Naše společné bydlení bylo ze začátku idylické. I když říct Láďovi „nakup jídlo“, bylo to samé jako říct nech „ledničku vybílenou“. Ale o tyhle domácí věci jsem se staral já, jako správná hospodyňka. Popravdě mi to ani nevadilo, spíše… jsem to měl rád, že se o někoho můžu starat. Dokonce i vařit jsem uměl obstojně už od střední. Naše společné romantické večery, které jsem nachystal, sice docenit asi nedokázal, ale vždy to skončilo vášnivým milováním. Celý ten půl rok jsem si připadal jako v nebi. Nastěhoval jsem si do bytu věci a plně jsem tam přesídlil.

Hned po kolaudačce jsme k nám pozvali moje rodiče, aby se s Láďou seznámili. Měl jsem z toho nahnáno. Mamka se celou dobu netvářila moc spokojeně, bylo jasné, že jí Láďa nepadl zrovna do oka. A mě to hrozně mrzelo. Ale otec… to byla jiná. Nevím, jak to Láďa dělal, ale dokázal diskutovat snad o všem a to tak zapáleně a vzdělaně, že tím někdy děsil i mě. S tátou v klidu probrali politiku, zaměstnanost na Jesenicku, život podnikatele v dnešní době, dokonce si šli spolu kamarádsky zakouřit. A já nestačil valit bulvy.

Jo, můj partner udělal na mého otce velký dojem. Ale ne vždy je dobré, aby se váš přítel skamarádil s rodiči. U Ládi jsem poznal i odvrácenou stranu, když mi to po rozchodu otec často zazlíval. A Láďa to a Láďa tamto… nesmírně mi to poté lezlo na nervy.

Ale zpět k mému šťastnému životu hospodyňky.

Tak se jednou stalo, že Míša, hospodyňka, svého času v parném létě vláčel dva melouny, jelikož Ládík je měl hrozně rád (a rád s nimi dělal i zvrhlosti, po kterých jsem byl celej ulepenej… fuj). A tak se stalo, že jsem se pustil z práce toho dne dřív. Chtěl jsem udělat nějakou ledovou tříšť. Láďa se měl vyskytovat v Šumperku na schůzi jakýchsi partnerů a obchodních budižkničemů. Měl jsem byt pro sebe. Pojal jsem podezření, že přijede unavený a vyflusnutý a tak jsem mu chtěl udělat tuhle malou radost. Po tom půl roce jsem už přesně věděl, co ode mě kdy očekává a co má rád.

Dorazil jsem ke dveřím a už mě něco varovalo. Ta vůně, divná těžká vůně kolínské, kterou Láďa nepoužíval. Ale nijak jsem tomu nevěnoval pozornost. Odemčené dveře, to bylo znamení číslo dvě. No dobře, překvapeně jsem melouny vtáhl dovnitř. Že by se vrátil dřív? I to bylo možné. Nadšeně jsem shodil nákup. Slyšel jsem sprchu a tak jsem se rozhodl, že ho překvapím a připojím se k němu. Když jsem za dveřmi zakopl o nějaké spodky, docela mě to vyvedlo z míry. Pak už se stačilo zaposlouchat do šelestu vody a slyšel jsem dvojí smích a prudké vzdychání a oddechování. Za mléčným sklem sprchového koutu se proplétala dvě těla. To jedno patřilo mému příteli, kdo byl ten druhý, jsem nevěděl. Prudce jsem rozrazil dveře sprchového koutu a načapal Láďu, jak si jen tak v klidu šuká nějakého cizího chlapa, který vypadal už postaršího roku vydání.

Šokovaně jsem otevřel pusu. Čekal jsem hodně, ale to, co přišlo poté, bych… nikdy…

„Ahoj Miško… copak je? Nechceš se k nám připojit? No… netvař se jak vyoraná myš… pojď k nám. Užijeme si ve třech. Trocha oživení.“

„Tak to je to tvoje ohřívadlo postele? Docela roztomilej…“

Jakmile jsem na tváři ucítil tlapu toho druhého chlapa, zmocnil se mě nehorázný vztek. Nahnul jsem se k nim a nastavil jim na kohoutku studenou.

„Parchante jeden!“

„Héééj! Doprdele co blbneš?“

Vztekle jsem mu tam ty melouny nechal a práskl dveřmi. Vyběhl jsem ven a zamířil do parku. Ani nevím proč zrovna tam. Rychlou chůzí jsem tam byl do deseti minut. Sotva jsem však usednul na lavičku, z očí se mi spustily slzy. Podvedl mě… a nic si z toho nedělal, ještě se tím bavil…

Tenkrát mé růžové brýle spadly a roztříštily se. Snažil jsem se zastavit třas svého těla. Nepřipomínat si tu scénu jak… jak strkal své péro do zadku někomu jinému. Děsně mě to pobouřilo. Nevím, jak dlouho jsem tam seděl, než se poprvé ozval telefon. Samozřejmě to byl on. Nezvedl jsem to. Ani podruhé, ani po třetí. Po čtvrté jsem mu to jenom típnul. Ale když nepřestal, nakonec jsem se uráčil s ním mluvit. Ale to byla další chyba. Byl tak překvapený, že mi jeho eskapáda s kolegou vadí… prý máme volný vztah. Tak sakra bydlíme spolu, žijeme spolu, vařím ti, peru ti… a brečel jsem nanovo.

