"Jsme tu všichni?"

Zrovna jsem usedal do zrcadlového sálu, kde nás čekalo asi ne moc příjemné kázání. Šéf personálu lázní, Vašík, dokonce tu byla i šéfová úklidové firmy a další pohlaváři z lázní, které jsem moc neznal.

Sál byl opravdu narvaný. Byly tu všechny pokojské z baráku. Všechen zdravotní personál, sestřičky, doktoři a i my, nezdravotní personál, maséři, terapeuti, instruktoři, recepční, atd. Marcelko zrovna studoval svůj nový mobil, který dostal z Moskvy od svého narážeče. Celej den s ním chodil jak s posvátnou relikvií a chlubil se všem, které potkal. Já si to tu zase chtěl odsedět a vrhnout se do práce, abych mohl být odpoledne se Spirem.

"Takže jistě všichni víte, proč jsme se tu sešli, vezmeme to tedy rychle. Snad jste si všimli, že se poslední dva měsíce v lázních hodně přestavuje. A i ke mně se donesly ty klepy o tom, že se bude propouštět. Dnes toho je hodně, takže nějak začneme. Jste tu všichni, jelikož se to týká všech zaměstnanců lázní, ale nebudu vás zdržovat příliš dlouho.

První zpráva, která už prosákla na jaře, je opravdu pravdivá. Lékařská a Jubilejní vila spolu s vilou Na kolonádě se budou prodávat soukromým vlastníkům jako hotely. Pokojské z těchto budov budou přesunuty na jiná pracoviště. Pokud jde o Maryčku, ta je v havarijním stavu už od loňské zimy, takže bude na konci září uzavřena a proběhne tam rekonstrukce. Ostatní budovy samozřejmě budou fungovat tak jako dosud... jen s jednou velkou změnou."

Vašík nám nepověděl nic nového. Všechno tohle už personál lázní věděl, takže jsem si opřel znuděně bradu do dlaně a zívl si. Zdržují nás od práce takovými žvásty.

"Všichni jistě víte i o té nemilé zprávě. Od nového roku pojišťovny přestávají hradit velkou většinu pobytů pro pacienty, takže měsíční turnusy budou rychle mizet. To je pro takové lázně jako je Priessnitz skoro likvidační. Proto jsme se rozhodli už na začátku roku trochu pozměnit celou charakteristiku těchto lázní a otevřít je novým možnostem a hostům. Na nové budově se zatím přestavuje a renovuje nová sekce, která by nám měla zase nahnat nějaké hosty. O co půjde, se zatím přísně tajilo, takže pozorně poslouchejte."

Vašík vytáhl jako kouzelník králíka z rukávu. Byla jím bledě modrá ubytovací kartička. Zatím jsem znal jen žluté pacientů, zelené samoplátců a růžové hotelovek. Ale modrou kartičku myslím viděli poprvé všichni. Vašík měl vždy vkus pro okázalé demonstrace.



"Noví hosté, které se budeme snažit nalákat do našich lázní, budou mít přidělenou světle modrou barvu. Budeme jim říkat Turisťáci. A jistě už z pojmenování pochopíte, z jakého důvodu budou do lázní jezdit. Tento nápad přišel od zahraniční společnosti Argo grup, která se specializuje na cestovní ruch a krajskou turistiku zejména v jižních státech, Itálie, Řecko, Turecko a Francie. Ale jelikož jsme měli společné zájmy, rozhodli jsme se přistoupit na velmi zajímavý obchodní návrh a oživení zdejšího kraje. Hosté, kteří budou do lázní jezdit jako Turisťáci, budou mít pobyty od pěti do sedmi dnů. Budou mít svůj speciální program stávající se s túr, adrenalinových zážitků, sportovních vyžití a v zimě samozřejmě lyžování. Sami hosté budou mít tyto sportovní a turistické aktivity zdarma...."



Poslouchal jsem s čím dál větším zájmem. Strašně mi to připomnělo naše rozhovory se Spirem, kdy jsme se oba shodli na tom, že tento okres, náš kraj, skýtá tolik možností pro turisty, jen většinou neobjevených možností. Stačila by dobrá organizace a mohl by příliv turistů přinést do kraje peníze. Překvapeně jsem tedy zamrkal a narovnal se.



