak nuda? Mně se zdálo, že tvoje vzdychání šlo slyšet až na chodbu."

"Koukej radši na cestu, tady je to pořád rozkopané."

"Kino zní fajn. Máte tu vůbec kino, vy jeskynní mužíci?"

Uraženě jsem zkřížil ruce na prsou. Sice jsme zapadákov, ale kino ještě máme. Ale bylo ještě brzo a tak jsem se rozhodl Spirovi ukázat ještě jedno místo, které jsem měl rád. Moc turistů tam už nechodilo. Bylo to dost z ruky. Čertovy kameny, které se tyčily nad městem i lesy, ve kterých byly skryty. Po tom, co jsme se tak najedli, bylo pro nás překonávání cestiček v kamení a kovových žebřících přímo nadlidským výkonem. Ale nakonec se nám tam povedlo vydrápat. A věřte mi, ten pohled stál za to. Tomu se nevyrovná ani kdejaká rozhledna. Spiro se díval zasněně do dáli na Praděd a hory na obzoru. I na polská jezera, která odsud vypadala jako dvě světle modré louže.

Byli jsme tam snad hodinu. Líbali se... osahávali. Tam na střeše Jeseníku, tam v té výšce, obehnané jen chabými řetězy... to byl asi nejromantičtější zážitek mého života.