„Tak se hned nerozčiluj pro jedno číslo jednou za čas.“

„Je… jednou za čas? To… nebylo poprvé?“

Mlčel a já hnedle pochopil, odkud vítr vane. Jeho výmluvy, že má rád rozmanitost, že se občas vyspí i se ženskou, aby to nezapomněl… jen hlouběji ryl do mých ran a otáčel v nich kudlu, pěkně pomalu. Můj svět se najednou ve vteřině zhroutil a já si připadal ponížený a úplně blbý.

Své věci jsem si odstěhoval zase k rodičům do tří dnů. Jasně jsem mu řekl, že je konec. Nechtěl to akceptovat, ale nakonec z něj vylezlo, že mám teda táhnout, když mu nebudu tolerovat jeho sexuální úlety.

A já táhnul. Se zlomeným srdcem, s duší plnou vzteku, že jsem kdy byl takový blb a mohl ho milovat. Třískal jsem se do hlavy, že jsem to nepoznal dřív. Rodiče mě přivítali s otevřenou náručí. I když otec brblal, že se to zase urovná… hodně jsem se držel, abych ho neposlal… no, někam kam slunce nesvítí.

A tak skončila má velká zamilovanost.

Na Rejvízu jsem dal výpověď. Když jsem mu ji pokládal na ten stůl… ten stůl, co už toho tolik zažil, tvářil se naprosto lhostejně, ale nakonec se zeptal, jestli mi může někdy zavolat a půjdeme na pivko. Poslal jsem ho do řiti… né té svojí.

Celý rok jsem se potloukal od ničeho k ničemu. Bral jsem různé brigády v restauracích, cukrárnách, dokonce i zednické práce. Vše, kde aspoň trochu platili. Až po roce se mi povedlo sehnat si super džob. Do jesenické pizzerie hledali číšníka a tak jsem se přihlásil. Shodou náhod mě vážně vybrali, zářil jsem nadšením. Nemusel jsem tak daleko dojíždět, domů jsem to měl jen deset minut. Brzy jsem si udělal v nové práci mnoho známých z hostů, co se často vraceli, tak i mezi kolegy. Měl jsem to tam hodně rád. A práce se mi dařila. Vydržel jsem tam dva roky. A byly to jedny z nejlepších a nejbláznivějších let.

Často jsem si brával noční a dokonce i víkendy. Jelikož jsem svůj soukromý čas neměl komu věnovat, ani ho nijak vyplnit. Nechtěl jsem chodit na mejdany, ani trávit svůj den rytím zahrádky. Ne, takhle jsem si svůj život nepředstavoval. Snažil jsem se nemyslet na svou osamělost. Sem tam jsem měl pár známostí, které nevydržely více jak pár dní nebo týden. Většinou to byli hosté, u kterých jsem rozpoznal orientaci a spali na hotelu vedle pizzerie. Jen kradmé úlety a sem tam sex. O partnera jsem zrovna nestál po tom bolestném zklamání s Láďou. Dokonce jsem i v nové práci dlouho svoji orientaci tajil. Ale nakonec se to taky provalilo.

A pak přišel on. Z ničeho nic, za toho obrovského slejváku, promočený jako myš, ale s tak úžasným hřejivým úsměvem, až jsem se na chvíli musel zastavit.

Můj další osudovej chlap.

Diametrálně odlišný od Ládi, jako by mi Bůh do cesty poslal další extrém, tentokrát opak toho prvního. Pavla… ano, poslal mi skvělého Pavla. Donesl jsem mu utěrku, aby se mohl osušit a hloupě zavtipkoval. On se jen přívětivě usmíval. Pak mi podal tu svou malou zavalitou ruku.

„Rád tě poznávám, já jsem Pavel Karásek, ode dneška tu nastupuju jako kuchař. Můžeš mě nasměrovat k paní šéfové?“

A tak se mi do života vloudil tenhle mužík. A popravdě, nebyl vůbec můj typ chlapa, kterého bych si vybral, či který by mě vzrušoval. Ale přesto… jsem k němu už od začátku cítil přízeň a hned jsme si rozuměli. Byl o trochu vyšší než já. Oči barvy šedé bouřkové oblohy a hnědé věčně neupravené vlasy. Jeho postavu bych charakterizoval… asi jako českou. Nebyl to žádný sportovec a svému kuchařskému umění rozuměl skvěle, taky rád své jídlo ochutnával. Podle toho i tak vypadal. Nakonec jsme se vzájemně nasmáli, protože i on studoval jistou dobu hotelovku v Jeseníku, než přešel na potravinářské učiliště. Ne, nemohli jsme se potkat. Byl o dva roky starší.