"Pokud jde o fámu, že se budou zaměstnanci propouštět, tato fáma je rozhodně mylná. Spíše naopak, jelikož Argo grup nabídne zdejšímu kraji nová pracovní místa. Ale o tom by vám měl něco více povědět člověk povolaný. Samotný šéf Argo grup turistické a cestovní kanceláře. Dovolte mi tedy představit pana Spira Argyrise."



Čelist mi upadla na podlahu, když se ze zadní části sálu, která byla zakryta velkými tabulemi mléčného skla, objevil Spiro po Vašíkově boku. Oči jsem vykulil, jako kdybych viděl přízrak a vůbec nic mi nedocházelo. Až vedle sedící Marcelko se začal culit jak měsíček na hnoji a drbnul do mě loktem s tím, že jako teď píchám se šéfem, tak se mám postarat o zvednutí platu. A hned měl další připomínky o tom, jak mám dobrej vkus a že jsem si klofnul šéfíka.

Až teprve pak mi to došlo... celá ta šílená situace. A věřte, měl jsem co dělat, abych dokázal sedět a nevyskočit jako čertík z krabičky. Tolik jsem toužil demonstrativně se proplést davem sedících zaměstnanců a na krásnu si odkráčet nasraně a ještě za sebou bouchnout dveřmi. Vůbec jsem tedy Spirova slova o novém oddělení v lázních nevnímal. Slyšel jsem jen jeho podmanivý hlas, který zněl tak odměřeně. Viděl jsem dokonce, že mě hledá pohledem, a když mě našel, jeho výklad to na chvíli umlčelo.

Byl jsem.... uražený a možná i hodně ublížený. Celou tu dobu co tu byl... to byla jen lež. Celou tu dobu si hrál na hosta lázní, aby se dostal k informacím. Proto stále ty otázky o práci, kterýma mě zavaloval už od začátku. Nebyl to jen takový klasický zájem o druhého, ale vypočítavost? Vždyť... k čertu jsme spolu spali a on se mi neuráčil říct, že... že tohle jako... ne, ani mým myšlenkám se nedostávalo slov. Jen jsem tam tak seděl, vztekle svíral opěrky křesla a přál si, aby to už skončilo. Mé ponížení. Využil mě?

Vzpomněl jsem si, jak mi líčil svou vizi a já jen nadšeně přikyvoval. Jenže... teď mi došlo, že to nebyla jeho vize, ale pracovní náplň. Všechna ta místa, která jsme spolu objeli, adrenalinové zážitky na ranči i na bobové dráze. Všechny turistické trasy a místa, která jsem znal, on krásně zneužil do svého konceptu. Ždímal ze mě celou dobu informace.

Má mužská pýcha zaznamenala smrtelnou ránu. Copak... copak to bylo celé lež?



Sledoval jsem jeho dokonale padnoucí oblek, ve kterém mu to nehorázně slušelo. Jeho tmavé oči... proč mi nic neřekl? Měl přece tolik možností, tolik šancí.

Ani nevím, jak dlouho ten jeho proslov trval. Místy se sálem ozvalo šumění a šeptání, místy zase zaražené ticho. Nakonec dal Spiro možnost pro dotazy, ale nikdo neměl žádnou otázku. Všichni byli mírně opaření. Z toho co jsem zaslechl na konci, pod Spira budou spadat noví zaměstnanci, průvodci, lektoři, instruktoři, překladatelé, hostesky... a co mě málem sundalo z křesílka i maséři a terapeutové. Zbytek zdravotního a úklidového personálu a personál jídelny, kuchyně bude dále spadat pod lázně.

"Šéfové nejsou šéfy na věky…" Jeho slova, která mi řekl, aby uklidnil můj strach o ztrátu zaměstnání. Až teď jsem je plně pochopil. Až teď mi pomalu docházela každá lež a zatajování informací.

Když byla schůze oficiálně ukončena, všichni se pomalu vyvalili ze zrcadlového sálu. A já se snažil splynout s davem a co nejrychleji být pryč. Bohužel se mi to nepovedlo. Cítil jsem, jak mě někdo v davu chytil za ruku. Přesně jsem věděl kdo to je. Pak si jen pamatuju, že jsem se záhadně ocitl v nejbližší uzavíratelné místnosti, což byl shodou náhod nějaký kumbál s košťaty a podobnými věcmi na úklid. A to mě fakt dožralo. Nevím, kde jsem na to vzal odvahu, nebo sílu. Vztekem jsem bublal, takže než něco stačil říct, říznul jsem mu takovou facku, až to mlasklo.



