Nakonec jsem si musel přiznat, že jsem hňup. Snažil jsem se dělat, že kufřík nepotřebuju. Vždyť ho používám jen jako zásobovací. Bohužel jsem nečekal nájezd té nenechavé buzny z druhého patra. Doběhl za mnou jako tajfun, pobral mi masážní oleje i masti, prý už nemá a zapomněl nafasovat. Myslel jsem, že ho zaškrtím. Ale neměl jsem na vybranou a musel mu poskytnout mé zásoby. A tak jsem přišel o půlku svých pracovních doplňků. Musel jsem pro kufřík stůj co stůj.

Jo, bylo to nesmírně trapné, znovu se belhat v době oběda do třetího patra. Bohužel paní Kramová měla hodně práce, ale povedlo se mi odchytit tu zmíněnou Marušku. Nasadil jsem štěněčí pohled a doufal, že to zabere. Vysvětlil jsem jí situaci a netvářila se zrovna, že mi věří.

"Já... jen tam seběhnu, opravdu, seberu kufřík a zase zmizím."

Tvrdila mi totiž, že ho viděla odcházet z pokoje. Ne, spíše použila slovo "myslím". Samozřejmě, bylo poledne. Pacienti měli od jedenácti obědy. Povedlo se mi Marušku překecat, aby mi na chvíli půjčila kartu od pokoje. Vzal jsem to letem světem. Zaklepal jsem a vřítil se do pokoje. Vážně to vypadalo, že je pryč. Můj kufřík stál na stole přichystán. Čapnul jsem ho s tím, že zase zmizím. Pak jsem zaslechl prásknutí dveří. Nadskočil jsem a cítil, jak se mi zachvěla ruka. Ta vůně tu byla znovu. Nedokázal jsem ji určit, ani rozeznat. Ale točila se mi z ní hlava. Pomalu jsem se otočil ke dveřím. Za mnou stál poměrně mokrý řecký bůh. Nejspíš byl ve sprše, i když jsem vodu neslyšel. Blokoval svým dokonalým tělem jen ve spodním prádle moji jedinou ústupovou cestu (pokud jsem tedy nechtěl skákat z terasy).

Otevřel jsem pusu dokořán a vykoktal něco jako dobrý den, i když už jsme se dnes jednou viděli. Zhlížel na mě z pod mokrých vlasů. Asi ho má přítomnosti uprostřed jeho pokoje překvapila. Tu chvíli jsme na sebe jen nechápavě hleděli.

"Já... nechal jsem tu to...no tamto. Kufřík."

Nemohl jsem se vykoktat a bylo mi nesmírně trapně. Pryč... rychle pryč než to bude ještě horší.

"Paní pokojská mě pustila dovnitř, omlouvám se za vyrušení."

Dál mlčel a propaloval mě podivným pohledem. Zamířil jsem kolem něj ke dveřím, ale dřív než jsem stačil nenápadně proklouznout zabránil mi v odchodu rukou opřenou o futra dveří. Jako kdyby mi jasně naznačoval, že mi odchod nebyl povolen.

"Začínám si myslet, že mě vážně pronásledujete."

"Já... ne, to už jsem říkal, kufřík."

"Hm... ano, jste poměrně zapomnětlivý."

"Trochu... Jak se vede vašim zádům? Cítíte se lépe?"

"Je to mnohem lepší než ráno... naštěstí."

Troufl jsem si k němu zvednout pohled. Shlížel na mě opřen o dveře a ani se nehnul. Jako... ty krásné vytesané sochy do mramoru. Až jsem toužil k té hrudi natáhnout ruku a zmapovat každý sval.

"Proč mám takový pocit, že mě svlékáte pohledem, pane Baránek?"

Nečekaně jsem vyheknul a zrudnul jako rajče. Ne... to se mi zdá. Určitě. Určitě se hned teď probudím a budu spocenej a vzrušenej.

"Já... nevím, o čem to mluvíte... měl bych jít."

Bože, to bylo snad to nejtrapnější, co jsem kdy zažil. Možná bych jindy odvětil něco vtipně kousavého... jako"mohli by podle vás tesat sochu Achilea". Nebo "vaše svalstvo je vážně dokonale rozložené... ani gram tuku navíc", či "asi se mi z vás v příští minutě postaví".