Šéfka si vždy potrpěla na mladý pracovní kolektiv.

O Pavlovi by asi nikdo nemohl říct jediné špatné slovo. O Pavlovi se dalo říct, že je fajn. To bylo asi tak vše. Byl fajn, nenápadný, nenáročný, milý, usměvavý. Oddaný své práci a rodině, která čítala tolik členů, až mě to děsilo. I tak jsem si s ním rád pokecal. O tom, že Pavel není na kluky, jsem věděl od začátku. Prostě nevykazoval příznaky. Ale že není ani na holky, jsem zjistil až postupně. Myslím, že… byl i ve svém věku 25 let stále panic. Prostě byl hodně nesmělý typ a mně se to strašně zalíbilo. Když se dozvěděl o mé orientaci, poprvé projevil nějaký zájem. Možná sám nevěděl, kdo je… sám se hledal. Sem tam jsem s ním nezávazně flirtoval a on se tomu smál. Ale byly dny, kdy… kdy bych přísahal že mě zkouší sbalit. Měli jsme směny spolu a tak jsme se vídali často. Postupně jsme se stali dobrými kamarády.

Jednou to ale přepískl. Nevím, proč se ten den choval tak zvláštně. Byl roztržitý a nepečlivý, což se mu vůbec nepodobalo. Zdálo se, že byl myšlenkami celý den jinde. Večer, když největší špička hostů skončila a lidé se trousili sporadicky, uhodil jsem na něj.

„Myslíš si, že jsem taky teplej?“

Koukal jsem na něj, jako kdyby mu rostly z hlavy anténky. Nevím, jak k tomu názoru přišel. Ale tvrdit jsem to s jistotou nemohl, tak jako jsem to nemohl plně vyvrátit. Občas jsem mu sděloval své milostné problémy i to, kdo se mi líbí. Byl můj důvěrník, protože jsem věděl, že on dokáže mlčet. Vždy mě okouzleně pozoroval a nejspíš mě i obdivoval, jak se peru se svým údělem.

„No… tak to vyzkoušíme. Dám ti pusu, a když ti to bude odporný, tak nejsi teplej a můžeš si v klidu založit rodinu se svou ženou.“

Byl to fakt hloupej nápad, přiznávám. Nevím, co mě to napadlo. Ale… bylo mi ho líto. Vždy, když jsem ho viděl smutného, nebo když ho něco trápilo, svíralo se mi srdce. Chtěl jsem ho chránit a povzbudit ho, osla jednoho.

A tak se stalo, že on ve své panické naivitě souhlasil. Vážně jsem ho políbil. A… mně to teda divné vůbec nepřišlo. Líbat překvapivě uměl, což jsem nečekal. A dokonce se po prvotním šoku k polibku připojil a přitáhl si mě blíž. Asi automaticky.

Myslím, že to byl první popud.

Po té krátké chvíli jsme oba byli nejspíš překvapení a zmatení. Oba jsme prahli po citu, po objetí, lásce, něčí blízkosti. A nějak vnitřně jsme si rozuměli a pochopili, že si právě tu blízkost můžeme poskytnout.

Ano, nikdy to nebylo víc. Ani… bych to jako vztah normálně nenazýval. A přesto myslím, že mi toho hodně dal.

Nebránil se ani přiznat, že je gay, i když tomu sám nevěřil. Samozřejmě jím nebyl, jen zoufalá situace a hodnej kamarád spolu s mizivými zkušenostmi v oblasti vztahů a lásky udělaly své. Nechodili jsme spolu, vlastně jsme jen… trávili společné chvíle. S Pavlem to nikdy nemohlo být o sexu, nikdy jsem s ním nespal, za ty dlouhé měsíce. Dovolil mi pár polibků. Sem tam se ho dotknout… ale to bylo vše. Zato to, co mi dával on… bylo nádherné. Někdy jsem si připadal, jako že ho využívám. Jeho ruce uměly být až překvapivě něžné. Když mě hladil po tváři a říkal, že jsem hezkej. Bylo to tak hloupě roztomilé. Pro tyhle chvíle jsem ho miloval. Protože mě uměl obejmout a utěšit. Uměl se mnou mlčky sedět a koukat na film. Rozuměli jsme si i beze slov. Často chodil k nám domů a stále měl před rodiči označení kamarád, jelikož jsem popíral, že s ním chodím. Ani nevím proč… možná i ze mě se stal parchant. Ale prostě… Pavel byl jen můj. Byl v mém srdci i nitru. Sice ne tak zažraný jako Láďa, nešílel jsem zamilovaně jako puberťák… o to lepší to pro mě bylo.

Naše společné chvíle trvaly jen půl roku. Déle nám nebylo dovoleno. On… to vzdal. A nepopírám, mrzelo mě to, ale přijal jsem jeho volbu klidně.