Překvapeně na mě hleděl, a když jsem si uvědomil, co jsem zrovna provedl, zacouval jsem až do kouta. Bohužel jsem drbnul zády do nějakého regálu a tak mi na hlavě přistálo několik kbelíků a hader nevalné vůně. Jo bylo to komické a věřím, že normálně bychom se tomu oba rozesmáli. Ale nyní mezi námi panovala dusná atmosféra a ticho, které by se dalo krájet.

"Omlouvám se... snažil jsem se ti to říct. Nechtěl jsem tě takhle... šokovat."

"Snažil? No to ses teda snažil sakra málo."

"Míšo..."

Vztáhl k mé tváři ruku, ale já ho odehnal. Nechtěl jsem, aby se mě dotýkal. Nemohl jsem mu to dovolit, protože jsem se znal. Podlehl bych... zase.

"Tak proto jsi se mnou spal? Proto ty otázky o práci a o Jeseníku? Dělal sis domácí úkol?"

"Samozřejmě že ne... tedy... dobře tak trochu ano. Nechápej mě zle, Míšo, nebylo to úmyslné. Jen jsem potřeboval znát věci pohledem někoho z místních a s tebou jsem si rozuměl. To že... se to vyvinulo v něco víc už s prací nemá co dělat."

"No to už se taky dovyvinulo. Se šéfy nešukám. Takže mě omluvte, pane Argyrisi, ale čeká mě další pacient a práce nepočká."

Jak moc jsem se chtěl kolem něj nějak prosmýknout a zmizet. Být od něj co nejdál. Ale odmítal se hnout ode dveří a já jen marně narazil nosem do jeho hrudi.

"Lháři... lháři. Už... za mnou nechoď, rozumíš? A teď mě pust!"

Jenže proti jeho muskulatuře jsem neměl šanci, vždyť jsem byl poloviční. Marná snaha o to ho ode dveří odstrčit mě tak vyčerpala, že jsem i cítil, jak mi pár slz ukáplo na tvář. Ale s ním to ani nehnulo.

"Nemohl jsem ti o tom říct, protože jsem čekal podobnou reakci. Mezi námi to přece nic nemění... jen tu teď budu pracovat."

"Jen teď budeš můj šéf. Říkal jsem, že se šéfy nešukám."

"Zajímavé? Od kdy?"

Věděl jsem přesně, že naráží na Láďu, o kterém jsem mu v ožralecké upovídanosti řekl první poslední. A to bolelo. Použít proti mně tak soukromou informaci, nebylo fér. Dostal další herdu, tentokrát do žeber, protože jsem měl vztek. Ale myslím, že to naštvalo i jeho, takže mi podkopl nohy a skončil jsem na zemi. Skoro mi to vyrazilo dech, jak mě poté hned zaklekl a znemožnil mi ho znovu udeřit, jelikož mi chytil obě ruce.

"Nech mě!"

Obrana byla marná. Neposlouchal. Vrtěl jsem hlavou a snažil se ho setřást, ale i přes to všechno se mu povedlo mě políbit. Jen tak, jako by se nechumelilo, mě začal líbat jako šílený. V první chvíli mě to vyděsilo a ztuhnul jsem. Snažil jsem se neopětovat, prát se s ním... ale copak to šlo? Sprostě jsem se proklel do desátého kolene, když jsem mu po pár minutách polibky začal oplácet.

Pořád jsem ale mumlal něco o tom, že ho nesnáším, že mi lhal... a že... skvěle líbá... počkat? Ne, nelíbá skvěle, je to můj šéf a já se zapřísahal, že se šéfem už nikdy. Tuhle práci mám fakt rád a nechci problémy. A co když to se Spirem ztroskotá. Pracovat pod ním by potom bylo navýsost trapné.

Probudil nás až rachot kolem kumbálu a proto jsem ho nějakým zázrakem ze sebe svalil a vyběhl ven rychlostí namydleného blesku.

Můj šéf... můj nový šéf... to je snad zlej sen, určitě se probudím a zasměju se tomu. Kéž by to tak mohlo být. Jak se k němu budu chovat dál, to jsem netušil. Ale v masérně na mě čekal další pacient, takže jsem se ze všech sil snažil soustředit na svou práci.