Ale toho já nebyl schopný v jeho přítomnosti. Má přirozená drzost se někam vytratila. Možná proto, že jsem vážně nechtěl udělat špatný dojem.

"Nemýlím se příliš často. Rád bych si u vás zamluvil na zítřek masáž. Pokud by to bylo možné. Ve dvě hodiny?"

Zamračil jsem se. Četl moje ordinační hodiny. Musel vědět že končím ve tři. Takže se objednal schválně tak, aby byl poslední? Proč? Ne, musím dělat že jsem normální.

"Jistěže. Budu se těšit. Pokusím se vás tentokrát nezmrzačit."

Jeho hluboký smích ve mně rozechvěl každou vlnku vzrušení. Vypadal, že je pobavený.

"To bych vám radil. Příjemné to zrovna nebylo."

Konečně se pohnul ode dveří, takže jsem měl možnost odejít. Naposledy jsem se na něj zahleděl a skoro si poskočil radostí. Jo... budu ho mít na stole znovu, budu se ho moct dotýkat.

Až za jeho dveřmi s kufříkem tisknoucím si na hruď mi to došlo. Choval jsem se tak tupě, tak naprosto průhledně, že to poznal. Poznal, že... ho skoro znásilňuju každým mrknutím. No ale co jsem mohl dělat? Když tam stál jen tak, v tom poledním slunci v bílém spodním prádle.

Asi jsem se zamiloval na první pohled.

Utekl jsem s kufříkem v ruce a rychle se rozběhl po schodech dolů Cestou jsem smetl zásobovače a údržbáře s postýlkou, takže jsem si vysloužil pár sprostých slov. Zabouchl jsem za sebou dveře a až tady, ve svém soukromí, jsem si mohl dovolit si vydechnout a konstatovat, že mně trne cosi v kalhotách. Neměl jsem to přijímat, neměl jsem ho objednávat na další den, když jsem dobře věděl, jak ten chlap na mě působí. Tiše jsem si vjel rukou do kalhot a poznal, že s tím budu muset něco dělat, nebo snad zešílím. Představoval jsem si všechny scény, které by mohly nastat. Představoval jsem si, jak se mě dotýká, jak si pomalu stahuje to spodní prádlo. Dokonce jsem si živě dokázal představit i jeho vzrušené mužství, které mě lákalo k doteku. Zasténal jsem a své pohyby rukou ještě zrychlil. Jaký by asi byl sex s ním? Bral by si mě tvrdě a ostře? Ano... je to jižan, hodně vášnivý, i když se na první pohled nezdá. Takoví jsou nejlepší. Navenek vše dusí a když přijde na věc, tak je to fičák.

Když jsem se zasnil, viděl jeho tělo na mém. Jeho silné paže omotané kolem mého těla i jak do mě ostře proniká a bere si mě, jako kdybych mu patřil....

Ano, potupně jsem se sám musel udělat v masérně a po zbytek dne jsem byl pěkně nevrlý. Ještě k tomu nepřispěl fakt, že jsem Marcelkovi nabídl společnou cestu busem (překlad - pojedem k tobě a ojedu tě). Bohužel po skončení naší pracovní doby už na tu buzničku čekal její majitel. V novém fáru se sklápěcí střechou budil fakt dojem. Byl to hezkej chlap. Marcelko hupnul k němu, provedl průzkum jeho mandlí (vážně uměl s jazykem až děsivé věci) a rozjeli se užívat si spolu.

Já zůstal opět na ocet a zrovna dnes mě to strašně štvalo. Říkal jsem si, proč mi to tak vadí? Jo... spím s ním někdy, ale to je všechno. Jenže... vážně mi to stačí? Vědět, že jsem jen náhrada a pobavení? Dolehly na mě tyhle existenční otázky. A to už šlo do tuhého.

Začal jsem si pak vždycky vyčítat všechno v minulosti. Začalo to Láďou, kdy jsem si v těchto krátkých chvílích dokonce i nadával, že jsem se s ním rozešel i po tom, jak se ke mně choval. Moje touha mu zavolat... ale nesměl jsem. Ponížit se ještě víc a přilézt s prosíkem? Nikdy! Na to jsem byl až moc hrdej. A tak jsem musel spolknout další hořkou pilulku, kterou mi nabídla moje mysl a vzpomínky.



----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

"Z cesty!!"

Zrovna jsem si byl nafasovat ručníky, župany a další prádlo do masérny, jelikož mi to prádelna zase zašantročila na novou budovu. To už bylo tenhle měsíc snad potřetí a začal jsem mít dojem, že to dámy v prádelně dělají schválně, abych vypadal jako blbec. Celou hromadu ručníků a prostěradla, navrch ještě dva župany. Sotva jsem ten komínek prádla unesl. Problém byl, že jsem absolutně neviděl na cestu, takže se pro mě cesta z nové budovy na starou stala překážkovou dráhou. Bylo ráno, skoro devět.

Pokojské v přízemí zrovna vysávaly a měly hadice centrálních vysavačů roztahané po celé chodbě. Bylo pro mě těžké se jim vyhnout a všechny je překonat. Dvě takové nástrahy jsem úspěšně překonal. Bohužel mé zkreslené vidění už neodhalilo poslední past, kdy hadice byla hned za prahem dveří, což bylo pěkně podlé. Uvědomil jsem si to až ve chvíli, když jsem na ni stoupl, v tu chvíli za ní pokojská zatáhla. A pak už to šlo rychle. Uklouzla mi noha v gumových botkách a už jsem padal na rypák ve snaze ještě vybalancovat a zachránit prádlo. Marně.



Před nehezkým pádem na držku mě však zachránila nějaká měkká voňavá zábrana, která mě najednou chytila kolem pasu a nedopřála mi se vyválet na zemi. Prádlo se mi rozlétlo po celé chodbě a já jsem sprostě zaklel. Hned jsem se omluvil s tím, že jsem do někoho asi i narazil. Když jsem si však sundal cíp županu z hlavy, poznal jsem že jsem se mýlil. Neviděl jsem nikoho procházet kolem mě. Nemohl jsem tedy do něj narazit. Kde se tu tedy vzal? Všechny pokojské v chodbě najednou zpozorněly. Já v náručí řeckého cizince, muselo to vypadat jako z nějaké turecké telenovely. Prádlo se válelo všude kolem, ale popravdě... mně to bylo jedno. Cítil jsem jeho dlaň na bedrech a viděl, jak se na mě pobaveně dívá. V tu chvíli jsem úplně roztál a asi mi obláčky páry stoupaly nad hlavou.

"Já... ehm... pardon, neviděl jsem vás."

Až poté jsem si všiml, jak stihl tak rychle zakročit a zachránit mě. Dveře z parafínu byly otevřené. Musel asi v tu chvíli vyjít a já mu přímo vpadl do náručí. No... ještěže tak. Najet do tvrdých dveří by taky nebylo zrovna super.

"Zapomnětlivý a nešikovný."

"Jo, to jsem celej já."

Snažil jsem se situaci odlehčit a zasmát se. Znervózňovalo mě, jak mě stále držel. Myslím, že ho to pobavilo, protože jeho oči tak nádherně zajiskřily, až jsem měl chuť ho vážně políbit. Rychle jsem si otřel ruce a rozhlédl jsem se po svém prádle, které začala sbírat nějaká mladá pokojská.



"Vlastně mi docela vyhovuje, že jsem vás tu potkal."

"Ano? Chcete se přeobjednat?"

"Nikoliv. Domluvená masáž platí. Jen bych od vás potřeboval jistou laskavost."

Byl jsem jedno velké ucho. Dokonce mě i propustil ze svého sevření. A věřte, já začal tušit, že s tímhle řeckým bohem nebude něco v pořádku, držel mě příliš dlouho a hleděl na mě zvláštním způsobem.

"Pokud to bude v mých silách."

"Jistěže bude. Máte na mě chvilku?"

"Já... no ano. Klienta mám až v deset."

"Výborně. Tak za deset minut v kavárně."



Obešel mě se svou suverénností a zamířil chodbou do haly. Čuměl jsem na za ním jako puk a nechápal, o co jde. Moment, pozval mě do kavárny? Ale proč? Co ode mě chce? Trochu jsem nechápal, protože to bylo poprvé, co mě nějaký klient zval do kavárny.

Takže jsem rychle sebral svoje prádlo a přímo ho vhodil do masérny. Kouknul jsem do velkého nástěnného zrcadla a snažil si zpacifikovat svoje neposedné vlasy. Pak jsem si ještě rozepnul pár knoflíčků na tričku. Jakmile jsem si to uvědomil, rychle jsem je zase zapnul. K čertu co to dělám? Snažím se ho snad sbalit? Zakroutil jsem nad sebou hlavou a zamířil za ním do kavárny. Bože, jestli mě tu uvidí nějaká sestřička... tak mě zase pomluví, že v pracovní době se flákám. To mi ještě tak chybělo.

Seděl u malého stolku vzadu a popíjel šálek kávy, vypadalo to jako latte. Tiše jsem si přisednul a na otázku servírky, co si dám, jsem zavrtěl hlavou. Já byl zaměstnanec, neměl jsem tu co dělat ve své pracovní době.

Chvíli mlčel a věnoval se svému mobilnímu telefonu, než ke mně zvedl zrak.

"Vy jste tady z Jeseníku pane Baránek?"

"Ano, bydlím tu celej život."

"Hm... pracujete jako masér v lázních už dlouhou dobu?"

"Ano, tři roky, což je celkem dlouho."

Nechápal jsem důvod jeho otázek. Možná jen nevázaná konverzace? Ale o jakou laskavost mě chtěl požádat?

"Výborně, takže jsem se nemýlil. Mám pro vás... takovou jednu nabídku, pane Baránek."

"Ehm... jsem Míša. Všichni si tu říkáme křestními jmény, líp se to pamatuje a není to tak neosobní. Prostě jen Míša. Pane Baránek říkají leda otci."

"Prostě Míša, kolik vám je let proboha?"

Trochu mě to urazilo, takže jsem zvedl hrdě nos a oznámil mu svůj věk pětadvaceti let, plus mínus měsíc, aby to neznělo tak definitivně. Myslím, že ho to překvapilo.

"Vypadáte mnohem mladší, nejspíš klamete tělem."

Ten pohled, kterým mě sjel, mě málem srazil ze židličky pod stůl. V krku mi uváznul knedlík a já až tady začal tušit, že... to nebude jen tak.

"Víte, jsem v těchto lázních poprvé. A trochu mi tu chybí jedna služba, kterou bohužel lázně neposkytují."

Jestli řekne, že chce... někoho na noc, tak přísahám bůh, že se přihlásím dobrovolně.

"A to je?"

"Průvodce. Bohužel tyto lázně neznám, ani město ležící pod nimi. Rád bych to však změnil. Jen jsem narazil na menší problém. V mapách se příliš nevyznám a můj orientační smysl... je nevalný. Zkoušel jsem se již dotazovat na recepci, ale koukali na mě jako kdybych spadl z Marsu."

"Jo, to se ani nedivím:"

Zasmál jsem se, trochu křečovitě. Proč průvodce? Proč ne někoho do postele. Kurnik!

"Proto mě napadlo, že byste mi v tom mohl pomoci. Jste jediný nespolehlivý, nedochvilný a nemotorný masér, kterého znám a jelikož jste místní..."

"To znělo hezky teda. Takže chcete, abych vám dělal průvodce, jestli to dobře chápu."

"Správně. Samozřejmě vám váš promarněný soukromý čas, který strávíte jako můj průvodce, proplatím."

"Já, to přece... nebude nutné. Rád vám ukážu město, to není zase takový problém. Stačí když si řeknete, co chcete vidět. Jestli památky a kulturu, nebo spíše noční život, bary a restaurace, nebo jiné věci."

"Myslím že můžeme začít tím nočním životem a přejít k něčemu charakteristickému pro tento kraj. Volno, časové aktivity, rekreační zařízení..."

"Jo, v tom by neměl být problém. Pár takových míst kolem je."

"Výborně. Tedy... můžete určit nějaký den, kdy by vám to po práci vyhovovalo?"

"A co třeba hned dneska? Po masáži?"

"Zajímavá nabídka, jste rozený obchodník. Dobrá... tak tedy dnes po třetí hodině, musím ještě něco vyřídit v přijímací kanceláři."



Spokojeně jsem odbíhal s kavárny a oči mi přímo zářily. Jo... sakra jsem dobrej. Budu s ním moct trávit víc času. Možná zjistím něco o něm. A hlavně... vážně mi můj radar hučí dobře? Měl by o mě zájem? Ty jeho poslední pohledy u něj v pokoji a teď v kavárně... no, možná se mýlím, ale co když přece?